Side by side 12.

BILL

„Takže přesně za týden se s Tomem konečně uvidíme. Není to úžasný, Fabiánku?“ otočil jsem hlavu dozadu na Fabiána, který tlačil můj vozíček. Je pondělí ráno a my se domluvili, že mě dneska před cestou do školy vyzvedne a půjdeme spolu. Už jsem mu stačil vylíčit snad všechno, co jsme si s Tomem říkali. Především ale to, že se příští týden uvidíme. Jsem z toho vážně hodně nadšený, takže to musím ventilovat, jakkoliv to jde. Nemůžu tyhle nadšené pocity dusit jen tak v sobě, chci se o ně podělit s okolím.

„Já vím, říkal jsi to už minimálně miliónkrát,“ zamumlal Fabián nespokojeně. Slyšel jsem v tom i podtón žárlivosti. Je to vážně možný? Že žárlí? Zvláštní, měl by se radovat se mnou, tak jako pokaždé.

„Tak promiň, no. Já mám z toho ale prostě radost,“ pokrčím rameny a zadívám se do dálky před sebe. Je prosinec, zima je hrozná, ale sníh nikde. To je opravdu úžasný… Tak ať je alespoň teplo, když už nesněží. Víc jsem se zachumlal do deky, kterou jsem přikrytý. Možná to vypadá trapně, ale kdybych deku neměl, zmrznul bych, ačkoliv jsem teple oblečený. Na vozíčku je to prostě jinačí, než kdybych normálně šel. Zahřál bych se pohybem, takhle ale nemám čím. Je to vážně na nic.

„Já jsem s tebou šťastný,“ vydechnul a pohladil mě po vlasech, „jenom mu prostě závidím,“ zašeptal téměř neslyšně. Chtěl, abych ten dodatek neslyšel? Proč? A hlavně… Co Tomovi závidí? Vždyť já a on trávíme spolu veškerý volný čas, s Tomem mám strávit jedno odpoledne. První, a doufám, že ne zároveň poslední. Na našem přátelství to rozhodně nic nemění, to bych si ani nepřál.

Nevím, jestli je rozumné, abych rozvinul myšlenku, kterou Fabián řekl. Nebo je rozumnější, abych mlčel a dělal, že o tom nevím? Je to těžké rozhodování. Chci se k tomu vyjádřit, ale zároveň mi něco říká, že mám raději mlčet. Vážně netuším, které řešení je to opravdu správné. Hodilo by se mi, kdyby mi někdo poradil, co mám právě teď dělat, protože je to opravdu těžké.

„Tak já už o tom nebudu mluvit, dobře?“ nakonec jsem se rozhodl pro druhou možnost. Je lepší, stejně tak, jako to, že už teď o Tomovi nepromluvím ani slovo. Sice to bude těžké, ale musím to zkusit dodržet.

„Děkuju.“

„Za nic, Fabi. A jak ses měl ty?“

„No…“ povzdechnul si smutně, „znáš to, táta… A taky jsi mi chyběl.“

Polknul jsem. Ne kvůli suchu v krku, ani proto, že řekl, že jsem mu chyběl. Bylo to kvůli jeho tátovi. Nemám toho chlapa rád, přesněji ho nesnáším. Kvůli němu se Fabián pořád trápí, pamatuji, že byl nedávno z toho úplně mimo. Sakra, ať se ten člověk vzpamatuje! To je opravdu tak moc zabedněnej, že ani nevidí, jak ubližuje svému vlastnímu synovi?! I když to není pěkný… Přeji mu, aby se k němu jednoho dne začal Fabián chovat úplně stejně, protože nic jiného si nezaslouží. Problém je ale v tom, že Fabi neumí být zlý, a ani se nedokáže teroru bránit. Raději všechno snáší, a pak se díky tomu utápí v depresích.

„Zlato,“ vydechnul jsem a volil správná slova, kterými bych měl pokračovat, „bude to dobrý, uvidíš. Už jenom pár měsíců a bude maturita. Podáš si přihlášku na vysokou, vezmou tě a budeš mít klid. Jsi silný kluk,“otočil jsem se dozadu, „zvládneš to, uvidíš,“ pousmál jsem se. Úsměv se pomalu rozléval i na tváři Fabiána.

„Asi máš pravdu, Billy,“ pohladil mě po rameni. Jak vyslovil to oslovení, zjevil se mi před očima Tom. Též mi tak říká, zní to ale úplně jinak. Líbí se mi to od něj víc.

„A v sobotu je-…“ ani jsem větu nedokončil. Fabián mi skočil do řeči.

„Maturák, kterej si užijeme,“ dokončil větu za mě a zabočil ke škole. V jeho hlase byl už alespoň malý náznak radosti, konečně.

„Úplně nejvíc si ho užijeme,“ přitakal jsem. Vážně se na ples hodně těším, takže doufám, že se vše vyvede podle plánu. Nemám sice doprovod, ale kdo to řeší? Možná mi to trošku líto je, ale to jenom z důvodu, že jsem chtěl jít s Tomem, který nemůže. Ale co, uvidím ho v pondělí, to mi to vynahradí. Vážně se nemůžu dočkat, přeji si, aby už byl minimálně pátek večer a já do postele uléhal s pocitem, že zítra začnou nejlepší prosincový dny.

***

Dočkal jsem se. Je sobota odpoledne, jsem v koupelně u zrcadla a prohlížím si v něm svůj odraz. Takže jsem se vážně dočkal. Za pár hodin to už všechno začne. Začínám být ale ve stresu. Co když se tam něco nevyvede tak, jak má? Bude to ztrapnění před spoustou lidí. Jsem vážně hodně velký perfekcionista, na tomhle mi obzvlášť záleží, aby se to vyvedlo.

Pousmál jsem se na mamku, která mi dělala vlasy, do zrcadla. Nedělala mi na vlasech nic složitého, jenom mi je rovnala. Samozřejmě, že bych to zvládl sám, ale nedala si říct.

„Maminko, já bych si ty vlasy dokázal sám udělat,“ zasměji se, když mě nechtěně zatahá. Kouknul jsem do zrcadla na její výraz. Byl nekompromisní.

„Já vím, zlato, ale když jsi nechtěl kadeřnici… Udělám to alespoň já. Je to tvůj velký den,“ pousmála se a dál pokračovala ve svojí práci. Vážně je úžasná, nadevšechno ji zbožňuji.

„Kadeřnice by byla zbytečná,“ zavrtěl jsem hlavou a natáhl se pro kufřík, ve kterém mám uschované šminky. Všechno, co budu potřebovat, jsem pomalu vyskládával na malý pultík pod zrcadlem, abych to měl při ruce a nemusel se v kufříku pořád přehrabovat.

„Nalíčím tě,“ zamrkala. To si to vážně takhle užívá? Nechtěl bych ji vidět před svatbou, kdybych byl holka. Byla by to ještě několikrát větší péče než teď.

„Ne-e. Zvládnu to. Ty se taky musíš jít připravit.“

„No… Jak myslíš. Ale víš, že nesouhlasím s tím, abys to dělal sám,“ srdečně se zasmála a vlasy mi párkrát projela hřebenem. Přelakovala je, aby rovné vlasy vydržely a vypnutou žehličku dala na okraj vany, aby vychladla. To už jsem si ale na obličej patlal podkladový krém.

„Samozřejmě, že vím,“ kývnul jsem a začal s líčením očí. Vždycky mám při tom hrozně zvláštní výraz, ani teď to není výjimkou. Právě proto nemám rád, když se na mě někdo při líčení dívá, nebo ještě hůř, když mě někdo líčí. Ten, kdo to kdy zkoušel, z toho musí mít zážitek na doživotí.

„Vypadáš roztomile, když se líčíš. Stejně… Pamatuji si, když jsem tě vedla za ruku do první třídy, a teď se připravuješ na svůj maturitní ples. Pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera,“ pronesla nostalgickou myšlenku. Posadila se na vanu. Cítil jsem pohled jejích očí zapíchnutý v zádech. Musel jsem se nad jejími slovy pousmát. Vážně to bere takhle? Myslel jsem si, že to neprožívá stejně jako já, rozhodně jsem si ale nemyslel, že to prožívá až takhle.

„Povedeš mě i na ples,“ kývl jsem a dokončil líčení. Všechny šminky jsem postupně uklidil a ještě naposledy zkontroloval odraz v zrcadle. Nechci, aby to znělo nějak namyšleně… Ale vážně mi to sluší. Na dnešním vzhledu jsem si dával záležet mnohem víc než kdy jindy. Přijdu si jako úplně jiný člověk. Někdo nový. Čerstvě dobarvený vlasy tomu také pomáhají. Jsou nádherně černé. S bílým oblekem to bude skvěle kontrastovat.

„Já vím, zlato,“ usmála se a zvedla. Udělala pár kroků a byla u mě. Pohladila mě po hlavě a do vlasů vtiskla maminkovskou pusu, „odvezu tě do pokoje, ať se můžeš připravit. Potom vyrazíme,“ pohladila mě po rameni. Přivřel jsem pod jejím dotykem oči, bylo to… Příjemné. Její lásku ke mně musí vycítit snad každý. Není divu, jsem jediné dítě, a tak si mě užívá pořád, ačkoliv mi je devatenáct. Téměř všichni moji vrstevníci by jí s touhle péčí poslali k šípku, já ale ne. Stejně tak bych proti ní nemohl říct žádné křivé slovo, ani bych jí nemohl nadávat. Vyčítal bych si to hrozně dlouho, a ještě déle bych se jí za to omlouval. Přitom bych měl pořád pocit viny. Prostě jí nedokážu ublížit. Ani fyzicky, natož duševně.

*

Vjel jsem na vozíčku do tanečního sálu. Začal jsem se okamžitě rozhlížet kolem sebe, zamrkal jsem a usmál se. Páni, vypadá to vážně úžasně. Ještě lépe, než jsme se ve škole domlouvali, jak to tady bude vypadat… Z balkonů jsou spuštěné barevné šátky, na kterých jsou ještě zavěšené nafouknuté balónky. Stejně tak je vyzdobené i pódium. Všude je nádherná květinová výzdoba, uprostřed je disko koule, po stěnách běhají barevná světla, která jsou i na parketu. Prostředkem vede červený koberec. Vypadá to tady vážně úžasně, jako ve filmech. Šťastně se usmívám – ještě aby ne, mám k tomu důvod. Tuším, že se dnešní večer vážně vydaří. Vyndal jsem z kabelky, kterou mám na klíně, mobil a sál si vyfotil. Fotku musím poslat Tomovi, chci se mu pochlubit. Zážitky mu povyprávím zítra, tohle mu chci ale poslat ještě dneska.

„Takhle to vypadá v sále. 😉 Bill.“ Napsal jsem do doplňovací zprávy a fotografii poslal na Tomovo číslo. Mobil jsem si položil na klín, protože čekám od Toma odpověď, a dostrkal jsem se ke stolu, kde jsou naši.

„Je to tady nádherné, že?“ usmál jsem se na rodiče, v klíně se mi rozvibroval mobil. Zprávu jsem hned otevřel.

„Nádhera. Přeju ti, aby se to vydařilo. T.“ přečetl jsem si zprávu a nic jiného jsem nevnímal. Opět jsem měl na tváři stupidní úsměv.

„Bille,“ šťouchla do mě máma. Rychle jsem k ní zvedl pohled. Netušil jsem, že jsem byl až tak mimo, že jsem ji přeslechl.

„Ano?“

„Volají tě kamarádi,“ kývla k hloučku lidí ze třídy, kteří stáli opodál, „běž za nimi, šup,“ neznělo to jako pobídka, ale spíš jako rozkaz. Kývl jsem na souhlas. Proč bych za nimi neměl jít? Šel bych za nimi sice až déle, ale když mě volají… Půjdu k nim hned.

„Jojo,“ usmál jsem se na ni a na stůl položil kabelku. Nechci se s ní zbytečně obtěžovat, „už tady nechám věci, užijte si to.“

„Taky si to užij, mám tě ráda,“ objala mě. Slova lásky jsem jí opětoval a jel jsem k přátelům.

S vozíčkem jsem stál mezi ostatními spolužáky. Ples byl zahájen, je čas, aby promluvili sponzoři. Doufám, že to nebude trvat déle než půl hodiny, protože to bude maximálně nudné. Je to ale nutnost, když nás sponzorovali, takže se to bude muset přežít. Oficiální věci už budou vyřízeny, pak už to bude úplně jiné. Uteče to snad co nejrychleji. Navíc… Tohle ani nemusím až tak vnímat, důležité je, že se zúčastním. Firmy si udělají akorát tak reklamu, nic víc. Proč jinak by to taky dělaly, že? Všechno dělají pro zviditelnění, tohle je akorát další možnost.

Podepřel jsem si hlavu o ruku a spolknul zívnutí. Nebylo by slušné, abych zíval. To, že mě projevy chlápků v oblecích nebaví, nemusím dávat před nimi tak výrazně najevo. Nic s tím neudělám, akorát tím udělám sám sobě špatnou reklamu.

Žádné jméno mi nic neříkalo, všichni měli hrozně monotónní hlas. Téměř jsem usínal, když najednou…

„Dovolte mi, abych pozval zastupitele z největší firmy v našem městě, Toma Trümpera,“ ozvalo se z úst moderátora.

Okamžitě jsem se napřímil. Opravdu řekl Toma Trümpera. nebo jsem se jenom přeslechnul? Tohle… To není možné, přeci… Ne, bude to třeba jenom shoda jmen. Určitě to bude shoda jmen, protože tohle by byla veliká náhoda, kdyby tady byl přímo Tom, kterého znám já.

Stejně jsem ale pohled svých očí soustředil na pódium, kdyby přeci jenom. Srdce mi bušilo šílenou rychlostí, jako kdyby mi mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. Celý jsem se potil, v krku jsem cítil nepříjemný knedlík. Mám pocit, že se snad každou chvíli pozvracím. Takový stres jsem nezažil hodně dlouho.

Ze zákulisí vyšla mužská postava. Poznal jsem to díky stínu, který dopadal na parkety díky osvětlení. Stín se začal přibližovat a v tom najednou… Pohled našich očí se střetnul. Na pódiu stál Tom.

„Tom,“ zamrkal jsem a dál jsem si ho prohlížel. Vypadal dokonale. Společenské oblečení mu strašně moc slušelo, copánky mu spadaly po ramenou jako malá háďata. Připadám si, jako kdybych se najednou ocitl v úplně jiné dimenzi. Nejsem schopen žádného pohybu, natož slova. Jako kdyby se čas zastavil.

„Chtěl bych vám za naší firmu popřát krásný průběh plesu a úspěšnou maturitní zkoušku,“ dokončil Tom svůj projev. Všichni včetně mě ho odměnili salvou potlesku. On děkovně kývl a po dřevěných schůdkách, které jsou u pódia, sešel dolů. Rozhlédl se po sále a zakroutil hlavou. Posadil se ke stolu, který byl pro zástupce firem, a upil ze skleničky s vodou.

Cítil jsem v těle smíšené pocity. Podíval se na mě jednou… A potom už vůbec. Jako kdybych v místnosti nebyl. Teď když sešel z pódia… Nevěnoval pozornost vůbec nikomu. Jenom se díval do země. Možná bych za ním měl jít a pozdravit ho. Je to ale správné řešení? Třeba… Ne, sakra! Všimnul si vozíčku, nevšiml by si ho jenom slepý. A já mu to neřekl. Tak teď je to hodně v prdeli… Zjistil to až na vlastní oči. Taková důležitá věc, a já ji zatajil, přesto, že jsem to už chtěl vyslovit. Nenašel jsem ale odvahu, takže to zašlo až takhle daleko. Tak to je… Opravdu úžasný, už se mu ani nedivím, že o mě ani pohledem nezavadil. Přesto… Chci s ním zkusit promluvit, alespoň ho chci pozdravit, když už nic víc.

Roztlačil jsem vozíček a vydal jsem se k Tomovi. Cestou jsem se musel vyhýbat všem, kteří postávali okolo. Nebylo to vůbec snadné, cestu to minimálně o polovinu času prodloužilo. Zastavil jsem kousek v povzdálí od stolu, kde seděl. Mám… Nemám? Za zkoušku nic nedám, takže… Tam pojedu. Zhluboka jsem se nadechnul a zase se pomalu rozjel. Čím blíž jsem Tomovi byl, tím větší nejistota mě svírala.

Ani nevím jak, po chvilce jsem u Toma stál. Polknul jsem, suchost v krku mě deptala.

„Ahoj,“ řekl jsem polohlasně a upřel pohled na jeho tělo. Byl otočený na druhou stranu, než kde jsem byl já. Ani když jsem promluvil, se neobrátil.

„Proč jsi mi to neřekl?“ z hlasu jsem nemohl rozpoznat žádnou emoci. Sklopil jsem pohled, propletl jsem si prsty v klíně. Takže za to opravdu může vozíček. Jsem vážně idiot.

„Bál jsem se,“ přiznal jsem, „omlouvám se. Já… Nechtěl jsem, abys to zjistil takovýmhle způsobem. Já… Prostě promiň. Chápu tě, máš důvod být naštvaný,“ zakroutil jsem hlavou a skousnul si ret. Do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy. Vzlyknul jsem. Můžu si za všechno akorát tak sám. Rychle jsem se vydal zpátky. Nejsem tak silný, abych tam zůstal. Zatajil jsem důležitou věc a myslel si co? Že to vezme v pohodě a řekne, že se nic neděje? Jsem vážně naivní. Takhle by to bylo možná v nějakým romantickým filmu, ale v realitě ne. Na to je to až moc pěkný.

Jel jsem pryč, po tvářích jsem nechal stékat černé slzy. Zkazím sice líčení, ale co. To je nic, oproti tomu, co jsem zkazit už stihl. Můj vztah s Tomem.

The struggles I’m facing.
The chances I’m taking.
Sometimes might knock me down but
No I’m not breaking.
I may not know it but these are the moments that
I’m gonna remember most, yeah.
Just gotta keep going.
And I, I got to be strong.
Just keep pushing on ‚cause

Uslyšel jsem za sebou mužský, sametový hlas, který zpíval. Otočil jsem se, slzy jsem dále nechal stékat po tvářích. Všichni lidé se rozestupovali, uviděl jsem Toma, jak se přibližuje ke mně. Nasucho jsem polknul. Tom mi zpívá… Mojí oblíbenou písničku? Říkal jsem mu o ní několikrát, řekl, že je vážně hezká. Ale… Teď jí tady zpívá?

„Billy, měl jsi mi to říct hned,“ došel ke mně a sehnul se. Objal mě, „jsem moc rád, že tě vidím,“ zašeptal mi do ucha a odtáhnul se, otřel mi slzy, „neplakej, nemáš důvod. Neodcházím,“ usmál se na mě.

Tak… To ne. Tohle jsem vážně nečekal. Nevím, co mám na to říct, šťastně se usmívám, otírám si oči. Takže Tom na mě není naštvaný? Nezlobí se na mě, když jsem mu to neřekl? To je… Vážně úžasný. Cítím se jako v euforii, pocit, který ovládá celé mé tělo, jsem snad nikdy jindy nezažil, ani nevím, co vyjadřuje. Každopádně vím, že jsem šťastný.

„Děkuju,“ podíval jsem se mu do očí a usmál jsem se.

autor: Catherine