Me, Myself and Romeo 57.

S pusou dokořán hledím na osobu, uvelebenou na koberci uprostřed místnosti, jak pohupuje nohama ve vzduchu, otáčí stránky magazínu a pošklebuje se. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, mou pozornost zaujala spíše vizáž než činnost dotyčného. Pete se včera nechal slyšet, že nemůže uvěřit tomu, že si někdo jako Bill oblékl pocákané kalhoty a saténovou košili s mašlí. Rád bych věděl, co by řekl na tohle. Co se mě týče, nemůžu být zaskočen více. To ale není způsobeno dalším exkluzivním svrškem z jeho šatníku, nýbrž něčím jiným. Dvojče je oblečeno tak, jak jsem jej už dlouho neměl možnost spatřit. Normálně. K naprosto obyčejným džínům bez jakýchkoli přízdob si oblékl tričko s jednoduchým potiskem a celé to doplnil plátěnými teniskami. Vlasy skryl pod kostkovanou kšiltovku, kterou jsem na něm viděl naposledy v sedmnácti, pokud si dobře pamatuji. Byl jsem přesvědčený, že staré oblečení nekompromisně vyházel, nahradil jej jím navrženými modely nebo kousky ze salónů vyhlášených návrhářů, a ono to bude jinak.

„Marion nevyřídila, co jsem nařídil?“ Zeptá se, aniž by přestal listovat časopisem a věnoval mi jediný pohled. Takže přece jen zaznamenal mou přítomnost a ví o mně. Pouze na mě hrál divadýlko. Otázka mě přiměje přestat zkoumat jeho dnešní outfit a zaměřit pozornost jinam. Pustím kliku, kterou jsem doteď svíral v ruce, a o kus se k němu přiblížím.

„Ale vyřídila a nezapomněla mě upozornit, že máš moc práce.“ Dodám uštěpačně. Bill se na mě krátce podívá, prohlédne si mě od hlavy až k patě, a nakonec se pomalu zvedne ze země. Doprovázen mým pohledem dorazí ke stolu, obejde jej a než usedne na židli, odněkud vyloví krabici.

„Dáš si pizzu?“ Nabídne mi kousek italské pochoutky a sám se do jednoho zakousne. Asi jsem se zbláznil! Donedávna ještě chroupal zeleninu jak nějaký králík, počítal kalorie a dneska se tu cpe pizzou. Kam se poděla jeho posedlost a snaha nepřibrat ani gram?

„Díky, nechci. Chci s tebou mluvit.“ Na okamžik přestane žvýkat, dosedne na židli, opře se a hodí si nohy na stůl. V této pozici na mě kývne, jakože poslouchá. Zavřu pusu a uvažujíce nad tím, zda sním či bdím, se přesunu k jednomu z volných křesel. Usadím se do něj a zhluboka se nadechnu. Cestou sem jsem si předem promyslel a připravil, jak začnu, na co se jej zeptám, avšak teď nevím, co říct. Způsob, jakým na mě Bill zírá, mi totiž vůbec nepomáhá.

„Já tě poslouchám, Tome.“ Zahuhlá, když se natahuje pro další trojúhelník, z nějž pořádný kus ukousne a nespouštíce ze mě oči sousto pečlivě přežvykuje. Podruhé tedy nasaji vzduch do plic a konečně v sobě najdu odvahu promluvit.

„Jak se ti dneska daří?“ Vezmu to z jiného konce, než jsem plánoval. Ostatně, nikdy není na škodu zmapovat situaci.

„Co myslíš?“ Propálí mě tmavýma očima, které vzápětí přimhouří a zkřiví obličej v nehezkou grimasu. Bláhově jsem uvěřil tomu, že by mohl být dobře naladěn, ale jak vidím, mýlil jsem se. Náladu má stejnou jako včera, možná o něco horší.

„Omlouvám se za ten včerejšek.“ Přestože jsem v podstatě neudělal nic špatného, mám šílené výčitky svědomí. Už po jeho odchodu začaly, v noci jsem kvůli nim nespal, a nakonec mě dovedly až sem. Nebo moje kroky nezamířily jen kvůli výčitkám do míst, kam jsem přísahal, že už nikdy nevkročím? Že by za tím bylo ještě něco jiného?

„Víš, že už máme hotovou koupelnu?“ Položí mi Bill otázku, jako by moje předešlá slova vůbec nezaregistroval. Vstane a během několika sekund stojí u mě. Jak jsem předvídal, vyhoupne se na desku, překříží nohy a ukousne pizzu. Když sousto polkne, pokračuje v hovoru: „Nakonec jsem původní návrh úplně změnil. Pořád to ale bude lepší než ty kýčovité kytky, co tam byly předtím, ne?“

„Bille, poslouchal jsi mě? Říkal jsem, že mě mrzí včerejšek.“ Nějaká koupelna je mi momentálně naprosto ukradená. Ačkoli, mám-li být upřímný, ona mi byla volná vždycky. A nejen koupelna, celej ten zpropadenej barák. Stejně nám přinesl jen smůlu. Samotný Satan musel Billovi nakukat, aby jej koupil. Umístění vedle Domu hrůzy by tomu i odpovídalo.

„A?“ Zatřese hlavou a zatváří se, jako by vůbec netušil, co se včera stalo. „Co kdybys jel se mnou? Ukázal bych ti to tam. Jsem si jist, že si to zamiluješ stejně jako já.“ Dál pokračuje v konverzaci na jím zvolené téma a zcela ignoruje moji snahu pohovořit si o včerejší nepříjemné situaci, která se odehrála u mě v předsíni. Čím déle se tak děje, tím více ve mně převládá pocit, že Bill celý včerejšek nebo alespoň setkání s Petem nějakým zázračným způsobem vytěsnil ze své paměti. Něco jako třídič vzpomínek. Hezké si uchovám, ošklivé prostě smažu.

„Nechci nikam jet.“ Razantně jej odmítnu. „Chtěl bych si s tebou konečně…“

Umlčí mě ve chvíli, kdy uchopí moje zápěstí a přitáhne si je blíže k obličeji, aby zjistil, kolik je hodin. Krátce našpulí rty, nakrčí čelo, což vypadá, že nad něčím uvažuje. Nejspíš v hlavě otáčí stránkami diáře, pročítá úkoly a zvažuje, zda může někam vecpat svého bratra. Nato svaly v obličeji uvolní a pustí mou ruku.

„Můžeme zajít někam na kávu, hm?“ Aniž by vyčkal na můj souhlas či odmítnutí, seskočí na zem a automaticky začne balit své věci. Moc práce mu to nedá. Odněkud ze země zvedne koženou bundu, do níž se oblékne. Do jedné ruky uchopí mobil a klíče od auta, do druhé peněženku a vmžiku se opět jeho štíhlá postava tyčí nade mnou. „Tak šup. Zvedej se.“

„Ehm, proč nám neudělá kafe Marion? Než je donese, můžeme klidně…“

„Ta? Nevzal bych si od ní ani uzavřenou láhev s vodou.“ Dobře vědět. Hlavně že jí sám před pár minutami nařídil uvařit mi kafe, než se uráčí pozvat mě dál. Teď mi tu div netvrdí, že by byla schopná nasypat mi do něj arzén nebo co. Než stačím cokoli odvětit, vytáhne mě na nohy a popostrkuje před sebou ke dveřím. Nejspíš nemá cenu klást mu odpor. Bill se prostě rozhodl, že si kávičku dopřeje jinde, a chci-li s ním mluvit, musím mu holt dělat společnost.

~*~

Mlčky pozoruji Billa, který brčkem usrkává frappé, zatímco si vybírá něco, čím by si osladil život, jak se nechal před pár okamžiky slyšet, a čím mi vyrazil dech. Na jednu stranu jsem i šťasten za to, že se šílenou divou nesdílím obydlí. Jen nerad bych byl svědkem toho, až ho popadne amok, neboť se nebude moci nasoukat do svých svršků. Jednou mi to stačilo. Na druhou stranu, třeba to prostě přestal řešit a aspoň v tomhle směru dostal rozum. Dnešek je pro mě jedním velkým překvapením. Nebo šokem? Záleží na úhlu pohledu. Nejprve najdu v kanceláři místo skvěle vystylovaného svého „starého“ Billa. Pak mě místo do nějaké luxusní kavárny, zatáhne do naprosto obyčejné, kam by ještě před půl rokem nevkročil a ohrnul by nad ní nosánek. Zajímalo by mě, co bude následovat…

„Dáš si taky?“ Podívá se mým směrem, když se konečně dočká někoho, komu bude moci sdělit své přání. Zavrtím hlavou, na sladké nemám nejmenší pomyšlení. Nikdy jsem na ně nebyl a nic se na tom s roky nezměnilo. „Takže dvakrát.“ Oznámí Bill klučinovi, postávajícímu u stolku. Sotva to dopoví, oči chlapce se stočí ke mně, protože na rozdíl od bratra postřehl, že jsem nekývl, ale že pohyb mé hlavy jasně naznačoval ne. Nechci se hádat, takže přikývnu, aby splnil, co mu bylo řečeno, a počkám, až odejde.

„Bille,“ zřetelně vyslovím jeho jméno a nepokračuji dál, dokud se nedočkám toho, že se na mě plně soustředí. Ani ne tak oslovení jako to, co se stane v následujících vteřinách, jej přiměje, aby přestal brčkem usrkávat pěnu a zaměřil pozornost mým směrem. Můj mobil, položený na stole, totiž začne vibrovat. Jediný pohled na displej mě usvědčí v tom, že jsem se nemýlil a volajícím je Pete.

„Kdo ti volá?“ Ač jsem doufal, že dotaz nezazní, vyslovil jej. Než se naději, natáhne ruku, aby se sám podíval, kdo to je, když se nemám k tomu mu to prozradit. Naštěstí jsem rychlejší a mobil sevřu v dlani dřív.

„Ahoj,“ zamumlám, když hovor přijmu.

„Ahoj, podaří se mi tě vytáhnout někam na jídlo?“ Ve sluchátku se ozve rozjařený hlas. Podle zvuků v pozadí soudím, že je někde venku. Nejspíš pospíchá ulicemi města na nějakou schůzku a jako obvykle se někde zdržel.

„Teď?“ Po očku zkontroluji bratra, jenž si poposedne a slámkou začne zběsile míchat zbytek frappé ve sklenici. Sice se tvářil, jako by včerejšek zapomněl. Teď na něm však pozoruji narůstající nervozitu, a pokud pojme podezření, že volajícím je Pete, následky budou katastrofické. Proto se uchýlím ke lži a začnu mlžit. „Hele, teď nemůžu. Zavolal bych ti později a někde bychom se sešli. Třeba ve studiu.“

„Ve studiu? Cože?“ Nevím, jak se mi zadařilo zmást Billa, ale u Peta jsem uspěl. Pravděpodobně mě buď podezřívá, že si z něj utahuji, nebo mě má za cvoka. Další větou zmatek ještě podpořím.

„No, jasně, dáme tam sraz a můžeš se mi pochlubit tím výtvorem, co jsi složil. Rád si ho poslechnu.“ Ač model je naprosto mimo, dvojče působí o něco klidnějším dojmem. Přestože předstírá, že sleduje dění kolem, vím, že pozorně naslouchá každému mnou vyřčenému slovu.

„Ty jsi s Billem?“ Konečně mu dojde, proč s ním nemluvím jako obvykle, ale plácám tyhle nesmysly.

„Fajn. Takže si pak zavoláme. Měj se.“ Pete sice chtěl ještě něco dodat, ale nedostal možnost, jelikož jsem hovor ukončil a telefon s rozpačitým úsměvem odložil zpět na stolek.

„Tak kdo to byl?“ Zeptá se dvojče o poznání netrpělivěji a zamračí se.

„Ale, jeden kluk z kapely, se kterou teď pracuji.“ Jako první se mi vybaví kytarista Mike, takže namluvím Billovi, že on byl tím, kdo před chvilkou vytočil mé číslo. Jenže si tím akorát naběhnu a opět se přesvědčím, že můj bratr není vůbec hloupý a jen tak se odbýt nenechá.

„A co chtěl? Něco důležitého?“ Přesně tohle jsem čekal. Aby se ubezpečil, že jej nevodím za nos a říkám pravdu, začne se vyptávat. Nemohu mu říct, že nic, tím bych jen podpořil jeho podezřívavost.

„Ani ne. Chtěl mě vidět. Něco prý složil a chce znát můj názor dřív, než se o to podělí s kapelou.“ Tuším, že můj úsměv už nemůže být umělejší. V duchu nabádám dvojče, aby promluvilo a přestalo na mě tak zírat, protože z toho, jak se na něj křením, dostávám křeč do čelisti.

„Takže ty pracuješ s nějakou skupinou.“ Zopakuje si spíše pro sebe a odsune talířek se zákuskem, který před něj položil mladík, který si nás nepřestává prohlížet. Co chvilku zabloudí jeho zvědavý pohled naším směrem. Zkoumá naše obličeje, jako by se snažil přijít, zda jsme nebo nejsme ta slavná dvojčata, kvůli kterým hlavně dívky kdysi šílely. Za ta léta jsme se přece jen změnili, ale Bill mi víc než kdy jindy připomíná sebe v době, kdy jsme začínali proslavovat. Akorát působí trošku mužněji. „Co kdybys mě s nimi seznámil?“ Ač se snažím sebevíc, nedovedu z výrazu jeho tváře vyčíst, zda jej skutečně zaujala skutečnost, že pracuji s pro něj neznámou skupinou, a chtěl by je poznat, nebo mě jen zkouší, aby se ujistil, že mu nelžu.

„To musím nejprve probrat s nimi a ujistit se, že by jim přítomnost někoho dalšího nevadila.“ Jakmile dopovím souvětí, zadoufám, že si vybaví, jak i on býval zpočátku nervózní a nechtěl, aby se na něj chodili dívat cizí lidé jako na nějakou cvičenou opici.

„Nemusel bych do studia, mohli bychom s nimi vyrazit do nějakého klubu.“ Přelstí mě a vítězně se na mě zazubí.

„Okay, navrhnu jim to.“ Nezbývá mi, než jeho nápad odsouhlasit, jinak bychom se nikam nedostali. Děckám to navrhnout můžu. Třeba vůbec nebudou mít chuť se s ním seznámit, což bych jedině uvítal. Poslední dobou si jím vůbec nejsem jistý, je nevypočitatelný a těžko odhadnout, s jakou by přišel. Jsem sice na extrémy z jeho strany zvyklý, ale co předvádí, se místy vymyká i mezím mého chápání. Jak by to mohli brát lidé, co jej v životě neviděli, raději ani nechci domýšlet.

Odkašláním přeruším ticho, které mezi námi zavládlo, a přestože jsem to zprvu neshledával jako dobrý nápad, přece jen uchopím jeho dlaň a sevřu ji ve své. Tím se mi zadaří, oč jsem usiloval, a sice stáhnout Billovu pozornost jen na sebe. Jeho oči se rozšíří úžasem, dokonce v nich zahlédnu radost, a netrvá to dlouho, než položí druhou dlaň na hřbet mé ruky a pohladí mě. Malinko mě tím vykolejí, a zároveň i dokáže, že mi jeho blízkost vůbec není lhostejná, jak jsem se domníval a nalhával si. City, které k němu chovám, zcela nevymizely. Jen dřímaly hluboko ve mně a čekaly na svou příležitost, aby o sobě znovu daly vědět. A čistě bratrské rozhodně nejsou.

„Billy, dívej,“ zvednu k němu zrak, jenž jsem předtím sklopil. „Poslední dobou si dělám starosti. Připadá mi… Všechno kolem na mě působí tak, že se necítíš moc ve své kůži a…“

„Ty se mi divíš?“ Okamžitě po mně vystartuje a použije svůj oblíbený a mnou nenáviděný ublížený tón a hlas. Vždycky jím zapříčiní, že se cítím vinen naprosto vším na světě, dokonce i globální oteplování se zdá být způsobeno mým přičiněním. Vím, že je to holý nesmysl, ale v momentě, kdy na mě takhle promluví, připadá mi, že mám vinu absolutně na všem. A je mi jasné, že Bill si je toho velice dobře vědom.

„Ne.“ Tato odpověď jej zaskočila, nečekal ji. Svědčí o tom fakt, že se zarazil. Bylo to sice na naprosto zanedbatelně kratičký okamžik, ale neušlo mi to.

„Tak vidíš. Tommy,“ nakloní se více ke mně a dál pokračuje ztišeným hlasem, „copak nám spolu nebylo dobře?“

„To bylo. Do jisté doby.“ Neodpustím si narážku, že dokud neskočil do postele s tím Maxíčkem, bylo to mezi námi až na pár bouřek v pohodě. Naplno to samozřejmě nepovím, ale soudím, že Bill ví, kam tím směřuji. Nebo lépe řečeno, doufám, že si to uvědomuje.

„Vidím, že se shodneme.“ Další jím vyřčená slova mě opravdu překvapí. Naděje, že si konečně přiznal svou chybu a že se dík tomu někam pohneme, však vzápětí pohasne. Nic se nezměnilo. Pořád ta samá písnička, již znám i pozpátku.

„Ale já ti to odpustil.“ Zoufale se na mě zadívá a pevně sevře mou dlaň, až se zaleknu, že má v úmyslu rozdrtit mi kosti.

„Bille,“ pokusím se zachovat klid, ačkoli mi jeho snaha shodit vinu na ostatní leze krkem. Pokud bych se s ním však začal dohadovat a zvýšil bych hlas, dopadl by i tenhle rozhovor jako ty předešlé. „Bavili jsme se o něčem jiném.“ Hodlám se vrátit k tomu, co jsem nakousl. Bill se už nadechuje, aby něco odvětil, ale tentokrát mu nedám příležitost a ujmu se slova dříve nežli on. „Díval ses na sebe do zrcadla? Vypadáš jako přízrak. Něco s tebou není v pořádku, vidím to a…“

„Tak se ke mně vrať.“ Vypálí na mě bez váhání. „Musíš být se mnou. S nikým jiným, jen se mnou.“

„Proč?“ Ještě o něco zkrátím vzdálenost mezi námi. Leckdo by mě pro rozhodnutí, které jsem právě udělal, považoval za naivního blázna. Kdo však miloval, měl by snad pochopení. Dlouze se mu zahledím do očí a slovo po slovu pečlivě vyslovím další větu: „Řekni mi ten důvod.“

autor: LadyKay