Zeiten ändern dich 35.

U arény Tom auto zaparkuje v podzemních garážích už s telefonem u ucha, do kterého neřekne více než dvě slova, čímž celý hovor vyřídí. Po vystoupení z auta se s ním snažím udržet krok, nejen protože to tady samozřejmě neznám, ale hlavně co nevím je, kam přesně že teď míříme.
„Všichni jsou už uvnitř, super.“ Vypadne jen z Toma, když vylezeme chodbičkou z garáží na čerstvý vzduch.
„Co?“
„Myslím lidi,“ řekne jen, když už se otevřou jedny dveře, ze kterých vyleze sám Bushido a za ním černě oblečený chlápek, který u dveří ale zůstane stát. A dál už je to mi více než jasné, než aby mi to Tom musel objasňovat. Asi by se tady Bushido nemohl jen tak producírovat před davem svých fanoušků, ač stojíme, řekl bych, mimo hlavní vchody.

„Hey Bro!“ přijde se s Tomem blíže pozdravit a pak jen mrkne. „Takže spoře oděný doprovod si dnes nechal napospas doma svému osudu?“
„Nechtěl sem dál riskovat tvé zdraví. Krom toho, můj nový doprovod, Bill,“ pootočí se s úsměvem Tom na mne.
Já si v tu chvíli přijdu jako neprosté nic, a tak se jen přihlouple usměju. „Zdravím.“
Jeho odpovědí je lehké pokynutí směrem ke mně s nečitelným výrazem ve tváři, a pak složí ruce na prsou. „Fajn, hele, měl bych bejt uvnitř, takže snad jen, bavte se. Jorg už je připraven, tak si ho chyť, aby vás pustil, a uvidíme se po, nebo pravděpodobnější je ta párty Richarda. Přijdeš, ne?“

„Jasně že přijdu, Kay mi ještě dluží tu pecku,“ s úsměvem Tom přikývne a mně nezbývá nic, než jen fascinovaně oba pozorovat.
„Idiot,“ usměje se Bushido a lehce se plácne po tváři, „každopádně jsem rád, žes dorazil. Tak zatím.“ Plácnutím se s Tomem opět rozloučí, oba si nás s úsměvem prohlédne, a ležérním krokem se vydá zpět.
„Pojď.“
„Co?“ Proberu se jakoby do reality a rychle strhnu z Bushida pohled na Toma.
„No jdeme,“ naznačí cestu k hlavnímu vchodu arény, přičemž ho neopouští jeho úsměv.
„Jasně, promiň,“ málem povyskočím, když k němu dojdu, abychom se vydali společně dovnitř.

„Bushido je vážně milej člověk.“
„O tom nepochybuj,“ s úsměvem lehce Tom zavrtí hlavou. „Nemá rád, když ho seznamuje kámoš s kámošem kámoše,“ řekne pak stručně a pochopitelně, „a taky jsi skoro první výjimka, se kterou jsem ho zdržel těsně před show, jinak se s ním většinou setkávám ještě mimo.“
„I tak se mi zdá celkem jako přátelský charakter.“
„Celkem.“
„A krom toho, ta show byla skvělá. Uznávám, neznal jsem krom něho na pódiu nikoho. Vlastně… Kay One? Jednou jsem je spolu viděl v televizi.“
„Jo, Kay. Ale hlavně, že show se ti líbila.“
„Poznal jsem pár písniček, co je víc hranějších, a pak tu, jak máš v telefonu,“ nepřestávám nadšením mluvit. „Pochybuji, že bych se někdy sám dobrovolně na takovouhle show vydal, ale jsem rád, že vím, že i takovýhle typ hudby ve mně dokáže probudit energii.“
„Zeiten ändern dich.“
„Hm?“
„Ta písnička.“
Když to vysloví, zmlknu a jen si ho prohlédnu. No jasně, název písně „Časy tě změní“ jako by právě pasoval na Toma. „Aha,“ řeknu pak jen stále zamyšlen.
„Co?“
„No, došel mi teprve teď ten celý text.“
„Jo, to je taky jeden z důvodů. Mám toho trochu víc společnýho s jeho textama.“

Vydechnu a pozvednu pohled na Brandenburskou bránu a usměju se.

„Noc je taková dokonalost.“ Je sice něco málo kolem půl jedenácté, ale pociťuji na své kůži, že vzduch oproti odpoledne o hodně zchladl, a hlavně se k němu přidal docela vlezlý vítr. Nejspíš bude přes noc pěkně pršet. Přitáhnu si svou bílou koženou bundu více k tělu a kouknu se na Toma. Ten jen ledabyle opřený o jeden z pilířů potáhne z cigarety a nespouští ze mě pohled. „Naposledy jsem tady snad byl s mamkou. Vždycky jsem chtěl, abychom se sem přestěhovali, abych tady mohl studovat a… hmm,“ rozplývám se pohledem a pak jen mávnu rukou. „Promiň, jen mluvím a mluvím. To se mi stává často. Když jsem třeba nervózní, nadšený a sentimentální. Dneska je to hloupá kombinace všeho.“

Tom se krátce zasměje, zhasne nedopalek cigarety a vstrčí ruce do kapes.

„To je v pohodě, tohle město je prostě fascinující natolik, že musím jen souhlasně přikývnout. Bylo by nádherný tady žít. Jedno z mála měst, do kterého bych se přestěhoval okamžitě bez váhání.“
Pochybuji, že pro něho by to skýtalo nějaký velký problém, ale zároveň musím uznat, že jistě určité závazky tam kde teď bydlí, má, a ty se nedají poslat prostě k vodě.
Vítr mi rozfoukává vlasy natolik, že nemá cenu moje usilovné snažení, zkrotit je a dát do původního stavu. Vzdám se a pohlédnu před sebe. Všude je spousta potulujících se turistů z celého světa se zapnutými fotoaparáty a obdivně pohlížejí na rozléhající se náměstí za branou, nebo na ni samotnou. Zaberu se do toho zkoumání natolik, že ani nepostřehnu, kdy ke mně Tom přijde zezadu a rozepnutými konci mikiny mne zahalí. Po zádech mi přejede mráz a já jen s náhle zatajeným dechem zavřu oči, když mne jeho ruce, vstrčené v kapsách oné mikiny, majetnicky obejmou kolem pasu. S její velikostí bych se ani nedivil, kdyby se mu podařilo do ní nacpat nás oba, ale přesto k němu starostlivě promluvím. „Bude ti zima.“
„Jakto? Rozhodně ne víc než tobě.“
„Ale děkuju. Vypadám až tak zmrzle?“
„Jo.“
„Řekl bych, že to není pravda, ale tak trochu je. Ten vítr je vlezlý, a kdo by ho v polovině jinak teplého června čekal.“
„Hm a má to ještě jednu výhodu, a to že z tvého pohledu se na Berlín kouká hned lépe,“ opře si jemně bradu o mé rameno a našpulí lehce rty, „ale abys nezmrzl, vezmeme to k autu, a já nám cestu prodloužím přes velkou jižní část Berlína k dálnici, bereš?“

Po nespočitatelné době opět v autě se poněkolikáté přitulím k Tomově mikině, kterou mi ochotně věnoval při cestě do auta. Nebylo to daleko, ale kožený věci vážně chladí, pokud mi vítr narážel do mé bundy. Strachoval jsem se, že bude zima Tomovi, ale jeho lehce vyhrnuté rukávy od bílého trika vespod mne přesvědčily o tom, že strachování není až tak na místě. Příjemně voní a samotná látka je natolik příjemná, že bych si dokázal představit v ní strávit zbytek svého života.
Při cestě po dálnici spustí po chvilce Tom volně ruce z volantu, který přidržuje jen zbylými lehce přitisklými prsty, a protáhne se.
„Nabídl bych ti, že se vystřídáme, ale…“ pokrčím s úsměvem omluvně rameny.
Na tváři se mu objeví úsměv taktéž a jeho pohled mne jemně pohladí. „Nemám nijak problém s udržením pozornosti, ani když jsem sebevíc utahanej, protože mne jízda autem jaksi naplňuje zvláštní energií, která mi nedává usnout.“
„O to více se teď budu cítit lépe. Už jen kvůli tobě samotnému.“
„Budu muset natankovat, budeš chtít přinést něco k pití nebo tak?“
„Jo, to budeš hodnej. Pití bude stačit,“ přikývnu a kouknu před sebe na blížící se příval světel z nejbližší benzínky. Cesta sama o sobě trvá se vším všudy kolem dvou hodin, ale díky jedné rozsáhlé objížďce, a taky díky našemu dobrovolnému projíždění Berlínem, jsme právě ty dvě hodiny už na cestě, a ještě minimálně hodina nás čeká. Musím to raději dát vědět Gordonovi, než Tom natankuje.

„Bille?“
Trhnu sebou, když mi dojde, že snad už podruhé mne zavolal Tomův hlas. Rozhlédnu se. „Sakra!“ Jediné, co jsem schopný ze sebe teď vypustit. Usnul jsem. Přes přední sklo jen zaznamenám, že stojíme u krajnice s cedulí „Willkommen in Loitsche“. „Oh, omlouvám se.“
„Za co?“ usměje se mile a pokračuje, „nerad jsem tě vzbudil, jen bych potřeboval vědět, kde bydlíš.“ V tu chvíli se mi po těle rozlije takové teplo, že jsem schopný jen vydechnout. „Nebo se ti domů nechce?“
„Eh jasně, tady po hlavní a na druhé rádoby křižovatce doprava,“ řeknu stále tak trochu zmateně a rozespale. Kouknu se na hodiny ukazující něco málo po půl druhé ráno, což mi stejně tak říká, že jsem usnul asi na dvacet minut. Ach, připadám si tak hloupě!
„Náhodou bylo docela roztomilý, jak ses snažil bojovat s pásem. Snažíš se vymyslet jiné světové strany, na které se lze ještě otočit?“
„Cože?!“ mírně vyjeknu a pak si ukryju obličej v dlaních.
Tom se tomu ale jen zasměje. „Dělám si legraci.“
„To není legrace,“ tentokrát už s úsměvem do něho jemně šťouchnu, a když po chviličce spatřím náš dům, narovnám se. „Tady.“ Natáhnu se za sebe pro tašku a odepnu pás.
„Tak… dobrou noc,“ řekne s lehkým výdechem Tom, a já, aniž bych měl šanci zvednout pohled, protože se mi nedaří pás odepnout, cítím ten jeho upřený na sobě.
„Děkuju za tak skvělej den.“ Vítězoslavně pás odepnu a po větší odmlce si od něho opatrně s úsměvem ukradnu polibek na dobrou noc. „Dobrou,“ špitnu pak už jen, když vystupuji z auta.
Téměř už venku mne ještě Tomův hlas zastaví, ale nakonec jen mávne rukou.

„Ne, vlastně nic.“
„Ok,“ řeknu trochu nejistě a dveře od jeho auta zavřu. Sotva mi ale zmizí z dohledu, sklopím pohled na sebe a musím se řádně plácnout do čela. Sakra, zapomněl jsem mu vrátit jeho mikinu!

autor: Mintam