Cizinec 18.

Bill se natáhl na postel. Nohy a ruce mu povlávaly všemi směry a Tomovi připadalo, že jich má snad daleko více než normální člověk. Pokoj 483 zajišťoval všechno, co pro pobyt na několik dní potřebovali, a dokonce obsahoval i mnohem více. Byl to velký pokoj s vlastním záchodem a velkou vanou s příjemným výhledem na ulice Londýna, který se dal pozorovat z přilehlého balkónu. Tom byl za tento pokoj rád, protože už několikrát skončil v pokoji s výhledem na… dejme tomu, méně pěkné věci. Tenhle výhled byl naprosto ideální k tomu, aby Billovi ukázal všechnu krásu Londýna, kterou mu jen stihne ukázat v tak omezeném čase.

„Možná bychom mohli už dnes vyrazit do města, co říkáš?“ zeptal se Tom stojící u okna a nahlížející za překvapivě bílé záclony.

„Nevím,“ odpověděl Bill neurčitě a dál se válel po posteli. Tom protočil oči, aniž by se na něj podíval. Moc mu to rozhodování neulehčil, jen co je pravda.

„Nemůžu tě jen tak někam vytáhnout. Stejně bys se mnou nešel, kdybych tě někam chtěl dovléct násilím,“ zaculil se Tom a odvrátil se od okna. Sedl si na postel vedle Billa a z obličeje mu odhrnul pramínek vlasů, který se mu táhl přes celou tvář až ke rtům.

„Pak půjdeme ven,“ usmál se vstřícně Bill. Chtěl vidět více lidí. Mnohem více! Zatím znal jenom Simone a Toma… všichni mu tu připadali tolik zvláštní a neobvyklí! Zvykl si na dva obličeje, které vídal každý den. Nikoho jiného v tomhle světě neznal, jen je dva. Toužil po poznání nových lidí. A tady jich bylo tolik!

„Dobře, ale slíbíš mi, že nebudeš dělat opičky jako při cestě sem. Myslím, že nejeden člověk tě teď považuje za naprostého burana nebo ještě hůř – za feťáka. Nemůžeš se k lidem takhle chovat,“ snažil se Tom promluvit Billovi do duše. Připadal si, jako by byl Bill jeho syn, kterému musí trpělivě vysvětlovat, proč nemůže lézt na prolézačky bez jeho dohledu. Bill se vymrštil do sedu a s vykulenýma očima si v hlavě přebíral velké množství otázek, které Tomova krátká poučná promluva vytvořila na jeho jazyku.

Jedna jediná nakonec vyhrála: „Proč?“ zeptal se Bill. „Proč nemůžu lidem sdělovat svůj názor? Proč je to neslušné? Proč mi nikdo neřekl svůj názor na mě? Proč je tu každý jiný? Proč je nemůžu otevřeně obdivovat? A proč proboha nosí ti tlustí lidé tak nevkusné oblečení? Dělá je to akorát daleko tlustší!“

„Bille… Sdělovat neznámým lidem své názory je neslušné, protože nikdy nevíš, jaká bude jejich reakce. Prostě se to nedělá. Proto svůj názor také nikdo neřekl tobě. Bojí se tvé reakce, i když ty jsi k nim tolik otevřený. Tady to takhle nechodí, víš?“ snažil se mu vysvětlit Tom. Záměrně ignoroval otázku týkající se oblečení lidí s nadváhou.

„Ale oni jsou pro mě tak neznámí! Musím jim říkat, co si myslím!“ odvětil Bill a vrhnul po Tomovi psí pohled.

„Bude ti stačit sdělovat své názory potichu mně?“

„Ale oni se o nich potom nedozví!“

„A to je dobře, víš? Dnešní společnost nechce slyšet názory lidí, které nezná. Kdybys tu žil delší dobu, určitě by ti taková přehnaná otevřenost taky vadila,“ podotkl Tom. „Takže mi slib, že se budeš chovat slušně, až někam půjdeme.“

„No dobře, slibuji,“ povzdechl si Bill. Tom se na něj zářivě usmál. Chytil ho za ruku a vytáhl na nohy. Ani nepomyslel na to, že by se Bill chtěl po cestě třeba převléct. Táhl ho ven ze dveří. Strašně se těšil, až Bill pozná krásy jeho města.

Vyběhli ven z hotelu a dál ho Tom táhl k severu. Jako dvě rozpustilé děti utíkali ulicí a naráželi do lidí, kteří za nimi vysílali zlobné pohledy či dokonce občas i nadávky, když jim náhodou vyrazili nějakou věc z rukou. Bill neměl ani kousek prostoru k tomu, aby se vyjadřoval na účet lidí kolem. I tak k nim však doléhala lidská nespokojenost, tentokrát však kvůli Tomovu zběsilému úprku. Tom zabrzdil až v místech, kde ulice splývala v Tower Bridge. Vtáhl Billa mezi zástupy lidí a ignoroval jeho pištění, když kolem nich prošla skupinka Japonců s nadšenými výrazy a foťáky. Kdyby Tom nechal Billa jít po svých, tak by určitě zastavil a naslouchal jejich žvatlání, které je pro něj ještě neznámější než jejich vzhled. Zvykl si na krásu angličtiny a ta se od japonštiny tolik lišila!

Na mostě zpomalili kvůli davům, ale také kvůli tomu, aby Tom dal Billovi příležitost všechno si prohlédnout. Billova ruka vyklouzla z jeho dlaně a Bill se snažil probojovat až k zábradlí. Chtěl vidět hladinu Temže. Nějak se mu povedlo probojovat skrz davy turistů a teď nadšeně hleděl dolů. Od hladiny se odráželo sluneční světlo, které se povážlivě naklánělo k západu. V Billově tváři však zářil úsměv, který by sluneční paprsky klidně mohl zahanbit. Jak on byl nadšený! Vypískl, když mu Tom kolem pasu ovinul ruce a opřel se mu bradou o rameno.

„Děkuji, že jsi mě sem vzal,“ usmál se Bill a otřel se tváří o tu Tomovu.

„Tak jsem si říkal, že na památky bude dost času zítra. Dnes mám narozeniny, co kdybych tě pozval někam na jídlo?“ zeptal se Tom a jeho zastřený hlas a dech lechtající Billa na uchu nutily Billa k zachichotání.

„To zní jako plán.“

„A dobrý plán, jestli si ho můžu pochválit,“ zazubil se Tom. „Půjdeme, nebo se chceš ještě dívat?“

Tom pustil Billa, aby mu nechal prostor k otočení se, a Bill se otočil. „Půjdeme,“ usmál se a jeho úsměv se ještě znásobil, když ho Tom chytil za ruku. Bill čekal další zběsilý úprk neznámými ulicemi Londýna, avšak Tom se konečně poddal volnějšímu tempu. Bok po boku se proplétali mezi těly turistů, kteří nadšeně fotografovali všechno, co jim přišlo zvláštní. Tom si všiml, že někteří z japonských skupinek si dokonce fotí i Billa. Zřejmě to překvapení a čirý údiv pramenily z obou stran.

Tom Billa vedl k jedné menší pizzerii. Znal to tu jako své boty, často sem s mámou zavítali. Vařili tu skutečně dobře a neomezovali se pouze na pizzu. V nabídce byla i některá tradiční anglická nebo italská jídla a mnoho druhů salátů. Saláty zde byly vyhlášené snad po celém Londýně. Každý sem musel zavítat, aby jich zakusil. Bill s Tomem se usadili v rohu restaurace s příjemnou domáckou atmosférou, která dýchala ať už z velkého krbu, přes léto nevyužívaného, nebo rozměrné číšnice příjemného mateřského vzhledu. Okamžitě k jejich stolu docupitala a zapálila jim svíčku uprostřed stolku.

„Brzy se budou zatahovat závěsy,“ vysvětlila s milým úsměvem. „Čím vám mohu posloužit?“

„Zatím jenom jídelní lístky a dvě sklenice coly, děkujeme,“ usmál se Tom na oplátku. Číšnice si objednávku zapsala do bločku a zase odcupitala. Brzy se však vrátila s jídelními lístky.

„Nevím, co si dám. Neznám to podle jmen. Vybereš mi něco?“ zeptal se Bill a nakláněl se ze židle, aby viděl na drdol šedých vlasů číšnice, ze kterého několik pramínků neposlušných vlasů vypadalo a kroutilo se jí kolem hlavy v podobě svatozáře. Billovi se tlustí lidé nelíbili, ale tahle paní byla už od pohledu tak příjemná, že nemohl odolat a musel ji prozkoumat blíž. Tom občas vzhlédl od jídelního lístku, aby protočil oči, když se Bill zachytil stolu, aby ze židle nespadl. Bill nepřestával zírat, dokonce ani když jim číšnice donesla jejich pití a zapsala si objednávku jídla.

„Co bys chtěl večer dělat?“ zeptal se Tom, když se číšnice vzdálila, aby předala kuchaři Tomovy pokyny. Bill pokrčil rameny. Copak on tušil, co se dá zažít v tak velkém městě? Nikdy nic takového neviděl. Znal pouze Broken Manor a jeho zahrady, nic víc. Možná se něco podobného nacházelo tam, odkud přišel, ale on si to nepamatoval. Dokonce už se pomalu začínal považovat za součást tohoto světa. Brzy by si na něj dokázal zvyknout.

„Mohli bychom zajít někam na procházku nebo někam do klubu. Ulice nebývají po setmění tak plné. Sice je to nebezpečnější kvůli kapsářům a podobně, ale Londýn v noci je k nezaplacení. Osvětlené památky a tak. Je to rozhodně zážitek na celý život. Nikdy nezapomenu, jak jsem se cítil, když jsem to viděl poprvé,“ pousmál se Tom. Výraz v jeho očích prozrazoval, že Tom se toulá někam daleko skrze své vzpomínky.

„Věřím, že vybereš něco dobrého,“ usmál se Bill. „Všechno tady je dobré. Zvláštní, neznámé. Líbí se mi tu. A tolik lidí!“ povzdechl si Bill a Tom protočil oči. Už to tu zase bylo… Billova neustále se opakující písnička, jeho opěvování lidské rasy.

Dlouhou přednášku o zvláštnosti lidského pokolení však přerušila číšnice, která před ně postavila dvě misky s Tomovým oblíbeným těstovinovým salátem.

„Miluju narozeniny,“ zasmál se Tom a s chutí se pustil do jídla. Bill k misce nedůvěřivě přičichl. Díky bílé omáčce jídlo působilo dojmem, že ho už někdy někdo pozřel. Když však viděl, jak si Tom pomlaskává, rozhodl se, že nebude dávat na vzhled a radši vyzkouší, co že jim to Tom vlastně objednal. Nedůvěřivě na vidličku napíchl jedno těstovinové vřeténko a strčil jej do úst. Překvapila ho příjemná kombinace chutí. Musel uznat, že je to dobré… Co dobré, vynikající…

°°*°°

Když opouštěli příjemnou atmosféru pizzerie, táhlo na sedmou hodinu a londýnské ulice zažívaly ten největší boom. Lidé mířili do restaurací, klubů, kin nebo divadel, kde stráví zbytek večera, který právě začínal. Turisté vyhledávali hlučnější podniky, které přes den zely prázdnotou nebo dokonce nebyly ani otevřené. Noční kluby sice skoro všude vypadají stejně, ale doma je to přece jen o něčem úplně jiném než na dovolené. Tom se rozhodl, že ruchu už bylo až dost, a proto vzal Billa na krátkou procházku podél břehu Temže. Lidé se stahovali do centra, proto tu teď panovalo skoro ticho až na pár lidí se psy nebo sportovce, kteří chodí navečer běhat.

Spolu s přicházejícím soumrakem se Londýn měnil k nepoznání. Světlo na nebi nahrazovaly pouliční lampy či osvětlení nejrůznějších barů, diskoték, nočních klubů, heren a jiných podniků, které na sebe přitahovaly pozornost pomocí světel. Také noční osvětlení památek se začínalo pomalu rozsvěcovat. Magická atmosféra přicházející noci zalila Londýn jako přílivová vlna a dýchala z každé ulice, z každého místa, které Bill s Tomem míjeli. Bill byl překvapivě potichu. I jeho ovládla neuvěřitelně okouzlující krása města. V očích mu zářily jiskřičky, když nadšeně, avšak poprvé za celý den poměrně poklidně zkoumal všechny krásy, které jim město nabídlo při jejich krátké procházce.

Tom na březích Temže rád trávil čas, proto věděl, kterou cestou se nejrychleji dostanou do hotelu. Zničehonic zahnul do jedné z postraních uliček, kde přidali na kroku. Nebylo bezpečné potulovat se s přicházejícím soumrakem na takových místech. Bez úhony dovedl Billa až před dveře hotelu. Když vešli dovnitř, recepční dělala, že je nevidí. Tom se jí ani nedivil. Proto bez jediného slůvka zalezli do výtahu, který je dopravil až do jejich patra.

autor: Helie