autor: Little Muse & Majestrix
Vytrvalost paměti
„Lord Tom z Domu Vave.“
Tom rychle vyšel z teleportu a uviděl Kentova meroda Maxmiliana.
„Lorde Maxmiliane, jak mu je?“ zeptal se a sevřel mu ruku do těch svých.
Menší muž se smutně pousmál a povzdychl si. „Mohlo to být mnohem horší. Mohl…“ Lord Maxmilian několikrát zamrkal a zavrtěl hlavou. „Odpusťte, Lorde Tome. Přišel jste se podívat na mého syna. Lékaři mu napravili zlomené kosti, a tak už není v ohrožení života. Brzy by měl být schopný spát.“
„Budu se snažit být rychlý a stručný,“ slíbil Tom. Lord Maxmilian přikývl a nechal ho jít ke Kentovi do pokoje. Atmosféra uvnitř pokoje byla těžká a tichá. Patriarcha Crae, Lord Grant, něco šeptal vedle postele svého dědice, obličej zamračený a bledý. Když Tom přistoupil, on i Kent zvedli pohled a Kent se ztěžka, ale upřímně usmál.
„Tome,“ řekl potěšeně. „Přišel ses podívat, jestli pořád ještě simuluju, jako když jsme byli malí?“
„Ty a Jason jste měli vždycky potřebu zveličovat a protahovat všechny vaše neduhy,“ odpověděl Tom. Všichni sebou cukli při zmínce o bývalém dědici Qalu, ale Kent pokrčil rameny a pohlédl na své rodiče.
„Můžu s Tomem mluvit o samotě?“
Lord Maxmilian byl něžně vystrčen z místnosti a dokonce i Lékař se poklonil a odešel, aby jim dopřál soukromí. Tom nepromluvil, dokud se za nimi dveře nezavřely. „To Brendan, že ano?“ zašeptal.
„Oficiální zpráva zní, že jsem byl zodpovědný hned za několik… choulostivých Šetření, a mohlo by to tak být kterékoliv z nich. Prošetřují každého, kdo by mohl tu explozi zavinit.“
Tom zavrtěl hlavou. „Víme, kdo to udělal, Kente.“
„Víme, ale co s tím budeme dělat? Je to jen domněnka; když se mě zeptají, jak jsem k tomu závěru došel, budu jim muset říct, že jsem udělal neschválené Šetření na velmi zámožného muže, který skončil mrtvý. Senátora k tomu všemu.“
„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ řekl Tom vážně. „Neměl jsem tě do toho zatahovat.“
„Cože?“ posadil se Kent zamračeně. „Vůbec se o tom nezmiňuj. Tam, kde je korupce, dobří muži umírají. Za své přátele a Císaře bych položil život. Je to slib, který jsem složil Úřadu Šetření. Tome, jdi domů za svým chotěm, jsem v pořádku.“
Tom se zastavil, zaváhal, a nakonec přikývl. „Kdybys něco potřeboval, cokoliv, zavolej mi. I kdyby sis jen potřeboval popovídat. Před lety jsem si zlomil nohu a stále si pamatuju, jak mě pak bolela, když mi ji spravili. Co sis zlomil?“
„Dvě žebra a ruku.“ Zvedl ji Kent a usykl. „Nemyslím si, že se v noci vyspím.“
„Pak mi zavolej, kdyby sis chtěl povídat. Budu mít datapad u postele. Odpovím ti.“
„Tvoje provinilost tě dělá velmi svolným. Budu si to pamatovat. Teď už radši jdi, než můj merode propadne dveřmi z toho, jak se snaží poslouchat, o čem se bavíme.“ Kývl Kent směrem ke dveřím a ty se otevřely. Lord Maxmilian, rudý až za ušima, si upravil róbu a odkašlal si.
„Můj syn potřebuje odpočívat, Lorde Tome. Děkujeme vám, že jste se na něj přišel podívat.“
„Samozřejmě, vyprovodím se ven.“ Přikývl Tom na Lorda Maxmiliana a odešel, duše i tělo se mu nervozitou chvělo. Prapodivná hra na kočku s myší právě začala; Hra, kterou nevěděl, jak hrát, ani neznal její pravidla. Cítil se… skoro bezmocný. Na teleportu namačkal tlačítka a poslouchal vrčení, než vstoupil dovnitř.
Tom neměl v plánu prohrát. Ne, když bylo v sázce tolik.
~*~
Bylo těžké zlobit se na spícího Billa, Tom to zjistil, když spolu začali sdílet postel.
Poté, co odešel od Kenta, doufal, že Bill bude ještě vzhůru, že si promluví o tom, co Bill řekl, ale po tom, co byl u svého přítele, byl Tom až moc unavený z přemýšlení… ze strachu. Nepřál si přemýšlet o Raphaelovi a jeho choti nebo Brendanovi, nebo Kentovi. Ani o Billovi, který kdy byl s někým jiným.
Povzdychl si a svlékl se, díval se na svého překrásného spícího chotě, který se tulil k polštářům, na nichž spal. Pak si sundal kalhoty a ledabyle vlezl do postele vedle něj.
Položil ruku na Billův pas, nasál vůni jeho hebkých vlasů, jež mu ležely na krku. „Proč mě tak zlobíš?“ zamumlal mu do krku.
Bill vydal nějaký nesrozumitelný zvuk a Tom se sám pro sebe usmál, políbil Billa na holé rameno, jež mu koukalo z pyžama. Když to udělal, měl nutkání líbat ho dál a dál, a brzy Tom jemně sál kůži na Billově rameni a dlouhém krku.
„Tomi,“ vydechl Bill a za chvíli měl Tom ve vlasech ruku, jež ho tahala příjemně za dredy, a zadek jeho chotě se mu tlačil do klína přes hedvábné peřiny.
Tom původně neměl vůbec v úmyslu se té noci s Billem milovat, obzvláště ne poté, kdy mu řekl to, co řekl, ale teď, když se na něj tak tiskl, škemral a dotýkal se jeho přirození, nic neznělo jako lepší plán.
„Jsi vzhůru?“ zahuhlal Tom do jeho ramena s úsměvem a Bill ho za dredy chytl ještě pevněji.
„Ano,“ zalapal Bill po dechu a nohou se zahákl dozadu za Tomovo stehno, přitáhl si ho tím k sobě tak blízko, jak jen to šlo. Tom vjel rukou mezi jejich těla a svým prstem začal přejíždět Billovi mezi půlkami, nahoru a dolů, a pak znovu nahoru. Bill zanaříkal někde hluboko v krku a zatahal Toma za vlasy skoro až bolestivě, bez pochyb mu tak němě spílal.
„Nezníš spokojeně,“ zašeptal, jeho dech si pohrával s jemnými vlasy na Billově šíji a Bill mu frustrovaně zaryl nehty do kůže na krku.
„Tomi.“ Řekl jen, neschopný vyjádřit svoje podráždění, když nebyl plně vzhůru.
Tom poslušně zajel rukou Billovi pod oblečení a pohladil ho po třísle, nahrnul jemnou látku a dal ji na stranu. Bill zvedl ruce nad hlavu, jak to dělával, když ho měl sloužící svlékat, a Tom se usmál, začal Billa líbat po nahém boku. Hned jak byl jeho choť nahý, jeho prsty znovu zajely Tomovi do vlasů a opět se na něj zády přitiskl.
Tom se prstem znovu vrátil mezi Billovy půlky, a tentokrát jedním prstem zajel dovnitř. Bill okamžitě zasténal, nejspíš byl z vyčerpání přecitlivělý, a ten zvuk z Toma vydral sten. Jestliže byl jeho choť takhle vnímavý jen k jeho prstům, Tom měl znenadání zoufalou potřebu se do Billa dostat nejen jimi. Bill v sobě Tomův prst sevřel, a ten ho z něj netrpělivě vytáhl; magie, kterou vysílal, byla čím dál tím agresivnější. Bill prostopášně zasténal a ani nepocítil, že uvnitř něj prst už není, svou pánví znovu přitlačil k Tomovu klínu. Tom stiskl Billův útlý bok a přirazil. Skousl si ret z horka, které ho obklopilo, a schoval svůj obličej Billovi do vlasů při zvuku jeho pronikavého výkřiku.
„U všech Bohů, jsi tak úžasný,“ zaúpěl Tom a odtáhl se, jen aby mohl znovu přirazit. Billovy ruce se zoufale chytaly prostěradla a Toma, a Tom měl pocit, že takhle se necítil už věky. Bolest zlomeného srdce jej vedla k dlouhodobému odmítání, které se posléze stalo něčím, co přetrvávalo i poté, co ten největší srdcebol ustoupil. Tom cítil, jak se jeho strachy rozplývají v příjemném pocitu a extázi, kterou mu nabízelo Billovo tělo, a rozhodl se, že pro teď, pro dnešní noc, to bude brát jako dobré znamení.
~*~
„Ale má dobrou náladu?“ zeptal se Bill zdráhavě druhého rána. Bylo to téma obcházející jiné téma, aby vše mohlo zůstat v duchu minulé noci, Tom si povzdychl.
„Ano. Nemyslím si, že se Kent umí chovat jinak. Měl celkem štěstí, chystal se ten den z práce už odejít, když došlo k výbuchu.“
„Díky Bohům,“ zamumlal Bill, hlavu sklopenou. „Cítím, že jsi neklidný, můj manželi.“
„To ano,“ souhlasil Tom. „Budeš si muset dřív nebo později promluvit s Lordem Benjaminem. Rozumím, že to nechceme uspěchat, ale tohle je opravdu tenký led a načasování musí být perfektní, nebo budeme všichni v koncích.“
Bill přikývl. „Dnes se ho pokusím zastihnout.“
„Dobře.“ Tom se zastavil, zapřemýšlel, pak se natáhl po svém choti a jemně ho pohladil po ruce. „Neprohrajeme, Bille,“ řekl jemně.
Bill roztřeseně vydechl a podíval se Tomovi do očí. Viděl sílu a rozhodnutí; necítil potřebu ujištění skrze Vizi. „Naprosto ti věřím.“
Tom se začervenal a s omluvou odešel do svého Slunečního Pokoje kvůli něčemu, co je potřeba udělat.
Bill přešel ke svému datapadu a snažil se vymyslet, jak říct to, co potřebuje, ale nic ho nenapadalo.
Nad tím, co říct, přemýšlel asi hodinu; bylo třeba, aby ta ošemetná řeč, kterou musel napsat, prošla i přes kontrolu Lorda Raphaela, a i tak těsně před večeří Bill stále dál zíral do svého datapadu bez jediného nápadu, co napsat. Hodil ho na postel a s povzdychnutím šel na večeři, když se přístroj sám od sebe probral k životu a zapípal.
Bill měl zprávu.
Podíval se a poděkoval Bohům.
Benjamin se chtěl znovu sejít.
~*~
Když vystoupil z teleportu, foukal vánek, a Bill si na krku upravil sponu, než sundal svou kapuci. Tohle nebyly Císařské zahrady, ale nebylo to daleko od nich, a přesně jak říkaly instrukce, hned za teleportem a za zdobeným mostem postaveným přes jezírko stál Lord Benjamin. Blonďák se usmál a vypadal vcelku dobře na to, jakého rázu byla jejich schůzka.
„Lorde Benjamine,“ řekl Bill bez dechu. „Doufám, že nečekáš dlouho.“
„Ne. Můj manžel dnes ví, že jsem šel nakupovat a projít se do zahrad. Jsme v bezpečí.“
Bill přikývl. „Dobře. Říkals, že pro mě něco máš?“
„Ano.“ Lord Benjamin vyndal datapad a Bill vykulil oči. „Tvůj manžel by neměl mít problém s rozluštěním Raphaelova hesla.“
„Tys mu vzal datapad?“
Benjamin přikývl a pokrčil rameny. „Mému manželovi nebude chybět. Zdá se, že ho ztrácí každou chvíli a neobtěžuje se ho hledat. Prostě si jen vezme další a pokračuje v obchodu. Tenhle je stále ještě připojený k naší domácí síti, takže informace, které on sepisuje, nám budou k dispozici.“ Lord Benjamin přejel rukou přes obrazovku a předal přístroj Billovi. „Nejdřív se podívej na ty citlivější složky; jednou možná budeš muset projít skrz ochrannou bránu. Už jsem všechna hesla smazal. Udělal jsem to už kdysi, omylem, když jsem se snažil objednat nějaké šperky.“
„To je…“ štěstí, chtěl Bill říct, „neopatrné… Opravdu mu nebude chybět?“
Benjamin se zvláštně usmál. „Muži s iluzemi o své vlastní velkoleposti jsou často zaslepeni a nevědomi si vlastních nedostatků.“
Bill přikývl, podíval se zpátky na datapad. „Lorde Benjamine, tohle je pro nás tak moc velký dar, jsem si jistý, že to víte. Musím se zeptat… Budete svědčit na naší straně?“ Bill se natáhl po jeho ruce, ale vrátil se s tou svou dřív, než se ho stihl dotknout.
„O tom už jsme mluvili. Budu.“
„I když je to tak nebezpečné?“
„Věřím, že to nebezpečí znám lépe než ty, Lorde Bille. Musím jít a něco si koupit… Můj manžel mi nebude věřit, když řeknu, že se mi nic nelíbilo.“ Lord Benjamin si nasadil kápi. „Tento svět se mění, Lorde Bille, cítíte to?“
Otočil se a zmizel za zatáčkou bez dalšího ohlédnutí.
Bill se podíval na datapad, co měl v rukou, a nedokázal potlačit nadšení.
Tom bude víc než potěšen.
~*~
„No tohle, musím říct, vůbec se mi to nelíbí.“
Tom si povzdychl, promnul si kořen nosu, byl unavený z toho, že se musel neustále se svým otcem a ovšem hádat. „Otče-„
„Ne, neuklidňuj mě, jako bych byl tvůj merode; přemýšlej o tom,“ naléhal Jorg, mávl nad Tomovým tónem rukou a otočil si datapadem v rukou. „Jak lehké by bylo podsunout nám nějakou nepravou informaci.“
„Ano,“ souhlasil Tom neochotně. „Kdybychom stále ještě nevěřili Lordu Benjaminovi.“ Bill byl tak nadšený, když ten přístroj Tomovi večer předal, Tomovi tím také zvedl náladu, a on se ke svému choti nechtěl vrátit se zprávami, že jeho otci je stále všechno podezřelé.
„Ano, a zatímco ty mu zřejmě věříš, já-“ Jorg ztichl a Tom zvedl hlavu, aby se podíval proč. Jeho otec zíral na rozsvícený display a znovu na něj poklepal.
„Co se děje?“ zeptal se Tom zvědavě.“
„Je tu nějaká nahrávka,“ řekl mu Jorg. „Není stará, ale je z před Bauber Ha. Nemůžu si vzpomenout na přesný datum našeho Šetření, ale ať je to, jak chce, můžu říct, že tohle datum je mu velice blízko.“
Tom si odfrkl. „Jak překvapivé.“
„Tohle by mohlo-“ Jorg vydechl a Tom měl na chvíli dojem, že se mu možná popletly myšlenky, ale pak pokračoval. „Jdi a užij si svůj večer s Billem, synu. Včera jsem kontaktoval svého informátora ve Vedení, půjdu mu znovu zavolat a vysvětlit mu naše nová zjištění. Zítra, chci, abys tohle vzal ke Kentovi a ukázal mu to. Rozumíš?“
Tom přikývl a váhavě se zvedl na nohy. Měl celý večer na to, aby si s Billem promluvil o samotě.
Radši by trávil večer s datapadem.
~*~
Tom vešel do jejich apartmá a uviděl Billa u kosmetického stolku, jak si češe vlasy a brouká si při tom. Ta melodie byla neznámá, ale příjemná, nesla se vzduchem a tvořila příjemnou náladu. Usmál se a přemýšlel, jestli jeho osobnost je tím pravým důvodem, proč ještě nevkročili do manželského blaha. Měl by to prostě nechat jít?
Jeho odpověď byla jedno velké a rozhodné ne.
„Bille,“ řekl lehce. Oznámil tak svou přítomnost a pohodil datapad na jejich postel. Bill se na něj podíval do zrcadla a s úsměvem se otočil.
„Zjistils něco?“ zeptal se s nadějí a Tom pokrčil rameny.
„Stahujeme si všechno, co můžeme, a budeme si to pročítat až v našich vlastních přístrojích kvůli našemu a Kentovu bezpečí. Možná si toho nevšimnou a my to zvládneme bez poskvrny.“
„Když budeme chyceni, jaký je trest?“ zeptal se Bill tiše.
Tom zavrtěl hlavou. „O to si nedělej starosti; o tom jsem si teď nepřišel promluvit.“ Tom se podrbal na krku a donutil se posadit na malou sedací soupravu. Bill se beze slova zvedl a sedl si vedle Toma, vyčkával. Tom nemohl svého chotě vinit; temperament mužů domu Vave byl legendární a Billovi se ho poslední dobou dostávalo až moc.
„Budu se snažit nekřičet,“ řekl upřímně a to oznámení Billovi trochu povolilo uzlíček nervů.
„O čem si přeješ mluvit?“
„O tvé… neustálé vášni řešit následky Generála Bushida,“ řekl Tom pomalu. „Přijde mi zvláštní…“
„Ale o tom už jsme mluvili, Tome. Já-„
„Nejsou to tvé minulé pocity k němu. Je to fakt, že jsi s jeho životem a vzpomínkami na něj stále tak blízce spjatý, že tě pouhá zmínka jeho jména dokáže vydráždit, ba vyprovokovat k útoku a nečekané reakci. Je to nevhodné, Bille, a vyvolá to spoustu otázek u nepravých osob, jak jsme oba viděli.“
Bill zaváhal a povzdychl si. „Nemůžu si pomoci,“ přiznal. „Stále mě to zajímá, a nemůžu prostě jen vypnout své pocity pro určitý čas v mém životě. Prostě… nemohu.“ Tomův obličej ztvrdl a Bill natáhl ruku, položil mu svou dlaň na tvář, než jeho výraz stačil zkysnout už úplně. „Moje lásko, lidé mluví o Lordu Jasonovi a mají výbušné reakce, a ty si ho přesto pamatuješ jako milujícího a hodného přítele, úctyhodného člověka, blízkého druha. Jeho hřích proti společnosti nesmyje pryč tvou úctu k němu, že?“
Tom zavrtěl hlavou a zavřel oči, když pocítil, jak se v něm probouzí emoce. Tak moc, jak si přál opak, předstírat, že si nepřeje mluvit o Jasonovi z Domu Qal, neskutečně se mu ulevilo, když o něm někdo začal mluvit, když někdo dokázal přiznat, že vůbec existoval. Dovolovalo mu to vzpomínat bez pocitu provinilosti.
Ale vina se i tak vždy dostavila.
„Cítíš se provinile, když na něj myslíš?“ zeptal se Tom tiše. Podíval se Billovi do očí a uviděl tam neprolité slzy.
„Ano,“ přiznal. „Častokrát, protože moje paměť se mě na svolení neptá a rány jsou stále velmi čerstvé. Ale mé srdce si po něm ani zdaleka tak bolestně nestýská, jako si stýská po tobě, i když ty jsi tady se mnou. Pociťuji to nejsilněji, když se mi vyhýbáš a oddaluješ, když jsi se mnou nespokojený. Nechci ti způsobovat už další bolest, manželi. Přeji si, abys mi věřil, když tohle říkám.“
Tom přikývl. „Věřím ti,“ zaváhal trošku, „jen se bojím, ve skrytu své duše, že se nikdy nebudu moci vyrovnat jeho stínu. Ať se snažím, jak chci.“
Bill chtěl odpovědět, ale ozvalo se zaťukání na dveře, hlasité a netrpělivé. „Dále,“ řekl Tom, zvedl hlas, dovnitř vplul David, obličej plný strachu a rozrušení.
„Lorde Davide, co se děje?“ zeptal se Bill. Oba se zvedli, když Tomův merode přistoupil blíž.
„Bylo to oznámeno,“ řekl David bez dechu, „na Infonexu, a tvůj otec dostal dopis z ředitelství Šetření. Jsme předvoláni k řízení u Soudu.“
autor: Little Muse & Majestrix
překlad: LilKatie
betaread: Janule & modrozelená
Na tohle jsem čekala celý den 🙂
Měla jsem radost za ně, když dostali ten datapad. A pořád nechápu, proč se Tom chce pořád šťourat v Billových citech k Bushidovi. Můj názor je, že tím akorát ubližuje sám sobě…
Moc děkuju za překlad!!
S toho konca čítam problém, a začínam sa naozaj báť. Ďakuejm za preklad.
A sakra…
Tenhle díl byl vážně super a ten konec, prostě třešnička na dortu 😀 Děkuju ♥
oh, jsem zvědavá, jak to bude dál pokračovat!O_o začínám se děsit!
woooow tak to bylo úžasné…uplně jsem tento díl shltla..a ten konec byl suprovej,jsem teď natěšená na další neděli :))
Sakra… tak tohle zavání průšvihem jak brno… ale třeba to nebude tak horký… doufám.
😀 musím se smát, protože už od začátku jsem tušila, že je překlad čímsi jiný a že v tom musí být prsty ještě někoho jiného. 🙂
jsem ráda, že je Kent v pořádku a ještě jim pomůže. určitě je ho třeba. 🙂
jsem zvědavá, co všechno v datapadu najdou. doufám, že to použijí u toho procesu. jsem tak nadšená, že konečně dojde k nějaké akci, že se hnou ledy celé té záležitosti. už se to musí vyřešit nebo se z toho zblázním. 🙂
This chapter was sooo exciting and intense. What a shock! It definitely woke me up . The end doesn't sound really good :(. I'm little bit afraid about Vave .
I love intensity of their conversations. Lovely, lovely….simply lovely.
…a zase to budou muka při čekání 😀 Awh, poslední dobou mě konce těch dílů neuvěřitelně ničí 😀 Takové neustále napínavé 😀 Ummm, jinak… 😀 Tyo 😀 v tomhle dílu se toho stalo tolik, že ani nevím, kde mám začít a kde skončit 😀 A jsem asi divná, ale mě nejvíc ze všeho zaujal ten rozhovor o Bushidovi 😀 Zajímalo by mě, jestli to chápu správně, že teď už je všechno ok… 😀 A ke zbytku 😀 já nevím 😀 tahle povídka je jako nějaká knížka. Taky je zbytečné se k ději vyjadřovat v průběhu, protože čtenář napjatě čeká, jak to všechno vyvrcholí =) Takže nezbývá nic jiného, než napsat, že se naprosto neuvěřitelně těším na další díl =) ostatně jako vždycky 😀