autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Vejdu do kanceláře a zavřu za sebou dveře.
„Ahoj, Deborah,“ usměju se.
„Už zase ty?“ zasměje se.
„Jo, zase já. Dřív, než cokoli řekneš, vážně jsme spolu nespali. Bill už ti to prý vysvětlil,“ řeknu se smíchem.
„Jo, řekl mi to. Jsi pěkně vychcaný, víš to?“ Takovou sekretářku bych chtěl tedy taky.
„Vím,“ ušklíbnu se pobaveně. „Je tam?“ kývnou hlavou ke dveřím od Billovy kanceláře.
„Jo, je, ale momentálně tam má zákazníka,“ přikývne.
„Dobře, tak já počkám,“ pousměju se. Sundám si mikinu a usadím se do křesla.
„Chceš něco k pití? Kafe, čaj, minerálku?“ nabídne mi ochotně.
„Ne, ne, díky,“ odmítnu s úsměvem a poposednu si. Deborah už jenom kývne a dál něco píše na notebooku. Začnu se rozhlížet po kanceláři a přemýšlet.
Dnes jsme měli ve škole volno, něco se tam dělo. Asi nějaká jednání nebo co. Moc jsem to neřešil. Hlavní pro mě bylo, že jsem měl volno. Bylo teprve něco kolem jedné odpoledne. Napadlo mě, že bych mohl vzít Billa na oběd. Minule přišel on. I když jsem váhal, nakonec jsem se odhodlal a přišel za ním. Rozhodl jsem se dát našemu podivnému vztahu alespoň malou šanci. Bylo mi s ním dobře. Navíc, když u nás byl naposledy, – což už je pár dnů – byl tak milý, že jsem se nestačil divit. Řekl, že můžu přijít, že mě rád uvidí. Pokaždé, když si jeho slova vybavím, hřeje mě u srdce a šimrá mě v podbřišku. Usměju se a nepatrně nad sebou zavrtím hlavou. Už to zase cítím… Jak mě tam šimrá. Jsem vážně blázen. Jsem blázen do něj, ať je sebevíce panovačný a arogantní. Bill je jenom jeden. Ve snech nebyl jiný, byl stejný. Jen nechával vyplout napovrch své emoce a city. Tenhle s tím má ještě docela problémy, ale ono to časem přijde. Věřím v něj.
„Děkuji, nashledanou,“ otevřou se najednou dveře od Billovy kanceláře. Vyjde z nich nějaký postarší muž s kufříkem, v kvádru. Kývne na Deborah a odejde. S otazníkem v očích pohlédnu na Deborah. Ona se zvedne a dojde do jeho kanceláře.
„Máš tu návštěvu,“ řekne Billovi.
„Kdo je to?“ zeptá se. Ona nic neřekne. Huh? Proč mlčí? Snad mu nenaznačuje nějaké sprosté gesto. Zamračím se.
„Pozvi ho dál.“
„Dobře,“ řekne Deborah a vyjde z jeho kanclu. Naznačí mi, že můžu dovnitř. Tak se zvednu, shlédnu si ji prazvláštním pohledem a vejdu do jeho prosvětlené kanceláře. Zůstanu stát ve dveřích s mikinou v ruce a s úsměvem na tváři. Snad nemá špatnou náladu. Nechci, aby byl zase tak protivný jako obvykle. Nechci, aby začal křičet a vyhnal mě odsud.
„Tome,“ vydechne a hned se zvedne ze židle. „Ahoj, pojď, posaď se,“ poukáže na židli. Ah, díkybohu.
„Ahoj,“ řeknu trochu nesměle. „…mám zavřít?“
„Ne, ne, posaď se,“ broukne a hned se rozejde ke dveřím a sám zavře. Huh? Proč nemůžu zavřít sám? Má strach, že mu rozbiju dveře nebo co? Nebo se bojí, že zanechám bakterie a otisky na jeho mosazné klice?
„Já bych klidně zavřel,“ otočím se k němu.
„Ne, to je dobré,“ usměje se trošku. „Dáš si něco? Kávu, vodu, džus…“ Je neobvykle milý. To už takový bude pořád?
„Dám si oběd,“ řeknu. „S tebou,“ obdařím ho nejsmělejším úsměvem, který svedu. Nejsem si jistý, že by se mnou chtěl jít. Hlavně ani nevím, jestli vůbec mají nějaké pauzy na obědy mimo firmu. Možná už jedl. Oh, sakra.
Zasekne se a zůstane na mě koukat. „Chceš se mnou jít na oběd?“
„Pokud jsi ještě nebyl a můžete se vzdalovat z firmy alespoň na oběd, tak bych klidně šel. Platím já,“ pousměju se nejistě. Zadívám se mu do očí.
„Můžu se vzdálit kamkoli chci,“ opře se zadkem o stůl naproti mně. „Tohle se nedá odmítnout,“ zakroutí s úsměvem hlavou. Možná si myslí, že vedle čeká i Molly. Asi bych ho měl předem upozornit… Hmm… Ale co když pak odmítne?
„Ale asi tě zklamu. Molly je doma. Jsem tu jenom já,“ skousnu si ret. Nechci, aby mě odmítnul.
„No, Molly bych viděl rád, ale… zklamaný v tomhle případě nejsem.“ Oh… Srdce mi začne bít o něco rychleji. Mám chuť na něj skočit a pořádně ho políbit. Ale to nemůžu… Shit! Sakra, do háje! Proč já to vůbec říkal?! Jsem takovej krypl! Proč jsem nedržel hubu! AAAAAAAAA! Olíznu si spodní ret a sladce se usměju. Založí si ruce na hrudi.
„Asi bych to tu měl zabalit, obléknout se a jít, viď?“ usměje se.
„Jestli to tu máš rád, klidně si můžeme udělat piknik na tom tvém bavlněném koberci,“ pohraji si s piercingem ve rtu a prohlédnu si podlahu. Sice se mi nezdá jako kancelářská krysa, ale člověk nikdy neví. Prostoru je tu dost a ten koberec vypadá hezky. Je pěkně měkký. Bůhvíco by se tu dělo… Hmmm… Oh, Tome, nemysli na takové věci.
„Mmm, nebo si to můžeme sníst na tom stole, na kterém bychom měli podle tebe… šukat, imaginárně samozřejmě,“ šeptne a odstrčí se od stolu. On snad myslí na ty samé věci jako já. Stáhnu rty do úzké přímky a nevinně se usměju. Náhlá změna v jeho chování mě přivádí do rozpaků, že někdy vážně nevím, jak reagovat. Proto dál jen stojím u dveří jako vzorný školáček.
„Volím raději restauraci,“ broukne tiše a rozejde se k věšáku. Vezme si z něj svůj kabát.
„Dobře,“ usmívám se dál a otáčím se za každým jeho krokem. Nemůžu uvěřit tomu, že mě opravdu neodmítl. Nepoznávám ho. Určitě se tvářím jako naprostý dement, ale dělá mi to takovou radost, i když vůbec nevím, proč. Oblékne si ten kabátek a dojde si ještě pro tašku. Hodí si ji přes rameno a usměje se. Vezme si klíče a ještě se omrkne v zrcadle. Jako by se snad potřeboval dívat do zrcadla. I kdyby měl stíny rozmazané až pod nosem a vlasy rozcuchané, byl by dokonalý. Navléknu se do mikiny, ale nechám si ji zatím rozepnutou. Sáhnu po klice ode dveří.
„Můžeme?“ otážu se.
„Ano,“ ohlédne se ještě, zda má vše, a potom už vyjdeme ven. Bill hned zamkne.
„Vy někam jdete?“ zeptá se hned Deborah.
„Ano, jdeme,“ odvětí jí Bill stroze. „Je doba oběda,“ dodá.
„Jasně, oběd,“ zasměje se. „Nezapomeňte na ochranu, kluci.“
„Oh, ježíš, ty seš tak strašně vtipná,“ zašklebím se na ni. „Natočím ti to, aby ti to nebylo líto.“
„Deborah,“ zastaví se Bill a dojde k jejímu stolu.
„Jo?“ pozvedne obočí. Jen stojím u dveří a mlčky je sleduji. Bill zvedne několik papírů do výšky a pak je nechá spadat na stůl.
„Pokud vidím, máš práci. Starosti o tom, kam jdu, s kým jdu a co s ním budu dělat, si nechej, okay?“ sykne. Ouh, respekt.
„Hm, fajn,“ odpoví mu a začne se potupně věnovat své práci. On se nezdá, ale šéf to bude asi přísný.
„A měla by sis taky zajít na oběd,“ řekne jí už vlídněji a pak se rozejde ke mně.
„Držím tu podělanou dietu,“ povzdechne Deb. Chudák holka. Diety jsou na nic.
„Já tě tady ale sbírat nebudu, až mi tu sebou sekneš. Koukej se jít najíst. Dej si třeba salát,“ usměje se Bill. No jo, tak jsem se sekl. Až tak přísný šéfík to nebude.
„Dej si klidně pořádný burger, Deb. Ty vůbec žádnou dietu nepotřebuješ. Jez normálně a netrap se hlady. Dám ti lepší radu. Místo té slazené minerálky pij čistou vodu. Uděláš líp, než když budeš držet zbytečnou dietu,“ řeknu jí s úsměvem.
„Uhm… díky. Já to zkusím,“ skloní pohled a začnou se jí lehce červenat tváře.
„Správně,“ usměje se Bill.
„Tak se měj,“ řeknu jí a otevřu dveře. Vyjdu ven a čekám.
„Zatím ahoj,“ broukne ještě Bill a pak už vyjde ven také.
„Nechtěl bych tě mít za šéfa. Když se naštveš, jde z tebe strach,“ přiznám s malým úsměvem a rozejdeme se chodbou.
Zasměje se. „Ale jdi. Víš, ona je někdy jen moc vtíravá a strká nos do toho, do čeho jí nic není a já to nemám rád. Zvlášť když pak s radostí lítá po firmě a rozpráví leckdy i blbosti.“
„Já se jí nedivím. Drby o tobě musejí zajímat každého. Příště, až tam zase budeš mít zákazníka, na nějaké předešlé drby se jí zeptám,“ zasměju se. Podívá se na mě zcela vážně.
„Proč by měly drby o mně zajímat každého?“ podzvedne tázavě obočí a dál kráčí chodbou k výtahu. „Zalepím jí pusu vteřinovým lepidlem,“ zaculí se.
„Myslím si, že té holce nic nepomůže. Navíc, studuju psychologii. Najdu si způsob, jak to z ní dostat,“ řeknu pobaveně.
„Tsss,“ usměje se. „A vůbec… bude nějaké příště?“ Hm, to je dobrá otázka. Uvidíme, jak se to vyvine dnes. Jde hlavně o něj. Myslím, že ať mi řekne cokoli, i tak bych za ním časem znovu přišel. Záleží tedy jenom na něm…
„Pokud budeš chtít, mohlo by,“ brouknu nesměle a podívám se před sebe.
„Budu si to pamatovat,“ usměje se a dojde k výtahu.
Hned výtah přivolá zmáčknutím tlačítka.
„Samozřejmě záleží na tom, jak to půjde dnes. Třeba zjistíš, že jsem naprosto hrozný společník a už přede mnou budeš jen utíkat,“ podívám se na něj s malým úsměvem.
„Možná budeš utíkat ty přede mnou,“ broukne a vejde do výtahu. No, tak ten si věří. Hah.
„Leda tak až mě budeš chtít zabít,“ zasměju se a přistoupím k němu. Zmáčknu přízemí, a když se zavřou dveře, opřu se o ledovou stěnu. Začnu si ho prohlížet. Sex ve výtahu. Oh my God! To by bylo… Ježiš, to by bylo tak dokonalý! Chtěl bych vidět jeho tělo, dotýkat se ho. Chtěl bych ho cítit. Skousnu si piercing ve rtu. Opře se také naproti mně a usměje se.
„V tom případě… přede mnou utíkat nebudeš,“ olízne si rty. Oh shit! On snad myslí na to samé! Zase! To už není možné.
„Víš o tom, že gayové myslí na sex každých 9 vteřin, zatímco heteráci 26?“ prohodím schválně nezaujatě a usměju se.
„Vážně? Nikdy jsem si ty vteřiny nepočítal, nejspíš začnu,“ začne si skousávat piercing mezi přední zuby a přejde ke dveřím výtahu. Ježiš, já bych ho vošukal. Vlastně ne… Já bych se nechal vošukat. Anebo oboje. Jo! Oboje!
„U mě to vychází. Když jsem nastoupil do výtahu, když jsem se opřel o stěnu, když jsem si skousnul pierc, když ses opřel naproti mně, když ses usmál, když jsi promluvil, když jsem já promluvil, když ses odpíchnul a… No, zkrátka to tak nějak nejspíš vychází,“ zašklebím se se smíchem a odpíchnu se od stěny. Pootočí se na mě.
„Počítáš si to s každým?“ sjede si mě pohledem a ladně vykročí z výtahu. A to je jako všechno? Přestávám věřit tomu, že jsi gay, milý Bille.
„Jasně,“ pronesu ironicky. „Nejčastěji se sestrou.“
„Aby ses nepřepočítal, běží ti další devátá vteřina,“ zasměje se a jde směrem k recepci, kde je i východ firmy. Ha-ha-ha. Ty seš vtipnej. Nic na to neřeknu a následuji ho. Jen kývne recepční na pozdrav a vyjde ven.
„Jsi tu pěšky, autem, MHD?“ usměje se na mě.
„Autem. Chceš jít pěšky nebo autem? Máš nějakou oblíbenou restauraci?“ zajímám se.
„Já právě, že jsem tu taky autem, víš,“ usměje se. „No, nechám výběr na tobě.“
„Mně to je vážně jedno. Pozval jsem tě, tak si vyber ty,“ strčím si ruce do kapes u kalhot a jdu pomalu vedle něj. Jestli si nevybere, mohli bychom jít do restaurace za parkem. Mám to tam rád. Miluju italské jídlo.
„Tak co třeba… ta italská restaurace za parkem?“ navrhne. To se mi snad zdá.
Se smíchem se na něj podívám. „Zrovna nad tím přemýšlím. Mám rád italský jídlo. Je to tam fajn.“
„Skvěle,“ pousměje se.
„To je kousek. Půjdeme pěšky… jestli ti to teda nevadí. Autem bychom tam byli moc rychle,“ podívám se pod nohy. Proč lhát. Sice nemám nejmenší tušení, o čem se bavit, ale chci si okamžik s ním prodloužit.
„Ne, nevadí,“ prohodí. „Víš, že jsem rád, že jsi přišel,“ vypadne z něj najednou.
Zvednu k němu pohled a usměju se. „Teď už to vím,“ brouknu. „Už je to pár dnů, co jsi u nás byl. Řekl jsem si, že teď bych mohl přijít já. Máme dnes ve škole volno, tak mě napadlo, že bych tě mohl vzít na oběd.“
„To mě těší,“ usměje se a zapne si kabát. „Mohl jsi dělat cokoli jiného a šel jsi za mnou…“ pronese tiše, jako by to říkal sám sobě. Nezní to ale nijak nadšeně…
„Jsem pitomej, viď? Asi bych si měl spíš užívat s Molly,“ řeknu polohlasem.
„Samozřejmě, že jsem moc rád, že jsi za mnou přišel, ale s Molly bys měl být, to rozhodně. Neříkám to kvůli sobě, mohl jsi být třeba… s Brianem, ale i ty si potřebuješ odpočinout, odreagovat se. Vím, že bys byl nejraději stále s Molly, ale zbláznil by ses. Nemyslím to špatně, ale je to tak,“ koukne se na mě.
„Patty mi říkala, že jste se o mně bavili, jak jsi tam předtím byl. A v něčem jsi měl pravdu. Že bez Molly se zblázním. Jsem na ni moc upjatý. Už tu nebude dlouho, a i když je to těžké, budu se s tím muset smířit. Potřebuju se vázat i na někoho jiného. Tím samozřejmě nemyslím, že se na tebe nalepím a už nepustím. Nehodlám tě nějak tížit nebo otravovat. Jen… musím začít chodit mezi jiné lidi a najít někoho, ke komu se budu moct upnout. Necítím toho člověka v Brianovi, i když ho mám rád. A toho člověka těžko poznám, když budu pořád s Molly doma,“ povím mu.
Představa toho, že Molly odejde, mě děsí. Neumím si to představit… Bože můj… Kéž bych se mohl upnout k Billovi. Přál bych si, aby to byl on. Chci, aby se mnou byl, až tu Molly nebude. Ale… Ach jo, nesmím nad takovými věcmi přemýšlet. Vzal jsem ho přece na oběd, abychom si užili trochu srandy. Ne, abych depkařil a on ze mě byl otrávený.
„Nebudeš mě nijak otravovat. Pokud bych ti mohl nějak pomoct, tak… to udělám rád,“ usměje se na mě vlídně. Bože, kde je ten starý Bill? Tohle vážně není on.
„Děkuju, cením si toho, ale… to nejde. Neboj se,“ pokusím se mu úsměv oplatit.
Zastaví se a postaví se proti mně. „Co nejde, Tomi? Co nejde? Já se ničeho nebojím. Kdybych nechtěl, tak to neříkám. Já… já sice asi nikdy nebudu ten pravý člověk, ale i tak… chci, abys věděl, že tady jsem.“ Ah… Co na to říct. Jenom bezmocně vydechnu a dlouho na něj zaskočeně zírám. Nakonec k němu přistoupím a opatrně ho pohladím po tváři.
„Změnil ses, víš to?“ pošeptám.
„Změnil?“ vydechne a opře se do toho pohlazení. Je… dokonalej. Kdo ho vyměnil? Mám najednou pocit, jako bych ho znal roky. Připadá mi, jako by tu byl můj snový Bill.
„Naprosto,“ usměju se sladce. Ještě mu jemně sjedu palcem po tváři, a poté se postavím na špičky. Jemně ho políbím na tvář, jelikož jsem řekl, že ho líbat nebudu. Na tvář to je však jiné. „A moc se mi to líbí.“ Cítím, jak se zachvěje. Přivře trošku oči.
„A… jak jsem se změnil?“ vydechne, a když se od něj oddálím, hned vyhledá moje oči a upne k nim své čokolády.
„Už nejsi tak arogantní a celkově… máš jiný přístup,“ povím mu s úsměvem a odstoupím od něj.
Sklopí trošku oči. „Dobře, to děkuju,“ pousměje se. „A chci ti říct,“ zvedne ke mně oči znovu, „…chci, aby sis to pamatoval, že jsem tady. I když bych si možná přál, aby to tak bylo… Já ten člověk asi nejsem, ale tu pomocnou ruku ti podám.“
„Budu na to myslet. Děkuju,“ usměju se. „A teď už pojď. Chtěl jsem tě vytáhnout z kanclu na jídlo, tak jdeme jíst.“
„No, už mi kručí v břiše,“ zaculí se.
Rozejdeme se tedy dál. Po chvilce dojdeme k přechodu. Bill by tam nejspíš stál a čekal, ale já ho chytnu za ruku a se smíchem se rozběhnu na druhou stranu silnice.
„Tak poběž,“ zasměju se. Rozeběhne se za mnou.
„Šílenče, ještě nás přejedou,“ zasměje se. Doběhneme až na chodník a tam zastavíme.
„Jsi z té kanceláře celý ztuhlý. Musíš se trochu proběhnout,“ ušklíbnu se pobaveně.
„A neběžel jsem snad?“ usměje se a zatáhne mě za ruku, abych šel dál. Tak se zase rozejdu.
„Běžel, ale měl bys na tom zapracovat. Proč si nekoupíš do kanceláře takový ten běžící pás? Viděl jsem to v hodně amerických filmech,“ zeptám se zaujatě, aniž bych se ho pustil. Zamračí se.
„Já to nechci,“ zasměje se hned na to a jde se mnou dál. Neměli bychom se držet za ruku… Neměli bychom se vůbec takhle chovat. Mám přítele. Pustím se ho a raději si strčím ruku do kapsy.
„Tak to kup třeba Deborah, až bude mít třeba narozeniny. Nebude si stěžovat, že je tlustá,“ pousměju se.
„To je taky pravda,“ zasměje se. „Ale teď už dost, já mám vážně hlad.“
„Dobře,“ přidám do kroku a Bill také.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Páni, Bill se vážně změnil jen aby mu to zůstalo =oD moc pěknej díl
Já to miluju!!!!! miluju miluju miluju!!! Bojim se toho,že až Molly umře,tak se z toho Tom vážně zblázní…:/…..každopádně to bude hodně těžký. Bylo by skvělé,kdyby ten člověk,na kterýho se upne byl Bill…a já myslím,že bude. Áha…tak nakonec to byla přeci jenom snad maska…,když byl Bill arogantní a choval se ošklivě…opravdu si myslím,že on je stejný,jako ten Sen. Věřim tomu,čemu Tom. Tom a myšlenky ohledně koberce 😀 xD tvl…no a pak v tom výtahu,jak oba mysleli na to samý 😀 😀 tvl :D! Deborah má taky dost 😀 😀 😀 jáj…to bylo 😀 Je dokonalé,jak si Tom uvědomuje,že Billa tak nějak …potřebuje. ….♥
Moc se těšim na další díl.
co se to stalo????? Co taková změna???? Hmmm zajímave teším se na další dílek 🙂
taky jsem zvědavá, co se Billovi stalo, že je jak vyměněný 😀
Libi se mi to, ze mu nabidl pomocnou ruku .. Mohl by je videt treb brian, jak se libaji nebo ja nevim .. ale mohl by 😀
nechci byt hnusna nebo tak, ale holky uz ho vyradte 😀
Nestačím se divit. Čím to je, že se Bill tak změnil? Vážně to nechápu. Ale tenhle díl se mi skutečně líbil 🙂
Stal, sa zázrak, a Bill sa zmenil, som zvedavá ako to, ale som zato vdačná.
No nedivte se.. 😀 Láska dělá s člověkem divy.. 😀 Doufám, že to Billínovi vydrží ještě hodně dlouho.. 😀 A za ty ruce se klidně mohli držet, a jen tak náhodou potkat toho Tomova přítele.. 😀
Bill se nám změnil? To je dobře. Pěknej dílek, těším se na další =)
Ježiš!!! To byl tak nádherný dílek, že nestačím ani zírat!!! 🙂 Moc se mi to líbilo…:-) Bylo to takové krásné, něžné přesně tak, jak se to k té povídce hodí… 🙂 Opravdu jsem se nad Deb pobavila, je vtipná..:-D
Ale Billova změna?????????? :-O Tééééda oravdu by mě zajímalo, co za tím stojí nebo kdo je toho tou příčinou, ale myslím si, že to bude Tom, který postupně odemyká ta pomyslná dvížka k jeho emocím a tak…:-)
Chudák Tom bojí se toho, až odejde Molly….:-( Nevím, ona je takové sluníčko a vždy úplně prozáří ten dílek…
No a Tom nevidí v Brianovi osobu, za níž by přišel???? WOW, i když tak to někdy je mno..:-) Ale jsem ráda, že tou osobou je Bill…:-) A ten konec??????? Awwwwwww krásně romantický!!!!!
Moc krásný dílek!!!! 🙂 Ohromně, neskutenčě a moooooooooooooooooc se těším na další díl…:-) Úplně mě to vtáhlo do děje a pohltilo mě to…:-) Získalo si to mé srdce stejně jako Who am I? 🙂 DOKONALÉ
Tak fajn… to je na nic že má Tom přítele… Ať Brian táhne do horoucích pekel… kazí to! 😀 Ale jinak úžasnej díl! :)))
To je hezký… Bill se konečně chová přívětivěji. Bylo na čase. 🙂
Škoda že se nedrželi ještě dýl. 😀 No, je jen otázkou času, než dá Tom Brianovi kopačky. Nějakej Brian nemůže Billovi ani náhodou konkurovat. A jsem moc ráda, že už jsou konečně zamilovaní. 🙂 Alespoň trochu. 😀
Áááá, dokonalé <3 Jak to mezi nimi jiskří 😀 :* :D… Krásnej dílek =) Tak romantické <3 umírala jsem smíchy u Tomových nemravných myšlenek 😀 :D… A jak je Bill hodný <3 juchůů 😀
Ani nevíte, jak moc se těším na další díl <3 😀
Koukám, že Bill najednou nějak otočil. Tak buď takový byl vždycky, jen Tom si toho nevšiml, a nebo na něj Tom tak zapůsobil, že si uvědomil jaký byl. Hlasuju pro druhou možnost a věřím, že Bill je ta správná osoba, která Tomovi pomůže zvládnou Mollyinu nemoc!
Ou…
Právě jsem se zamilovala ♥.
Nemůžu si pomoct, ale i přesto že bych se měla raději věnovat učení, jelikož mě čeká zkouška, nemohla jsem od této povídky odtrhnout zrak. Je to neskutečně krásné,miluju něžného Billa, miluju způsob, jakým se snaží Tom bojovat sám se sebou a pořád si vtlouká do hlavy, že má přítele 🙂
Jedním slovem kouzelné a nemůžu se dočkat dalšího dílu :).
je to skvělý !!!
Hezký , konečně ten Bill vtomhle díle má rozum , jen aby mu to zůstalo nadále , Těším se na další díl .