Milovat nebo nenávidět 23.

autor: Bína

K mé obhajobě! Já za to nemůžu =oD, dobře možná trochu =oD. Přiznávám, že to mohlo dopadnout líp, ale už se blížíme ke konci, takže tahle kapitola vám napoví, jak to asi dopadne. V příští kapitole bude vzpomínání a potom rozloučení. Nezabíjejte mě, prosíím. =o(( Bína

Tom

„Tomí, miláčku.“ Slyšel jsem Chrisova slova. Bral mě jako svůj majetek a vychloubal se tím.

„No tak vstávej, už je ráno.“ Pohladil mě po tváři a políbil. Měl jsem zavřené oči a nereagoval. Jestli jsem se něco za tuhle noc naučil, tak je to držet jazyk za zuby, protože jak se ukázalo, křik ho jenom povzbuzuje.

Flashback

Nevím, kolik může být hodin ani jak dlouho mě šuká. Jen vím, že jsem se opět dostal z toho transu a měl chuť se bránit. Kopl jsem ho tak, že slítl na zem. Jen se usmál a vrazil mi facku.

„Táhni!“ Zakřičel jsem na něj, a plivl mu do tváře.

„Ano, křič!“ Znovu vylezl ke mně a hrubě mě políbil. Kousl jsem ho do rtu a dostal další facku.

„Pereš se jako holka.“ Vysmál jsem se mu do tváře, za což jsem byl odměněn další fackou. Odplivl jsem si. Na jeho tváři však hrál pobavený úsměv a znovu do mě prudce přirazil.

„Áááá.“ Ucítil jsem prudkou bolest a znovu upadal do bezvědomí.

„Křič, Tome! No tak křič!“ Pobízel mě hlas z dálky.

Konec Flashbacku

„Budeš mě ignorovat?“ Položil otázku, ale na odpověď nečekal. Roztáhl mi nohy a já otevřel oči. Mám prdel na kaši a on by pořád šukal? Sevřel jsem svaly na zadku, ale někam mi utekly všechny síly. Prudce do mě pronikl a i hned začal přirážet. Kousal jsem si ret a modlil se, aby to už skončilo. Neudělám mu tu radost, nebudu křičet nebo se bránit. Naštěstí se ozvala střelba.

Bill – o hodinu dřív

„Máme vše?“ Zeptal jsem se snad popáté. Tohle musí vyjít. Celou noc jsem probrečel v koupelně. Andreas a Samantha tam byli se mnou a utěšovali mě. Další noc bez něj bych asi nepřežil.

„Neboj, máme všechno.“ Usmála se na mě povzbudivě Kate. Původně jsme měli vyjet už včera, ale díky mému zhroucení jsme se zpozdili. Nebyl jsem schopen uvažovat nebo se zvednout.

„V pořádku?“ Přišel ke mně Andreas a poplácal mě po zádech. Jen jsem přikývl a znovu zkontroloval věci v autě. Musí to vyjít.

„Takže, jak jsme se domluvili včera. Tak, jak jsem řekl, se přesuneme potichu k budovám. Nahlídneme dovnitř a do půl hodiny se sejdeme v přístavu. Tam se domluvíme na dalším postupu. Musíme… musíme zachránit Toma. Nic není důležitějšího.“ Všichni přikývli a nasedali do aut. Já, Samantha a Andreas jsme vyjeli k jedné z budov.

„No, né že by to tady bylo nějak útulný.“ Poznamenal Andreas a měl pravdu. Smrdělo to tady. Řekl bych, že tady nebudou.

„Ježíši, jestli budou tady, tak se Chrisův vkus vážně hodně zhoršil.“ Ušklíbla se Samantha.

„Pravda.“ Připlížil jsem se k jednomu oknu a nahlídl dovnitř. Fůůůj tam vevnitř to smrdělo víc než v popelnici.

„Myslím, že můžeme odjet. Tady nebude.“ Konstatoval jsem. Rozešli jsme se zpět k autům.

„Doufám, že ostatní budou mít více štěstí.“ Řekl Andreas.

„Určitě, jsem si jistá, že tady někde bude.“
„Jo, je to Chrisův styl.“ Přitakal jsem.

„No, moc ho neznám, ale asi to je pořádná bestie. Co vlastně udělal?“ Zapřemýšlel Andreas. Je jediný z nás, kdo nezná pravdu, jak tak přemýšlím.

„No víš, předtím, než jsem potkal Toma, tak jsem tu žil. Podobně jako teď. Byl jsem docela malej, když jsem se seznámil s Hanzem, to byl bratr Chrise. Měli mezi sebou spory, ale o to jsem se já nezajímal. Hanz mě naučil všechno, co uměl. Řídit, bojovat, střílet. Byl to dobrý člověk, ale trochu byl jako Chris, miloval peníze. Jeho vášeň nikdy nepochopím, byl dětinský, když šlo o peníze. Nikomu v tomhle směru nevěřil, ani mně ne. Každý měsíc musel Chrisovi odvádět jakou si daň, protože tady to patří Chrisovi. Hanz ho okrádal. Chrisovi trvalo dlouho, než na to přišel, ale když to zjistil, na nic nečekal a vydal se do jeho skladiště. Zastřelil ho. Já byl mladý, hloupý a naprosto oddaný Hanzovi. Byl to můj nejlepší kamarád a chtěl jsem ho pomstít.“ Zasmál jsem se nad tou představou. Tehdy se to jevilo jako dobrý nápad.

„Jednou jedinkrát ve svém životě jsem minul svůj cíl. Nikdy předtím ani potom se mi to nestalo, když střílím, jsem přesný jako nikdo jiný, ale tehdy ten adrenalin a zuřivost… minul jsem. Zastřelil jsem Chrisovu přítelkyni. Ne, že by ji nějak miloval, ale byla to záminka, proč mě zabít. Několik týdnů jsme proti sobě bojovali, chtěli se zabít. On měl pak nehodu a předstíral svoji smrt. Můj táta zjistil, že vedu nejobávanější skupinu ve městě a odstěhovali jsme se. Nechtěl se sem vrátit, ale dostal tu práci. Slíbil jsem, že budu hodný a budu chodit do školy. Ale starým zvykům se těžko odnaučíš. Jak jsem se vrátil, pořídil jsem si tajně byt, auto, zbraně, a především jsem tajně a osobně začal podnikat. Když jsem odjel, vše jsem řídil z ústraní. Toma jsem nesnášel za to, jak se nade mě povyšoval.“ Zasněně jsem se usmál.

„Než jsem si stačil uvědomit, co dělám, zamiloval jsem se do něj, a proto jsem teď tady. Kdybych ho poslal za rodiči, nikdy by se tohle nestalo. Nikdy by neriskoval svůj život kvůli mně.“ Podíval jsem se na Andrease, který naslouchal mému příběhu.

„Páni, jsi hotový zlatíčko.“ Zasmál se. Toho kluka snad nic nevyvede z míry. Člověk mu řekne, že zabíjel, a jemu to nevadí?

„Jo, asi jako to tvoje zlatíčko.“ Usmál jsem se na Sam. Ani ona není nevinná.

„No tak, Bille. Nemám toho za sebou ani z půlky tolik jako ty.“ Zasmála se a políbila Andyho. Vážně se k sobě hodí.

„Pojďte, hrdličky, musíme jet.“ Nasedli jsme do auta a jel do přístavu.

„Kdo je našel?“ První otázka, kterou jsem položil, jak jsme vystoupili.

„My.“ Ozval se Daniel.

„Kolik jich je?“

„Víc než nás, ale to bylo i předtím. Musíme si pospíšit. Odjíždí.“ Na nic jsme nečekali a nasedli do aut. Nesmí mi s Tomem odjet.

Dojeli jsme k velké budově, sešlápl jsem plyn a projel vraty dovnitř. Okamžitě jsem vystoupil a vytáhl pistol. Na nic nečekali a začali střílet. Kryli jsme se navzájem, ale bylo jich víc. Sam a Andy mě kryli, abych se dostal dozadu. Jakmile jsem je obešel, rozběhl jsem se a prohledával každý pokoj. Rozrazil jsem jedny dveře a spatřil Toma. Jak jsem ho uviděl, do očí se mi nahrnuly slzy. Ležel nahý na zemi, svázaný a celý potlučený. Kolem něj bylo spousty krve. Jak mě uviděl, usmál se.

„Tome. Tome. Lásko.“ Přišel jsem k němu a políbil ho.

„Bille.“ Zašeptal.

„Neboj, dostanu tě odsud.“ Snažil jsem se ho dostat z pout.

„Ale jak krásné shledání.“ Ozval se za mnou odporný hlas Chrise. Okamžitě jsem se otočil a mířil na něj zbraní. On nebyl pozadu.

„Sbohem.“ Procedil jsem skrz zuby a ozvala se rána.

„Néééé.“ Slyšel jsem Tomův bolestný výkřik a pocítil ostrou bolest v pravém rameni. Okamžitě jsem upustil pistol a instinktivně si chytl ruku. V tom mě popadly dvě ruce a praštily se mnou o zeď. Viděl jsem Chrise, jak se ke mně přibližuje, a Toma, jak se snaží vyprostit z pout a dostat se ke mně.

„Bille, Bille. Ty se snad nikdy nepoučíš.“ Došel ke mně Chris.

„Zemřeš!“ Zakřičel jsem, ale to už Chris táhl Toma pryč. Držel ho za copánky a škubal s ním. Tom se snažil mu vysmeknout, ale neměl dost sil.

„Pusť mě! Bille!“

„No tak, Tome, tvé přání se splnilo. Rozluč se! Je to naposledy, co ho vidíš.“

„Néé! Tome.“ Rozběhl jsem se k nim, ale uslyšel jsem několik výstřelů a uvědomil si, že já byl cíl.

„Néééééé!! Bille! Nééé. Miláčku.“ Slyšel jsem Tomovy vzlyky a jeho křik. Upadl jsem na zem a viděl, jak ho táhne pryč.

„Tome…“ Zašeptal jsem a po tváři mi stekla slza.

„Nééé. Bille. Prosím. Miluju tě.“ Slyšel jsem ho z dálky.

„Miluju tě…“ Vydechl jsem…

Tom

„Nééé! Bille! Prosíím! Miluju tě! Bille!“ Křičel jsem jako smyslů zbavený. Viděl jsem, jak Chris vystřelil, jak trefil Billa, jak Bill upadl na zem, jak pláče. Viděl jsem, jak vydechl ta dvě slova, co pro mě znamenají celý svět. „Miluju tě.“ Chris mě narval do auta, které se hned rozjelo.

„Ty hajzle!“ Vrazil jsem mu pěstí, což se mi hned vrátilo. Přes slzy jsem neviděl.

„No tak, obleč se. Už je mrtvý.“ To slovo bylo jako nůž do srdce. Můj Bill je mrtvý! Natáhl jsem na sebe oblečení a nepřítomně koukal ven. Můj Bill je mrtvý. Slíbil jsem, že zemřeme spolu. Co když žije? Je tu malá naděje. Musím ho vidět. Kdyby byl mrtvý, musím se s ním rozloučit a musím splnit to, co jsem slíbil. Zemřeme spolu. Když zemře jeden, tak i druhý.

„Tome, teď když je Bill mrtvý, nebude se nám plíst do cesty. Odletíme do Ameriky, ty na něj zapomeneš.“ Usmál se a vzal mě kolem ramen.

„Nech mě být!“ Zakřičel jsem a znovu mu jednu vrazil. Než se stihl vzpamatovat, vyskočil jsem z auta. Čekal jsem ostrý náraz, ale dlouho nic nepřicházelo. Až najednou přišlo cáknutí. Skončil jsem ve vodě. Jo, Tome, bravo. Utečeš a ještě se vykoupeš. Slyšel jsem kvílení brzd a za chvíli kolem mě začaly lítat kulky. Proplaval jsem až k útesu, ze kterého jsem skočil. Skvělé načasování. Za chvíli střelba ustala a auta se znova rozjela. Ještě chvíli jsem počkal a pak vyšplhal nahoru. Musím uznat, že tento geniální nápad se mi už tak geniální nezdá. Vzhledem k tomu, že je venku zima a ta voda má sotva pár stupňů nad nulou. Stejně za chvíli zemřu. Jen musím Billa najít, políbit ho. Naposledy ho vidět. Znovu se mi vybavil Bill bezmocně ležící na zemi, a do očí se mi nahrnuly slzy.

Celý promočený jsem šel ulicí někde v přístavu. Byl už večer, takže jsem absolutně netušil, kde jsem. Řekl bych, že jsem zoufale chodil pořád dokola. Nohy se mi podlamovaly, bolel mě zadek a šel jsem doslova z posledních sil. Najednou se mi podlomila kolena a upadl jsem na zem. Snažil jsem se zvednout, ale každý sval v mém těle protestoval. Slyšel jsem z dálky jedoucí auto, a ač jsem se snažil zvednout sebevíc, nešlo to. Viděl jsem světla, zavřel jsem oči a čekal náraz.

„Bille, jdu za tebou.“ Zašeptal jsem. „Miluju tě…“ Vydechl jsem…

autor: Bína