Who am I? 80.

TOM

Bill dnes musel do práce. Po včerejším bruslení jsme byli oba unavení a on měl pěkně naražený zadek. Chudák. Ačkoli se nám nechtělo, ráno jsme museli vstát. On proto, aby šel do práce, a já proto, abych ho odvezl. Vyhodil jsem ho u obchoďáku a jel jsem do města se jen tak kouknout, kde co mají. Zašel jsem si na oběd do Mekáče a potom jsem jel domů. Hledal jsem různě po internetu byty a domy, které bych mohl koupit a pronajímat. S tou prací jsem to myslel vážně. Kolem půl čtvrté, když jsem se akorát chystal jít oblékat, abych jel pro Billa, někdo zazvonil. Sebral jsem se a šel otevřít. Uvažoval jsem, kdo by to mohl být. Na Billa bylo brzy, navíc by se určitě ozval, když jsme domluveni, že pro něj přijedu. Nevím, kdo jiný by sem ale přijel…

Když otevřu dveře, udiví mě, kdo za nimi stojí.

„Čus, Tome,“ pozdraví mě Vincent.

„Čau,“ řeknu překvapeně. „Co tu děláš? Potřebuješ něco?“

„Ále… Jak padnul bar popelem, od tý doby jsme se neviděli. Byli jsme dobrý parťáci. Tak jsem si řekl, že se za tebou stavím a prohodíme slovo,“ zasměje se. Až teď si všimnu, že u jeho nohou stojí malá holčička v rukou s panenkou. Byla to jeho dcera Nela, ale říkali jí Nelly.

„A nemluv sprostě,“ upozorní mě Vincent pobaveně. Projde kolem mě do bytu a začne se zouvat. Uhm… Bezva.

Vydechnu a usměju se na Nelly. „Ahoj, Nelly.“

„Ahoj, strejdo,“ pozdraví mě s úsměvem.

„Ty jsi vyrostla. Pamatuju si tě ještě v plínách,“ řeknu pobaveně a vezmu ji dovnitř.

„Néne. Byl jsi na mých pátých narozeninách,“ zasměje se.

„Yeah, pravda,“ odsouhlasím a hravě ji zatahám za copánek.

„Hele, jdu se vychcat. Pomoz jí prosím tě z těch bot,“ řekne Vincent a odejde z chodby.

„…jako doma,“ dodám jen. Zakroutím hlavou a vysadím Nelly na botník. „To táta takhle mluví pořád?“

„Jo, běžně. Nejčastěji říká ‚Já se na to vyseru‘,“ zachichotá se a začne si rozepínat bundičku. Tomu se začnu smát.

„Ukaž, sundám ti boty,“ kleknu si k ní a snažím se jí stáhnout růžové sněhule.

„Né, to musíš nejdřív tady rozvázat,“ ukáže mi vědoucně.

„Fajn,“ zasměju se. Rozvážu to a stáhnu jí mokrou botu z nohy. Poté jí sundám i druhou a položím je na hadr, aby tu nebylo mokro. Sáhnu jí na nožku, zda je nemá mokré. A má.

„To mi pověz, kudy chodíš. Máš mokrý i ponožky,“ pozvednu obočí. Sundám jí klapky na uši a poté i šálu. Strčím je do bundy, kterou pověsím na věšák.

„Táta říká, že chodíme samýma sračkama,“ zavrtí nespokojeně hlavou.

„Ten táta toho taky nakecá. Raději ho neposlouchej,“ řeknu a vezmu ji do náruče. „Dáme ty ponožky na topení a já ti půjčím nějaký bačkory nebo ponožky, ok?“

„Ok,“ usměje se a chytne se mě kolem krku. Zanesu ji do ložnice a posadím ji na postel. Uslyším z koupelny spláchnutí.

„Jůůůů, takovou postel bych taky chtěla,“ žasne Nelly. Nad tím se zasměju a otevřu Billovu skříň. Vyndám zezdola bačkory a zase ji zavřu. „Wow, taková obrovská skříň. Ta je tvoje?“ zeptá se. Pomalu k ní dojdu.

„Ne, ta je Billova,“ objasním jí a kývnu. Kleknu si před postel a začnu jí sundávat ty mokré růžové ponožky. Všude samá růžová. Bože.

„A kdo je Bill?“ zeptá se zvědavě, přičemž se neposedně vrtí.

„To je můj přítel, víš. Žijeme spolu,“ usměju se. Odnesu ponožky na topení a vrátím se k ní. Nandám jí bačkory na nožky. I když jí jsou velké, pořád je to lepší než ty mokré ponožky.

„Ty máš přítele? Nemáš holku?“ podiví se.

„Ne, nemám holku. Bydlím s takovým krásným klukem. Však on přijde, budeš mít čest ho poznat,“ pohladím ji se smíchem po vlasech.

„A jak děláte beng bum?“ povytáhne obočí.

„Beng bum?“

„No beng bum. To maminka vždycky křičí a bouchá postel o zeď,“ začne se šíleně smát. To se mi snad zdá… Ty děti jsou úžasný. Nevydržím to a přidám se k ní.

„To jí raději nevysvětluj,“ ozve se Vincent ode dveří se smíchem.

„Tak jo, sedněte si v obýváku. Co si dáte k pití?“ zeptám se.

„Mně dej třeba whisky a jí colu,“ řekne.

„Colu? Vždyť jí není ani 6,“ přimhouřím oči a podívám se na Nelly. „Co bys chtěla? Minerálku, čaj, mlíko, kakao, džus, nebo colu?“

„Já bych si dala kakao. Ty umíš, strejdo, kakao?“

„To si piš. Bill ho pije skoro pořád,“ usměju se.

„Jéé, a uděláš mi ho?“ zaculí se.

„To víš, že jo. Tak si sedněte,“ řeknu jim a odejdu do kuchyně. Připravím pití, nějaký sušenky malý a vrátím se k nim. Napíšu Billovi krátkou sms, že nemůžu přijet.

Kolem půl páté se ozvalo z chodby odemykání dveří. Nelly hned vzhlédne od pohádky v televizi.

„To je Bill?“ zeptá se mě.

„Jo, to musí být Bill,“ usměju se na ni. Ona se napije z hrnečku kakaa a olízne si pusu, aby neměla fousy.

„Stejně nemůžu uvěřit, že vám to furt drží,“ řekne pobaveně Vincent.

„No jo, byly krize, ale tak… Je to dobrý. Budeme se brát,“ pousměju se.

„Doufám, že mě pozveš.“

„Jasně.“

„A mě?“ vypískne Nelly.

„To víš, že tebe taky,“ zasměju se. „Klidně nám půjdeš za družičku.“

„Jééé, a to bych měla takový ty krásný šaty jako princezna?“

„Jako ta nejkrásnější,“ usměju se na ni a zavrtím pobaveně hlavou. Konečně Bill vejde do obýváku.

„Ahm, ahoj,“ usměje se a koukne se na mě, „měl jsi mi dát vědět, že máme návštěvu,“ věnuje mi sladký úsměv.

„Promiň,“ jen se omluvně pousměju.

„No podívejme se na tebe. Dior, Gucci, hmm… Polepšil sis,“ řekne mu Vincent pobaveně.

„Přestaň,“ strčím do něj nohou.

„Ty jsi můj strejda Bill?“ zeptá se ho Nelly a položí hrneček na stolek. „Mám tvoje bačkory. Koukéj.“

„Měla mokrý ponožky,“ vysvětlím mu.

„Mokrý ponožky. Co jsi dělala, hm?“ usměje se na ni.

„Šli jsme s tatínkem sračkama,“ řekne Nelly.

„Ježiš, žádnýma sračkama. V životě se brodíme sračkama. My jsme šli sněhem,“ protočí Vincent oči a napije se whisky. Ačkoli jsem si nalil s ním, ani jsem se té skleničky nedotkl. Vím, že bych to přehnal, a to nechci. Jak kvůli Billovi, tak kvůli Nelly.

„Přestaň před ní takhle mluvit,“ zamlaskám pohoršeně. Vážně mi vadí, že mluví v jednom kuse sprostě před malým dítětem.

„Hele, je to moje dítě,“ oboří se na mě.

„To sice je, ale jsi v mém bytě a já to tu musím poslouchat. A mně se opravdu nelíbí, že před ní takhle mluvíš,“ řeknu s naprostým klidem. Nehodlám se tu s ním hádat.

„Strejdo, mně to nevadí,“ mávne Nelly rukou. Jen povzdechnu a zakroutím hlavou. Samozřejmě, že jí to nevadí. Je to dítě. Vincent se napije a sjede si Billa pohledem.

„Zlato, sedneš si k nám?“ zeptám se ho.

„Hned, jen odnesu nákup a tašku,“ broukne a změří si Vincenta pohledem. Potom se na mě usměje a rozejde se pryč. Nelly se za ním jenom dívá. Když Bill zajde do kuchyně, nakloní se ke mně.

„Vypadá skoro jako holka, strejdo,“ pošeptá.

„Maluje se tak, ale nevypadá tak,“ zasměju se.

„Má pěkný oblečení,“ usměje se.

„Jo, to má. Hezky se oblíká. Když se ho hezky zeptáš, možná ti ukáže, co má všechno ve skříni.“

„To by opravdu mohl?“ rozzáří se jí oči.

„Samozřejmě. Bill je moc hodnej. Počkej, až se vrátí,“ kývnu. Nelly se zavrtí a dívá se nedočkavě směrem ke kuchyni.

„Nemůžu uvěřit, že jsem svoji dceru vzal do doupěte bukvic,“ zakroutí Vincent hlavou a vyndá si cigaretu.

„Nikdo tě neprosil, abys chodil,“ ušklíbnu se.

„Mně to je jedno, ale na ní by to mohlo být blbý vlivy,“ zasměje se.

„Věř mi, že horší vliv, než ty a tvoje huba, na ní nemáme,“ usměju se přeslazeně, čemuž se začne Vincent smát. Uznale kývne.

„Proč jsi ji s sebou vůbec bral?“ zeptám se.

„Stará šla bůhvíkam a já jí nechtěl nechat doma samotnou,“ vysvětlí mi.

„Jo takhle…“ kývnu.

„Tati, kdo je stará?“ zeptá se najednou Nelly.

„Tvoje maminka, zlato.“

„Ale moje maminka není stará! To jí řeknu!“ zamračí se. Schovám si obličej do dlaní a začnu se šíleně smát. Vincent jenom vynervovaně povzdechne a začne si zapalovat.

„Hele, mohl bys jít na balkon? My tu nekouříme,“ požádám ho. Sice je to lež, ale když je tu malá, tak nechci, aby tu před ní kouřil. Byt načichlý nemáme. Otráveně se zvedne a odejde na balkon. Po pár minutách se Bill vrátil. Usmál se na mě a přisedl si ke mně.

„Proč jsi mi neřekl, že máme návštěvu?“ Wtf?

„No… Nenapadlo mě, že by ti to mohlo vadit,“ pozvednu nechápavě obočí.

„Ale mně to nevadí,“ pousměje se.

„Bille?“ kuňkne Nelly stydlivě. Ah, chce vidět skříň.

„Ano?“ koukne se na ni.

„No…“ Bezradně se na mě podívá.

„Řekl jsem jí, že když tě hezky poprosí, tak jí ukážeš nějaký svoje oblečení,“ usměju se.

„Jo… Prosím,“ usměje se na něj.

„Líbí se jí tvoje oblečení,“ vysvětlím mu. Ona hned přikývne a stiskne k sobě ručičky v prosebném gestu. Bill se sladce usmívá.

„Vážně, princezno? Tak pojď, já ti ho ukážu,“ nabídne jí svou ruku.

Nelly se ho hned vesele chytí a seskočí z gauče. Jen se na ně s úsměvem dívám. Usměje se na mě a pomalu si odvede Nelly do ložnice. Sluší jim to spolu. Billovi to sluší s dítětem. Vypadá tak sladce… Ach jo… Chci děti… S ním je chci. Vydechnu a zadívám se na flašku whisky. Moje milovaná whisky. Oh, tak bych si dal… Ta její dokonalá vůně a pronikavá chuť… Natáhnu se po skleničce a přivoním k ní. Hmm… Pro tohle bych vraždil. Chci se napít, ale pak si uvědomím, co by se všechno mohlo stát. Bill ze mě nerad cítí alkohol. Kdybych si k němu večer lehl a cítil by to ze mě, nedal by mi snad ani pusu. Ne, tohle nemůžu… Není to správný. Nesmím pít. Položím skleničku zpátky. Raději se zvednu a dojdu za těma dvěma do ložnice. Bill sedí s Nelly na posteli a ukazuje jí snad každý svůj prstýnek. Po posteli má rozložených pár triček.

„Líbí se ti? Ten ti ale dát nemůžu, zlatíčko,“ broukne tiše. Bože… Je k ní tak něžný, i když jí zná pár minut. Nelly ho drží za ruku a prohlíží si prstýnek, co má na ruce. Ah, zásnubní…

„A proč ne? Já bych taky chtěla takovej krásnej,“ podívá se mu do očí a snaží se mu ho sundat z prstu. Opřu se o futra a s úsměvem je sleduji. Bill ke mně vzhlédne a usměje se.

„Víš, tenhle mám od Toma. Dal mi ho na znamení toho, že mě má rád, víš?“ pohladí ji po hlavě. „Neboj se, jednou takový taky určitě dostaneš.“

Nelly se na mě podívá. „Taky mi takový dáš, strejdo?“

„Ne, já ne,“ zasměju se. Dojdu k posteli a sednu si k nim. „Já už ho dal Billovi. Tobě ho dá někdo jiný, až budeš velká.“

„Ale vždyť vy ho nepotřebujete. Jste kluci,“ nakrčí nos. Bill se na mě koukne a pousměje se.

„Víš, ale máme se rádi,“ broukne opatrně.

„Já vím, to už mi strejda Tom vysvětloval,“ kývne a dá si zamyšleně prst na bradu. Pak se zakření a podívá se na mě. „A pořád jsi mi nevysvětlil, jak děláte beng bum. Táta je na balkoně, tak mi to pověz,“ řekne zvědavě a napjatě zároveň. Ah, ona by se hodila k Billovi, opravdu jo. Je to stejně zvědavý tvor, co chce všechno vědět. Hlavně prasárničky.

„No víš… Nevím, jestli je správný holčičkám jako ty takovéhle věci vysvětlovat,“ zasměju se.

„Tohle ti jednou poví tvůj kluk, Nelly. To ti nemůže říkat nikdo jiný, víš?“ broukne Bill se smíchem.

„Podle mě ti to poví maminka, až ti bude tak 15 let,“ opravím ho.

„To je ještě dlouho,“ posmutní.

„Jen se neboj. Ono to uteče rychle jako voda,“ usměju se a přehodím jí jeden copánek ze zad na rameno.

„Dočkáš se, uvidíš,“ usměje se Bill. Začne se zvedat a uklízet trička.

„Přesně tak,“ odsouhlasím. Zaslechnu bouchnutí dveří od balkonu. Po chvíli se Vincent objeví ve dveřích.

„Tak pojď, Nelly, nebudeme je otravovat. Půjdeme už domů,“ řekne jí.

„Dobře,“ seskočí Nelly z postele. „A bude doma maminka?“

„Určitě už jo. Přines mi prosím tě její ponožky, Tome,“ zavolá už z chodby Vincent. Zvednu se, vezmu je z topení. Naštěstí už jsou suché. Dojdu za nimi do chodby. Nelly už sedí na botníku a čeká na své ponožky, tak mu je podám a on jí je začne oblékat.

„Můžu zase někdy přijít, strejdo?“ zeptá se mě Nelly s úsměvem.

„To víš, že jo. Já i Bill tě zase rádi uvidíme,“ usměju se.

„Přesně tak,“ ozve se za mnou stojící Bill. „Rád jsem tě poznal, princezno.“

„Já tebe taky,“ zaculí se na něj. Vincent se jen zvláštně na Billa podívá a obuje jí boty. Raději se k tomu nevyjadřuji.

„Tak pojď,“ řekne jí, když jsou oba oblečení, a otevře dveře.

„Tak se mějte. Pozdravuj Agnes a žádný zálety, jasný?“ pousměju se.

„Jasně. Ty klidně zálety dělej. Ono to tomuhle vadit nebude,“ usměje se Vincent kysele při pohledu na Billa a ošklíbne se. No to se mi snad zdá! Tak tohle už přehnal! To snad… Kurvafix! Proč to vůbec vypouští z huby?! Teď se akorát všechno vrátí, když jsme s Billem udělali takový pokrok! Nelly nám už jen zamává a já zavřu. Mlčím. Nevím, co říct, co by bylo správné říct. Jestliže si Bill znovu vybavil Christiana a to všechno… Ah bože! Já toho zmrda zabiju, až ho potkám! Bill nasupeně oddechne a z té chodby se rychle rozejde pryč.

„Hajzl,“ zaslechnu ho. Povzdechnu, zhasnu tam a dojdu do obýváku, abych sklidil nádobí.

Poberu skleničky a hrnek a odnesu to do kuchyně. Otevřu myčku a začnu to do ní skládat. Po chvilce Bill přišel.

„Tys mu řekl… o tom, co se stalo?“

Zastavím se v práci a vydechnu. „No… Jak se to vezme.“ Vezmu houbičku a dojdu do obýváku. Začnu utírat stůl, jelikož ho Nelly trochu pobryndala kakaem.

„Jak ‚jak se to vezme‘?“ řekne a opře se o futra. Ježiš, o co mu jde…

„Bavili jsme se tak různě… Říkal, že mají s Agnes problémy. Řekl jsem, že my taky… Prostě jsme se o tom bavili,“ povzdechnu. Projdu kolem něj zpět do kuchyně a opláchnu hadr pod vodou.

„My máme problémy?“ zeptá se a otočí se ke mně. Proboha!

„Musíš mě chytat za každý slovo?“ zeptám se nechápavě. Opláchnu si ruce a vypnu vodu.

„A musí do mě on tak rejpat? Jsem kus hadru nebo co, že mně zálety nevadí?“ řekne naštvaně. To se mi snad zdá…

„Řekl to on, ne já,“ namítnu. Utřu si ruce.

„Děkuju, že ses mě zastal,“ broukne. Ano, krásná ironie, Bille. „Vlastně, proč se mě zastávat…“ Tohle fakt miluju…

„Přestaň s tím. Víš, že to takhle vůbec není,“ odhodím utěrku na stůl a odejdu z kuchyně. Nehodlám se hádat ještě s ním. Co všem dneska je, sakra, že se chtějí hádat? Fakt tohle nechápu… Absolutně nevím, o co Billovi jde.

„A jak to je?“ povzdechne, „připadal jsem si…“ vydechne naštvaně, „…jak kdybych najednou stál na podiu a tancoval tam, jak ta poslední děvka. Jo, tohle ze mě udělal.“

„Vincent je blbej, prosím tě. Nemůžeš ho hned tak brát,“ protočím oči. Sednu si na gauč a dám si nohy na stůl.

„Říká se ti to hodně snadno, co?“ změří si mě pohledem.

„A co z toho, do háje, viníš mě? Já nic neřekl!“ rozhodím nechápavě rukama. Fakt už mě to začíná štvát. Já neřekl jediné slovo. Neznamená, že když se s ním nechci dohadovat – protože vím, že to nemá cenu – tak s ním souhlasím!

„Ale ani ses nijak neohradil. Myslíš si to snad taky?“ Tak tohle mě ale už fakt sere!

„Můžeš mi říct, o co ti jde?!“ zvednu se.

„O nic, naprosto o nic.“ Jasně, o nic. Kdyby o nic, tak držíš hubu a krok.

„Tak nevím, proč si tu na mně vylejváš svoje mindráky. Seš naštvanej kvůli něčemu v práci, kvůli Martě? Vadí ti, že jsi musel jít pěšky? Fajn, mně taky vadí plno věcí, ale neviním tě z nich. Jestli ti chybí nikotin, tak si jdi zakouřit. Jestli ti vadí Vincent, tak mu to řekni. Ale já nic neřekl, tak mě z ničeho neobviňuj,“ zakroutím hlavou a zase si sednu.

„Já tě z ničeho neobviňuju, ani nemám mindráky. Mě naštvalo to, co řekl. A ještě víc mě mrzí to, jak ses k tomu ty postavil.“ No ty vole…

„A co jsem jako měl dělat? Měl jsem mu tu před malou začít nadávat do čůráků? To bys byl radši?“ zvýším na něj naštvaně hlas.

„Tohle nikdo neřekl,“ řekne stejným tónem. „Je mi jedno, že tady byl, nevadí mi to. Ale to, jak se ke mně choval, se mi nelíbilo. Ani já jsem tady nechtěl dělat zle.“ On taky neví, co chce.

„Fajn, tak co potom chceš po mně?“ pozvednu obočí.

„Nic, Tome,“ šeptne a rozejde se pryč.

„Skvěle,“ řeknu sarkasticky. Opřu se do gauče a zase si dám nohy na stůl. Bože… Fakt by mě zajímalo, co mu přeskočilo.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne