autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
V úterý ráno jsem se dostavil do práce, vyřídil vše potřebné a tentokrát si dal kávu společně s Deborah. Říkala, že má teď nějaké problémy s manželem a potřebovala to s někým probrat. Abych byl upřímný, většinou to byla ona, za kým jsem šel, když jsem měl problém, a naopak, ona šla povětšině vždy za mnou. Byla to mladá, atraktivní žena, která bohužel natrefila na hovado, než na muže. Jejich manželství držel pohromadě už jen jejich šestiletý syn Lukas.
Když jsme si dopili v klidu kávu, dal jsem se znovu do práce. Tentokrát jsem dodělával jeden z návrhů pro jednoho dost bohatého muže z Berlína. Představoval si něco v historickém stylu, přesněji z doby romantismu. Snažil jsem se mu vyhovět. Každý nově navrhnutý model jsem mu zasílal a on byl nadmíru spokojený a já taktéž. Dodělal jsem ještě několik návrhů pro jeho ložnici a obývací pokoj, a pak se začal pomalu balit. Čas letěl celkem rychle, takže jsem si vzal věci a s Deborah jsme si skočili na oběd do místní restaurace. Po obědě jsem se už ale rozjel k panu Wernerovi. Naštěstí jsem tuhle část znal, ani jsem tam nikde nebloudil. Bylo deset minut před třetí, když jsem stál před domem, kde tento muž měl bydlet. Ještě jsem si urovnal pár věcí v tašce. Nechtěl jsem tam jít dříve, možná ještě není doma, navíc by se to nehodilo. Ale dvě minuty před 15h jsem už zvonil u jeho dveří.
„Dobrý den, Trümper,“ usměju se, jakmile mi pan Werner otevře. Podám mu ruku. Je to na první pohled sympatický muž.
„Dobrý den, moc mě těší,“ zasměje se. Lehce mi stiskne ruku a sympaticky se usměje. Otevře hned dveře dokořán. „Tak pojďte dál, nemusíte se zouvat.“
„Děkuju,“ usměju se a vejdu. Porozhlédnu se tu. Všechno si snažím uložit do paměti.
„Největší změnu bych chtěl asi udělat v ložnici,“ ujasní mi. „Tudy…“ pokyne hlavou ke dveřím. Pomalu dveřmi projdu a nechám se jím dovést až do ložnice. Prohlédnu si to tam.
Má to tu hezké, útulné a čisté. To je základ.
„Co byste si tak představoval? Něco moderního?“
„No… asi jo. Nejlepší by bylo, kdyby tu byl i přítel, ale nemá čas. Myslím, že to nechám na vás,“ podívá se na mě s úsměvem.
„A znáte trošku jeho představy?“ brouknu a usměju se. Vyndám si blok a tužku a zapíšu si tam rozměry místnosti. Zhruba si nakreslím, jak to tu vypadá.
„Uhm no… Je to mladej kluk, takže…“ odkašle si a podrbe se zezadu na krku.
„Rozumím,“ pousměju se. „Navrhneme něco moderního, ale útulného, aby to stále zapadalo k celkové výbavě a výstavbě bytu. Rád byste předělal ložnici nebo i další místnosti?“
„Prozatím bych zůstal u ložnice,“ odpoví po chvíli přemýšlení. „Co myslíte, kdyby se to tu vymalovalo na fialovo? Přijde mi to jako taková… dobrá barva, co člověka povzbudí k…“ Nedořekne to. Jeho pohled se soustředí na postel.
„K čemu přesně?“ kouknu se na něj se zájmem.
„…k sexu,“ zakření se. Trošku se zasměju. Jak jsem si mohl myslet. Už dospělý muž a má zajíčka.
„No, nevím, jakou máte s fialovou barvou zkušenost, ale nevypadalo by to špatně. Jen se obávám, že by to mohlo být přeslazené a příliš… jak to jen říct, cudné. Pro sex by to chtělo červenou v kombinaci s bílou,“ usměju se. „Ale pokud si přejete fialovou, bude fialová hrát celou vaší ložnicí v kombinaci s nějakou další barvou.“
„Můj přítel nemá rád červenou. Nemá rád krev. Jinak bych si to tu udělal celý do červena, aby to vypadalo jako v bordelu,“ začne se smát. „Ježiš, pardon.“ Zvláštní, na co dnes ti lidé při červené barvě nemyslí.
„V pořádku,“ odkašlu si. „Takže zvolíme fialovou barvu.“
„Jo,“ usměje se.
„Povězte mi veškeré vaše představy,“ usměju se na něj.
„Chci rozhodně vodní postel… Takhle tady, velikou,“ ukáže mi přibližný prostor. Zapíšu si to a dál ho poslouchám.
„Nábytek bych chtěl… takovej ten moderní. Asi bílej,“ podívá se na mě zvídavě.
„Dobře,“ kývnu a zapíšu si to. Vážně nerad bych mu to tu navrhnul, a on mi potom řekl, že jeho přítel by tohle a támhle to nechtěl. Raději s ním všechno sepíšu.
„Nejspíš bych si tu nechal udělat lino nebo podlahu. Co myslíte?“
„Tak jde tady i o finance. Pokud byste chtěl dřevenou podlahu, bude to určitě dražší než lino. Je to na vás. V jaké ceně byste si tuhle proměnu představoval?“
„Na tom nějak nezáleží,“ pokrčí lhostejně rameny. Jen jsem pokýval hlavou a všechno si zapsal. Prošli jsme si společně ještě další místnosti. Chtěl jsem to všechno sladit. Pořád jsem si něco zapisoval a pan Werner stále a stále povídal. Neustále rozhazoval rukama a ukazoval mi každičký kout místnosti, jak by si to všechno představoval. Přesně o tohle mi šlo – rozpovídat ho.
„Takže, jsme domluveni. Pozítří vám přinesu ukázat první návrh rovnou i s katalogem. Budu tu znovu ve tři odpoledne, dobře?“ usměju se na něj.
„Dobře, to mi vyhovuje. Děkuju mockrát,“ oplatí mi úsměv a doprovodí mě ke dveřím.
„Za nic, je to moje práce,“ brouknu. „Mějte se hezky a pozítří na viděnou.“ Tomu říkám jednání na úrovni. Slušnost, vzájemný respekt, milý a vřelý přístup. Kdyby to takhle bylo pokaždé.
„Nashle,“ kývne a zavře dveře. Rozejdu se zpátky k autu a zamířím rovnou domů. Mám co dělat, abych stihnul udělat těch pár návrhů.
Ve čtvrtek jsem měl vše připravené. Měl jsem hotových několik návrhů, nechal jsem si poslat pár katalogů a vzal jsem i nějaké starší z naší firmy. Ani nevím proč, ale dával jsem si na téhle zakázce záležet. Nejspíš to bylo tím, že ten muž byl velmi sympatický a jeho byt se mi líbil.
Dostavil jsem se k němu ve smluvenou dobu a zazvonil.
„Dobrý den,“ usměju se přívětivě a přehodím si tašku z jedné ruky do druhé. Měl jsem tu s sebou notebook a pár těch katalogů.
„Dobrý den,“ usměje se hned a pustí mě dovnitř. „Tak se posaďte. Mám dobrou zprávu. Brzy by měl dorazit i můj přítel, takže nám pomůže něco vybrat. Dáte si něco k pití?“ No, tak to jsem na toho jeho přítele zvědavý. Pokud je to mladý kluk, jak říkal, mohl by mít podobný vkus jako já.
„Vážně? To je skvělé, protože mám několik katalogů i návrhů, které jsem stihnul včera udělat,“ usměju se a posadím se na pohovku. „Ne, ne, děkuji.“
„No dobře, tak se na to tedy podíváme,“ usadí se vedle mě. Zapnu si notebook a zajedu do složky, kde ty návrhy mám.
„Takže, tohle je první,“ brouknu. Mám to udělané jako virtuální prohlídku. Odvrátí ode mě pohled k notebooku a přimhouří zadumaně oči. Nechám jej, aby si to prohlížel. Několikrát mu to různě pootočím.
„Tohle se mi líbí,“ řekne po chvilce.
„Tohle?“ zastavím se.
„Jo,“ přikývne. Náhle se rozezvoní zvonek. „Ah, to bude on. Omluvte mě,“ zvedne se a odejde.
„Samozřejmě,“ brouknu a zaměřím se na tenhle návrh. Po chvíli už uslyším, jak se otevřou dveře.
„Ahoj, zlato.“
„Nevěřil byste, jaká je bez vás ve škole nuda, pane profesore. Dneska to za tebe vzal ten starej dědek Steinberg,“ ozve se další hlas.
„Toho taky nemam rád, ale doufám, že ses choval jako vzorný student.“
„Samozřejmě, Briane. Ty děláš, jako bych snad někdy zlobil,“ začne se smát.
„Pojď se mnou do obýváku. Ten designer už čeká.“
„Jasně…“
Během chvíle se ke mně pan Werner vrátí. Vejde i ten druhý. Zůstane stát u dveří. Otočím se ke dveřím a zůstanu se dívat s pusou dokořán. Ten jeho hlas, to, jak ho oslovil… Všechno mi to přišlo povědomé, ale že je to on… jsem si nemyslel. Zatraceně, ten mi tu fakt chyběl. Říkal profesore? On je jeho profesor? Bože.
„Tome, tohle je pan Trümper,“ představí mě. „A tohle…“
„My se známe, Briane,“ utne ho Tom. Zvláštně si mě prohlédne. „Co tu děláš?“ Díky za pozdrav. Sice jsme se pohádali, ale zdravit by mohl.
„Ahoj,“ brouknu a stoupnu si. „Navrhuju vám ložnici.“
„Odkud se vy dva znáte?“ zajímá se pan Werner, vlastně Brian.
„S Billem? No…“ podrbe se Tom na bradě. To jsem zvědavý, co mu řekne.
„Počkat. Tohle je ten Bill?“ zadívá se na mě. O čem je tu zase řeč? Tom tam jen zůstane stát u dveří a pozorovat mě. V jeho očích bylo něco zvláštního.
„Jaký Bill?“ kouknu se na pana Wernera, vlastně na Briana a pak na Toma.
„Žádný,“ odpoví tiše Tom. Trhaně vydechne a promne si spánky. Najednou odejde z místnosti.
„Omluv nás,“ řekne Brian a odejde za ním.
My si tykáme? Zakroutím hlavou a zůstanu tam stát jako opařený. Nakonec se ale posadím a čekám.
To je chování. Ani nevím, co si o tom mám myslet. Nechápu, o čem mluvil. Jako by mě snad znal, nebo já nevím. Zaslechnu jejich rozhovor.
„Ty s ním něco máš?“ zeptá se Brian.
„Ne, nemám,“ povzdechne Tom.
„A odkud se znáte?“
„Asi před dvěma týdny jsme se srazili na ulici a… byl se mnou a s Molly v domově na tý oslavě,“ odpoví mu Tom.
„Mluvil jsi o něm už předtím. Čmáral sis jeho jméno do sešitu!“ obviní ho Brian. Moje jméno měl v sešitě? A proč na mě tehdy tak skočil na té ulici? Tady mi něco nehraje.
„To byl jiný Bill…“ Jak jiný Bill?!
„No, to si vážně nemyslím!“ zvýší na něj hlas.
„Víš co, já raději půjdu. Není mi dobře,“ řekne Tom. Během chvíle vyjde z kuchyně a jde do chodby. Začnu si poměrně rychle balit věci. Stihnu vyjít dřív než on.
„Měl bych už jít. Pokud budete mít zájem se domluvit na nějakém návrhu, moje číslo máte,“ vydechnu a shlédnu si Toma. Nevím, co bych tu měl ještě dělat. Baví se tu o mně, jako by se nechumelilo. On mě beze slova obejde, vezme si batoh s bundou a odejde pryč.
„Dobře,“ ozve se jen Brian.
„Nashledanou,“ řeknu a vyjdu ven.
„Tome,“ řeknu, když ho venku ještě doženu. Možná bych si s ním měl promluvit.
„Co?“ řekne, aniž by se zastavil.
„Zastav, počkej,“ šeptnu a doběhnu ho. Ustane na místě, ale dívá se stále někam před sebe.
„Já jsem ti nepřišel udělat žádnej problém,“ kouknu se na něj. „Tvůj přítel volal do naší firmy a objednal si zakázku. Nemohl jsem za to,“ přiznám.
„Mně je to jedno,“ hlesne a usilovně se dívá kamkoliv, jenom ne na mě.
„Nechtěl bys mi něco vysvětlit?“ podzvednu obočí. „Teď asi není ta správná chvíle, ale… rád bych to věděl.“ Chápu, že se teď pohádal s přítelem, ale… můj problém to není. Jen se snažím chovat trošku mile.
„Není co vysvětlovat,“ pošeptá. Zavře na chvíli oči, poté se opět rozejde.
„Že není? Píšeš si moje jméno do sešitu, ale jsem jiný Bill. Když mě potkáš na ulici, můžeš se zbláznit štěstím… Tome, tady je co vysvětlovat.“
„A proč by to tebe mělo, do háje, vůbec zajímat?! Zajímáš se jen o sebe!“ rozkřikne se najednou. „Jsem holt blázen, nejsem normální. Co je komu po tom? Nech mě bejt.“ Když se na mě podíval, v očích měl slzy. Rychle pohled sklopil a rozešel se ještě rychleji než předtím. Šel jsem hned za ním.
„Týká se mě to. Netvrdím, že jsi blázen, jen je mi tohle všechno prostě divný. Prostě jsem tady jen nechtěl udělat problém,“ naštvaně se rozejdu pryč. V tu chvíli se zastavil. Doběhl mě a chytil za ruku. Otočil mě a přitáhl až těsně k sobě. Podíval se mi do očí. Zůstal jsem se na něj dívat a ani jsem nedutal. Jen jsem tiše, ale zrychleně oddechoval. Zaslechl jsem, jak pustil na zem batoh. Vzal mi opatrně tvář do dlaní a sjel pohledem na mé rty. Dýchal stejně rychle jako já. Najednou jsem byl vážnější než kdy jindy. Skoro mi nedocházelo, co se děje. Sledoval jsem ho. Nechápu, co se to s ním děje, co to na mě zkouší. Když viděl, že se nebráním, přiblížil se až ke mně. Přivřel oči a vpil se mi do rtů svými. Byl tak dychtivý, avšak zároveň něžný. Co se to sakra děje, co si to dovoluje?!
„Mmm,“ oddechnul jsem, a ještě mu to oplatil. Líbá ale hezky. Pak jsem se od něj ale prudce odtáhnul. „Sakra, co to… děláš? Máš… máš tam přítele a já…“ olíznu si rty a upnu k němu pohled.
„Vybavuje se ti něco? Dělá to s tebou alespoň něco?“ zašeptá téměř neslyšitelně.
„Co… co by se mi mělo vybavit?“ šeptnu nechápavě. Ne, nerozumím mu. Jo, dělá to se mnou něco, bylo to příjemný a hezký, ale to je všechno. Ještě chvíli se mi dívá do očí, až pohled skloní. Sjede jemně prsty po mé tváři a pomalu se odtáhne.
„Promiň,“ řekne tiše. Zvedne svůj batoh ze země a má se k odchodu.
Nemůžu ho nechat jen tak teď odejít. Ne po tomhle.
„Ne, počkej,“ chytnu ho za paži a otočím si ho k sobě. „Proč jsi to udělal?“
„To bys stejně nepochopil. Zapomeň na to, hm?“ vynutí ze sebe malý úsměv.
„Jsem až tak hloupý?“ podzvednu obočí a sjedu mu pohledem na rty. Má je tak jemné. Oh, Bille, na co to myslíš?! Je to jen nějakej kluk, kterej je naprosto mimo.
„Je to něco naprosto absurdního. Už teď se ti hnusím. Nevím, jak bys na mě koukal pak. Asi bys zavolal do cvokárny.“
„Kdo řekl, že se mi hnusíš?“ únavně oddechnu. „Už se toho absurdního stalo dost, co si promluvit i o tomhle, hm?“
„…to nejde,“ vydechne a stiskne oční víčka k sobě.
„Nebudu tě nutit,“ vydechnu zvolna. „Ale líbáš hezky,“ sjedu mu po paži, za kterou jsem ho jemně držel.
„Ty docela taky,“ pousměje se.
„Jo, já vím,“ prohodím a urovnám si tašku na ramenu. „Tak se měj a snad někdy,“ brouknu a otočím se k odchodu.
„Jo… Ahoj,“ oplatí mi tiše pozdrav.
„Ahoj,“ rozejdu se svou cestou.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Stejně pořád nechápu, co se Tomovi stalo, že se k Billovi choval tak divně.. Pěknej díl.
Co? =oO děláš si srandu? Oni se políbí a pak prostě odejdou? No to by nešlo! At už si krňa Bill vzpomene! =oD
Hej! To mě štve že si ani ň nevybavuje… škoda… krásnej díl :))
Začíná se to pěkně zamotávat, páni! Moc se mi tahle povídka líbí, prakticky jí nemám, co vytknout.
Jsem zvědavá, jetsli se Tom nakonec Billovi svěří s tím, že se mu o něm zdálo. Nevím, co dál dodat. Prostě perfektní 🙂
No…wau….Tenhle díl byl prostě skvělý! Ten moment,kdy se u Briana doma poznali…hustý. A to potom venku….ten polibek♥…..tak moc chci,aby mu to Tom řekl. Tak moc chci,aby byli už spolu,aby Tom uvěřil,že Bill z reality je stejný,jako ze snu. Aby si uvědomil,že při jejich prvním setkání v realitě se choval Bill zle,protože měl z Tomova chování strach a obtěžovalo ho to.
Jsem na to fakt zvědavá,jak to bude dál.
Ou… tak to jsem zvědavá, jak to bude pokračovat… fakt síla 😉
O muj boze .. 😀
Tohle bylo neco dokonaleho, to je jiny BIll 😀 Chudak on z toho musel byt uplne v haji 😀
Ale libi se mi to, ze se polibili venku, ale snad to nevidel Brian .. :/
No uvidime 🙂
Tesim se na dalsi dilek 🙂
Jejda u toho polibku jsem ani nedutala… tolik jsem zatoužila po tom, aby se tam odehrálo něco víc, ale prostě to ještě není to správné, ale Bill na to jisto jistě přijde a vše bude v pořádku…:-) No ten Brian tam maličko čeří vodu, profesůrek jeden, ale snad to bude dobré…:-) Moc se těším na další dílek…:-):-)
Parádní povídka, moc se mi to líbí!!!:-))
jo přesně na tohle sem čekal… až se Bill dozví, kdo je Brianův přítel… x)))
♥!!
Krásný" akorád nechápu toho Toma , co se mu stalo ,že byl na Billika takovej ,taky sem zvědavá jak se to vyvine s tim přítelem od Briana 🙂
Tak to je dokonalý díl <3 vážně zatím nejlepší z celé povídky =) Já se nejdřív bála, že se u toho Briana nesetkají 😀 Jak pak vyšlo najevo, že si Tom kreslil jeho jméno :D* a ten polibek :* 😀
Podle mě je do Billa Tom stále zamilovaný =) Je mi líto, že si na něj nevzpomíná, ale alespoň je to na dobré cestě s tím polibkem a tak =)
Jupí, mám z toho tak suprovou náladu, že si to jdu přečíst ještě znovuu 😀
nádhernej díl:)super! ten polibek..mm..sladký:D furt ale nechápu ten sen..nechceš už konečně trochu naznačit co zatim je? docela mě to deptá XD
těšim se na další dílek:))
Moc děkuju jak za sebe, tak i za Mischu 🙂 moc nás vaše komentáře a ohlasy těší 🙂 doufáme, že se vám budou i nadcházející díly líbit a užijete si čtení povídky tak, jako my, když jsme ji společně psaly 🙂
Opravdu moc děkujeme, děláte nám radost 🙂
Jojojojojojojojojoooooooooooooo!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Konečně!!!!!!!! 🙂 Tohle byla moje doslova vymodlená chvíle. Polibek… 🙂 No, jen to nemělo mít konec typu: Tak se měj a SNAD někdy. :DDD Ale každopádně to bylo super. :))
NYÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ
Já jsem si ten polibek užila snad víc než klucio… jéé to byl tak roztomilý dílek.. x)) Jo a jak byl řekl… Já vím.. :DDD ÁÁÁ… =33