autor: Helie
Chlapci stáli naproti sobě, ve tvářích váhavé výrazy. Ani jeden nevěděl, čím by měl začít svoji řeč, a dokonce ani netušili, jestli vůbec promluvit smí. Mezi nimi ležela na staré židli, která představovala jediné mobilní těleso v okolí, malá knížečka vázaná v kůži. Znervózňovala oba chlapce.
„Um, myslím, že by nebylo špatné, kdyby se do toho některý z nás podíval,“ navrhl Bill a přešlápl z jedné nohy na druhou. Takhle tu mohli stát klidně věčně… Tom jí byl naprosto fascinován, snad ani Billa nevnímal. „Hej, Tome! Země volá Toma!“ zkusil to Bill ještě jednou a zamával Tomovi před zastřeným pohledem.
Tom sebou cuknul a nechápavě se zadíval na Billa. „Říkal jsi něco?“ zeptal se nechápavě.
„Říkal jsem, že by se do toho měl konečně jeden z nás podívat,“ zopakoval netrpělivě Bill. Napjatá atmosféra se roztříštila na kousky, a i když zůstávali oba neklidní, přece jen se dokázali alespoň trochu uvolnit.
„To je skvělý nápad, jenže který z nás to bude?“ pokýval hlavou Tom. Chtěl být první, kdo se do knihy podívá, protože ji napsal jeho dědeček. Jenže Bill na to měl stejné právo jako on. Bill měl zjistit, kým je. O to ho Tom nemohl připravit kvůli své zvědavosti a malichernosti. „Asi bys to měl být ty,“ dodal ještě Tom.
„Já-já nevím. Strašně chci zjistit, co skrývá, ale respektuji, že ji napsal tvůj zesnulý příbuzný. Možná bys měl být ty ten, kdo nahlédne jako první.“
Mezi chlapci se rozlilo ticho. Oba chtěli nahlédnout, ale oba by dali radši přednost tomu druhému. Byla to takřka bezvýchodná situace, pokud by některý z nich nebyl tak rozumný a nepřijal by návrh toho druhého. To však v jejich mozcích naprosto nepřicházelo v úvahu, protože by si pak připadali trapně a báli by se, že tím ranili toho druhého. Chtělo to nějakou třetí možnost, kompromis, který by neublížil ani jednomu a oba ho přijali.
„Vezmeme ji domů, tady nemá cenu strávit víc času, než je skutečně nutné. Doma se můžeme podívat oba, přece jen je tam víc míst k sezení než tady,“ navrhl po úmorném přemýšlení Tom. Bill nadšeně přikývl a sebral knihu ze židle. Když si ale uvědomil, že by to Tomovi mohlo vadit, svěsil ramena a podal mu ji. Tom se jen usmál a odklonil jeho ruku stranou. Kdyby se dostala kniha do rukou někoho nezodpovědného, zuřil by, ale Billovi věřil.
Vyšli ze zaprášeného pokoje, prošli spěšně chodbami, a co nejrychleji opustili pravé křídlo. Popoháněla je zvědavost, která s každou vteřinou rostla. Brzy už procházeli dveřmi z terasy do jídelny. Odněkud z domu bylo slyšet Simonino prozpěvování. Tom nad tím protočil oči a táhl Billa do patra. Potřebovali pořádné soukromí. Simonino nečekané vtrhnutí do místnosti nebo něco podobného by zrovna v tuhle chvíli rozhodně nebylo vítané. Tom vtlačil Billa do jejich pokoje a zamkl za nimi dveře.
„Víš co? Budeš číst nahlas, chci se převléct. Taky ti nachystám něco na převlečení. Máma by nás zabila, kdyby zjistila, že jí chodíme po čerstvě uklizeném domě v tak zaprášeném oblečení.“ Tom se přesunul ke skříni a Bill se zatím uhnízdil na posteli. Skoro s posvátnou úctou otevřel knížku vázanou v kůži a nahlédl na první stránky. Tom se zatím převlékal. I když se Bill sebevíc snažil, občas mu k němu ujely oči.
„Píše se rok 1959, desátý den letního měsíce srpna. Za patnáct minut odbije půlnoc. Sluhové už dávno spí, dcerka také. Stejně tak chlapec, kterého jsem dnes odpoledne našel v zahradě. Je to už několik hodin zpátky a stále ještě se neprobudil. Kdoví, třeba prospí celou noc. Nechci riskovat.
Je úplně jiný než muži z Broken Manor nebo z Londýna. Nikdy jsem zde nikoho takového neviděl a skutečně mne urazilo, když jsem jej našel nahého. Dále tu potom byly ozdůbky kolem jeho očí. Nepopsatelná změť černých čar. Kdyby ho potkala Simone, začala by vřískat, že je to nějaký bubák. A pak jak mám jeho přítomnost vysvětlit manželce… Nejlehčí by bylo, kdybych jej nechal jít tam, odkud přišel. Něco mi však říká, že jeho cesta by nebyla zrovna jednoduchá.
Právě odbíjí půlnoc, začíná jedenáctý den srpna. Něco mě popohání ke starému archivu ve druhém patře. Jsou tam všechny knihy, které se dochovaly po mojí matce. Odbila půlnoc a já poprvé zanechávám cizince samotného, abych prozkoumal pozůstalosti, zdali nenajdu něco, nějakou zmínku, která by mi alespoň napověděla, co je ten neznámý zač.“
„Takže dědeček našel někoho tvé rasy, to je jasné. Myslíš, že se po prababičce dochovalo něco, co dědovi ukázalo správný směr?“ zeptal se Tom a sedl si naproti Billovi. Vymanil mu z rukou knížku a vzal si ji k sobě, aby mohl číst, zatímco se Bill bude převlékat. Ten však zůstal dál sedět na posteli.
„Končí srpen… jsem tu od jeho začátku, viď? Přišel jsem zhruba desátého. Přesně padesát let po tom, co někoho mé rasy objevil tvůj dědeček,“ zamumlal Bill. Tom pokýval hlavou. Zřejmě se nad tím nezamýšlel až tak do hloubky. Spíš chtěl vědět, jak to všechno s dědečkem bylo. Připadal si jako desetiletý kluk, který ukradl z knihovny svých rodičů detektivní příběh a teď ho v nějaké dobře utajované klubovně předčítá svým přátelům. Stejné napětí a touha po pokračování plály v jeho srdci. Kdežto Bill poznával sám sebe, zamýšlel se nad vším tolik, jak jen to bylo možné. Snažil se hledat mezi řádky.
Vstal z postele a šel se převléci, zatímco Tom otočil na další den, na další zápis, který sám volal o to, aby si ho chlapci přečetli.
„Je brzké ráno dvanáctého dne měsíce srpna. Neznámý cizinec se probudil již včerejšího dne chvíli před polednem. Ptal jsem se ho, jak zní jeho jméno a kde se vzal na pozemcích mého domu. Neřekl však nic, pouze krčil rameny a koulel očima. Ve tváři měl vepsán strach, jako by se mě bál. Nebo se bál možná nějakého stínu, kterého si oko člověka nemohlo všimnout.
Dokonce, ani když jsem mu dal do ruky pero a papír, nezanechal na něm nic. Zkusil jsem se ho proto vyptávat formou zjišťovacích otázek. Ani to však nemělo zrovna moc úspěch. Nedokázal jsem do otázek vkládat dostatek informací, aby nemusel krčit rameny a mohl odpovídat pouze zakroucením hlavou. Dal jsem mu jméno… Christian. Vždycky jsem chtěl syna. Kdybych měl syna, jmenoval by se tak.
Žena zuřila, když jsem jí řekl, že Christian zůstane pod naší střechou. Slíbil jsem mu, že ho naučím psát a mluvit. Potom jsem na jeho těle plánoval udělat podrobný výzkum. V matčině archivu jsem nenašel jediné slovo, které by se zmiňovalo o záhadném muži, který snad spadl z nebe. Vše si budu muset zjistit postupně sám.
Odbíjí první hodina ranní a Christian sebou neklidně hází v posteli. Rozhodl jsem se ho ještě jednu noc hlídat, kdyby se náhodou rozhodl odejít…“
„Nechápu, proč pociťujete tendenci dávat nám jména. Líbí se mi sice jméno, které jsi mi dal, ale stejně je to zvláštní. Všímáš si vůbec, kolik podobných věcí jste ty a tvůj dědeček udělali? Přijde mi, jako bychom akorát oživovali vlastní vzpomínky…“ zamumlal Bill, když zápis dalšího dne dozněl v tichu pokoje. Tom pokyvoval souhlasně hlavou.
„Možná to tak prostě je. Možná je to něco ve vás, co nás nutí takhle jednat. Jsem si jistý, že kdyby si prababička Erika zaznamenávala něco o Arienovi, zjistilo by se, že jsme dělali to samé všichni tři.“
„A že Arien přišel na začátku srpna v roce 1909.“
„To bylo přesně rok před tím, než se narodil dědeček.“
„Co když to má nějakou spojitost? Podle toho dopisu, který jsem našel za Arienovým portrétem, mezi Erikou a Arienem stoprocentně byl milostný poměr. Je dost dobře možné, že byl tvůj dědeček jejich potomkem. Kdyby to tak skutečně bylo, Christian by tu potom mohl být jako člověk, který ho přišel zkontrolovat,“ přemýšlel nahlas Bill. Všechno bylo zamotané, ale zároveň to konečně postupně začínalo dávat smysl.
„Proč bys tu ale byl ty? Přišel jsi mě taky zkontrolovat?“ zeptal se Tom. Nemyslel to nijak špatně, snažil se to nějak rozlousknout.
„Všechno se to po padesáti letech opakuje, Tomi. Je to nějaký cyklus, který má podle všeho hluboké kořeny. Možná kdybychom pátrali ještě do větších hloubek, najdeme daleko starší pouta mezi Broken Manor a mojí rasou. Tvůj dědeček měl nejspíš pravdu. Kolem Broken Manor je opředeno nějaké prokletí a já, Christian i Arien, jsme toho důsledkem,“ řekl Bill. Nervózně rázoval po pokoji. Pohyb mu pomáhal třídit myšlenky do správných šuplíků.
„Mám číst dál?“ zeptal se opatrně Tom. Starostlivě sledoval, jak Bill nedokáže chvíli posedět.
„Čti,“ odpověděl chlapec a dál roztržitě přecházel sem a tam. Tom se chtěl pustit do čtení, když se ozvalo zaklepání na dveře.
autor: Helie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Pěkný díl, zajímalo by mě, co je tam dál napsané.. 🙂