Side by side 13.

TOM

Stojím tváří v tvář Billovi. Dívám se do jeho tmavě hnědých očí, připomínajících čokoládu, které mi učarovaly již napoprvé. Takhle reálně… Jsou ještě krásnější, než když jsem se do nich díval na fotografii a následně na obrazovce počítače. Jsou nádherně hluboké, mám pocit, že se v nich každou chvíli pravděpodobně utopím. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se potkáme právě tady – na maturitním plese. Dozvěděl jsem se to až tehdy, kdy mi poslal fotografii sálu. Bylo mi to hned jasné, protože je prakticky nemožné, aby byly dva sály vyzdobeny naprosto totožně. Nepsal jsem mu, že jsem tady, protože… Vlastně ani nevím. Nepsal jsem mu to možná proto, že jsem chtěl, aby bylo naše setkání překvapením.

A že to teda bylo překvapení. Jakmile jsem vstoupil na pódium, vyhledával jsem okamžitě pohledem černou čupřinu vlasů. Co mě na tom zarazilo, byla ale skutečnost, že je Bill na vozíčku. Vůbec jsem to nemohl pochopit, v hlavě se mi tvořily různé otázky, které v ten okamžik nemohly být zodpovězeny. Proč mi to Bill neřekl? Nenaznačil? Prostě… Nic? Bál se snad mojí reakce? Vlastně to příliš nechápu doteď. Jsem… Jo, jsem zklamaný. Myslel jsem si, že máme k sobě důvěru… A říkáme si všechno. Je ještě nějaká věc, o které nevím? Myslím si, že tohle je celkem důležité. Nevykašlal bych se na něj, nejsem tak moc povrchní, ale… Věděl bych to, a to je zásadní.

Nebudu za to Billovi nadávat. Nemůžu a ani nechci. Stačilo mi vidět ho plakat jednou a dlouho na to nezapomenu. Bylo mi ho šíleným způsobem líto. Možná jsem ho v tu chvíli zklamal, ale jak jinak jsem mohl zareagovat? Byl jsem v šoku, stejně jako on.

Pohladil jsem Billa jemně po tváři. Pokožku má vážně jemnou… Jako miminko. Setřel jsem mu dotekem i černé cestičky od slz.

„Jsi trdlo, víš to?“ zasmál jsem se a tím mu na tváři vykouzlil nepatrný náznak úsměvu.

„Nejsem trdlo. Jsem neuvěřitelnej blbec,“ zamumlal a zabořil pohled někam do podlahy. Asi má veliké výčitky… Chová se tak.

„Ne, nejsi. Sice… Jo, mohl jsi mi říct hned, jak se vlastně věci mají, na druhou stranu jsi měl ale asi nějakej důvod, proč mi to nechceš říct.“

„Já,“ nadechnul se a pohled zvedl zpátky k mým očím, „přiznávám, že jsem se za to strašně moc styděl, vážně. Bylo ale hodně těžký napsat ti to… Nebo pak říct. Když už jsem byl konečně odhodlaný… vždycky do toho něco skočilo, takže z toho nic nebylo. Je mi to vážně líto, omlouvám se za to,“ promluvil jasně a bez přemýšlení. Spojil si v klíně ruce, opřel se zády více o opěradlo svého křesla. Jenom jsem kývnul. Je pravda, že už několikrát chtěl něco říct, nebo napsat a pokaždé se něco přihodilo, vždycky jsme se ale další den taky kontaktovali, tak mi to snad mohl říct, ne? Pravda, nedovedu si představit, jak to pro něj bylo těžké, protože jsem nebyl na jeho místě. Přesto si myslím, že tak těžké to být nemohlo.

„Dobře,“ kývnul jsem, situaci už dál nechci rozebírat. Nebudu to tím teď kazit, když už tady jsme oba… Můžeme si to užít.

„Já…“ skousnul si váhavě ret, „nepůjdeme chvilku ven? Je tady hrozný vzduch a… Chtěl bych si s tebou povídat,“ do tváří se mu nahrnula lehká červeň. Užasle jsem se na něj podíval, vážně je roztomilý… A takhle vypadá ještě nevinněji než normálně.

„Nevidím v tom žádný problém. Byl jsem tady už brzo odpoledne, abych si stihnul nacvičit řeč,“ srdečně se zasměji. Jsem trémista, kdybych si všechno nezkusil říct dopředu, určitě bych potom něco pokazil, jak se znám. „Díval jsem se venku po zahradě. Víš, že je tady malinký altán? Můžeme se tam podívat, co ty na to?“

„Říkám, že je to dobrý nápad,“ přitakal.

„A…“ váhavě jsem si skousnul ret, „můžu tě… no víš… vézt?“ pousmál jsem se. Nevěděl jsem, jak to říct, aby si nepřipadal hloupě. Je mi jasné, že se na tom zvládne pohybovat sám, takže by to mohl vzít špatně. Já bych ale vážně stál o to, abych ho tam mohl odvézt. Mohlo by to být pěkné.

„No… Pokud vážně toužíš po tom, abys vezl vozíček s mrzákem… Tak můžeš,“ pokrčil rameny a zkřivil tvář úšklebkem. Vytáhnul jsem obočí. Jak myslel toho mrzáka? Myslí si snad, že o něm uvažuju takhle? To je na hlavu. Pohladil jsem ho jemně po rameni. Nechtěl jsem se ho silněji dotknout, abych ho nevystrašil. Mohl by si myslet, že chci venku něco… víc, a rázem by se rozhodl, že nikam nepůjde.

„Nejsi mrzák, Billy. Jsi na vozíčku, normální kluk. Tenhle výraz pro sebe nepoužívej, ano?“

„Já… Jo, tak dobře,“ škleb vyměnil úsměv, „hlavně mě nevyklop,“ úsměv vyměnil smích. Zvláštní, jak rychle zvládne měnit svoje emoce. U žádného jiného člověka jsem tohle nikdy nezaznamenal. A že jsem se opravdu setkal se spoustou různých lidí.

„Budu tě střežit jako oko v hlavě, souhlasíš?“ chytnul jsem obě kovová držadla potažená gumou.

„Tak na to jsem vážně zvědavej,“ kývnul, „tak honem, jedeme.“

Vezu Billa na vozíčku po úzkém chodníčku velikou zahradou. Není mi ani zima, protože mě hřeje pocit, že mám Billa ve své blízkosti. Cítím se… Nesvůj. Mám strach, že udělám nebo řeknu něco špatně a Bill se urazí. Největší strach mám ovšem z toho, že se do cesty připlete nějaký nepřející kámen, já na něj najedu a Billa z vozíčku vyklopím. To by byl… vážně hodně hloupý trapas. Navíc bych mu tím nechtěně ublížil a zamazal ten báječný bílý oblek, který má na sobě oblečený. Na nikom jiném jsem ještě neviděl bílou barvu, která by mu slušela tolik, jako právě sluší Billovi. Jeho černé vlasy s tou barvou navíc skvěle kontrastují, takže je vážně okouzlující. Snad většině lidem musí jeho vzhled na první pohled učarovat – stejně jako mně. Učaroval mi z pohledu na fotografii, nyní ve skutečnosti. Připadám si jako v krásném snu, je to prostě tak… Nereálné, na to, aby to byla pravda.

„Stejně je to takové… zvláštní,“ zamyslel se, „je zvláštní, že jsme se potkali právě tady, na maturitním plese. To jsem si vážně ani nepředstavoval a to jsem hodně velký snílek,“ kouzelně se zasmál. Billův smích zní velmi upřímně, je od srdce. Není to žádné falešné hihňání, jako u jeho vrstevníků. Bill mi vždycky na svůj věk přišel hodně vyspělý, možná… Asi je to tím, že je vozíčkář. Vnímá život jinak.

„Jo, to máš pravdu. Nevím, jak to nazvat… Možná náhoda?“

„Ne, nenazýval bych to náhodou,“ zakroutil hlavou, „řekl bych spíš, že je to osud. Přece jsi říkal, že ty na tyhle věci normálně mluvit nechodíš, ne?“

„To máš pravdu,“ kývnul jsem na souhlas.

„Ať je to cokoliv… Je to nádherné.“

„Opět máš pravdu,“ zasmál jsem se. Musím se mu zdát jako idiot, jako kdybych neuměl sám na žádné téma mluvit. Ve všem s ním souhlasím… Ale jinak to nejde, když má prostě pravdu.

Zastavil jsem s Billem u bílého altánku. A teď… jak ho mám dostat nahoru? Není tady žádná plošina, po které by mohl jet vozíček. Není tady nic takového. Jenom tři dřevěné schody. Váhavě jsem si skousnul ret. Mám ho snad vzít na ruce a vynést ho tam? Lavička tam je, tam se posadíme, to už nebude takový problém. Skousnul jsem si ret, budu se ho muset opět zeptat.

„Billy… Jak tě mám dostat nahoru?“ váhavě jsem se mu podíval do očí, protože jsem už stál zase před ním. Zaváhal, poznal jsem to na něm.

„No, umh… Musíš mě vzít na ruce a posadit mě na tu lavičku, která tam je. Tam to už bude v pohodě.“

Takže jsem uvažoval správně. Musím ho tam vzít na rukou. Nemyslím si, že v tom bude problém, protože je hubený, možná až moc. Sklonil jsem se k němu a pravou ruku mu dal pod kolena. Trošku jsem jí musel pokrčit, aby mu nohy nesklouzly. Bill se pošoupnul na kraj vozíčku, takže jsem ho druhou rukou vzal kolem pasu. On mi dal kolem krku svoji paži a usmál se. Teď si jsme vážně blízko. Skousnul jsem si ret a s Billem v náruči jsem se narovnal. Vyšel jsem dřevěné schůdky a udělal tři kroky k lavičce, která byla stejné barvy jako celý altánek. Opatrně, abych mu neublížil, jsem ho posadil na lavičku. Sedl jsem si vedle něj.

„Vidíš, zvládl jsi to,“ šťouchnul mě jemně do boku.

„No… Asi jo. Nikde jsem tě nevyklopil, teď jsem s tebou nezakopnul… Zdáš se být nepoškozený,“ zasmál jsem se a trošku jsem se na lavičce zavrtěl. Je studená. Ještě aby ne, když je polovina prosince. Začínám pomalu zjišťovat, že asi nebyl nejšťastnější nápad jít sem. Doufám, že Bill nebo já to neodneseme nějakou hnusnou nemocí, protože by to byla prakticky moje vina.

„Je ti zima?“ ustaraně se na mě podíval, „můžeme jít dovnitř, nechci, aby ses nachladil.“

„To je v pohodě,“ zakroutil jsem hlavou. Nebudu mu dělat s tím zbytečné starosti. Tím pádem doufám, že to není až tak moc vidět.

„Dobře,“ kývnul, ne moc přesvědčeně, „víš, co mi teď na zimě chybí?“

„Nevím,“ zakroutil jsem hlavou. Zajímá mě, co ho napadá. Mně osobně na zimě nic nechybí, nejraději bych ji zrušil. Nesnáším ji.

„Sníh. Hoodně sněhu,“ sladce se usmál a přejel si po rtech špičkou jazyka. Podíval se mi do očí, „když je už taková zima… Mohl by být. Vypadá to nádherně, když sedíš za oknem… a díváš se, jak padají z nebe vločky.“

„Takže si přeješ sníh. Škoda, kdybych mohl, zařídil bych, aby začalo sněžit, když by ti to udělalo takovou radost,“ usmál jsem se na něj. Znovu jsem zachytil jeho pohled.

Díval jsem se Billovi do očí, on se díval do mých. Oba jsme mlčeli, ani jsme se nehnuli. Vychutnávali jsme si každou sekundu, co jsme tady mohli takhle sami spolu sedět. Po dlouhé době můžu prohlásit, že se opravdu cítím šťastný. Je to jiné, než když jsme si psali, volali… Je to milionkrát lepší, intenzivnější. Jsem si jistý, že dneska mě čeká noc beze spánku. Budu neustále myslet na Billa a na to, jak se na mě celou dobu díval. Jak se usmíval, na jeho hlas.

A pak to přišlo. Začali jsme se k sobě pomalu přibližovat. Bill se nakláněl ke mně, já se nakláněl k němu. Věděl jsem, co přijde. Olíznul jsem si ještě naposledy rty a přivřel jsem oči. Jemně jsem přitiskl své rty na ty Billovy a něžně jsem ho políbil. Vydechnul mi na rty horký vzduch a čelo si opřel o mé. Tělem mi probíhalo neuvěřitelné množství příjemných pocitů. V podbřišku motýli sváděli boj, vzrušení jsem cítil v celém těle, chvěl jsem se. U polibku jsem tohle zažil poprvé.

„Po tomhle… Po tomhle toužím tak sakra dlouho,“ zašeptal Bill a pohladil mě dlouze po boku.

„Já taky,“ přiznal jsem a vtisknul jsem mu na nos jemnou pusinku. Překvapilo mě, že první krok ale udělal Bill. Neřekl bych to do něj, proto jsem se sám k tomu neodvažoval. Ještě stále se chvěji, na rtech cítím chuť těch Billových. Polibek mě zahřál. Kdybych mohl, seděl bych teď s ním tady věčně.

„Vážně?“ stále mluvil šeptem, jako kdyby se snad bál, že silnějším hlasem tenhle okamžik úplně celý poničí. Pohladil jsem ho konečky prstů po tváři.

„Vážně. Ale… Bál jsem se, že bych tě tím vylekal, takže jsem nic neudělal. Neodvážil jsem se…“

Bill mi už na tohle téma neodpověděl. Chytil moje tváře do dlaní. Chce snad další pusu? Bránit se rozhodně nebudu. Ale to, co udělal, bylo nad moje očekávání. Otočil mi obličej do strany.

„Podívej se, sněží,“ zasmál se, „splnilo se moje třetí největší přání, která mám teď celý prosinec.“

„Třetí?“ vytáhnul jsem obočí.

„Třetí,“ odsouhlasil kývnutím, „první bylo konečně tě vidět, druhé… Cítit tvé rty na svých a třetí… Sníh,“ sladce se na mě usmál a dal mi pusu na tvář.

autor: Catherine