In the Underground 3.

autor: Darkbeth

Zdravím! 🙂 Tákže, posílám další díl, doufám, že se bude líbit. Věnuju ho především Hině (doufám, že to skloňuju dobře :D), protože kdyby nebylo jí, tak si ještě počkáte. Toť ode mě vše a užijte si nový díl (komentář neurazí) 😀 .

Nabídnout přátelství tomu, kdo chce lásku, je jako dát chleba tomu, kdo umírá žízní. (Španělské přísloví)

Znáte to. Když si přejete, aby něco trvalo věčnost, tak je to během okamžiku pryč. Ale jakmile si přejete, aby už něco skončilo, aby se čas jen trochu urychlil, tak se hodinová ručička ne a ne hnout z místa. Tak se právě cítil Bill. Seděl na lavičce naproti Tomovi, a doufal v něčí příchod. Dokonce by teď snesl i Andyho. Proč jen musel jít do školy dřív. Nevěděl, co cítil za pocity. Bál se snad Toma? Nebo po něm naopak hořel touhou? Těžko říct. Každopádně si ani jedno nechtěl přiznat. Musel ale uznat, že v něm záhadný mladík s bledou pletí probouzí zvědavost. Jak se ovšem říká, pod svícnem je největší tma. Kdybyste Billa znali, řekli byste si, že on bude mezi prvními, kdo odhalí Tomovo tajemství. Bill byl totiž přímo posedlý nadpřirozenem, tajemnem, dekadencí a možná i vším zvráceným. Chodíval dříve po nocích na hřbitovy, jen aby uviděl nějakého upíra, kupoval si o nich knihy a neustále o nich fantazíroval. Ale jakmile měl jednoho před sebou, tak byl… slepý.

„Ahoj, Bille. Jsi tu nějak dřív!“ zvolal Andy a Bill myslel, že to bude jeho smrt. Takhle už se dlouho nepolekal.

„No, tak ti teda pěkně děkuju. Ahoj. Jo, vyšel jsem dřív,“ odpověděl nakonec a naznačil Andymu, ať se podívá a protější lavičku. Andy tak učinil a pak se s nechápavým výrazem podíval na Billa.

„Co tam má bejt?“ zeptal se a přežvykoval žvýkačku. Bill chvilkama přemýšlel, jestli nebyl Andy v minulém životě kráva. Tedy… v jeho případě vůl. To se mu zřejmě přeneslo i do zdejšího pobytu zde. Humor ho ale přešel, když pootočil hlavu k lavičce a byla… prázdná. Nevšiml se, ba ani neslyšel, že by odsud někdo odešel.

„Ale nic,“ pokrčil nakonec ležérně rameny a pozdravil nově příchozí. Georga a Gustava.

„Hej, slyšeli jste to?“ zeptal se nás Georg a tvářil se strašně vážně.

„Co?“ všichni byli napnutí jako kšandy.

„Ginger Stevensová… ta kočka… byla nalezena mrtvá,“ šeptl Geo dramatickým hlasem. „A to není všechno… nejspíš, byla zavražděna…“ dodal, mhouříc oči.

„Bože, Geo. Ty si s tím nedáš pokoj,“ bouchnul ho do ramene Gustav s úšklebkem na rtu.

„Jak můžeš vědět, že to tak není!“ štěkl po něm Georg. Vypadal dost podrážděně.

„Protože je to absurdní. A vůbec… mluvili jsme o tom stokrát,“ zakroutil Gustav očima, vzal si tašku a vydal se do učebny.

„O co jde?“ zeptal se nechápavě Bill.
„Georg je přesvědčenej, že tím vrahem je Tom,“ ušklíbl se Andy.

„Po-počkej… to jako nebyla první oběť?“ šeptl Bill.

„No, ještě ty s tím začínej,“ drcl do něj se smíchem Andy a vydal se do třídy taky.

„Geo…“

„Vraždy jsou tady docela běžné… jenže… vždycky to je nakonec nešťastná náhoda,“ osvětlil mu Georg a společně se vydali se zvoněním do třídy.

Bill skoro celou hodinu nereagoval na Andyho neustálé poznámky. Měl plnou hlavu toho záhadného Toma. Musí přijít na to, co je zač. Masový vrah? Ne, to si nemyslel. Ale něco na něm bylo zvláštního. A on zaboha nemohl přijít na to co.

„Tak půjdeš?“ zeptal se netrpělivě Andy, a zřejmě otázku nepokládal poprvé.

„Co?“ zatřepal hlavou Bill.

„Ptal jsem se tě, jestli bys nechtěl jít po škole k nám. Mám na DVDčku novej film, tak bysme se mohli mrknout,“ usmál se na něj.

„No já nevím…“ vykrucoval se Bill, ale když si všiml náhlého smutku v Andyho očích, tak nakonec souhlasil. Nebyl zas tak špatný. Jen občas moc podléhal inteligenčnímu vlivu Gustava a Georga.

„Super!“ zajásal Andy, a hned vypadal spokojenější. Bill se vrátil k výkladu učitele a snažil se koncentrovat na výuku. Ale opět začal mít pocit, že ho někdo sleduje. Chtěl se otočit, chtěl zjistit, čí oči ho to propalují, nebo jestli to je jen mámení jeho mysli. Ale měl strach. Co když je to ON? A co když je další jméno na jeho seznamu?

***

Za okny padaly kapky deště, melancholicky jedna za druhou. Tom se posmutněle díval z okna a nevnímal dění ve třídě. Všechno ho nudilo. Už byl znuděn tímto životem. A proto se rozhodl sledovat život jiný. Musel uznat, že ho nový spolužák zaujal. Měl v sobě něco zvláštního. Něco… nepopsatelného. A právě to ho lákalo. Jenže představy se občas neshodují s realitou… a vše nekončí, jak si plánujete.

Po škole se Tom, jako obvykle vydal do podzemí. Sotva se mu stihly zahojit rány, už ho kdosi volal do hlavní síně. Konaly se tam veškeré schůze a sněmy.

„Tome,“ usmál se Lestat a podal si s ním na pozdrav ruku.

„Co se děje?“ zeptal se Tom a znepokojeně se rozhlížel kolem sebe. Bylo tu veškeré osazenstvo rady. Všichni nejstarší. To se nestávalo často.

„Nic, jen… támhle se posaď a dívej se,“ ukázal Lestat na volné místo a Tom se usadil. Upíři neměli moc pravidel. Živili se výhradně lidskou krví, a proto bylo dovoleno zabíjet, ale v omezeném množství vždy tak, aby nebylo pojato podezření. S tím souviselo druhé pravidlo. Smrtelník se nikdy nesměl dozvědět, co jsou zač. Vlastně to bylo jedno hlavní pravidlo. Udržet se v tajnosti. A to zřejmě velmi starý upír Remigius porušil.

„Přiveďte obžalovaného,“ nesl se hlas Lestata síní a zanedlouho uprostřed sálu klečel muž v okovech.

„Čím je vinen?“ zeptal se Lestat, i když to věděl. Byla to formalita.

„Zde přítomný Remigius Vego sám a dobrovolně svěřil smrtelníkovi svoje tajemství bez toho, aby ho následně proměnil, nebo usmrtil,“ přečetl jeden z rady a opět se posadil.

„Prozrazení je trestáno jediným způsobem. A to smrtí. Kdo je pro smrt?“ obrátil se Lestat k radě a když všichni zvedli ruce, tak kývl na muže v černém, který postával v rohu.

„Verdiktem je tedy smrt,“ zaburácel Lestatvův hlas a Remigiovo tělo nyní protínal dřevěný kůl. Ano, upíři měli jediné pravidlo. A také jediný trest.

Tom zalapal po dechu. Vyšel ze síně a nedokázal popadnout dech. Obrazně řečeno. Byl mrtvý. Nedýchal.

„P-proč jsi mě tam zavolal?“ zeptal se Lestata, když vyšel ze síně.

„Rada si to přála,“ odpověděl stroze.

„Ale proč?“ pídil se Tom.

„Tome… některé věci by ti měly být stále zahaleny… víš, že nejsme jediní, kdo mají nadlidskou sílu. My jsme rychlejší, silnější, máme lepší instinkty. Ale pak jsou tady jiní… kteří oplývají jinou mocí…“ zašeptal tajemně.

„Jak to myslíš?“ nedal se Tom. Lestat v něm svou odpovědí probudil ještě větší zvědavost.

„Jisté… osoby… se domnívají… ne, to není to slovo… předvídají, ano… že bys mohl dopadnout stejně…“ řekl Lestat.

„A-ale,“ zablekotal Tom.

„Víš, že tě mám rád, Tome. Jsi jako můj syn. Ale když jde o zákony, tak se na city nehraje,“ promluvil chladně Lestat a měl se k odchodu. Pak se ještě otočil. „Dávej si pozor a kontroluj své činy,“ varoval ho a odešel. Tom zůstal jen ochromeně stát a vrátil se do svého „pokoje“. Dnes neměl ani hlad, a už vůbec ne náladu na lov.

***

„Tak co si pustíme?“ vyptával se Andy celou cestu ze školy.

„Já nevím… tak třeba… Sweeney Todd?“ navrhl Bill a Andy ne moc nadšeně souhlasil.

„Tak jo, ale budu se bát,“ dělal ze sebe na oko chudinku.

„Vemu víno,“ šťouchl do něj Bill a on se hned rozzářil.

„Prima. Tak u nás můžeš i přespat, ne?“ zeptal se Andy a v duchu se radoval, že by mohl spát vedle voňavého těla Billa Kaulitze.

„Snad jo, zeptám se táty,“ usmál se Bill a doufal, že na něj Andy nebude nic zkoušet.

Večer si vzal pár potřebných věcí, a protože dostal od Gordona souhlas, tak se vydal k Andymu. Ten mu celý rozjařený otevřel.

„No to je dost,“ zajásal Andy a bral mu věci z rukou.

„Vždyť jdu včas,“ ohradil se Bill a podíval se na hodinky.

„Já vím, ale už jsem se nemohl dočkat.“ Bill zakroutil očima a následoval Andyho do pokoje. Rodiče neměl doma, prý odjeli na chatu, takže nemusel nikoho zdravit. Společně nachystali DVDčko, deku, chipsy, skleničky na víno, a pak se uvelebili na postel naproti televizi.

Bill se do filmu okamžitě zažral, ale Andy ho ani moc nesledoval. Mohl nechat oči na jemných rysech Billa, na jeho porcelánové kůži, na něm celém. Občas upil vína ze skleničky, kterou vystřídala další, a ani nevnímal čas.

„Tak to nebylo zas tak strašidelný, ne?“ otočil se na něj Bill, když obrazovku místo krvavých scén zaplavily titulky.

„Bylo to krásný…“ řekl zasněně Andy.

„Krásný? To bych zrovna neře…“ Bill byl umčel Andreasovými rty. Někdy jsou totiž slova zbytečná.

autor: Darkbeth