Seděl na vysoké zdi, v ruce třímal tužku a zlehka jí přejížděl po papíře, který měl v klíně. Chodil sem každý den a jen kreslil. Byly to jen hrubé črty, ale přesto byly dokonalé. Chodil sem, protože jen tady bylo ticho a klid. Jen tady se mohl všemu odevzdat. Čemu vlastně? Vzpomínkám nebo nadějím? Možná. Možná jen doufal, že dokáže zapomenout, smířit se. Smířit se smrtí svojí matky, možná se smířit sám se sebou. Svůj pohled upíral do dálky nebo na oblohu, kde kroužila hejna ptáků. Byl s nimi, alespoň svými myšlenkami určitě. Sledoval, jak ladně mávají křídly, jak si chodí odpočinout a štěbetat na protější břízu. Musel se usmát. Rychle obrátil list papíru a kreslil obraz, jenž se mu tak krásně rýsoval před očima. Rychlými, ale přesnými pohyby ruky zakresloval postavy černých vran, tak černých jako uhel. Miloval je. Přesně vyjadřovaly jeho pocity, které se v něm doslova praly. Tolik zobrazovaly jeho pocity hluboko v sobě. Hluboko v srdci. Nikdy mu pitomé vrány nepřišly tak zajímavé jako teď. Všímal si snad všech detailů. Působily tak ladně, jistě. Měly snad větší význam, než by si kdo pomyslel. V jejich letu bylo tolik něžnosti, lehkosti a smyslnosti. Celkově působily strašně tajemně a zranitelně, možná i marnivě. Přesto tolik lidí k nim chová nenávist, možná strach. Ale pro toho kluka byly dokonalé.
Zlehka se usmál na svůj nový výtvor, podepsal ho velkým T s tečkou a založil jej k ostatním obrázkům. Povzdechl si. Jak těžké je někoho ztratit? Každým dnem něco nebo někoho ztrácíme, ale tohle bylo jiné. Zůstal sám na všechno. Na život, na svět. Chtěl začít znovu, ale jak? Kde vlastně? Potřeboval nějaký záchytný bod, nebyl připravený na to, protloukat se všemi nástrahami sám. Měl sice kamarády, to ano, ale i ti měli svůj vlastní život, bylo na čase postavit se na vlastní nohy. Jak těžké. Zrovna, když už chtěl seskočit a jít domů, spatřil vcházet osobu. Dlouhý černý kabát až k zemi, černé dlouhé vlasy halící jeho tvář, přesto však poznal, že je to kluk. Zůstal nehnutě sedět na zídce a jen sledoval. To uměl ze všeho nejlíp. Chtěl vidět jeho tvář, ale nedokázal ji zachytit, a to ani na moment ne. Zajímal ho, ta magičnost, co z něj sálala jako z těch černých stvoření kolem. Rázem neexistovalo nic, jen ten kluk sedající si k jednomu z náhrobků. Nevšiml si jej. Nedíval se. Třeba ani nechtěl. Lehce se pousmál, vytáhl rychle tužku a opět črtal. Snad se na papír ani nedíval, hltal každý záhyb, každičký detail. Přistihl se, jak se usmíval, jak neuvěřitelné. Po jak dlouhé době vlastně? Netušil.
Když se na druhý den probouzel, bylo krásné slunečné ráno. Jen tiše ležel s otevřenýma očima na polštáři a představoval si. Brouzdal někde hluboko ve svých snech. Uvědomoval si, jak blízko mu byl, ale zároveň tak příšerně daleko. Vždyť on neznal ani jeho jméno. Ani nevěděl, že tam sedí a pozoruje jej, že existuje. Tak moc by mu chtěl podat pomocnou ruku, říct mu, jak vše bude dobré. Dát mu stejně obrovskou naději, jako on jemu už jen svým příchodem. S úsměvem opět zavřel oči a nechal se kolébat představami o jeho tváři, očích. Snad i cítil pod prsty jemnost jeho kůže. Bláznil. Ztrácel se v tom, ale opět začínal věřit a žít. Chtěl tu pro něj být, když bude potřebovat. Když se blížilo poledne, sesbíral se konečně z postele. Dal si jen rychlou sprchu, vzal svoje desky, kam přidal nové papíry a vydal se na své místečko. Vyhoupl se na zeď a díval se. Nic mu nepřišlo zajímavé, nic, co by mohl kreslit. Nebyl tu on, popravdě, šel sem kvůli němu. Aby jej znovu spatřil, doufal, že přijde. Modlil se.
Slunce se už pomalou loučilo a i on se loučil s nadějí, že čekal a doufal marně. Na jeho duši se pomalu nesl černý stín beznaděje. Když uslyšel lehké kroky, zastavil se mu dech. Otočil se. Rázem všechny stíny zmizely a na jeho rtech se opět objevil úsměv. Byl tu. On přišel, vážně. Bezdechu se na něj díval, opět měl kabát a černé vlasy mu spadaly do obličeje. Šel pomalými kroky, ruce hluboko v kapsách. Cítil tu bolest, beznaděj. Tolik smutku z něj sršelo. Opět na chvíli pocítil ten pocit, jaké je nebýt na světě sám. Nedokázal z něj spustit oči, jen se díval. Tak moc chtěl něco říct, oslovit jej, ale jak? Co říct? Nechtěl jej od sebe odehnat, nechtěl říct nic nevhodného. Nakonec se jeho ústa zavřela beze slova, jen s lehkým výdechem. Ztrácel se v tom, ztrácel se ve svých myšlenkách. Sledoval jej, když lehce usedl na náhrobek, a dlaní přejel po zlatém písmu vyrytém do pomníku. Prožíval tu bolest s ním. Sledoval bledou ruku, jak pomalu couvala zpátky. Díval se jak, zapálil dvě svíčky. Přivřel oči, cítil bolest, jakou musel cítit, přesně věděl. Chápal.
Když se ten tajemný kluk opřel tváří o chladný kámen, konečně jej spatřil. Měl pocit, že musí omdlít. Tak bledá tvář, plná smutku, zoufalství. Velké hnědé oči zalité snad milionem drobných krůpějí, jež se snášely dolů. Vpíjely se hluboko do země. Nedíval se, nevěděl. Tak moc tam chtěl jít a obejmou jej. Ale nemohl, nešlo to, bál se. Sledoval rty semknuté v bolestné křeči. Cítil úzko. Píchalo jej až u srdce. Ještě nedávno se cítil přesně tak jako on. Klouzal po jeho tváři, snažil se najít alespoň nějaká slova útěchy. Nenašel nic, jen prázdný list papíru, tužku a odhodlání zhotovit ten obraz, co tkvěl před ním. Kreslil rychlými pohyby ruky, jako už snad milionkrát předtím. Jen dnes jeho ruku vedlo něco nadpozemského. Jako by to byla ta nejnormálnější věc v životě. Netrvalo to dlouho. Jen chvíli. Vykreslil všechny detaily, všechny drobnosti, které mu bily do očí. Napsal tam velké T s tečkou a opět obrázek pečlivě uschoval mezi dalšími. V jednoduchosti je krása a on sám nedokázal uvěřit, co tužka dokáže. Zázraky, možná, že je dokázal ten kluk. Možná něco vyššího nad nimi.
Nedokázal jen tak sedět a sledovat tu bolest. Seskočil na zem, rukama si oprášil zadek a pomalými kroky se blížil k němu. Netušil, co řekne, co udělá, ale šel vstříc tomu klukovi. Srdce snad i vynechávalo údery, jak nervózní byl. Dříve po klubech flirtoval s jakoukoliv holkou, nestyděl se. Moc dobře věděl, že nemá za co. A najednou se tak bál jeho reakce. Tak moc mu záleželo na tom udělat dojem, zaujmout jej. Došel až za něj, pak se nadechl, přivřel oči a poprvé na něj promluvil.
„A co když si andělé zlomí svá křídla, co pak?“ Utkvěl pohledem na jeho očích. Vpíjel se do nich. Opláceli si pohled tak dlouho.
„To tys zachránil mě. Dal jsi mi naději opět žít, naději, že nejsem sám. Neznám ani tvoje jméno, a přesto vím, že jsi sem přišel pro moji duši, pro moje srdce.“ Usmáli se jeden na druhého.
„Nevím, co to je, ale dal jsi mi nový důvod žít.“ Lehce se rty otřel o jeho tvář. Byla hebká, přesně tak, jak si ji vysnil. Nedoufal, že by tohle mohla být pravda. Nemohl uvěřit, že se to děje, že je to pravda. A pokud je to sen, nechtěl se nikdy probudit.
„Nemůžu uvěřit, že…“ Nestačil ani dokončit větu, to Billův ukazovák jej utišil.
Ruku v ruce opouštěli městský hřbitov. Už ne se slzami, ale s úsměvem. Už ne s bolestí v srdci, ale láskou, klidem a odhodláním poddat se novému, nepoznanému. A stejně tak, jako oni odcházeli vstříc novým zítřkům, i dvě bílé holubice jak čistě padlý sníh se vznesly ku nebesům. Každá z jednoho konce hřbitova, každá jinou cestou, ale stejným směrem. Zmizely někde ve výškách, věděly, že už můžou jít, už nebude potřeba jejich bystrého zraku. Oni se o sebe postarají. Navzájem tvoří něco tak silného, jak jen dva zamilovaní mohou tvořit.
autor: Lauinka
Nádherná povídka! A moc krásně napsaná =)
Naprosto dokonalé, nádherné, úžasné! Opravdu krásné 🙂
Nádherná povídka.
Moc krásně jsou vyjádřené okamžiky, kdy Tommy vkládá pocity do svých kreseb. I já jsem se usmála, když se Billovi podařil malý zázrak a Tommy se dokonce usmál, i když měl v srdci bolest. V povídce je také velmi dobře připomenuto, že každý má nějakou bolest nebo trápení.
Nejkrásnější však je věta: "Andělé by neměli plakat." To už jsem slzela.
Tato nádherná povídka je vlastně moc smutná, ale nejkrásnější na ní je, že dává NADĚJI! A nejen Billovi s Tomem.
Lauinko, krása, jako vše od tebe!
Překrásně napsané !!
Nejkrásnější jednodílka jakou jsem doposud četla 🙂 Bylo to strašně procítěně napsané 🙂 prostě úžasné 🙂 Velmi krásné 🙂
krásné…<3
moc hezká povídka ani si nevzpomenu kdy jdem četla něco tak krásného a skvěle napsáno….ani nejde slovy vyjádřit jak mě to dostalo….fakt skvělá povídka
Děkuju moc za komentáře :)Jste skvělý, vážně, díky 🙂 MILUJU VÁS 🙂
Bože… ja tak veľmi milujem temnotu, ktorá má krásny koniec 🙂 a havrany sú moje obľúbené vtáky. Keď priletia na kraj mesta kde bývam, viem, že sa blíži zima a tá je mojím najobľúbenejším ročným obdobím.
Toto je úplne nádherná poviedka. Taká krásne boľavo snová s nádherným koncom, ktorý je vlastne začiatkom…
Celá povídka je nádherná, ale poslední odstavec – to je symfonie dokonalosti.
Zanechalo to na mé tváři úsměv a v mém nitru klid.
Lauinko… já zas miluju holuby..:-)
Tahle povídka moc líbila. To, jak jsi dokázala vystihnout tu atmosféru – polehounku a pomalinku, jako proud klidné řeky, ten vývoj Tomových emocí. Vážně hluboko v jeho myšlenkách jsi byla, ba ne – ty jsi se ponořila ještě hlouběji… člověk si dokáže představit i to, o čem v povídce není řeč, nějakým způsobem ho k tomu řádky navedou. Možná se tomu říká číst mezi řádky…:-) To je to, co si na tvém dílku cením nejvíc, to umění – dostat se na jinou úroveň vnímání. Cítila jsem při čtení takovou zvláštní vyrovnanost, která mě naplňovala. A ta samozřejmost jejich souznění! To je dokonalé… Poslouchala jsem při tom Nenu 🙂
Děkuji za krásný zážitek a příjemné naladění do nového dne…:-)
no….a ja ted nevim jestli ti mam vynadat nebo dekovat :DD Takze asi takhle…za prve ti moc dekuju za venovani tehle krasne povidky <3
Ale to bys proste nebyla ty abys tam nehodila nejakou depkarnu i tak co?? :DD Hrbitovy a ty jejich pocity…stejne me to rozbrecelo abys vedela. ovsem napravila sis skoce tim dobrym koncem. To mas stesti!! 😀 Bylo to nadherne a opravdu silne. Tuhle povidku budu asi blahorecit protoze to je snad prvni tvoje jednodilka co ma happy end. I kdyz je v podstate cely jeji prubeh strasne smutny. Ale donuti cloveka se nad kdecim zamyslet…jako treba nad tim ze i v neuspechu a zklamani existuje nadeje, ktera jednou prijde.
moc moc moc ti tleskam a o tom ze tvoje psani je bezkonkurencni uz jsem mluvila tolikrat ze to snad ani nemusim opakovat. Byl to uzasny zazitek a ja ti za nej dekuju 🙂
Nádherná, úžasná.. prostě dokonalá ! Moc hezky napsaná povídka :))
Hejky jen dotázek, proč je ta povídka zařazená u Lei a ne u mě?? xDDDDDD asi překlik 🙂
[14]: 😀 Hejky, to je jednoduchý… protože jsem slepá 😀 A příště napiš na e-mail, jo? Někdy nemám náladu číst komentáře, takže bych to taky nemusela vidět. J. :o)
Krásna povídka.
Nejkrásnější povídka…klobouk dolů:)