Všechno by bylo naprosto ideální, kdyby…
Bill s Tomem zasedli do lavic v kostele hned vedle Lindy s Henrym. Seděli zhruba uprostřed hlavní lodě kostela, takže měli dobrý výhled. Bella seděla hned v první řadě, dokonce měla nachystaný projev, který si vzala k srdci, když ho Tom odmítl.
Obřad začal a Bill pevně sevřel Tomovu ruku. Už s prvním slovem, které kněz vyslovil, Billa v očích začaly tlačit slzy. V průběhu obřadu mu tekly nezadržitelně po tvářích. Při Bellině proslovu ho Tom vzal jemně za ruku a vytáhl ho ven z lavice. Potichu, aby nerušili obřad, vycupitali z kostela ven. Venku Tom Billovi kapesníčkem setřel slzy z tváří. Jejich kroky zavítaly na hřbitov, který Billa rozplakal snad ještě víc. Tom mu položil ruku přes ramena a tiskl si ho k boku v marné snaze utišit jeho nářek.
„Nepůjdeme na hostinu, ano?“ zašeptal Bill a ovinul ruce kolem Tomova pasu. Po položení rakve do země se měla konat hostina pro všechny, kteří se účastnili pohřbu. „Chci pak být ještě nějakou chvíli s ní. Navíc mi přijde barbarské slavit něčí smrt.“
Chlapci seděli pod starým majestátným dubem, opíraje se jeden o druhého. Nechtěli se účastnit zbytku obřadu, daleko radši se s Matkou rozloučí, až bude po všem a oni budou mít soukromí. Před nimi se rozkládal celý hřbitov, takže měli přehled o všem, co se kde šustlo. Najednou začaly zvonit zvony a dveře kostela se otevřely. Vyšel z nich zástup, jehož čelo tvořili čtyři statní muži nesoucí hnědou rakev. Za nimi šel zástup truchlících, kteří nesli věnce a květiny pro zesnulou.
Bill s Tomem čekali, dokud neskončí celý obřad, do kterého bylo započteno i samotné pokládání do hlíny. Když se truchlící konečně roztrousili pryč a hřbitov zase utichl, Tom se zvedl na nohy a natáhl ruku k Billovi, aby mu pomohl vstát. Spolu ruku v ruce přešli k Matčinu hrobu. Uložili ji vedle jejího manžela, který odešel už tak dávno…
Bill si klekl do hlíny před hrobem. Bylo mu jedno, že ušpiní své pečlivě nažehlené kalhoty. Po tvářích se mu znovu rozkutálely slzy. Nikdy na žádném pohřbu nebyl a tohle pro něj bylo skutečně těžké. Vnímal Tomovu ruku, která mu mnula rameno.
I ze smutku a neštěstí vede cesta ven. Občas je klikatá, protkaná slzami, ale vždycky vede na to správné místo, na místo v lidském srdci, kde hoří cit tak silný, že smutek s neštěstím se mu klaní a berou nohy na ramena…
Na nebi svítilo sluníčko, které zpříjemňovalo jinak pochmurný den. Dva bláznivě zamilovaní chlapci usedali do trávy pod pouliční lampou, tam, v odlehlém zákoutí parku, kde nacházeli svůj vytoužený klid, kam nikdo moc nechodil, takže se nemuseli bát, že by je někdo rušil. Oba s místem měli spojeny nejrůznější vzpomínky, ale jen ty nejhezčí byly společné.
Bill se opřel o Tomova záda a pokrčil nohy. Na stehna si položil blok. Hypnotizoval lampu, než jeho ruka poprvé přejela po papíře a vytvořila tak linku, která v budoucnu bude představovat klenbu z větví a zeleného listí, která střežila klid pouliční lampy. Bill nekreslil, co viděl, vykresloval pouze svoje pocity, přenášel je na papír a zakomponoval je do jinak skoro nezajímavého pohledu na pouliční lampu. Tomovi nevadilo, že je Bill ve vlastním světě. Stačilo mu, když mohl zavřít oči, opírat se o jeho záda a poslouchat tiché brumlání, které Bill vydával, kdykoliv se přenesl do světa, ve kterém se směl pohybovat jen a pouze on.
V obou duších chlapců sice stále ještě přetrvával smutek nad ztrátou ženy, která je provázela dětstvím, ale oba se přes to postupně přenášeli a dovolovali jiným pocitům, aby smutek postupně přehlušovaly, i když on tu bude stále, zakotven někde hluboko uvnitř. Pocit, který převládal nad všemi ostatními, byla ta krásně zakázaná, a přesto nevinná láska. Ani jeden se jí nemohl nabažit. Nevadilo, že kdyby se o ní někdo dozvěděl, odsoudil by je. Jim stačilo pouze vědět, že je opětovaná, aby mohli být skutečně šťastní.
Všude kolem nás jsou věci, které bereme jako naprosté samozřejmosti. Mnohdy je ani nevnímáme, protože je prostě jistota, že tam jsou. Pak se ale stane něco, co ovlivní váš život. Může za to právě ta věc, kterou jsme kdysi brali jako naprosto bezvýznamnou. Avšak najednou nabere nový význam a vy ji obdivujete, kdykoliv jste blízko ní… kdykoliv máte tu možnost dotknout se jí, nebo na ni jen pohledět. Pak už to není bezvýznamná věc. Je to nedílná součást vašeho života, která v sobě nese kousek vašich vzpomínek, kousek vás samotného…
Nádhernej díl! Moc se ti povedl. Strašně ráda čtu tuhle povídku a jsem nesmírně šťastná, že jsou ti dva zase spolu!
úžasný :)) jsem ráda že to z nich maličko opadává :)))
[1]: Děkuji =) Um, myslím, že už si moc nepočteš :D:D
[2]: Děkuji =)
To je moc dobře že jsou spolu teť už je snas nic nerozděli.