Zaslepení 14.

I když váha tajemství byla z jeho ramen z větší části odstraněna, Bill si svou svobodu ještě nemohl zcela užít. Jeho matky jej po celou neděli poučovaly o tom, kdy bude vhodné se s Tomem vídat – v podstatě nikdy – a jak by se měl chovat ve škole – což znamenalo vyhýbat se Tomovi tak moc, jak jen to bude možné. Jejich rady byly dobře míněné, a dokonce i povětšinou užitečné, ale Bill se nějakým způsobem cítil být trochu podvedený. Dle toho, jak se Simone chovala, když jim prozradil své tajemství, od ní Bill očekával plnou podporu. Nyní však, když nebyla v rozporu se svou partnerkou, zaujala mnohem striktnější pózu. Vídat se s Tomem pouze po setmění. Tom nemohl přijít k nim domů. Nechodit společně na veřejnost, pokud nejsou mimo okres. Nemluvit s Tomem ve škole o ničem jiném než o úkolech. Dokonce navrhly, aby si Bill ve svém telefonu změnil Tomovo jméno.

Všechno to byly dobré rady, Bill to věděl, a až doteď na spoustu těch věcí nedbal. Oni oba. Věděl, že jeho matky pouze chtěly zvýšit jeho obezřetnost, a Bill věděl, že má štěstí, že mu randění s Tomem nezakázaly úplně. Nicméně Bill ani nevěděl, proč s Tomem chodí, když s ním mohl mluvit jen po telefonu a možná tak jednou za čtrnáct dní osobně.

I přesto byl Bill ochotný počkat. Tom za to stál, a mimoto, školní rok skončí dřív, než se naděje. Ta myšlenka jej trochu děsila. Brzy si bude vybírat vysokou školu, připravovat se na odchod z domova… jaký to bude mít vliv na jeho a Tomův vztah? No, když už nic jiného, tak budou mít Skype.

„Ahoj Bille,“ pozdravila ho Marina, když vešla do Tomovy třídy. Bill vzhlédl a mávnul; Marina přišla a posadila se vedle něj. „Jsi v pořádku?“

„Jo, proč?“

„No, vypadáš trochu sklesle…“ Odmlčela se a demonstrativně kývla směrem k Tomovi.

„Aha, tohle,“ zamumlal Bill, když si vzpomněl, že jí řekl, že se s Tomem rozešli. „Jo, je to nepříjemné, ale…“ Pokrčil rameny.

„Ale dneska ti to sluší,“ okomentovala Marina, a on se slabě usmál. Očividně si toho všimla, zamračila se a kousla se do rtu. „Pořád ještě…?“

„Co – myslíš, jestli se k němu pořád ještě chci vrátit? Ne, ne, skončilo to. Jen sotva vůbec o něco šlo.“

„Hmm.“ Marina pozvedla obočí, jako by tomu nevěřila, ale zvedla se a našla svou židli, aniž by řekla cokoliv dalšího.

Ve středu Bill zůstal po vyučování ve škole, a do prdele se vším, co mu jeho matky řekly, zamkl dveře Tomovy třídy a jen ho objímal, snad celé hodiny. Nepotřeboval slova nebo polibky nebo nějaké city, jen Tomovu přítomnost, blízko u něj, naplňující ho.

Po nějaké době se od sebe odtáhli, a Bill se usadil Tomovi na klíně, kde mu během jeho známkování pověděl vše, co říkaly jeho matky. Moc toho spolu nenamluvili od chvíle, co Tom v sobotu opustil Billův dům, jelikož oba byli zaneprázdnění, a Bill nesporně potřeboval nějaký čas, aby vše zpracoval, a byl si jistý, že Tom potřeboval to samé.

„Takže co budeme dělat na našem dalším rande?“ Zeptal se Tom, když odložil stranou další stoh papírů, poté, co oba už nějakou chvíli mlčeli. Volnou rukou líně hladil vnitřní stranu Billova stehna.

„Možná jen nějaký film u tebe doma,“ vzdychl Bill. „Když už teď musíme všechno tak omezit.“

„Tak je to stejně lepší,“ řekl Tom a přitulil se k Billovu rameni. „Upřímně, jsem prostě jen opravdu vděčný, že nás tví rodiče nechávají spolu chodit.“

Bill si odfrkl. „Ale no tak, ony vědí, že už bych s nima nikdy nepromluvil, kdyby se nás pokusily rozdělit.“

„Hmm, myslel jsem to spíš tak, že jsem překvapený, že nás nechávají spolu chodit, když jsi pořád ještě ve škole. Kdyby šlo o moje dítě, řekl bych, aby alespoň počkalo, dokud neskončí školní rok, víš?“

„Jo, no, to byla slabá chvilka na straně mé mámy,“ přiznal Bill. „Jsem si jistý, že kdyby ona a KiKi byly od začátku zajedno, byly by o hodně přísnější. Jako tým jsou pěkně drsné. Každá zvlášť příliš ne. V každém případě se stejně můžeme vidět jen každý druhý víkend… Totiž, aspoň pokud o tom vědí.“ Bill se zazubil a naklonil se pro polibek, zatímco mu rukou vklouzl kolem krku.

„Ale nebudou si myslet, že mě vídáš, když budeš pořád po vyučování zůstávat déle?“ Zeptal se Tom.

„Ne, jsou zvyklé, že většinou nechodím domů dřív než na večeři.“ Bill pokrčil rameny a vstal z Tomova klína. „A kdy už je o tom řeč, mám domácí úkoly, takže myslím, že půjdu k Andymu. Navíc mi může dělat alibi, když to budu potřebovat.“

„Okay… pusu?“ Tom popadl Billovy ruce a zvedl mu obličej vzhůru pro polibek, se kterým Bill šťastně spolupracoval. O pár minut později se rozpojili s napuchlými rty a zčervenalými tvářemi, a v současné chvíli spokojení.

***

Bill ležel na zádech a mžoural očima, zatímco četl text do hodiny historie; bylo to tak nudné, že jeho mysl stále klouzala pryč a oči měl nesoustředěné. Nakonec frustrovaně zasténal a připlácl si stránky na čelo, jako by je snad mohl vstřebat osmózou.

„Hej, dej si pauzu a pojď se mnou kreslit,“ zval ho Andreas. Bill šel k Andreasovi domů, jak už řekl Tomovi, a společně leželi na podlaze v jeho obývacím pokoji a kolem sebe měli nahromaděné různé školní materiály.

Dychtivý po výmluvě k dělání něčeho jiného Bill odhodil papíry stranou a vylovil si z batohu skicák. Vytáhl tužku, kterou měl zastrčenou ve spirále, a otevřel si čistou stránku. Okusoval gumu, zatímco sledoval Andrease, jak kreslí něco, co vypadalo jako lebka, a čekal na inspiraci. Mysl se mu zatoulala zpátky k Tomovi, jako to obvykle dělávala, a on dostal nápad nakreslit jejich loučící polibek – sedící Tom a Bill naklánějící se k němu, jejich dlaně a rty spojené. Několik minut se usmíval na prázdnou stránku, než se rozhodl do toho pustit – koneckonců, čemu to mohlo ublížit? Nebylo to tak, jako by se snad skutečně chystal nakreslit jeho a Toma. Budou to prostě jen dva kluci. Nic alarmujícího.

Jakmile Bill dokončil hrubý náčrt, Andreas se naklonil, aby se podíval. „Roztomilé,“ řekl, a poté do Billa šťouchl loktem. „S Georgem to začíná být vážné?“

„Huh?“

„Chci říct, že už jsme si ujasnili, že máš sex, a že Georg je tvůj úlovek na zavolání, takže…“ Odmlčel se a sledoval, jak Billova tužka pracuje na detailech obličejů. „A zubíš se na ten kousek papíru už asi pět minut. Takže musíš být s Georgem dost šťastný.“

Bill zčervenal a zvedl svou tužku z papíru. „Proč musím s někým chodit jen proto, že kreslím dva líbající se kluky?“

„Já nevím… proč jsi kvůli tomu tak tajuplný?“ Zeptal se Andreas. „Stejně každý ví, že mezi tebou a Georgem něco je.“ Bill se kousl do rtu a pokračoval v kreslení. Byl příšerný lhář, takže bylo nejlepší nechat svou pusu zavřenou. „Jedině… že bys nerandil s Georgem?“

„Nevídám se s nikým,“ řekl Bill nakonec a odložil tužku. „Jen nad tím rád přemýšlím, víš?“

Andreas věnoval Billovi dlouhý pohled, a Bill se na okamžik bál, že ho prokoukne – byla ta jeho lež tak průhledná? Pravděpodobně. Ale nakonec se Andreas rozhodl nechat to být, pokrčil rameny a ukázal na svou kresbu. „Co myslíš? Vypadá to dobře?“

„Já nevím, Andy, vážně občas uvažuju nad tím, co za věci se ti honí hlavou,“ zavtipkoval Bill, a ukázal na kaňku, která vypadala, jako by se nořila z lebky. „Co je k čertu tohle?“

„No… vypadá to cool.“ Andreas našpulil rty a začal ostřit linie kaňky. Bill protočil oči a vrátil se ke své kresbě, začišťoval linie dvou lidí a na celou konverzaci už zapomněl, když Andreas znovu promluvil.

„Řekl bys mi to, že? Kdybys s někým chodil? A myslím tím chodil-chodil, ne to něco, co máš s Georgem.“ Andreas říkal takové věci jen vzácně, věci, které volaly po Zákonech Přátelství – věci o tom být upřímný a držet tajemství a všechno tohle. Obvykle býval spíš takový šašek, takže byl Bill překvapený.

Po chvilce zaváhání se setkal s Andreasovým pohledem, pak pokrčil rameny s pokusem o nonšalanci, jako by to nebylo nic neobvyklého. „Samozřejmě, že řekl, Andy. Mé štěstí je tvé štěstí. A já vím, že stejně chceš všechno prožívat prostřednictvím mě.“ Bill na svého kamaráda hravě vystrčil jazyk, a pak se vrátil ke své kresbě, ačkoliv vnitřně panikařil.

Bylo to téměř ohromující, jak dobrým se stával ve lhaní.

***

Pokud si Bill myslel, že s novým pololetím se věci trochu zpomalí, pak se mýlil. Tom samozřejmě naložil své třídě obrovský náklad práce, a společně se vším, co se Billovi v životě v poslední době dělo, začínal být pozadu i v umění. A to, že jeho matky nyní o jeho vztahu s Tomem věděly, ještě neznamenalo, že Billův život byl o něco méně stresující. Dopis od Jörga byl stále bez odpovědi, ležel na stole v jeho pokoji, a Corey byl v poslední době podezřele tichý, což Billa jen znepokojovalo.

Přesto Bill šel do školy v pátek se svým nyní už obvyklým make-upem a s párem bot na nízkém podpatku, jen aby to tam trochu oživil. Měl ze sebe dobrý pocit, snažil se najít nějakou sebejistotu ve svém vzhledu, když už ne v jiných oblastech svého života, a byl zcela nepřipravený na to, co jej přivítalo u jeho skříňky.

Někdo mu na dvířka skříňky vyryl slovo ´teplouš´. Škrábance byly mělké, ale poškodily barvu, takže ven prosvítal stříbrný podklad. Bill se rozhlédl, uvažoval, jestli si toho někdo všiml, a pak se rozhodl vzít to rázným krokem. Nic moc dalšího s tím dělat nemohl. Otevřel skříňku, popadl své věci, a znovu ji zavřel, ignoroval přitom šepot okolo. Nenech je, aby tě dostali. Drž hlavu vzhůru.

Bill zaslechl něčí smích, a pak další hlas, ženský, který odsekl: „Přestaň se smát, není to vtipné.“ Bill pocítil nával trapnosti, ačkoliv spíše z reakce jeho spolužáků než z čehokoliv jiného.

Když zahnul za roh, málem vběhl přímo do Toma. Stačil jeden rychlý pohled a zdálo se, že Tom pochopil, že je Bill rozrušený; popadl jej za paži a poslal mu nucený úsměv.

„Bille, hledal jsem tě. Pojď se mnou.“

Tom Billa odtáhl do nejbližšího prázdného prostoru, v tomto případě do nepoužívané místnosti s kopírkou, pak zavřel dveře a omotal kolem něj paže. „Co se stalo?“ Zeptal se, když se k němu Bill přitulil.

„Někdo mi na skříňku vyryl ´teplouš´ – buďme upřímní, nejspíš to udělal Corey. To ale není to, co mě skutečně trápí, je to skutečnost, že to mým spolužákům přijde vtipné.“

„Oni se pravděpodobně nesmějí proto, že jim to přijde vtipné,“ řekl Tom, zatímco si Billa přitáhl do plnohodnotného objetí.

To nebyla rada, kterou Bill očekával, ale Tom to rozvinul, když spatřil tázavý výraz na jeho tváři. „Chci říct, že občas v takovýchhle situacích, kdy nevíš, jak odpovědět anebo tě to rozrušuje, pak všechno, co můžeš dělat, je neříct nic, anebo se smát a předstírat, že tě to nijak neobtěžuje. Někteří z nich tam venku možná vědí, že to bylo špatné, ale smáli se, protože… možná jsou rádi, že jsi to ty a ne oni. Nebo se bojí. Já vím, že to opravdu nejsou povzbuzující slova, ale nechci, aby sis myslel, že každý z nich je tvůj nepřítel. Myslím, že máš daleko více spojenců, než si uvědomuješ.“

Bill si nebyl jistý, jestli Tomovým slovům věří, ale usoudil, že Tom je mnohem moudřejší než on, a tak bylo nejspíš bezpečné mu věřit. Zvedl hlavu a políbil jej, zahákl přitom prsty do Tomova trička. „Pojďme zkusit tenhle víkend něco podniknout. Možná v neděli, pokud dostaneme z cesty všechny povinnosti.“

„Rozhodně,“ řekl Tom, na jeho tváři se rozšiřoval úsměv a Bill ho s ním sdílel. „Teď běž do třídy. Nebudu tě doprovázet ven, jen pro jistotu.“ Tom Billa pustil, ten se s politováním odtáhl a strčil do dveří. Nejdříve vystrčil hlavu, a poté zbytek těla, když si uvědomil, že tak jen vypadá daleko podezřeleji. Kolem bylo jen pár studentů a Bill kolem nich proklouzl bez povšimnutí.

Během angličtiny si Bill dával pozor, aby se kolem Toma choval normálně, dokonce i trošku odměřeně; nesnažil se zachytit jeho pohled, usmívat se na něj, anebo zůstat po hodině. I přesto, navzdory své snaze, jej Marina chytila za paži, když odcházeli, a požádala ho, jestli by si mohli promluvit.

„Jasně,“ řekl Bill s rozhodnutím zůstat nenucený; nejspíš se jej jen chtěla zeptat na něco ohledně toho plesu. Ale pohled na její tváři Billovi prozradil něco jiného, stejně tak jako skutečnost, že Billa zatáhla do zřídkakdy navštěvovaného koutu vedle vědecké laboratoře.

„Tys mi lhal,“ začala tichým hlasem a nijak obviňujícím, ale definitivně rozčileným. Zaskočený Bill v první chvíli nereagoval. „O tvém vztahu s ním,“ pokračovala, a ačkoliv nezmínila Tomovo jméno, nebylo pochyb, že tím myslela právě jeho.

„Já…“ Bill neměl nic na svou obranu. „Jak to víš?“ Možná se z toho dokáže nějak vymluvit, dokonce i když způsob, jakým tu otázku položil, jej usvědčoval.

„Dneska ráno, když tě odtáhl stranou. Nejdřív jsem si myslela, že mu na tobě prostě pořád záleží, ale pak jste se spolu odplížili. Pořád jsem ti ještě chtěla dopřát právo na pochybnosti, ale… moje zvědavost zvítězila a já vás spolu slyšela mluvit.“

Bill se málem začal bránit, když v tom si vzpomněl na plány, které si domlouvali, aby se mohli v neděli vidět. Všechno ostatní, co říkali, bylo nevinné. Kousl se do rtu, snažil se umístit Marinu ve své mysli do ranních událostí, a pak si uvědomil, že to byla ona, kdo jej bránil. Zaklel.

„Máš pravdu,“ utrousil. „Lhal jsem, ale… ale udělal jsem to z dobrého důvodu! Ty jsi jediný člověk, který o nás ví…“ Bill se odmlčel, když kolem prošla učitelka, ale nevšimla si jich. „… a tak jsem si myslel, že by prostě bylo bezpečnější, kdyby sis myslela, že to skončilo.“ Nervózně se zatahal za vlasy a v duchu prosil, aby se na to podívala z jeho pohledu. I když si on a Marina nebyli příliš blízcí, tak nechtěl, aby na něj byla naštvaná. Byla to dokonale sladká dívka, která si nezasloužila, aby jí někdo lhal.

„Myslel sis, že jsem lhala?“ Zeptala se Marina, a Billovi se provinile zkroutil žaludek, když spatřil, jak se jí začaly lesknout oči. „Opravdu sis myslel, že bych se ti pokusila ublížit? Nemůžu uvěřit, že jsi mi nevěřil. Proč bych ti něco takového dělala?“

Bill pro ni neměl žádnou odpověď, a tak neřekl nic. Marina zavrtěla hlavou a otočila se. Bill se pro ni pokusil natáhnout, přál si, aby ji mohl nějak uklidnit, napravit to, ale už byla pryč.

***

„… pryč. Nemyslím si, že nás vůbec slyší.“

Ruka zamazaná zelenou barvou zamávala před Billovým obličejem a on se probral z myšlenek a podíval se na své přátele. Natálie měla všude na sobě barvu – typické pro její styl malování – ale v nějakém okamžiku se její plátno přeměnilo na Andrease. Jeho obličej byl napůl limetkově zelený a jeho střapaté blond vlasy měly v sobě několik gumiček, díky kterým trčely do všech možných směrů. Dokonce i když Bill přitom Natálii pozoroval, až nyní si uvědomil, že ty gumičky použila, jen aby mu vlasy udržela dál od barvy. Prostě si myslel, že se jen snaží, aby vypadal co nejvíce směšně, jak jen to bylo možné.

„Je to k ničemu,“ vzdychl Andreas. „Hádám, že dneska to jsme jen my dva.“

„Co? Co je k ničemu?“

„Ty!“ Natálie na něj ukázala a mázla mu trochu barvy na nos. Ani jej nenapadlo se odtáhnout, dokud nebylo příliš pozdě. „Celý večer jsi ztracený někde ve světě snů.“

Byl páteční večer. Bill, Natálie a Andreas byli v Natáliině sklepě, přeměněném na umělecké studio, a poflakovali se. No, Natálie a Andreas spolu blbli, zatímco Bill byl stále zaseknutý u Mariny. Napsal jí jednoduchou omluvu, protože mu to opravdu bylo líto, ale nic dalšího k tomu nepřidal, protože nevěděl, co dalšího k tomu říct, nebo jak to napravit. Chtěl si o tom promluvit s rodiči, ale usoudil, že to mohlo počkat na sobotu, jelikož měl kamarádské povinnosti.

Povinnosti. To bylo to, co si začínal myslet o trávení času s Natálií a Andreasem. Překážka v cestě k vídání s Tomem. Byl sám sebou znechucený, že si něco takového myslel, a sklopil pohled ke kolenům.

„Bille, jsi v pořádku? Někdo umřel nebo něco takového?“ Zeptala se Natálie, znělo to napůl sarkasticky a napůl ustaraně. To Billa konečně probudilo zpátky do reality.

„Ne, ne,“ řekl a mávl rukou. „Myslím, že to byl prostě jen dlouhý týden. Půjdu si dát něco k pití.“

„Přines mi taky!“ Zavolal Andreas a Natálie ho plácla po rameni.

„Ještě ne, počkej, dokud to nebudu mít hotové! Rozmažeš barvu.“

Bill se nad svými přáteli zasmál pro jejich podivné šaškárny, a poté vyšel po točitých schodech do kuchyně. Natáliini rodiče si spolu vyšli na rande, takže mládež po celý večer převzala otěže nad domem. Bill zhltnul poslední kousek pizzy, kterou si objednali asi před hodinou, a pak v lednici našel colu. Položil ji však na stůl, když si uvědomil, že musí na záchod. Ze svého místa na podlaze v Natáliině sklepě se minimálně hodinu ani nepohnul, a vše, co předtím vypil, začalo nést následky.

Jakmile se vyčůral, opláchl a otřel si make-up, který se mu během dne dost rozmazal, Bill popadl colu a zamířil zpátky dolů. Vyšel zpoza rohu a našel Andrease a Natálii nad něčím skloněné, a tak si odkašlal, aby upoutal jejich pozornost a při tom otevřel colu. Odskočili od sebe, posílali Billovi poplašené pohledy, a něco dopadlo na podlahu.

Billův mobilní telefon.

„Co to s vámi je, lidi?“ Zeptal se Bill, odložil si colu a natáhl se pro svůj telefon. Natálie s Andreasem se ani nepohnuli, jen spolu sdíleli pohledy, a Bill se podíval na displej. Byla tam otevřená konverzace, kterou vedl s Tomem před několika dny.

Všechno, co by kdokoli potřeboval k tomu, aby Billa usvědčil, bylo přímo tam, v jeho telefonu. Nejdřív Marina, teď Natálie a Andreas. Bill uvažoval, jestli by mu vůbec nějak pomohlo, kdyby si Tomovo jméno v telefonu změnil.

„Promiň, Bille, zapípal ti telefon a my jsme si mysleli, že ať už to bude kdokoliv, tak nám to možná vysvětlí, proč jsi dneska tak divný. Ale bylo to od něj…“ Andreas se odmlčel, nesetkal se s Billovým pohledem.

Natálie vyskočila na nohy. „Promiň? My se nebudeme omlouvat! Bill píchá se svým učitelem a my jsme ti, kteří se budou omlouvat?“

Bill zadržel dech, skákal pohledem mezi svými dvěma přáteli a snažil se přijít na to, co by měl říct, ale Natálie mu k tomu nedala šanci. Ukázala na telefon v Billově ruce.

„Zavolej mu. Hned.“

„C-cože?“

„Zavolej mu a rozejdi se s ním!“ Prohlásila Natálie, jako by to byla ta nejjasnější věc ze všech, a Bill byl tak překvapený, až o krok ustoupil.

Tenhle scénář si ve své hlavě přehrával už několikrát, kdykoliv, kdy si představoval, jak nakonec bude muset svým přátelům nějak podat to, že randí s Tomem. Představoval si Andrease s Natálií ve všech variantách od zrazených, ustaraných, až dokonce po tu, kdy za něj byli šťastní. Ale tohle rozhodně nepředvídal.

„Cože? Ne!“ Bill si zastrčil telefon do kapsy a překřížil si ruce na hrudi. „Ty ani nevíš-„

„Co musím vědět, kromě toho, že spíš se svým zatraceným učitelem, pravděpodobně tě využívá, a je mi jedno, jestli si myslíš, že jsi ´zamilovaný´ nebo cokoliv-„

„Pro tvou informaci, my jsme zamilovaní,“ odsekl jí Bill nazpět, což při pohledu zpět byl nejspíš špatný nápad, ale v tu chvíli nedokázal nechat tam Natálii jen tak stát a chrlit o Tomovi lži.

„Páni, ty jsi neuvěřitelný, Bille! Já prostě – Nemůžu uvěřit, že bys byl tak zasraně pitomý! Hele, jestli mu hned teď nezavoláš, zavolám na policii a řeknu jim-„

„Okay, okay! Do prdele, okay, bože Natálie…“ Bill se znovu natáhl pro telefon; Natálie už měla v ruce svůj, a Bill ho nervózně pozoroval, jako by to byla nabitá zbraň. Bylo mu vyhrožováno, očividně, ale on věděl, že svým vlastním zvráceným způsobem se na něj Natálie snažila dávat pozor. Kromě toho, Bill mohl prostě Toma zítra navštívit a říct mu, co se stalo. Zhluboka se nadechl.

Vytočil Tomovo číslo a zvedl telefon k uchu, ale Natálie zavrtěla hlavou. „Hlasitý odposlech.“ Bill udělal, jak mu bylo řečeno, pak poslal zoufalý pohled Andreasovi a čekal, až do toho skočí a řekne Natálii, že se zbláznila, ale on se jen vztekle odvrátil. Takže byli naštvaní oba.

„Hele, jestli se tohle chystám udělat, pak nemůžete-„

„Haló?“ Bill byl přerušen Tomovým hlasem, a Billovi se zhoupnul žaludek, když si uvědomil, co se právě chystá udělat. Podíval se prosebně na Natálii, doufal, že to zlehčí, řekne, že to byla jen zastrašující taktika a stáhne se, ale ona na něj jen nadále zírala. „… haló? Bille?“

„A-ahoj, Tome,“ řekl Bill, posadil se a položil telefon vedle sebe. Rukou si zajel do vlasů a nervózně za ně zatahal. Bylo mu tak trochu na zvracení.

„Co se stalo?“ Zeptal se Tom okamžitě, a Bill poslal poslední pohled Natálii. Tohle nemohl udělat. Nemohl Tomovi zlomit srdce, zvláště ne bez pořádného vysvětlení.

„Ehm, já myslím-“ Bill odtrhl pohled od svých přátel, vzdal jakékoliv očekávání shovívavosti. „Opravdu si myslím, že bychom to měli… skončit.“ Ta slova z něj vyšla ven bez toho, aby si je musel v hlavě předem zformulovat. Zavřel oči a přitáhl si kolena k hrudi, na zlomek vteřiny Natálii tak moc nenáviděl. „Myslím… že to tak bude nejlepší.“

Nastalo dlouhé ticho a Bill to nemohl vystát. „Tome? Řekni něco.“

„Máš pravdu,“ řekl Tom nakonec, ačkoliv jeho slova zněla přiškrceně. „Bude to tak nejlepší.“

Billem projel záblesk vzteku, když se Tom tak lehce vzdal, možná doufal, že za něj Tom bude bojovat, ale v konečném důsledku Bill věděl, že by se jej Tom nikdy nepokusil přinutit, aby s ním zůstal. Billův vztek na Toma se rychle transformoval do odporu k jeho přátelům. Zavřel telefon, zvedl se tak rychle, až se mu zatočila hlava, a otočil se ke schodům. Neměl pro své přátele ani žádná slova, prostě se jen od nich musel dostat tak rychle, jak jen to bylo možné. Vyběhl schody a odešel.

autor: Dušinka