autor: Catherine
BILL
Slova, která Tom venku v altánku vyslovil, mi pořád zní v uších. Je to hodně nepříjemný a skličující pocit. Díval jsem se do očí člověku, díky kterému jsem na vozíčku. A co víc, dal jsem mu pusu. Jak já se za to nesnáším… Měl jsem nad tím víc uvažovat, než jsem to udělal.
Lidi na potkání normálně nelíbám, tady to bylo ale prostě… Jiný. Něco mi říkalo, že to mám udělat. Kdybych ale tohle věděl, neudělám to, asi. Nevím, co by mi řekl instinkt, podle kterého se řídím prakticky pokaždé. Myslel jsem si, že viníka nikdy nepoznám. Opak je ale pravdou. Navíc je to člověk, o kterém jsem si začínal myslet, že je mi vážně blízký. O to je to ještě horší. Nemůžu ani říct, co vlastně cítím. V těle mám spoustu odlišných pocitů.
Od okamžiku, kdy mi to Tom oznámil, se mi nepřestaly z očí řinout slzy. Po celém obličeji cítím rozmazané líčení, v očích mě líčidla pálí – bolí to. Nos mám ucpaný, nemůžu se ani pořádně nadechnout. Takovou zoufalost, jakou cítím právě teď, jsem hodně dlouho necítil. Vlastně si ani nevzpomínám, kdy naposled tomu tak bylo. Možná v den, kdy mi doktor v nemocnici oznámil, že se nepostavím na nohy. Pamatuji si na to, jako kdyby to bylo dneska. V ten okamžik jsem ztratil veškerou chuť do života, když jsem si uvědomil, že jsem vlastně mrzák, který se nezačlení do normálního života lidí v mém věku. Chtěl jsem okamžitě umřít. Vím, bylo to ode mě sobecký, ale nic jiného jsem neviděl. Žádný smysl života. Kolikrát jsem už v ruce držel žiletku, ale… Nikdy jsem se nedokázal říznout. Když jsem si na noční stolek připravil léky… nepožil jsem je. V tu chvíli, kdy mě od smrti mohl dělit už jenom kousek, jsem si pokaždé uvědomil, že sobě bych jistým způsobem pomohl, ale ostatním bych způsobil mnohem větší bolest, než jsem cítil já. A to byla pro mě horší myšlenka než ta, že jsem vozíčkář.
V den, co jsem se dozvěděl ortel, jsem přísahal, že pokud někdy zjistím, kdo nehodu zavinil, pomstím se. V autě, mimoto, co se stalo mně, zemřeli moji přátelé. To byl ještě tíživější pocit… než všechno ostatní dohromady.
„Mami,“ zašeptal jsem a otřel si oči. Pevněji jsem ji objal a trhaně se nadechnul k pokračování věty, „tak strašně moc to bolí…“ zaštkal jsem a zakroutil hlavou. Nemám ani sílu mluvit dál.
„Copak, zlatíčko?“ pohladila mě po vlasech a dala mi do nich pusu. Objímala mě. Pokaždé mě dokáže utišit… Pomoct, poradit. V tomhle to určitě také zvládne, ale jak mám začít? To je ten problém.
„Tom,“ skousnul jsem si chvějící se ret, „zavinil tu nehodu,“ promluvil jsem tak nejjasněji, jak jsem jenom dovedl. U stolu všichni okamžitě zmlkli. Díval jsem se do kamenné tváře mamky, táty, Olivera?! Ten tady co dělá? Nezval jsem ho. A pokud vím, říkal jsem vysloveně, že ho tady nechci. Takže co tady dělá? Řešení této záhady odkládám na jindy, teď jsou jiné věci, co mám na starosti.
„Bille, jak to víš?“ řekla máma po chvilce ticha.
„Řekl mi to.“
„Zabiju ho, kurva,“ Oliver se začal zvedat od stolu. Nechápavě jsem po něm střelil pohledem. Cože on…? Chce se předvádět, nebo proč tohle dělá? Chce mě tím snad oslnit?
Zakroutil jsem hlavou a odsunul se od mamky. Musím mu zabránit, Tom mi sice ublížil, ale bylo to neúmyslné. Kdyby Tomovi udělal něco Oliver, byl by to obrovský rozdíl.
„Olivere, přestaň a nech to být,“ přišoupnul jsem se vozíčkem před něj, „prosím. Tím… stejně nic nevrátíš.“
„Ale dám mu to, co si zaslouží,“ zavrčel a stiskl ruce v pěst. Z očí mu šlehaly plameny naštvanosti.
„Nic mu nedáš, sedni si, sakra. Ani jsem tě tady nechtěl!“ zvýšil jsem na něj hlas.
Tohle mi vážně chybělo, jen co je pravda.
Nevím, jak se to podařilo, ale poslechnul mě a posadil se zpátky na židli a přisunul se ke stolu. Vzal skleničku s vodou a upil z ní, nevěnoval mi už ani jediný pohled.
Jedním odstrčením jsem se s vozíčkem dostal k místu, kde chyběla židle – to bylo moje. Zasunul jsem se tam, podíval se přes stůl na mamku, která se nakláněla k Oliverovi. Nechápavě jsem vytáhnul obočí. Mají přede mnou snad nějaké tajnosti? Nastražil jsem uši, protože mě vážně zajímá, o čem si ti dva můžou povídat tak, abych to já neslyšel.
„On se uklidní, je jenom rozrušený.“
Zaslechl jsem útržek věty, která vyšla z úst mamky.
Co prosím? Vážně se baví s Oliverem o tomhle? Vím, jak moc se jí líbí, je z něj unešená… Ale tohle snad nemyslí vážně. Rozhodně jsem zakroutil hlavou.
Nebudu tady, pokud chtějí vést tajné rozhovory.
Zaklepal jsem nehty o stůl, abych na sebe upozornil. Pohledy přítomných se otočily ke mně. Trošku jsem se pousmál, protože pokud v mojí tváři uvidí smutek, nikam mě nepustí.
„Jdu za Fabiánem, nevím, kdy přijdu,“ vyslal jsem k mamce pohled, a nenápadně jsem ukázal na Olivera. Chci, aby věděla proč. Vážně by mohla tuhle věc pochopit. Nemám o Olivera zájem a ani ho mít nebudu.
„Nepřežeň to,“ pohladila mě po tváři.
Odsouhlasil jsem jí to pouhým kývnutím.
„Ahoj,“ usmál jsem se a přesunul se do sálu, kde jsem před chvílí zahlédnul Fabiána. Jenom doufám, že na mě bude mít náladu, když jsem si ho většinu večera nevšímal. Má právo být na mě naštvaný, neberu mu to. Ale mohl by brát ohledy na to, že tady byl… a možná ještě je Tom.
„Fabiánu,“ pousmál jsem se a pohladil kamaráda jemně po ruce. Okamžitě se na mě otočil, sjel mě pohledem a kleknul si ke mně. Vzal opatrně můj obličej do svých dlaní a podíval se mi do očí.
„Plakal jsi? Proč?“ nechápavě vytáhnul obočí. Zaschlé cestičky od slz mi palci otřel. Nevím, co bych bez něj dělal, je tak úžasně hodný, milý… Prostě dokonalý kamarád. Nevím ale, jestli mu mám říct pravdu. Povídání o Tomovi ho vytáčí, tohle ho tím pádem vytočí úplně. Na druhou stranu je to můj nejlepší kamarád, takže by to měl vědět.
„Jde o Toma,“ skousnul jsem si ret, nechal jsem schválně prostor, aby také mohl něco říct.
„Viděl jsem ho,“ zavrčel skrz zuby a podíval se pryč. Zamumlal si spíš pro sebe pár poznámek. Bylo to tak rychle a potichu, že jsem jim vážně nemohl rozumět. No, nevadí.
„No a já… Byl jsem s ním venku. V altánku, je to tam vážně moc pěkný. Povídali jsme si, políbili jsme se a…“ skousnul jsem si ret. Jak mám sakra pokračovat?! Nadechnul jsem se, ale Fabián byl rychlejší. Skočil mi do řeči.
„Miluješ ho, viď?“
Zamrkal jsem. Proč sakra zní tak sklesle? Je smutný? Pohladil jsem ho po paži, zadíval se mu zpříma do očí. Musím zjistit, co se děje a proč ho napadlo… zrovna tohle. Tvářím se snad zamilovaně? Nemyslím si. I když… Toma mám rád, myslím tím vážně hodně rád. Na zamilovanost je ale brzo, navíc… Nemůžu být zamilovaný do někoho, kdo mi ublížil. To by bylo úplně proti všem pravidlům.
„Ne,“ zakroutil jsem hlavou a doufal jsem, že vypadám snad alespoň trošku přesvědčivě, „proč jsi to řekl tak smutně?“
Na tváři se mu rozlil ihned úsměv. V tom případě to už nechápu ani omylem. Když jsem řekl, že ho nemiluju… Proč mu to udělalo takovou radost? To je vážně zvláštní.
„Neřekl jsem to smutně,“ zakroutil hlavou a objal mě, „jenom… Ulevilo se mi. Víš… Já nechci, aby mi tě vzal,“ nakrčil nos a vydechl. Pohladil mě opatrně po zádech a víc k sobě přitisknul.
Přijít o mě? Jak to… myslel? Nepřichází o mě, ani o mě v nejbližší době nepřijde. Nikdo a nic nás nerozdělí – doufám. Když jsme byli mladší, slibovali jsme si přátelství na život a na smrt. Doufám, že to dodržíme.
„Nevezme. Nemusíš mít strach, trdlo,“ zasmál jsem se a jemně ho šťouchnul do boku. Už bych mu mohl říct konečně to, co se stalo.
Dejme tomu, že vynecháme ten polibek, pokud se nebude nějak přímo ptát. V tom případě tady je ale stejně ta věc, která je mnohem horší.„Dobře. Prostě… Bojím se, že by nám pokazil přátelství,“ podíval se mi do očí, „slíbíš mi, že nám ho nikdo nezničí?“
Nejistě jsem kývnul. Já mu to samozřejmě slíbit můžu.
„Děkuju,“ dal mi roztomilou pusu na tvář, „tak teď mi řekni to, co jsi chtěl,“ vyzval mě. Po tváři, kam mi dal pusu, jsem si přejel rukou. Ne štítivě, ale překvapeně. Takhle se na veřejnosti ke mně dosud nechoval. Občas jsme se chytli za ruku, ale to bylo z jiných důvodů… Tohle nebylo. Vlastně pokud si dobře všímám, tak ode dne, co jsme se milovali, chová se jinak. Nemohl jsem si nevšimnout jeho změny chování. Třeba si ale jenom moc myslím… A vidím i to, co není pravda. I to je možné. Jenom si namlouvám něco, co není pravda. Jo, určitě to tak bude.
„Ehm,“ skousnul jsem si ret. Proč je jenom tak těžké o tom mluvit?
„Ehm?“
„No… Tom. Jak jsem už říkal, byli jsme spolu tam venku. Povídali jsme si… A on mi řekl něco, co jsem vážně vědět nepotřeboval. Bavili jsme se o tomhle krámu,“ nenávistně jsem bouchnul do vozíčku. Díky dnešku mám o důvod víc, proč ho nenávidět. Ale zpátky k tématu. „jak se stala ta nehoda… Ve druhém autě jel Tom,“ polknul jsem. Řekl jsem to nahlas už podruhé, pořád je to ale stejně hrozné. Navíc takhle nahlas to zní ještě hůř než jen v mých myšlenkách.
Mezi mnou a Fabiánem nastalo dlouhé, ničím nepřerušované ticho. V jeho očích jsem mohl vypátrat zlost. Nikdy ji v očích neměl v takové míře. Kdybych ho neznal, tak si i přes jeho sladký, dětsky nevinný vzhled myslím, že dokáže být vážně zlý. Odtáhl se ode mě, ruce zatnul v pěsti. Vůbec ho nepoznávám.
„Kam šel ten mizera?“ zavrčel. Snad se nechce prát… Vyplývá to ale z jeho chování.
Zakroutil jsem jenom nesouhlasně hlavou. Sice jsme nejlepší přátelé, ale tohle jsou moje problémy, já je musím vyřešit.
„Nikam.“
„Bille, ptal jsem se. Máme spolu nevyřízené účty,“ syknul nepříjemně, „takže?“
„Takže jdu domů, protože se chováš vážně jako dítě. Pochop, že nemá cenu se kvůli tomu prát. Je to dlouho a stejně tím nic nevyřešíš. A teď… Jestli dovolíš, jdu domů. Až pochopíš, že pěstma se tohle nevyřeší, ozvi se mi. Ano?“ vydechl jsem a vydal se ke dveřím ze sálu. V zádech jsem pouze cítil Fabiánův pohled.
Jel jsem pomalu pryč od toho všeho. Vážně vydařený maturitní ples. Dozvěděl jsem se víc věcí o nehodě, na kterou se snažím, leč neúspěšně, zapomenout, a pohádal jsem se s Fabiánem. Ani si nepamatuji, kdy naposled jsme se pohádali. Je to… Vážně dlouho. Je mi zvláštně, ale co jsem měl dělat? Měl jsem nechat Fabiána, ať jde za Tomem a porve se s ním? Ne, že bych chtěl podceňovat Fabiho, ale on by vážně nebyl ten, kdo by onu bitku vyhrál. Pak bych musel být naštvaný na oba ještě víc, než jsem teď. A to jsem si vážně myslel, že se dnešek opravdu povede. Byl jsem o tom přesvědčený, když jsem na pódiu zahlédl Toma. A v průběhu se to celé pokazilo. Vážně bych celou poslední hodinu nejraději vymazal, bohužel to ale nejde.
Dostal jsem se před budovu, kde se konaly všechny společenské akce ve městě a i můj ples. Jel jsem pomalu domů, v hlavě se mi zase objevil obrázek Toma. Ozve se mi ještě? A budu mít ještě vůbec chuť na to, abych s ním komunikoval? Nyní si nemůžu objektivně odpovědět, chce to… Čas. Až si všechno sám urovnám, dojdu určitě ke správnému rozhodnutí.
autor: Catherine
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 20
Proč me ten Oliver sere….. vždycky se tam vetře…. grrrrr….. Chci aby Tom s Billem byli spolu….. ale Oliber a Fabian mi tak jaksi prekazej :/
Ach jo, proč se to takhle muselo pokazit? 🙁 Doufám, že se to mezi nimi zase srovmá.. A ten Oliver už mi taky pěkně leze krkem. Pěkný díl 🙂
Chudák Bill 🙁 Je toho na něj v jeden večer opravdu hodně. Ale podle mě se Fabian do Bill tak trochu možná zamiloval. Aj, to bude ještě složité! :/ Už se děsně těším na další díl a doufám, že Bill si to rozmyslí a bude s Tomem mluvit.. 🙂
Chudáček Bill =o( a ten Oliver mě sere a ač se Fabian chová k Billovi hezky mám pocit, že je do něj zamilovanej a to se mi taky moc nelíbí =oD
ať si Oliver sbalí svých 5 švestek a táhne někam za hory… A jsem ráda že to Bill Fabianovi překazil.. ještě by Toma něco bolelo 😀
Ááách jo, já toho Fabiana tak nesnáším…! 😀 Normálně fakt už by měl vysmahnout a přestat opruzovat, nikdo o něj nestojí :D:D:D A Bill by si měl uvědomit, že Tom za to může jen z části… Sakra vždyť by spolu mohli bejt tak krásně šťastní!!! 😀 Těším se na další díl =)
Je mi Billa tak líto :'( chudáček má zkažený maturiťák… 🙁 Kéž by se to brzy s Tomem urovnalo.. =))
krásnej díl:)snad se přes to Bill brzo přenese a bude s Tomem:)
Billy… já chápu, že tě to rozhodilo, ale možná sis to měl nechat ještě chvíli pro sebe. Kdo ví, kterej z těch dvou si teď na Toma počíhá. Snad to brzy urovnají.
Doufám, že se spolu udobří. Nechci,a by na sebe byli naštvaní. Nemyslím si, že zato tak hodně Tom může, může za to hlavně ten, kdo jel v protisměru, ale zase neříkám, že Tom je úplně nevinný. Aww je to zamotaný.
Každopádně tenhle díl se mi opravdu líbil, stejně jako celá povídka. Je to hodně pěkné, ale doufám, že to dopadne dobře 🙂
Jááááj , čekala sem že tam bude s Tomem a zase tam je ten debílek Oliver , jzs , Kdy to konečně skončí to divadílko a konečně se to urovná s Tomem , nebaví mě to 🙁 .. Achjooo už chci aby byli spolu . Hned se to bude líp číst
aaaach ten Fabián….on ho začína brať ako niečo viac, než kamaráta že??…ja ho asi zabijem!!…zo začiatku som ho mala ešte celkom rada, ale teraz ho mám rada asi tak, ako Alexa a Olivera!!….krásna poviedka!!
Nejde ani popsat,jak tuhle povídku zbožňuju<3333!!!! Moc za ní děkuju! Je to skvost!
Ach jo….je mi tak líto,že to takhle mezi nima teď je. Opravdu…Billovi se nedivim..je to naprosto pochopitelné. Musí být strašný,když se dozvíte,že ten člověk,kterýho máte rádi je ten samej,co zavinil tu nehodu….tu šílenou nehodu,která má tak hroznej následek. :/ Jsem ráda,že si Bill nevzal život a že s tim bojoval. DOufám,že časem se to mezi nima urovná….,ale řekla bych,že to nebude nijak jednoduché..Ano..prostě to chce čas. Opravdu..nemůže za to jenom Tom,ale taky ten řidič,který řídil to auto,kde byl Bill. A to:"Nemůžu být zamilovaný do někoho, kdo mi ublížil."-Řekla bych,že naopak může…,protože tohle se dozvěděl až teď. Proto to bolí o to víc..Jsem na to fakt zvědavá.
Oliver???? Jáj…nemám ho fakt vůbec ráda.
Musim říct,že mi Fabiho začíná bejt docela dost líto. Asi změnit svůj postoj k němu…,protože…on se snad do Billa zamiloval..a…neopětovaná láska…to je něco naprosto šílenýho. A být s tim člověkem,který vám to neopětuje je nesmírně těžký…Řekla bych,že někdy se i vzdáte toho přátelství a pokusíte se zapomenout na něj….Jsem zvědavá,jak to s jejich přátelskym vztahem bude. Je mi Fabiána líto…Jestli je to fakt tak,jak si myslim,tak je to strašný..:/ No..ale upřímně doufám,že jejich vztah se nepřehoupne vzájemně v něco víc. Přeci jenom….Billa přeju Tomovi. Ale….to přátelství mezi Billem a Fabiánem je moc hezké a já doufám,že je vážně NIKDO A NIC nerozdělí. Jsem na to zvědavá.Myslim,že pro Billa by to bylo hodně těžký. Fabiho má dost rád.
Bill má pravdu…bitkou by se nic nevyřešilo.
tse, chudacek Fabi, mu tady nadavate.:D je to nunik. Billovi by aspon nikdy neublizil, i kdyz od Toma je to neumyslne.. no co. ja jen doufam, ze to dobre dopadne. Ze kacenko? 😀
Taky mě Oliver štve .. by ho mohli v te povídce zabít nějým hrozným způsobem.. 😀 a když už jsme se konečně zbavili Alexe, Tom s Billem by mohli být konečně spolu .. :))
Takze ty domenky o tom ze Tom je vinikem nehody byly spravne… O-ou tak to je tezkej orisek. Chudak Bill.
Ale billi by si mel uvedomit ze kdyby nevjeli do protismeru a neridili opoli.. Tak by to Tomi hezky vyridil…no. Ale stejne me to mrzi. Snad vsechno dobre dopadne
Ja vazne nevim jestli to jeste chci cist….Nevim jak se k tomu mam postavit.Byla to nehoda…ale chapu ze to je pro Billa hrozny zjisteni. Priznam se ze me tahle moznost vubec nenapadla. Tom z toho jiste taky bude celej znicenej ale ano…vinu na tom mel on i ten druhy ridic. Doufam ze Bill to nejak zvladne. Co se tyce Olivera…nevidim proste duvod abych ho nemela rada. Nedela nic spatneho. Jen se stara o Billa a ma ho rad. To Bill je k nemu prehnane hnusny a nema duvod. A co se Fabiana tyce….neni to pro me zadne prekvapeni. Je zamilovany a bylo to naprosto jasne. Stale rikam ze to byla chyba to co udelali…nemeli proste….Bill mi tady tak trochu prijde jako nekdo kdo je za kazdou cenu ublizeny vsim a vsemi a vubec nepremysli jak jeho chovani muze zapusobit na ostatni. Je sebestredny…..
no nevím ale mě se zdá že Bill je na Toma naštvaný neprávem. Vždyt Tom jel sice rychle,ale ten druhý řidič jel v protisměru a ještě byl ožralí… Olivera nemám ráda,protože je opravdu hodně vlezlý a drzý!! du si rychle přečíst další díl jsem zvědavá jestli se usmíří 🙂 opravdu pěkná povídka! mám ji hodně ráda! 🙂
Toto už bola tak trochu telenovela:D čo tam preboha robil Oliver, keď Bill matke jasne povedal, že ho tam nechce???