Living Behind A Wall Of Glass 17.

„Mám ho hned vedle sebe. Chceš s ním mluvit?“ Simonin pohled spočinul na starším synovi, jenž usazený za stolem přežvykoval večeři. Jeho bratr seděl naproti a soustředěně napichoval brambory na vidličku, vkládal je do úst a vypadal, že nic na světě není v tento moment důležitější než jídlo. Billovi neudělal telefonát otce radost a fakt, že se jej matka navíc právě zeptala, zda nechce se svým synem mluvit, zapříčinil, že mu už tak mizerná nálada klesla pod bod mrazu. Osoba otce totiž připomínala jeho příjezd, do něhož zbývalo opravdu jen pár dní, které utečou jako voda. Čas, který se jindy táhl, plynul nyní nezvykle rychle. Sotva vstal do nového dne, už se za okny šeřilo a byl večer.

„Táta,“ oznámila mu naprosto zbytečně, kdo je volajícím, který zatoužil slyšet jeho hlas. Bill se pokusil o úsměv, ale místo něj se na jeho rtech objevil škleb. Neochotně si od matky převzal mobil, přiložil jej k uchu a místo pozdravu zamumlal jen: „Hm?“
„Bille, ahoj, jak se máš?“ Uslyšel ze sluchátka otcův veselý tón. Aspoň někdo byl dobře naladěn. O sobě to rozhodně tvrdit nemohl. Na dotaz by ze všeho nejraději odpověděl, že se měl dobře, dokud nezavolal, ale dovolit si to nemohl. Spolkl tedy, co ho svrbělo na jazyku, a na půl pusy odvětil, že to celkem jde. Další Jörgenova otázka se týkala už Toma. Zajímal se, jak spolu vycházejí, co celé dny dělají a jestli se jeho mladší dítě cítí dobře. To se však Bill rozpovídal. Jeho cíl byl několik dní jednoznačný. Přesvědčit oba rodiče, že s nikým Tomovi nebude tak dobře jako s ním.

„Tom?“ Vyslovil jméno dvojčete a neuniklo mu, že aspík zpozorněl. Dál jedl, ale při vyslovení svého jména zareagoval pohnutím hlavy. „Líp už to nejde. Má se báječně. Pořád říká, že jsem jeho lví král. A počkej, až uvidíš, jaký jsme udělali pokrok! Je se mnou šťastný, tati.“ Záměrně zdůraznil svou osobu a doufal, že otci dojde, co tím chtěl říci. Jenže Jörgen na to nijak nereagoval. Ani poznámkou, ani změnou v intonaci. Nic. Pokračoval dál naprosto stejným tónem jako doposud. Tím, na jaký u něj byl chlapec zvyklý. A Bill zuřil.
„To rád slyším. Co ti mám dovézt? Nějaké určité přání?“ Téma hovoru se stočilo někam jinam a Jörgenův syn si pomyslel něco o uplácení. Dříve by si navymýšlel všechno možné a sám sobě by říkal, že by byl hloupý, kdyby nebral, když někdo dává. Říká se přece ‚Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere.‘. Věděl, že ať by si řekl o sebevíc drahou věc, dostal by ji. Bylo to tak vždycky. K Vánocům, k narozeninám nebo jen když za otcem přijel. Směl si vybrat cokoli a pokaždé mu vytoužená věc byla pořízena. Nikdy mu neřekl ‚ne‘. Chlapec to bral jako snahu vynahradit mu rodičovskou lásku nebo jako kompenzaci chvil, které spolu nemohli trávit. Pokusy to byly marné, něco jako láska se prostě materiálními věcmi nahradit nedá, ale Bill se na věc díval tak, že aspoň něco získal. Dnes však o žádné dárky nestál. Chtěl jeden jediný.

„Já nevím, to je… Vlastně víš, co bys mi mohl koupit?“ Přece jen přišel na něco, co by se mu hodilo. Nebo ani ne tak jemu, jako někomu jinému. „Nový iPod.“
„iPod? Nedostal jsi náhodou nový před nedávnem?“ Tentokrát už zaznamenal nějakou změnu v hlasu. Vzácná chvíle, jež mu připomněla, že i otec je člověkem s emocemi. Pár vteřin bylo na druhé straně ticho, až nakonec souhlasil. „Dobrá. A teď mi dej, prosím, Toma.“
„Proč?“ Sotva otázku vyslovil, zalitoval, že se neovládl a na otce tak štěkl. Dalo se předpokládat, že bude chtít mluvit i s druhým potomkem. Přesto v hloubi duše doufal, že se spokojí s tím, co slyšel od něj a Toma bude jen pozdravovat.
„Tome, otec volá. Chceš s ním mluvit?“ Když vyslovoval tuhle otázku, v duchu bratra nabádal, aby odmítl a po mobilu, který mu předával, nesáhl. Jenže marně, aspík uchopil přístroj a vzápětí pozdravil otce.

„Ty už nebudeš?“ Simone se zarazila, když Bill vstal a odložil na linku talíř s večeří, z níž ujedl jen pár soust. Zavrtěl hlavou a nepřestával pozorovat sourozence, hovořícího s tátou. Pečlivě naslouchal každé odpovědi a snažil se tak přijít na to, jaké otázky Tom dostává. Obavy, narůstající uvnitř něj, byly možná zbytečné. Možná byl telefonát naprosto běžný a nebylo třeba za ním hledat něco víc. A co když ne? Co když se Jörgen otázkami snažil zjistit, zda mu Bill říkal pravdu nebo lhal? A bylo to tu zase. Znovu jej ovládl strach, který svíral každou buňku v jeho těle. Strach, že mu otec Toma odveze a bude se s ním vídat nanejvýš jednou za čtrnáct dní. Nebylo to tak dlouho, co sám sebe přesvědčoval, že jeho obavy jsou díky jejich spojenectví menší. Teď to však vypadalo, že narostly do obřích rozměrů a stačil k tomu jediný pitomý telefonát.

„Nechutnalo ti to?“ Další matčina otázka přerušila úvahy a přiměla jej obrátit aspoň nakrátko pozornost k její osobě.
„Chutnalo, jen nemám hlad.“ Zalhal a opět se zadíval na Toma, který právě popisoval Jörgenovi, jak skvělý je Bill Kaulitz tanečník. Tahle poznámka vrátila na okamžik rudým rtům úsměv, neboť si vzpomněl na čas trávený poskakováním po místnosti a šťastný výraz v bratrově tváři.
„Říkal jsi, že máš hlad jako vlk.“ Simone synovi připomněla, co celou dobu prohlašoval. Když na ně volala, že večeře bude za pár minut, zaradoval se a nechal se slyšet, že už šilhá hlady. Nezdálo se jí, že by ho těch pár vrabčích soust mělo zasytit. Už před pár dny si všimla změn v jeho náladě. Jednu chvíli se vesele usmíval, vzápětí se jeho obličej zakabonil a o něčem začal usilovně dumat. Přesně jako nyní. Mělo to určitou spojitost s Tomem, o tom byla zarytě přesvědčená, a i kdyby jí Bill tvrdil opak, nevěřila by. Ovšem o jakou spojitost přesně šlo, už netušila.

~*~

Billova nálada se za celý večer nezměnila. Rozmrzelost mu vydržela až do chvíle, kdy vstal z pohovky, dal mámě pusu na tvář, popřál dobrou noc a zamířil k sobě do pokoje. Film v televizi stejně nevnímal a čelit matčiným zvědavým pohledům už déle nedokázal. Lepší pro něj bylo zalézt si do postele, přetáhnout si přes hlavu peřinu, jako to dělával, když byl dítě a snažil se skrýt před světem. Ve dveřích se otočil přes rameno, aby zjistil, zda jde Tom s ním, nebo zůstává. Když spatřil, že stále sedí na místě, povzdechl si a pokračoval dál.
Nezvykle pomalu vystoupal schody, zahloubán do svých myšlenek se loudal do pokoje, až nakonec přece jen dorazil ke dveřím svého útočiště. Stiskl kliku a o něco později se ocitl na matraci. Hned si natřepal polštář pod hlavou, ulehnul na něj, a jak plánoval, natáhnul se po dece, pod kterou se schoval. Záměr měl sice jiný, chtěl spát, ale nakonec si, jako už několikrát za uplynulé dny, představil otcův příjezd a v duchu začal odříkávat připravenou řeč. Občas ji pozměnil, o něco vylepšil. Obsah zůstával však stejný, stejně jako jeho snaha a odhodlání dosáhnout svého, ať to stojí, co to stojí. Byl připravený klidně se i do krve pohádat, pomůže-li mu to docílit toho, aby Tom neodjel. Tahle představa Jörgenova návratu měla jednu nevýhodu. Sem tam se stalo, že si fantazie zkrátka dělala, co chce, a skončilo to tím, že i přes prosby a slzy otec nařídil Tomovi usednout do auta a odvezl jej pryč. To pak Billa začaly v očích štípat slzy a netrvalo dlouho a začal jimi kropit polštář. Jako právě teď.

Zatahání za přikrývku ale jeho vzlykot v tu ránu přerušilo. Zůstal nehybně ležet, nechal slzy stékat po tvářích a snažil se odhadnout, kdo vešel do místnosti. Zda Tom nebo matka. Jak znal Simone, jistě by už na něj promluvila, takže to spíše vypadalo na dvojče. O téhle možnosti jej usvědčilo i další, mnohem naléhavější tahání za deku, které jej přimělo vystrčit hlavu a pohledem se přesvědčit, jestli se nemýlil. Nespletl se. U postele stál skutečně aspík, kterého Billův pláč rozrušil, a to, že se před ním bratr schovával pod dekou a nechtěl vylézt, jej znepokojovalo ještě více.

„Bill je smutný.“ Prohlásil. Nato přelezl ležící postavu dvojčete, usedl vedle něj, pohladil jej po hlavě a promluvil podruhé: „Nebuď.“ Černovlasého chlapce dojímala Tomova péče a starost o něj, pokud se to tak dalo nazývat. A zároveň ho napadala otázka, zda je výjimkou, nebo se tak aspík chová ke všem lidem. Ačkoli jej považoval za nejhodnějšího člověka, s nímž se dosud setkal, sám sebe dokola přesvědčoval, že pouze k němu má tento postoj, protože je pro něj nejbližší, speciální osobou. Jen k němu, k nikomu dalšímu. Krom toho, nebyl nikdy svědkem, že by bratr někoho utěšoval, takže se tomu snáze věřilo.

„Tome,“ Bill odhrnul peřinu a posadil se naproti sourozenci. Ač si nebyl jistý, zda je to zrovna nejvhodnější nápad, rozhodnul se jít s pravdou ven a říci mu, co jej trápí. Věřil, že jej pochopí a snad i podpoří. Byli přece spojenci. „Nechci, abys odjel. Otec o víkendu přijede a odveze si tě. Ale já to nechci. Chtěl bych, abys zůstal v tomhle domě. Se mnou a s mámou.“
„Tom zůstane s Billem.“ Nechal se slyšet aspík a opět použil ten sebejistý tón, kterým dodal bratrovi naději, že přesně tak to bude. Tak a ne jinak. „Bill říkal, že se nerozejdeme.“ Připomněl mu záhy, co si slíbili. Pro Toma byl slib svatý, a pokud mu někdo něco slíbil, bral to jako hotovou věc. Nedodržení daného slova mohlo způsobit jediné – katastrofu.
„Musíme to tak říct i rodičům, Tome.“ Mladík si setřel zbytky slz z líček a přisunul se více k aspíkovi. „Až se tě otec zeptá, kde chceš být, tak musíš říct, že se mnou. S Billem, rozumíš mi?“
„Říct s Billem.“ Hlava ozdobená blonďatými dredy dvakrát po sobě důrazně kývla. „Tom řekne s Billem.“ Následovalo další kývnutí, po němž si aspík opřel čelo o Billovo rameno a jeho paže se ovinuly kolem štíhlého pasu. Starší z dvojčat žaslo nad tím, jak rychle dokázal několika slovy vrátit klid jeho duši. Pevně jej sevřel v náručí, jako by jej snad už nikdy nechtěl pustit. Už dávno sebou Tom nešil, zvyknul si na jeho blízkost a sám ji čím dál častěji vyhledával. Dovolil mu víc než komukoli jinému, protože Bill nebyl jen tak někdo. V Tomových očích byl naprosto výjimečným člověkem a neexistoval nikdo další, kdo by se mu mohl vyrovnat či jeho pozici ohrozit. Taková osoba mohla být v jeho životě jen jedna jediná.

~*~

Když se Bill probudil do nového dne, zjistil, že celou noc strávil v Tomově těsném objetí. Snažil se rozpomenout, kdy a jak usnuli, ale nezadařilo se. Vybavil si, jak mu něco vyprávěl i na to, jak začali jeden po druhém zívat, a dál už nic. Bratr pravděpodobně ještě spal. Kdyby tomu tak nebylo, seděl by buď u stolu, nebo nebyl v pokoji. Byl totiž zvyklý bezprostředně po probuzení vstát z postele, čemuž Bill vůbec nerozuměl. Vstávání mu odjakživa činilo nesmírné problémy a vylézt z vyhřáté postele, jakmile otevře oči, pro něj vůbec nepřicházelo v úvahu. Raději ještě několik minut strávil převalováním se ze strany na stranu.

„Tommy?“ Zašeptal do ticha a vyčkal, jestli se mu dostane nějaké odezvy. Dostalo, avšak jiné, než očekával. Tomův horký dech jej polechtal v zátylku a Bill se maličko ošil. Zůstal ale klidně ležet. Netroufal si vstát, neboť se obával, že by tím mohl bratra probudit, a to nechtěl. Namísto toho opatrně vzal jeho dlaň do své a zadíval se na ni. Byla tolik podobná té jeho, na první pohled naprosto identická, přesto u nich našel nějaké rozdíly. Billova byla přece jen o něco štíhlejší a působila trošku žensky. Tohle zjištění mu radost rozhodně nezpůsobilo, proto přestal raději ruce dál zkoumat. Vlastně nejen proto. Za jeho zády se ozvalo zamručení, nato zívnutí a o něco později se nad ním už skláněl Tom, jenž se pravděpodobně pokoušel zjistit, zda jeho dvojče stále dřímá nebo už bdí.

„Dobré ráno.“ Bill se široce usmál. „Spal jsem, jako když mě do vody hodí. Co ty?“ Aspík dotaz nezodpověděl. Zůstal na něj koukat a snažil se dekódovat, co větou myslel. Něco takového od něj nikdy neslyšel a zlobil se na sebe, protože nechápal význam. Moc se mu nezdálo, že by Billa házel někdo do vody, a už vůbec netušil, jak by pod vodou mohl spát. Byl to přece holý nesmysl. Starší z dvojčat si toho přirozeně nemohlo nevšimnout. Proto se okamžitě dalo do vysvětlování, co použitými slovy mělo na mysli. „Jakože jsem spal dobře. Tak hlubokým spánkem, že mě nic nevzbudilo. Lepší? Už mě chápeš?“ Tom byl několik chvil ticho, aby si přebral, co mu právě bylo sděleno. Když nakonec kývnul, Bill se posadil na posteli a prohrábl si vlasy. Poté, co věnoval dvojčeti úsměv a stiskl jeho dlaň, se přesunul ke kraji postele a než z ní spustil nohy na zem, protáhl se a zívnul.

„Jestli chceš, tak můžeš jít do koupelny první.“ Nabídl aspíkovi, když stejně jako on vstal a přesunul se ke dveřím. Přece jen se stávalo zřídka, že by Bill byl vzhůru jako první. Třeba pro Toma bylo důležité, aby byl v koupelně před bratrem. Kdo ví. Mladší chlapec však zůstal stát na místě a nevypadal, že by se chystal v následujících vteřinách vydat do koupelny. Alespoň tedy do chvíle, kdy jeho bratr otevřel a vykročil kupředu.
„My půjdeme spolu nebo co?“ Zarazil se Bill se smíchem. Když byl však popostrčen aspíkem, přestal se divit a s dvojčetem v závěsu zamířil chodbou k jedněm ze dveří, které se za nimi vzápětí zavřely. Chlapec se rozhlédl po místnosti. U umyvadla, k němuž se Tom okamžitě postavil a natáhl se pro kartáček, moc místa pro něj nezbylo.

„Tak já půjdu k vaně.“ Zamumlal si spíše pro sebe a ošil se. Bylo to zvláštní. Nikdy v koupelně nebyl s někým dalším, pokud pominul chvíle, kdy byl dítě. Avšak už pár let měla i Simone přísně zakázáno vstupovat, když byl uvnitř. Pro jistotu vždy otočil klíčem v zámku, který ale matka, když u nich pobýval mladší bratr, schovávala. Stejně jako všechny ostatní. Billovi to připadalo směšné. Tom přece nebyl blázen a jistě by se nikde nezamknul. Na druhou stranu měl však pochopení pro její strach, sám ho cítil jakbysmet. Jenže Simone to na jeho vkus moc přeháněla. Její péče byla někdy až úzkostná. V tomhle si dvakrát nezadala s Jörgenem. Z jeho slov Bill v jedné chvíli nabyl dojmu, že Tom je vlastně zcela zdravý, takřka okamžitě otec tyhle domněnky rozmetal a chlapce div nezbavil svéprávnosti. Další úvahu na tohle téma uzavřel stejně jako předešlé, pouze on vnímal bratra takového, jaký byl. S tímhle závěrem se sklonil nad vanu a pustil vodu.

„Do prdele!“ Vykřikl, když otočil kohoutkem. Voda začala stříkat ze sprchy nejen jemu do obličeje, ale všude kolem. Hadice sebou házela sem a tam, a než ji stačil chytit a ten gejzír vypnout, byl mokrý jako myš a podlaha v koupelně byla zmáčena zrovna tak. Nemusel dlouho přemýšlet, aby se dovtípil, kdo zapomněl sprchu přepnout. Tenhle zlozvyk měla jediná osoba u nich doma. Matka. Po pár ránech, kdy byl pokropen ledovou vodou, to po ní kontroloval, dnes na to pozapomněl a vymstilo se mu to.
„To je fakt ohromná sranda.“ Osopil se na bratra, který se s kartáčkem v ruce klátil smíchy u umyvadla.
„Bill Kaulitz udělal vtip.“ Tom se plácl do stehna a dál se řehtal, jako by snad v životě neviděl nic směšnějšího.
„Bill neudělal vtip. Bill kvůli své blbosti vypadá jak zmoklá slepice.“ Chlapec ze sebe naštvaně svlékl mokré triko, mrštil je k vaně a uraženě se na ni posadil.
„Byl to vtip.“ Nedal se aspík, jenž se mezitím přemístil k dvojčeti a po jeho vzoru se opatrně usadil na okraj vany vedle něj.
„Tak to tedy nebyl.“ Černovlasý mladík vstal, došel si pro ručník, otřel si jím mokrý obličej a otočil se zpátky na bratra, jenž už se nesmál, ale zkoumal kaluže na kachličkách. „Musím tu vodu utřít, nebo se jeden z nás ještě zabije.“ Bill měl sice snahu najít nějaký hadr, nakonec si ale přidřepnul a jednu z louží setřel ručníkem. Kdyby ho viděla Simone, vynadala by mu a jistě by použila svoje obvyklé zděšené ‚Bille, to snad nemyslíš vážně?!‘. Říkala to pokaždé, když udělal něco, co se vymykalo mezím jejího chápání. Jako by ji slyšel! Kdyby ale po sobě přepla sprchu, nemusel by teď lézt po čtyřech a uklízet tu spoušť.

„Super, fakt super.“ Mumlal si Bill pro sebe a sunul se pomaličku dopředu, dokud do něčeho měkkého nenarazil. Přestože věděl, co nebo spíše kdo to byl, přehnaně pomalu zvedl hlavu a zůstal strnule klečet naproti bratrovi, který ve snaze pomoci mu vzal další ručník a stíral vodu společně s ním. Teď však s činností přestal a na kolenou mu upřeně hleděl očí. Jev, který Bill nikdy nezažil, ani nebyl jeho svědkem. Tom se dlouho nevydržel dívat někomu z očí do očí, což někteří brali jako nedostatek úcty ke své osobě, ale nemohl za to. Vždyť i pro některé naprosto zdravé jedince to představuje problém. Pro lidi, jako byl Tom, dvojnásobný. Pokud už se podařilo oční kontakt s aspíkem navázat, nevydržel déle než několik málo sekund. To, k čemu nyní došlo, by se dalo nazvat zázrakem. Billův žaludek pod vlivem pohledu hnědých duhovek udělal nejprve kotrmelec a vzápětí jako by se jeho útroby začaly rolovat. Pocit, který si nedovedl vysvětlit, nijak odůvodnit a do dnešního dne nepoznaný.

autor: LadyKay