Zeiten ändern dich 33.

Zaskočí mi jakákoli další slova v krku. „Proč to teď říkáš?“
„Protože se obávám, že sám nedokážu zastavit ten rozjetý vlak.“
„Rozjetý vlak?“
„Prostě abys byl v pořádku, i když tam já zrovna nebudu.“
Nevím najednou, co říct. Absolutně v tom nepoznávám toho Toma, kterého jsem znal doposud. A ač už jsem si zvykl na určitou změnu, tohle je snad zatím ta největší. „To ale přece není už…“
„Nedokážu se postavit Andreasovi. Třeba to v pátek, nevím, co když se to bude opakovat a…“
„Tome,“ vydechnu a přijdu k němu blíž, „pomáháš mi už jen tím, že vím, že jsi poblíž. Neočekávám od tebe přece, že mě teď budeš vodit za ručičku všude.“ Zvednu k němu pohled a hned na to se kouknu na psy, kteří se poslušně posadí pod nás a čekají, až jim někdo opět hodí klacek, který jeden z nich přinesl v tlamě. „Nemusíš přece kvůli tomu rušit veškeré vztahy a věci, které do téhle doby trvaly normálně.“

„Vztah s Andreasem ale netrval normálně.“
„Říkal jsi, že do jisté doby normálním byl, tak to bude muset chtít pochopit.“
„A ty to chápeš?“
„Já to chci pochopit.“ Jeho stavy náhlých proměn nálad mne asi fascinovat nepřestanou. Najednou tu přede mnou stojí a prohlíží si mě hodnou chvilku, než se pousměje.
„Nechtěl jsem to říct takhle hloupě.“
„Neřekl jsi nic, co by znělo hloupě. Jen se ztrácím v těch proměnách tvého přístupu k věcem.“
„Nedokážu to kontrolovat,“ řekne už s úsměvem a nedočkavým psům hodí klacek.
A já si to nedokážu vysvětlit, ale budu si na ty proměny muset zvyknout. Podle mého se chová i dost majetnicky, což jsem usoudil z toho rychlého sledu všech událostí posledních dní. Ale dá se to pochopit už jen z důvodu, že dá se říct, celý život vyrůstal jako jedináček. Pak ale nechápu svůj přístup a pocit, že jsem schopen to překousnout a zírat na něho stále těma samýma očima, které ho chápou.

Po nějaké uběhlé době, kdy vypadají utahaní hlavně psi, a kdy jsme si zabrali místo u příjemně stínícího stromu, jsou naše rozhovory rozpředeny už daleko normálnějšími a příjemnějšími tématy.
„Ach tak. To si zapamatuju.“
„Zkus to,“ pobídne mne, abych zkusil přivolat jménem jednoho psa.
„Basta?“ otočím se s ne velkým výkřikem.
Tom se ale rozesměje. „Zacpi si uši.“ Když změřím vzdálenost mezi námi, raději Toma poslechnu, a i přesto jeho hvízdnutí slyším, jako bych si nic nezacpával. Na to se k nám odněkud ze zákoutí parku přiženou oba psi, a oba se jako na znamení svalí vedle nás.
„Černej je Basta, to je jednoduchý,“ pokrčím rameny se smíchem, protože jsem doposud nebyl schopen to nějak pochytit. Jmenovaný pozvedne jen uši a očima si mne prohlédne. Pozorní a poslušní vážně jsou, ještě kéž by se dal i jejich páníček vždy přivolat jen hvízdnutím.
„A taky víc poslušnej.“
„Asi mají skvělou školu.“ Na to Tom ale jen s pousmáním pozvedne pohled a mrkne. Jelikož sedím čelem k němu, cítím se tak mnohem víc v klidu a jakémsi bezpečí.

„Můžu dotaz?“
„Hm?“
„Co jsi dělal minulý pondělí na tý umělecký základce?“
„Chodím tam doučovat prcky kytaru.“
„Vážně? Wow. Hraješ na kytaru hodně dobře?“
„Nevím, zda hodně dobře, ale doučuju je dost pravidelně. Jsem tam minimálně tři dny v týdnu. Je to docela relax. Díky tátovi hraju téměř už od dětství, takže něco v ruce už mám,“ přikývne s úsměvem.
„Tvůj táta taky hraje?“
„Můj táta hlavně kdysi vlastnil nahrávací studio, a já díky tomu přišel do styku s mnoha a mnoha lidma, a díky docházení tam, jsem se naučil hrát. Něco jsem odkoukal od lidí, co u táty nahrávali, něco jsem se naučil díky ochotným kytaristům jednotlivých skupin a jejich volnému času. Ten mi poradil tohle, další zas něco jinýho a bylo.“
„Mně vždy přišel nejvíce impozantní klavír, ale na kytaru bych asi nikdy nebyl schopný se naučit.“
„Klavír je fajn, ale nemůžeš ho s sebou vozit jako kytaru,“ usměje se a pokrčí rameny. „Ale jinak uznávám, že klavír je hodně elegantní nástroj. Něco jako kůň ve zvířecím světě.“
„Tos řekl hezky. Umíš i na ten?“
„Začal jsem skladbou Imagine, logicky, pak se to houplo trochu dál, ale nijak moc dobře na něj neumím. Za celou tu dobu jsem tam nepotkal snad nikoho, kdo by nahrával klavír, takže bych musel na klavír docházet zvlášť, a na to jsem byl líný.“

„Musel jsi potkat i tak spoustu zajímavých lidí.“
„Jo, pár se jich tam našlo. Přes Die Toten Hosen, Kraftwerk, Söhne Mannheims třeba až k Bushidovi. Řekl bych nic tak velkého, ač bych teď mnohým křivdil. Otec toho nechal před pěti lety.“
Nevyptávám se už proč přesně, ale je mi to více méně jasné. „Bushido. Slyšel jsem ho u tebe.“
„Jo, mám ho rád. Dost jsme se spřátelili. A vlastně, v pátek jsem mu slíbil účast v Berlíně, můžeš jet se mnou.“
„Co?“
„No vážně. Někdy mu jezdím pomáhat s věcma a tak, tak kdybys chtěl.“
„Vážně bych mohl?“
„Proč myslíš, že ne?“ usměje se a jelikož nesedím až tak daleko od něho, lehce mi prstem přejde po tváři.
„Tome, jseš teď strašně hodnej a milej, tak jak to, že zrovna já?“ upřu na něho pohled.
„Nedokážu pořádně odpovědět ani sám sobě. Nevím, jsem tebou fascinován. Nevím, co a jak děláš, ale děláš to perfektně.“

S úsměvem se na něho zadívám a lehce si skousnu spodní ret. Nevím, co bych na to měl pořádně říci, protože mne naprosto oněmí.
„Tak co, pojedeš?“
„Rád,“ vypustím ze sebe nakonec a lehce přikývnu. A kdyby mne nevyrušil telefon, jistě bych vydržel s úsměvem na něho koukat do konce svého života. „Sakra. Budu muset jít.“ Zvednu telefon a v rychlosti Gordonovi vysvětlím, že do dvaceti minut budu i s Nelly u babičky.
„Oni jsou už dost unavení, takže bych měl taky vyrazit.“ Když se postavíme, oba psi zbystří a rázem jsou na nohou i oni. „A jen, doufám, že vzhledem k tomu předešlému pátku a jiným okolnostem chápeš, že jsem schopen si tě ve škole odchytávat jen ve volných chvílích,“ řekne neutrálním tónem.
„Jo, samozřejmě. Naopak, spíš bych to vyžadoval. Nechci, aby si měla škola o čem povídat.“ Na to Tom jen přikývne a upne psům vodítka. „Samozřejmě nemyslím, že by si měla škola myslet o nás dvou, že…“ rozhodím rukama, když mne nenapadnou náhle vhodná slova, ale jeho sebejistý úsměv mě přesvědčí, že to dokončovat nemám.

Přijde ke mne a věnuje mi malý něžný polibek. Mám pocit, že se neudržím na nohou. „Co by si měli myslet?“ řekne proti mým rtům a já jsem schopen jen rychle zamrkat.
„Nevím jak ty, ale já mám zkušenost, že tohle se lidem špatně přijímá,“ pohledem zajedu zrovna na paní procházející kolem po pěšince, která nás dost neskrytě pozoruje.
„Dobrý den,“ podívá se na ni Tom s úsměvem a pohled jí opětuje, do doby, než ona dobrovolně uhne. Malinko vyvalím oči, ale nakonec vyprsknu smíchy.
Tom se rozesměje nakonec se mnou a pevně si přichytí vodítka, abychom se mohli vydat na cestu zpět. Ok, nejraději bych se dotkl jeho ruky, ale možné to není, pokud chce oba psy udržet.
Sakra, proč jen on se dokáže chovat tak sebejistě? Já cokoliv se rozhodnu udělat, hned zase zavrhnu, protože si myslím, že by to bylo špatně. Ach sakra, proč nemůžu mít více sebevědomí? Chápu, že mi to nebylo dáno do vínku, ale alespoň trochu bych si chtěl být jistý sám sebou.

„Nemáš to, ale zrovna kousek domů, že? Aby byli schopni,“ mrknu s úsměvem na oba psy, kteří se jen tak líně vlečou s Tomovým krokem.
„Je tu pár zkratek a jim to neuškodí. Oni mi to zase vrátěj.“
„To je pravda, zvířata si pamatují hodně.“
„Mohu tě zítra zase přepadnout?“
„Ve škole? Ovšem,“ zasměju se a s notnou dávkou momentální odvahy ho bez váhání políbím tentokrát já.
„Dobře. Tak hezký večer ve společnosti té princezny, která tě asi nerada jen tak půjčuje.“
Otočím se s úsměvem, abych spatřil Nelly utíkající přes pozemek útulku směrem k nám. „Netouží ani tak po mně jako po tom, aby věděla, kdo jseš ty,“ řeknu s úsměvem a lehce mu pustím dlaň, kterou jsem doteď od polibku tisknul. „Tobě taky hezký večer.“
Když se rozloučíme, otočím se, jak je možné, že nás Nelly nestihla doběhnout, když byla tak zvědavá. Setkám se ale s tím, že ona místo běhu sem, se nechala zaujmout Malou dámou, pobíhající s jakousi hračkou v tlamičce. Miluju, jak jsou děti schopné se nechat rozptýlit během sekundy a zapomenout, co původně měly v plánu.

autor: Mintam

betaread: J. :o)