autor: Fee
pairing: Bill/Brian Molko
Bill
„Dáš si kafe?“
Otočil jsem se a sledoval jeho vzdalující se záda, jak kráčel ke kuchyni; celý nesvůj si mnul šíji.
„Ne, děkuji,“ špitnul jsem. To ho přinutilo slepě se zastavit. Byl vyvedený z míry. Natáhnul se pro cigarety, načež si to zase rozmyslel. Váhavě jsem ho oslovil. Sladkobolně se pousmál.
„Měl bych ti něco objasnit…“
Nechal jsem se uchopit za ruce a vést do ložnice. Usedli jsme na postel. Zmateně jsem třeštil oči. A on stále nic neříkal. Děsilo mě to. Uhýbal před mým pohledem a výraz jeho tváře byla zpodobená fraška a vnitřní bouře. Nadechl jsem se, už jsem se chystal opět něco povědět, když…
„Já… nevím, co mám dělat, Bille. Mám AIDS.“
Svraštil jsem čelo.
„Aha, dobře. Co?“ otevřel jsem ústa nepochopením. V hlavě jsem měl úplné prázdno. Brian se otřásl a se zoufalstvím si zakryl zrak dlaní.
„Mám AIDS. A nenuť mě to říkat potřetí, prosím, právě jsem si to připustil,“ hořce se uchechtl, hřbetem ruky si otíral oči. Panikou se ve mně všechno sevřelo.
„Já ti vůbec nerozumím, vysvětli mi to!“ žalostně jsem jím zalomcoval. Neuvědomoval jsem si, že mu to dělám ještě těžším.
„Co chceš slyšet – že jsem byl nezodpovědný? Nepoužil jsem ochranu a nechal jsem se nakazit,“ zamumlal se sebezapřením. Postupně mi to začínalo dávat smysl.
„Takže proto ti bylo tak špatně?“ pípnul jsem a snad jsem ani nechtěl slyšet odpověď. Nepatrně kývnul.
„Odpovídalo to příznakům, a tak jsem si sehnal test. Byl pozitivní.“
Rozhostilo se ticho. Zakabonil jsem se, zuřivě si žužlajíc ret, a něžně jsem s ním propletl prsty.
„Podívej se na mě…“ zaprosil jsem. Potřeboval jsem to k tomu, abych jej mohl uchlácholit. Ještě víc se schoval za svoje vlasy a vypustil opatrné zaštkání, které mě zabolelo až do morku kostí.
„Mám výčitky svědomí, maličký. Nechápeš to?“ vydechl a zahleděl se na mě pohaslými mátovými jezírky. „Máš to taky. Měli jsme spolu nechráněný sex.“
Zalapal jsem po dechu uvědoměním.
„Ale to nic neznamená. Vždyť ani není jisté, jestli jsi opravdu nemocný,“ zaprotestoval jsem důsledně.
„Jisté je, že jsem se postaral o zničení tvého života, ž-že nezjistím, jestli se Cody vydá v mých šlépějích a i on se bude živit hudbou, a naše kapela se nikdy… nestane rockovou legendou.“
Šokovaně jsem sledoval, jak z něj spolu s překotnými slovy padají kopy slaných briliantů. Byl naprosto zlomený. A to mě nutilo být zkoprnělý bolestí, když on, kterého zbožňuji a jenž mi obohacoval roky života, tak optimistický, pozitivní a silný člověk, byl na pokraji svých psychických sil. Ovládla mě bezprostřednost. Přivinul jsem ho k sobě. Mé kostnaté paže ho svíraly s takovou silou, jaké dosud nikdy nebyly schopné. Zalykal se nářkem.
„Jsi tak mladý, do prdele… odpusť mi to…“
Zavřel jsem oči.
„To nic… neplakej,“ zabroukal jsem a začal jsem námi jemňounce kolébat. Mě tohle pokaždé spolehlivě uklidnilo.
„Všechno bude v pořádku. Nebudeme dávat na nespolehlivý výsledek nějakého amatérského testu, ano? Nejsi na to sám, neboj se. Jsem s tebou,“ promlouval jsem k němu konejšivě a dlouhým rukávem svého trička mu otíral líce. Po nějaké době jsem ho zatlačil zády na matraci. Ponoukal jsem jej k tomu sladit dýchání na stejnou poklidnou úroveň s mým, líbal ho do vlasů a ševelil mu rozptylující hlouposti. Mohlo to trvat několik hodin. Venku se dočista setmělo a rozpršelo, avšak Brian upadl do dřímoty a už pouze pevně tiskl moji dlaň. Pozoroval jsem vyčerpané črty jeho tváře, zatímco chmury tančily v mojí mysli. Nedokázal jsem zaspat.
Brian
Znenadání jsem pocítil potřebu otevřít oči a procitl jsem do bledé tmy loučící se noci. Mátožně jsem zamrkal a polknul vlhko v ústech, pootočil jsem hlavu k Billově straně postele. Ze stínu vystupoval obrys jeho postavy, sedící na okraji pelesti.
„Nemůžeš spát?“ hlesnul jsem měkce, abych ho nepolekal. Potřásl vlasy.
„Moc myšlenek. Mám dilema… Tom na mně v okamžení pozná, že mi něco působí starosti. Pokud to budu popírat, bude cítit, že mu lžu. Jenže kdybych se mu přiznal, mám neochvějný pocit, že by ti šel snad zakroutit krkem…“ ušklíbl se. Otevřenou dlaní jsem pohladil jeho vystouplou páteř. Měl na sobě jen boxerky. Napřímil se pod tím dotekem.
„Nenávidím, že jsem ti takhle zkomplikoval život… Nikdy jsem nikomu nic horšího neprovedl,“ vydechl jsem nešťastně. Bill se pohnul, jeho tělo se s nesmírnou grácií a pružností přemístilo zpět do mé těsné blízkosti a s cituplným úsměvem mi přejel konečky prstů po čele.
„Nesejde mi na tom. Asi je to osud.“
Natáhnul se pro odkopanou deku, lehce nás zakryl a položil hlavu na polštář vedle mě. Jak jsem se topil v hloubce jeho třpytících se očí, měl jsem pocit, že je můj anděl.
„Du bist viel zu schön,“ šeptnul jsem pohnutě, přičemž jsem vyčerpal všechny své němčinářské schopnosti, a ty třpytící se karamely byly na moment ještě větší. Letmo zamihotal řasami, umístil polibek na bříško svého ukazováku a ten mi poté přiložil na ústa.
Měl jsem pocit, že jsem spal 5 minut, když jsem se vzbudil podruhé. Lépe řečeno jsem byl vzbuzen. Bill s úsměvem tisknul moje rameno, a jakmile jsem se probral, odvrátil se, aby si doobléknul triko. Záclony byly roztažené a v denním světle bylo možné zahlédnout tančící nepatrné částečky prachu. Zazíval jsem.
„Co že jsi vstával jako první?“ poškádlil jsem jej. Moje nálada byla… No, kdybych se nebál, řekl bych i báječná.
„Vzbudil mě telefonát od Toma. Bál se; já idiot mu nedal vědět, že zůstanu přes noc,“ podmračeně se poškrábal ve vlasech. Zauvažoval jsem nad včerejškem. Styděl jsem se za to, že jsem se nechal ovládnout slabostí a on viděl moje slzy, na druhou stranu jsem byl ovšem rád, protože se ze mě konečně všechno dostalo a už jsem necítil tu nesnesitelnou tíhu a bezradnost na duši. A to byla jen jeho zásluha. Usmál jsem se na něj.
„Neukázal jsi mi to nové tetování.“
„Tak třeba někdy později,“ zaculil se laškovně a posadil se naproti mně. „Je mi líto, že o tom začínám hned ráno, ale kdy mělo dojít k tomu domnělému nakažení?“
„Domnělému?“
„Jistěže, pochybuju, že jsi doopravdy nemocný,“ píchnul do mě další injekci naděje.
„Na začátku srpna.“
Po očku se na mě zahleděl.
„Na dovolené na Kypru,“ doplnil jsem.
„Ok. Přítomnost viru v krvi je prokazatelná po dvou až třech měsících, pokud se nemýlím, čemuž vyhovuješ. Měl by ses nechat otestovat na úrovni v nemocnici,“ upozornil mě něžně. Povzdechl jsem si.
„Chceš, abych tě doprovodil?“ ozdobil rty úsměvem. Ačkoliv jsem si připadal jako dítě…
„Ano.“
Pár desítek minut jsme si četli tématické informace na internetu. Uvědomoval jsem si, jak moc mi pomáhá, že na to nejsem sám.
„Bille? Děkuju, že při mně stojíš.“
Odvrátil se od vypínání laptopu.
„To by za téhle situace přece udělal každý.“
„Jenže mě podporuje, že jsi to právě ty.“
Roztržitě se usmál.
„Vyděsil jsem se, když jsi mi to včera pověděl. Něco jsem… udělal, a když jsem pomyslel na to, co se možná mohlo stát-“ koktal. „S někým jsem se vyspal, před pár dny,“ provinile se zatahal za řetízek. „Naštěstí jsme měli prezervativ.“
Milý výraz mi slezl z tváře, zatímco mě nepříjemně zabolely útroby. Nápor majetnické žárlivosti. Kdo si mohl dovolit to zkoušet na mého prince?!
„Kdo?“ pronesl jsem napjatě, i když mi do toho absolutně nic nebylo. A on mi přesto kajícně odpověděl. Proč vlastně kajícně?
„Jared Leto. Potkali jsme se na akci. A já byl nešťastný a opuštěný a potřeboval jsem si dokázat, že o mě někdo stojí,“ zahuhlal, červenajíc se. Fackovala mě provinilost. Takže jsem si za to vlastně mohl sám, když jsem ho od nás tehdy tak vyštval.
„Promiň.“
Pokrčil rameny. Oba jsme rozpačitě mlčeli.
„Líbilo se ti to?“ zeptal jsem se ne zrovna inteligentně. Potřeboval jsem to vědět.
„Moc jsem z toho neměl, byl jsem opilý… A – a stejně jsem celou dobu dokázal myslet jenom na tvoje zelené oči a na to, že už tě omrzela moje přítomnost-„
Nenechal jsem ho domluvit. Vzal jsem jeho obličej do dlaní a nedočkavě zalepil jeho ústa horoucím polibkem. Měl jsem nutkání zavzdychat nad sladkou náruživostí, vláčností a teplem, které jsem tím získal. Už bych měl přestat s držením si fazóny, přestat před ním ukrývat svoje pocity zavřené jako v Pandořině skříňce. Stejně k ní má od samého počátku klíč.
„Scházel jsi mi. Byla tu nuda. A až příliš jsem si navykl na to, že tvým úsměvem začíná můj den,“ vyhrkl jsem a vteřinu mohl pozorovat jeho odzbrojenou grimasu, načež se ke mně naklonil a odměnil mě tak strhujícím polibkem, až jsem myslel, že se z něj nikdy nevzpamatuji. Přitiskl se ke mně úžeji, opřel ruce do matrace vedle mých boků a s rozkošnou dychtivostí nahnul hlavu, aby se dostal hlouběji do pomalého a procítěného polibku. Už jsem začínal počítat sekundy do toho okamžiku, kdy to nevydržím a povalím jej do peřin, když vrzly dveře a vešel čahoun Olsdal, aby se vzápětí zarazil.
„Neumíš klepat?“ optal jsem se s uličnickým úsměvem, jakmile jsem se od Billa odtáhl.
Bill
Uzarděle jsem si otřel rty. Stef vypadal dost nechápavě, avšak díval se na nás, a především na uculujícího se Briana jako na svatý obrázek.
„Bille! Myslel jsem, že už se u nás nikdy neukážeš!“
„No, s tím jsem taky počítal,“ zamumlal jsem a s radostí jej šel obejmout.
„Díky, věděl jsem, že jedině ty mu z toho dokážeš pomoct, ať už to bylo cokoliv,“ nenápadně mi hlesnul do ucha, než jsme se pustili a všichni tři se vydali připravovat snídani. V kuchyni už strašil Steve. Zatvářil se na nás dva obdobně jako Stefan. Očekával jsem od něj obvyklou ignoraci mé osoby, avšak překvapil mě, protože se ke mně choval naprosto mile a přátelsky a později se mi dokonce omluvil za svou prvotní nanicovatou averzi. Prý jsem si u něj zvednul skóre tím, jak jsem vytáhnul Briana z deprese. Mohl bych oponovat, ale…byl jsem rád, že mě začal brát.
Takže jsme tedy všichni zdlouhavě a družně posnídali a poklábosili. Po dvou hodinách jsem se s omluvným pohledem zvedl a přijal hovor. David nás neplánovaně svolával do studia, to je tedy dáreček. Zrovna teď je odejít to poslední, co bych chtěl. Jenže nedalo se nic dělat, a tak jsem se rozloučil a Brianovi ode dveří rty naznačil, že přijdu večer.
autor: Fee
betaread: J. :o)
Brian je trubka! já myslela, že už to má teda potvrzený, když mě i Billa děsí a rovnou vybaluje, že má AIDS. takže naděje stále je a já se k ní upírám jako snad nikdy k ničemu.. 🙂
velice mě překvapil Bill, že udržel chladnou hlavu, to já bych stoprocentně nedokázala. Brian nemá ani tušení, co vše v něm má. 🙂 je báječnej. 🙂
do příští středy zaručeně zhebnu. :((
Rikam to od zacatku, nemeli by verit amaterskym testum, ktery maj tri carky kdyz je to divny. Mel by si zajit na poradny rozbor do nemocnice, delaj anonymni testy a jsem si jista, ze kdyby pred tim doktorovi zavolal, mohl by se s nim nejak domluvit na specialni hodine navstevy, vzhledem k jeho medialni znamosti. C'mon Brian, ce la fai! (to das xD)
btw. Zboznuju kdyz Bri mluvi nemecky ^^
Tyy jo! Jakooo… xD
Moc krásný díl, vždycky když vidím pokračování, rozzářím se jak světýlka na vánočním stromečku ^_^
Obdivuju Billa, že na to dokázal reagovat takhle. Kéž by mu při pořádném testu oznámili, že je Brian v pořádku…
Brian bol tak desivo vecný. Neokolkoval (čo sa mi veľmi páčilo) ale ani tie slová neobalil aby boli jemnejšie… Ale asi to ani zjemniť nejde. Povedal to tak na rovinu až ma mrazí. A pri oslovení maličký sa mi vtlačili do očí slzy:(
„Nebudeme dávat na nespolehlivý výsledek nějakého amatérského testu, ano?“ za tieto slová Billa milujem ešte viac. Dúfam, strašne dúfam, že má pravdu.
Všetko ostatné som vnímala ako zo sna. Zahriala ma Tomova starostlivosť, aj Billov strach z toho, že Tom okamžite zistí a samozrejme vytiahne z neho príčinu jeho smútku.
Brian s Billom a ich bozky to je niečo úžasne nádherné a páčilo sa mi aj Billove priznanie, že s niekým spal. Majú veľmi pekný vzťah.
Dúfam, že už v ďalšej kapitole do tej nemocnice na normálne testy zájdu. Aj keď tuším, že sa výsledok tak skoro nedozvieme.
Ďakujem za kapitolu je krásna napriek tomu strachu čo mám.
jéééé…ja se nemuzu nikdy dockat dalsiho dílu. ty tak moc napinas 😀 kazdopadne doufam (ne ja si preju) aby byl brian ok a mohli pokracovat…:)
Moc hezka kapitola, těšim se na pokračování 🙂 Mám jen dotaz – ve kterém dílu presne se Brian vyspal s Billem? Nějak jsem to musela přeskočit… Díky za odpověď 🙂
[6]: Bylo to na začátku dílu číslo 4, ale příliš jsem to tam nepopisovala. 😉