Side by side 16.

Zase klepání na dveře. Zafuněl jsem a zabořil hlavu víc do nadýchaného polštáře. To všichni podle cedule, která je na dveřích, opravdu nepochopili, že chci být sám? A to jsem si myslel, že jsem jí napsal dost pochopitelně. Asi jsem se zmýlil, ale jednodušeji už to podle mě snad ani nejde. Vážně, co je na ceduli: „Chci být sám, nerušit.“, k nepochopení? Zajímalo by mě to.

„Je tam cedule!“ zamumlal jsem po dalších pár zaklepáních. Doufám, že to bude alespoň něco platný. Otočil jsem se na záda, podíval se do bíle vymalovaného stropu. Vážně jsem idiot, jinak si to snad ani nedovedu vysvětlit.

„Billy, to jsem já,“ ozvala se mamka, „pojď se alespoň nasnídat, broučku,“ vydechla a v jejím hlase jsem mohl slyšet ustaranost. Nechci jí dělat trápení, ale co mám v této situaci dělat? Je mi smutno, byl jsem nepříjemný na Toma i na Fabiána. U Olivera mi to nevadí, to je něco jiného, ale u těch dvou? Strašně. Vůbec nevím, co si mám myslet o celém včerejším večeru. První polovina byla fajn, na tu druhou bych ale nejraději zapomněl. Cítím se tak strašně moc bezmocný…

„Jo… Moment. Děkuju,“ ujistil jsem mamku a posadil jsem se na posteli, „jenom si přelezu na tu blbost… A půjde se najíst.“

Dveře od pokoje se otevřely a do místnosti hned vešla důvěrně známá ženská postava. Maminka.

„Pomůžu ti, co ty na to, hm?“ pár rychlými kroky došla k mojí posteli. Přitáhla mi blíž kolečkové křeslo. Zakroutil jsem hlavou, nebudu jí přidělávat zbytečnou práci. Jsem dospělý, musím se zvládnout o sebe postarat už sám. Když to nedokážu po psychické stránce, tak alespoň po fyzické.

„Ne, já to zvládnu. Musím to zvládnout,“ pomalu jsem si přesedl, „ale děkuju, je to od tebe moc pěkné, mami,“ polknul jsem a zadíval se jí do tváře. O mém maturitním plese měla určitě jiné představy, než jaké to bylo ve skutečnosti. Mrzí mě, že jsem jí to zkazil.

„Je pěkné, jak se snažíš, ale já jsem tady pro tebe,“ pohladila mě po vlasech, „a vždycky budu, pamatuj si to, ano?“

Nejraději bych ji teď objal, jako když jsem byl ještě malý kluk. Pokaždé, když jsem měl velké nebo i malé trápení, vlezl jsem si s ní do postele a všechno jsem s ní do detailů probral. Pokaždé pro mě měla pochopení a radu, která mi pomohla. Bylo by to teď také tak? Možná ano, možná ale ne. Nevím, jak moc jsem ji naštval tím, jak jsem se choval k Oliverovi. Nevypadá ale příliš sklíčeně, takže by to mohlo být dobré, ne? I když na druhou stranu… Nechtěla by přede mnou působit smutně za žádné situace a tohle není výjimka.

„Já vím, maminko. Moc si toho vážím, víš? Jsi totiž nejlepší. Mám tě moc rád,“ podíval jsem se jí do očí a zatvářil se tak nejupřímněji, jak jsem jen dovedl.

„Děkuju, zlatíčko. Já tě mám též moc ráda,“ opáčila.

Sevřel jsem spodní ret mezi zuby. Chci se vypovídat, jsem pevně rozhodnutý. Kdybych nebyl pohádaný s Fabiánem, probral bych to s ním. I když… Asi by také moc nepřicházel v úvahu, jelikož na řeči o Tomovi je až příliš alergický, poslední dobou. Takže by to stejně dopadlo tak, jak to dopadlo teď. S nikým jiným bych totiž o svých osobních problémech nemluvil. A kdyby ano, určitě by rada nebyla taková, jako mohla mít ta od mamky.

„Mami? Můžeme… Můžeš si se mnou prosím promluvit? Klidně až po té snídani, ale… Hlavně dneska, protože to vážně potřebuju. Je toho na mě moc… A já potřebuju tvoje rady. Tak, jako když jsem byl malý,“ zabořil jsem se více do křesla a pravou ruku si opřel o opěrku.

„Broučku,“ přivinula si mě do svojí náruče, pohladila mě po hlavě. Spokojeně jsem přivřel oči a nechal se konejšit. Uvolněně jsem vydechl, když jsem ucítil známý parfém, který používá od nepaměti.

„Je toho na mě strašně moc… A já to prostě už nezvládám,“ řekl jsem potichu. Jako kdybych si myslel, že to bude méně strašné. Jsem tak moc patetický, až to opravdu není hezké.

„Snídaně počká, ano? Povídej,“ posadila se na postel a poplácala na místo vedle sebe, „chceš, aby to bylo tak, jako když jsi byl malý? Můžeme si spolu lehnout. Ale nenutím tě, může ti to přijít trapný,“ pokrčila rameny a složila ruce do klína. Zakroutil jsem jenom hlavou a tak nejrychleji, jak jen bylo v mých silách, jsem se posadil na postel vedle ní. Určitě naše povídání bude tak lepší.

„Pamatuješ si, jak jsme to dělávali?“ pohladila mě dlouze po vlasech a lehla si do mých peřin, „přitulil ses ke mně a povídal jsi. Byl jsi jako kolovrátek,“ trošku se zasmála nad tou vzpomínkou, „akorát nevím, jak to uděláme teď, jestli to půjde tak dobře. Přece jenom… Nebyl jsi vyšší než já,“ zasmála se. Usmál jsem se na ni a lehl si k ní. Ihned jsem ji objal kolem pasu a přivřel oči. Vážně by mi stačilo jenom takhle ležet, aby se mi ulevilo. Když se ale vypovídám, bude to lepší, určitě.

„Samozřejmě, že si to pamatuju. Jak bych mohl zapomenout?“ zasmál jsem se a zakroutil hlavou. Na takové věci se totiž nezapomíná, nejde to.

„Nemohl.“
„Přesně tak,“ spokojeně jsem se na ni usmál a dal jí dětskou pusu na tvář, „ale teď už… k věci. Asi,“ kouknul jsem se jí do očí, kývla na souhlas.

„Povídej.“

„No… Jde o ten včerejšek. Bolí mě to, choval jsem se jako idiot, k Tomovi i Fabiánovi. Mami, je to hrozný, mám výčitky. Byl jsem na ně nepříjemný, ublížil jsem jim. Oba dva jsem ranil, v jeden večer. Nemám ani jednoho,“ promnul jsem si spánky, „cítím se prázdný. Moc prázdný… Víš, jak to myslím, ne? Bez duše,“ opřel jsem si hlavu o její hrudník. Je mi jedno, jak moc blbě by to vypadalo pro třetího pozorovatele, protože já za tím nic víc než radu od rodičky nevidím.

„To není pravda, zlatíčko… Nikomu jsi neublížil. Nevím, jak jsi reagoval, ale určitě to bylo adekvátní situaci. Víš… Tom nemá ani to nejmenší právo, aby na tebe byl naštvaný. Musí počítat s tím, že se nesmíříš hned s tím, že díky němu jsi ochrnutý. Pokud je chytrý, pochopí to. Jinak si vůbec nezaslouží, aby ses kvůli němu trápil. Dá ti čas, určitě. Ty si mezitím úplně všechno urovnáš… A bude to v pořádku, ano?“ pořád mě výskala ve vlasech. Zbožňuji to, cítím vždycky pocity, které uvolňují celé moje tělo.

„Dobře,“ kývl jsem a trošku se pousmál, „a Fabi…?“

„Fabi… Tomu se omluv, ano?“ líbla mě na čelo, „pokud sis teda začal.“

„Začal. Hned se mu omluvím,“ kývl jsem. Sice jsem mu řekl, že má přijít první… Ale pohnojil jsem to já, jak jinak. Jenom se mě chtěl zastat, nic víc to nebylo. Nemůžu za to na něj být naštvaný, jednal jsem prostě… Ve vzteku. Jinak se to vysvětlit nedá.

„Tak honem. Nechci, abys byl smutný. A klidně ho pozvi k nám, ano? Bude to lepší, než abyste si jenom psali,“ začala se ode mě zvedat, „tak honem. Pokud nemáš chuť, nemusíš na snídani. Ale já půjdu dolů, musím dovařit oběd. Připálilo by se to.“

Aniž bych stihnul cokoliv namítnout, zaklaply se za mamkou dveře. Jo, holt jsem občas pomalejší. Zakroutil jsem hlavou. Nevadí, už mi poradila. A měla pravdu. Tom mi musí dát čas na to, abych se s tím smířil. Pokud bude chtít, tak to pochopí. A s Fabiánem… Vážně bych se mu měl omluvit. Včera jsem to vážně přehnal, on si to nezaslouží. Vůbec nemůže za to, co se stalo. Určitě se tak trápí jako já, nebo… Ne? I když o záporné možnosti vážně pochybuji.

Natáhnul jsem se pro mobil na noční stolek. Otevřel jsem prázdnou zprávu a vydechl jsem. Palcem jsem přejel po dotykové obrazovce, přejel si horní řadou zubů po rtu. Jak to mám ale napsat? To je… otázka. Položil jsem mobil na své břicho a promnul si spánky. Musím něco vymyslet.

A vážně, po chvíli nápad přišel. Nebyl sice nijak bravurní, byl úplně obyčejný, ale pořád je to lepší než nic. Vzal jsem telefon zase zpátky do ruky.

FABI, MRZI ME VCEREJSI VECER. OMLOUVAM SE. PRIJDES PROSIM?

Napsal jsem krátkou, leč výstižnou zprávu. Odeslal jsi ji na Fabianovo číslo a odložil přístroj na polštář vedle hlavy. Zavřel jsem oči. Ne proto, že bych byl unavený, ale proto, že je mi tak lépe, než když se dívám do stropu. Je to mnohem příjemnější. Navíc u toho můžu přemýšlet.

Mobil ale zavibroval. Oči jsem tedy zpátky otevřel a novou zprávu otevřel.

DOBŘE, ZA 10 MINUT JSEM TAM.

Textovka mi vykouzlila úsměv na tváři. Vážně přijde? Musím za to poděkovat mamce, protože jenom díky ní jsem mu napsal. Jinak bych to s největší pravděpodobností neudělal. Musím jí poděkovat, opět.

Přelétl jsem pohledem pokoj. Je tady hrozný binec, měl bych uklidit, než přijde Fabián, ať si nemyslí, že přišel omylem do prasečího chléva. Za deset minut to ale rozhodně nestíhám, ne s mojí imobilitou. Takže to asi nechám být. Nebude to poprvé, co můj pokoj uvidí v takovém stavu. A určitě ani naposledy. A vůbec, pokoj viděl i v horším stavu, takže to nemá cenu takhle řešit. Než tohle, je horší jiná věc. Jak se mám tvářit? A jak se mám omluvit? To je mnohem závažnější problém, než je tenhle. Kdybych nebyl idiot, nemusím takové věci řešit. Opravdu bych měl nejdřív myslet, a až poté mluvit. V hodně situacích by to pomohlo. Já se ale nikdy pravděpodobně nezměním, tohle mám odmalička. Ani bych nespočítal, kolikrát se tohle už stalo. Kdyby ano, čísla bych se zděsil, protože by bylo jistě hodně vysoké.

***

„Fabiánku, jsem strašně moc rád, že jsi mi to odpustil. Víš… Vlastně nevíš. Nevíš, jak moc šťastný díky tomu jsem, nechtěl jsem být takový. Víš, že jsem to nemyslel vážně, že ano?“ pevně jsem kamaráda objal. Pohladil jsem ho po zádech, přivřel spokojeně oči. Nemusel jsem toho moc říkat a řekl mi, že mám všechno odpuštěno. Takového kamaráda mi můžou opravdu všichni závidět, nikdo takového nemá. Nebo má, ale Fabián je stejně určitě lepší.

„Jak bych ti nemohl odpustit?“ zamrkal a přivinul si mě k sobě. Dal mi jemnou pusinku do vlasů a vydechl mi na ně. Opřel si o moji hlavu spánkem tu svojí. Kouzelný moment. Je mi u Fabiána příjemně. Možná až… moc. Dost Bille, žádné takové myšlenky!

„Úplně normálně, každý by tohle neudělal,“ namítnul jsem. Část mě by se raději odtáhla, ta větší ale říká, ať zůstanu. Zapeklitá situace.

„Protože tě každý nemiluje.“

Moje srdce snad vynechalo pár úderů. Chtě nechtě jsem se odtáhl, zadíval se do Fabiánových očí. Nasucho jsem polknul, skousnul jsem si ret. Tak proto ta náhlá změna chování? Proto tak moc žárlí na Toma? Myslel jsem si, že je v tom něco mnohem nevinnějšího, než je tohle. Co mám ale na takovou věc odpovědět? Takovéhle city mi nikdy nikdo nevyznal, nevyznal jsem je ani já nikomu. Cítím se strašně rozpačitě, nechci mu ublížit. Obávám se, že k němu necítím stejné city, které on cítí ke mně. Mám ho rád, vážně moc, ale zamilovanost to není. To vím jistě. Přesto jsem ho jemně vzal za ruku, položil jsem si jeho dlaň na svojí. Přejel jsem mu po ní bříšky prstů druhé ruky a zhluboka jsem se nadechl.

„Vážně mě miluješ, Fabiánku?“ nic inteligentnějšího mě opravdu nemohlo napadnout.

„Ano, vážně tě miluju. Strašně moc, Billy. Myslel jsem si, že takové city cítím dýl, pořád jsem si ale snažil namluvit, že je to prostě jenom proto, že spolu trávíme spoustu času. O skutečné zamilovanosti mě přesvědčilo až to, že jsme se spolu milovali,“ celou dobu se mi díval do očí, hladil mě po dlani. Mohl jsem na něm vidět tu největší upřímnost, takže mi vážně nelže. Achjo, co mám jenom dělat? Vážně nevím. Šíleně zapeklitá situace.

Mlčel jsem, jelikož jsem nevěděl, co odpovědět. Fabián se ke mně naklonil a s největší něhou, smíšenou s vášní, mě políbil.

autor: Catherine