Cizinec 15.

„Kluci? Můžu dál?“ zeptala se Simone a zatahala za kliku. S překvapením zjistila, že dveře do Tomova pokoje jsou zamčené. Bill k nim ale rychle přispěchal a odemkl. Pustil Simone dovnitř, zatímco Tom pod deku rychle schoval dědečkův deník. Simone vešla do pokoje a oddechla si. Bála se, že tu najde chlapce polonahé a… ne, nechtěla na to myslet. Posadila se k Tomovi na postel.

„Co potřebuješ, mami?“ zeptal se netrpělivě Tom.

„Blíží se tvoje narozeniny, zlatíčko, a já jsem se přišla zeptat, jak bys je rád oslavil. Už v úterý je 1. září. Je na čase, abys začal plánovat oslavu.“

„Vlastně jsem myslel, že bych si půjčil auto a zajel s Billem do Londýna. Pokud by to tedy nemělo znamenat nějaký problém. Jestli chceš, abych byl na narozeniny doma, můžeme jet až druhého nebo tak někdy.“

„To je v pořádku. Nemusíš být na narozeniny doma. Už ostatně nejsi malý kluk. Dám vám s sebou nějaké peníze, ať to nemusíš platit ze svého. Jsem si jistá, že si to spolu užijete,“ usmála se Simone. „Jinak… našli jste, co jste potřebovali?“

„Ne,“ odpověděl rychle Bill. Možná až příliš rychle. „Bylo tam příliš moc prachu. Nechtěli jsme tam trávit zbytečně moc času. Oba jsme z toho kýchali,“ dodal ještě Bill na svoji obranu. Simone pokývala hlavou a zvedla se z postele.

„Nachystám vám něco na svačinu, tak si to potom přijděte sníst,“ řekla ještě Simone, než odešla z pokoje a nechala chlapce o samotě. Bill si sedl na její místo na posteli a čekal, co se bude dít dál. Tom vytáhl zpod peřiny dědečkův deník a položil ho mezi ně.

„Kdo bude číst teď?“ zeptal se zvědavě.

„Ty, já bych měl ještě šetřit hlasivky,“ mrkl na něj Bill. „Navíc si s tím lámu hlavu daleko víc než ty, takže bude dobré, když se místo na čtení budu soustředit na detaily, které by později mohly hrát důležitou roli.“ Tom pokýval hlavou, musel spolknout hrdost a uznat, že Bill má pravdu. Byl daleko soustředěnější než Tom sám a dokázal číst mezi řádky.

„13. srpna, třetí den, ve kterém se nachází můj cizinec. Žena si na Christiana pomalu zvykala a Simone ho milovala. Nechávala se jím hýčkat a on o ni rád pečuje. Rozumí si i bez zbytečných slov. Simone ho ráda tahá za dlouhé černé vlasy, domem se roznáší její veselé výskání. Christian si všechnu její blízkost užívá, ale zároveň je ochotný se učit. Sestavil jsem pro něj tabulku, ve které si může procvičovat písmo. Učí se psát, kdykoliv ho Simone nechá na chvíli vydechnout. A je v tom dobrý. Nikdy nepřestanu žasnout nad tím, jak dobře a rychle se učí.“

„To víme. Přesně tak to bylo i u mě. Tohle není tak úplně důležité. Čti dál,“ popohnal Bill Toma.

„Takže žádné čtení mezi řádky?“

„Vidíš snad něco, co tam skutečně není? Tady tvůj dědeček mezi řádky nic nenapsal,“ zabručel Bill. Nelíbilo se mu, že si z něj Tom utahoval.

„Srpen se překulil přes polovinu a já zjišťuji, jak málo času si pro své zápisky dokážu udělat. Christian je na mém panství šest dní, ještě ani ne týden, a už umí psát daleko lépe než já. Svými věčně popsanými papírky nám dává najevo svůj vděk a snaží se odhalit to málo, co si pamatuje z místa, odkud přišel. Bohužel toho není moc. V každé jeho vzpomínce na domov se objevuje zmínka o pravidlech, která mu nedovolují, abych ho byť jen poplácal po rameni. Doteky mé ženy nebo Simone mu však vůbec nevadí.

Stále více se přizpůsobuje, a dokonce mě požádal o možnost vlastního pokoje. Mile rád jsem mu vyhověl a přenechal mu jeden pokoj v pravém křídle. Svůj pokoj si vybral sám, a když jsme vypáčili dveře, jejichž klíč si snad vzala do hrobu moje maminka, zabydlel se. Před pár minutami za mnou přišel, že si vzpomíná na pár detailů. Údajně ho k tomu dovedla aura vyzařující z onoho pokoje. Neřekne mi je prý však dříve, než se naučí mluvit. Nedokáže své smíšené pocity sdělovat písmem, které je pro něj stále ještě cizí.“

„Myslíš, že Christian si vybral Eričin pokoj náhodou?“ zeptal se Bill a otočil hlavu na Toma. Už před nějakou chvílí si lehl na záda a nohama se opíral o stěnu, takže jeho tělo tvořilo tvar písmene L. Tom pokrčil rameny.

„Já bych ani nepřišel na to, že děda psal o Eričině pokoji.“ Bill protočil oči.

„Je to tak snadné… V tom pokoji musí být něco, co k sobě přitahuje můj lid. Navíc je úplně jiný než všechny ostatní pokoje v pravém křídle. Sice necítím auru, kterou podle všeho cítil Christian, ale jsem si stoprocentně jistý, že právě tenhle pokoj tvůj dědeček myslel. Všechno je to jako skládanka, Tomi. To, co potřebujeme vědět, zjistíme, až když všechny dílky zapadnou na své místo,“ vysvětloval Bill. Najednou se vymrštil do sedu, div že se nezamotal do vlastních nohou. „Je to hra a tvůj dědeček ji vyřešil. Možná ji předtím vyřešila i Erika, nebo spíš Arien. Pokud v ní vyhrajeme i my, moje cesta zpátky bude otevřená, tím jsem si jistý.“

Tom sledoval jiskry poskakující v Billových očích. Svíralo se mu z toho všeho srdce. Bill chtěl odejít, nechat ho samotného v nekonečné pustině. Bill si všiml, že Tomovo štěstí pohaslo. Přisunul se k němu blíž a konejšivě ho pohladil po hřbetu ruky.

„Neboj se, Tomi, my vyhrajeme,“ řekl naprosto přesvědčivě. Tom mu to nevyčítal, Bill přeci nemohl vědět, že to je právě to, čeho se bojí.

°°*°°

Chlapci se probírali zápisky Tomova dědečka, dokud je Simone nezavolala na svačinu. Všichni tři zasedli k jídlu v jídelně a asi by celou dobu mlčeli, kdyby si Simone hlasitě neodkašlala. Bylo jasné, že jim chce něco říct.

„Takže v úterý skutečně pojedete do Londýna?“

„Rádi bychom,“ odpověděl za oba Tom.

„Vlastně v úterý se tu má stavit pan Trümper, aby se podíval na pravé křídlo a pouvažoval o jeho rekonstrukci. Mám mu říct i o pokoji pro tebe, Bille?“

„Zatím ne. Určitě se tu objeví i někdy jindy, ne? Rád bych to s ním prokonzultoval sám. Myslím, že mám představu, co by pro mě bylo ideální, realizaci bych ale nechal na něm, pokud by to šlo. Musím to s ním ale probrat, protože si nejsem jistý, jestli by všechno šlo tak, jak bych si přál,“ usmál se Bill. Simone pokývala hlavou. Něco v jejím roztržitém chování Billa uchvátilo. Simone před nimi tajila něco, s čím by se hrozně ráda pochlubila, ale netušila, jak to nakousnout.

Bill se pousmál, když Simone mezi prsty zmačkala papírový ubrousek a prsty oždibovala jeho kraje. Těkala pohledem z jednoho chlapce na druhého, a přesto si nevšimla, že ji Bill bedlivě pozoruje.

„Simone, řekněte, pan Trümper je sympatický muž, viďte?“ zeptal se Bill s potutelným úsměvem.

„Zdá se být,“ opětovala mu Simone rozpačitě úsměv.

„V kolik přesně má přijet?“

„Kolem poledne.“

„V tom případě musíme vyjet až po poledni, Tomi. Rád bych pana Trümpera poznal, pokud by to nevadilo,“ řekl Bill a nasadil naprosto nevinný úsměv. Tom jen pokrčil rameny a dál se zabýval svým jídlem. Ani on, ani Simone netušili, co má Bill za lubem.

autor: Helie