Genesis 37.

Paul padl do postele jako podťatý. V životě ho tak nebolely nohy jako po dnešní směně v kuchyni. To byl ale nápad. Kuchařka ho nakonec chválila, dávala ho všem za vzor, jak je šikovný a pracovitý, a nabízela mu, jestli u nich nechce zůstat napořád. Když jí tlumeným hlasem řekl, že nemůže a kdo vlastně je, chytila se překvapeně za pusu, a nevěřícně koulela očima. Slovíčko Kat bylo mezi obyvateli nechvalně známo, a nikdo z obyčejných lidí netušil, že má nového pomocníka.

„No, tak to až něco provedu, budu mít u tebe protekci, že jo?“ uculovala se po chvíli kulatá žena.

„Jasně, Emily, ale bude to na oplátku, jo?“ zakřenil se Paul, známost v kuchyni se vždycky hodí. Podali si na to ruku, pakt vzájemné pomoci byl uzavřen k jejich oboustranné spokojenosti. Paul nepochyboval, že tahle dobrá žena se Katovi nikdy do rukou nedostane, leda by nasypala do jídla jed. Usmál se nad tou představou, ale teď už nadějný kuchtík sotva držel víčka, byl rád, že vůbec do postele došel po svých. Bohužel, brzy ráno nastupoval na další směnu, Emily ho prostě ukecala. Jak tak usínal, přemýšlel o tom, že má vlastně u Kata celkem dobré bydlo.

~*~

Bill procházel liduprázdnou chodbou prvního patra, byl uvolněný a spokojený sám se sebou, vracel se k sobě. Musel sice pod pohrůžkou návratu na Katovo slíbit, že o svém pobytu u něj nikomu neřekne ani slovo, měl každému tvrdit, že byl zavřený na izolaci v nemocnici, ale to mu nevadilo. Kat nebyl zdaleka tak děsivý, jak se o něm po společenství povídá, a krom toho už věděl, že lhát umí, takže se ničeho nebál. Byl neuvěřitelně šťastný, že se mu podařilo odvrátit hrozící katastrofu, aniž by tušil, jakou zvláštní shodou okolností se to vlastně povedlo. Ale to bylo v tuhle chvíli jedno. Když o tom tak uvažoval, snad by ani nelhal, kdyby na přímo položenou otázku odpověděl, že není gay. Nikdy se přece do žádného jiného kluka ani muže ze společenství nezamiloval… až do Toma, a to je přinejmenším podivné. Kdyby byl na kluky, tak, jak jim vždycky říkali, že homosexuálové jsou, líbili by se mu přece i jiní muži, nejen Tom. Ale teď už to bylo jedno. Byl volný! To je pro tuto chvíli nejdůležitější.

Několikrát si na liduprázdné chodbě hlasitě odkašlal, než otevřel dveře svého apartmánu, a silně za sebou bouchl dveřmi. Doufal, že ho Tom v nedaleké místnosti uslyší. Nemohl za ním hned jít, aniž by vzbudil Katovu pozornost, bylo mu jasné, že věc, kvůli které ho dole vyslýchal, se jen tak nevypařila, zrovna tak jako Tomovo sledování. Budou se muset chovat trochu jinak, už to nepůjde tak jednoduše jako dosud. Jejich společně strávený čas bude muset být kratší, bohužel. Oddechl si, když za ním zapadly dveře, mrknul na hodiny, byla téměř jedna po půlnoci. Tom už nejspíš dávno spí. Pokud všechno správně pochopil, myslí si o něm, že je zavřený na izolaci, a přinejmenším umírá na nějakou šílenou neznámou infekci, ale s tím se prozatím nedalo nic dělat. Nebýt kamery, vlítl by k Tomovi do pokoje a skočil mu přímo do postele radostí, ale ta slídivá potvora tam bohužel stále byla.

S úlevou ze sebe stáhl obyčejné staré džíny a triko, které na něj někdo navlékl, když ho odnášel spícího ke Katovi, a přihodil je k ostatním kouskům, které se tu a tam válely. Neměl chuť na nic jiného, než se pořádně vysprchovat a zapadnout do postele. Pokud se Tom nevzbudil prásknutím jeho dveří, nejspíš už se to do rána nestane, tak nemělo cenu se tím trápit. Doufal, že zachování tradice ranního buzení kytaristy bude v pohodě.

~*~

Sascha se nemohl dočkat, až mu skončí dnešní odpolední směna. Celý den v práci nemyslel na nic jiného, než kdy a jak bude zásah probíhat. Detektiv Hüne mu dopoledne volal, že šéf schválil podání žádosti o nasazení protidrogové jednotky na jejich případ, ačkoliv k tomu měl spoustu všetečných otázek, a že ale zatím není jisté, jestli a kdy to proběhne. Ujistil ho, že pokud to schválí, bude vše velice rychlé, takže se má připravit a mít potřebné věci neustále s sebou. Měl být v pohotovosti a čekat na telefon, může ho vzbudit uprostřed noci nebo vytáhnout z práce, o kterou tím nejspíš definitivně přijde. Jeho šéf nebyl vůbec tolerantní, ještě Saschovi neodpustil pletky s policií, zvlášť s tím tlustým hulvátem, jak se vyjádřil o detektivovi, který ho vyhodil z jeho vlastní kanceláře, a čekal na příležitost, jak se budoucího novináře zbavit. Bylo to ovšem vzájemné, takže pokud se všechno podaří a Sascha bude mít svou vysněnou reportáž, hodí tomu připlešlému páprdovi výpověď na hlavu s chutí jako první. Jediné, co ho tady ještě drželo, byla očekávaná první, a nejspíš i poslední výplata.

„Zase lelkujete, pane Wernicke?“ ozval se Saschovi za zády nepříjemně pisklavý hlas, až skoro nadskočil.

„Nelelkuji, pane vedoucí, přemýšlím právě nad tím, jestli nepřehodit támhlety dvě varné konvice s těmi žehličkami, zdá se mi to takové celé neurovnané, nepůsobí to dobře ani barevně, co říkáte?“ otočil se na toho otravu s nejširším úsměvem, jakého byl schopen. Samozřejmě to byl nesmysl, který si právě pohotově vycucal z prstu.

„Myslíte?“ podíval se šéf na inkriminované místo, chvíli mlčel a pak nechal Saschu Saschou a vydal se k vitríně. „Eriko!“ zapištěl na jednu z prodavaček, která nedaleko leštila sklo přesně podle jeho pokynů. „Nechte toho na chvíli a pojďte sem. Nevidíte, že to tady neladí? Přehoďte ty konvice a dejte místo nich žehličky, bude to tak mnohem úhlednější. Tady člověk nic nemůže nechat na vás, chásko jedna nezvedená, o všechno abych se staral já.“ A s těmito slovy odkráčel do své kanceláře, aby dal zase na chvíli pokoj. Sascha se jen ušklíbl, když chudák Erika protočila oči v sloup a začala plnit pokyn svého šéfa, už to nekomentoval ani v duchu, přesně věděl, co dělá, když mu říkal svůj postřeh. Takhle to bylo vždycky. Nemohl se dočkat, až odtud definitivně vypadne.

~*~

Kat byl spokojený. Propustil Billa, jak se se šéfem dohodli, snad se kluk bude teď po holkách poohlížet víc, stejně jako Tom, když prošel Paulovou hypnózou. Ten nápad s falešnou pannou pro Billa vůbec nebyl špatný, Kat doufal, že šéf pro svého oblíbence udělá výjimku, když ho tak zapřísahal, aby mu neubližoval. Nakonec byl zpěvák hypnabilní celkem dobře, takže bylo jasné, že denní dávce ovlivnění hypnózou neuniká, ale zřejmě je opravdu silná osobnost, a tudíž má na věci svůj pohled. To bylo poprvé, co se Kat ve společenství s někým takovým osobně setkal, ne že by vídal někoho jiného než potencionální zločince, ale stejně, ti bývají většinou jiní než ostatní poslušné ovečky. Ještě nezažil, že by se komukoliv nelíbil zdejší systém, a dokonce si ho dovolil kritizovat nebo se mu vzepřít, všichni s ním byli srozuměni a šlapali jako hodinky. Když si Kat dvojčata v duchu porovnal, došlo mu, že nebýt Tomovy vymazané paměti, byli by nejspíš oba stejní. Ta hádka, která proběhla mezi Tomem a Davidem, týkající se trenérek, byla vlastně hodně podobná tomu, jaký postoj k věci zaujímal Bill. Jeden jako druhý byli pěkně drzí floutci, a to se Katovi nesmírně líbilo. Konečně něco nového ke studiu.

Měl před sebou totiž zajímavou misi. Rozhodl se, že tuhle příležitost musí využít. Bude dvojčata pozorovat a srovnávat, třeba díky nim přijde na něco nového. Poslední dobou mu chyběly nové podněty, v podstatě se – nebýt Paula – nudil, a tohle bylo velice vítané zpestření. Až ráno zruší šéf karanténu, zajde si pro Paula a začnou pracovat na novém projektu. Samozřejmě ho bude muset zavázat přísným mlčením, ale už si v duchu maloval, jak budou dvojčata pozorovat, a pak vyhodnocovat údaje. Mohla by z toho vzniknout docela hodnotná studie vývoje jednovaječných dvojčat v různých prostředích. To mu připomnělo, že by měl instalovat kameru i k Billovi, aby měl šanci je společně sledovat celý den. Bohužel, tohle podléhalo šéfovu schválení, takže chvilinku potrvá, než to bude moct zařídit, ale doufal, že povolení dostane. Vždycky byli se šéfem zadobře.

~*~

Tom se probudil brzy. Ručičky na hodinách ukazovaly za deset minut šest. Vzhledem k tomu, že včera díky vyčerpání a pláči nakonec prospal půlku dne, byl teď dokonale odpočatý. Sice si uvědomoval, že situace pořád není dobrá, ale myšlenka, že jeho nejmilovanější člověk v tomhle zatraceně šíleném podzemním světě není na smrt nemocný, ho alespoň malinko uklidňovala. Snad Kat Billa nijak nemučí, protože tísnivý pocit na hrudi, který měl ještě včera, když usínal, sám od sebe najednou zmizel. Doufal, že je Billovi líp nebo už zcela dobře. Netušil jak, ale prostě to cítil.

Vstal, dal si rychlou ranní sprchu, oholil se, vysušil dredy a rozhodl se, že bude čekat na snídani. Podle toho, co se dočetl v Paulově vzkazu, měl by ji opět přivézt on. Třeba bude mít pod miskou další zprávu. Teď litoval, že jeho včerejší vzkaz roztrhal a spláchl do záchodu, neměl totiž na co napsat odpověď. Nemohl jen tak vylézt na chodbu a bavit se s ním, kamera v jeho pokoji všechno sledovala, a mohlo by to mít následky. Nikdo nesmí vědět, že se s Paulem baví mimo oddělení převýchovy, to věděli oba. Jenže všechny papíry byly u Billa, u něj se kvůli kameře společně nikdy nezdržovali, tudíž teď nebylo na co psát. Na toaletní papír se psalo špatně, byl příliš jemný… ledaže by utrhl kus mapky nebo časopisu, jenže ten byl celý černý a na lesklém papíře, tudíž k ničemu, a mapu se mu ničit nechtělo. Měl by Paulovi ale odpovědět, aby ho ujistil, že podle jeho názoru na jejich plánovaný útěk zaručeně nikdo nepřišel, protože to by je sbalili už dávno všechny tři. Jenže co teď? Dostal nápad. Sice věděl, že by neměl provokovat, ale snad si jeho chvilkového zmizení nikdo nevšimne. Bude přece hned zpátky.

Vystrčil opatrně hlavu na chodbu, všude bylo mrtvo, na tomhle patře lidi v půl sedmé nevstávali. O dvě poschodí níž už to bylo jiné, tam bylo živo od pěti ráno, ale tady jako by nikdy nežila živá duše. Vylezl na chodbu, své dveře nechal pootevřené, aby nedělal zbytečný hluk, a vydal se k Billovu apartmánu. Půjčí si pár papírů, na kterých hrávali lodě, rychle se vrátí k sobě a napíše Paulovi vzkaz. To byl plán.

Nenamáhal se klepat, z prázdného pokoje by ho stejně neměl kdo vyzvat, a potichu zmáčkl kliku. Vešel dovnitř, nasál Billovu charakteristickou vůni, jíž byl pokoj neustále prostoupen, a zaplavila ho vlna stesku a lásky zároveň. Nechal si pootevřené dveře, aby sem dopadalo alespoň slabé světlo z chodby, nechtěl rozsvěcet. Už se tu dávno vyznal, skoro líp než u sebe v pokoji, kam chodil většinou jen spát, takže nebyl problém udělat pár kroků směrem k nočnímu stolku, na kterém, jak věděl, ležel vždycky Billův sešit s písničkami a v něm papíry na lodě. Nakonec si může půjčit obojí, bude si moct aspoň znovu přečíst všechny Billovy zápisky, nebude se tak muset nudit, než skončí karanténa.

Strnul v půli kroku, když zaznamenal šustivý zvuk. Někdo tu byl. Strnul téměř vyděšený, že ho bude chycen při porušování pravidel, když se ozvalo jemné zamručení. Přesně takové, jaké vydával ze spaní jen jeden jediný člověk, kterého znal. Rychleji než blesk se vrhl k nočnímu stolku, rozsvítil lampičku, aby si ověřil, že ho smysly neklamou, a vzápětí už se usmíval jako měsíček na hnoji, když uviděl zpod peřiny čouhat střapaté černé vlasy. Chvilku tam jen tak stál a užíval si, že má svého Billa zase zpět. Takový nával štěstí už dlouho nezažil. Tak proto se mu ulevilo.

„Bille,“ zašeptal s láskou potichounku, aby svého miláčka nevzbudil, jen si chtěl užít to oslovení. Pomalu se přiblížil k posteli a opatrně se posadil na krajíček. Jemně chytil do prstů lem peřiny, která zakrývala zpěvákovu spící postavu, trochu ji odhrnul, aby se mohl pokochat jeho krásnou tváří, malinko zmuchlanou, nenalíčenou, ale přesto nejkrásnější, jakou kdy viděl. Láska, která v tu chvíli naplnila jeho srdce, byla skoro nebezpečná, jak mu zrychlila puls. Stále se usmíval, zapomněl na všechno kolem sebe, a jen se díval a poslouchal jemné chrápání, které tak často slýchával, když vedle sebe usnuli a on se vzbudil první. Vztáhl ruku, aby zlehka pohladil černé vlasy, ale nakonec neodolal a opatrně do nich zabořil prsty, byly krásně jemné, přírodní, bez laku, který mu většinou bránil si je užívat. Bill se pokaždé rozčiloval, že mu zkazí účes, utíkal mu, byl někdy horší než ženská. Tom ho ale miloval se vším všudy, dokonce i chrápajícího nebo s načuřeným obličejem, když se občas o něčem pohádali.

Naklonil se k spícímu Billovi, nemohl odolat, musel ho políbit alespoň na čelo, než se bude muset zase sebrat a jít zpátky do svého pokoje. Nechtěl ho budit, určitě byl od Kata unavený, ale to, že ho pustili, svědčilo o tom, že je snad všechno v pořádku. Přitiskl rty na zpěvákovo čelo, rozhodnutý odejít, když ho náhle obtočily dvě štíhlé paže a on leknutím skoro upadl na Billa.

„Tomi,“ zachraptěl rozespalým hlasem. „Tak moc se mi po tobě stýskalo.“ Svými hubenými chapadly stáhl Toma k sobě, nenechal mezi nimi ani milimetr místa.

„Mně taky, ty můj malej chrápale,“ odpověděl s úsměvem ještě překvapený a náhle uvězněný Tom, nemohl se ani hnout.

„Já nechrápu,“ ohradil se Bill jako vždycky, když si z něj Tom dělal kvůli tomu legraci.

„Ale chrápeš,“ ujistil ho Tom. „Před chvilkou jsem to skoro nábožně poslouchal,“ dodal, aby si Billa trochu uchlácholil, jeho snaha své jemné chrápání neustále popírat mu přišla roztomilá.

„Jestli chrápu, tak za to nemůžu, dole byla pěkná zima, asi jsem nastydl a budu mít rýmu,“ kňoural rozespale na svoji obranu Bill. Přece nemohl připustit, že on, dokonalý Bill, zpěvák, superstar, obyčejně chrápe jako nějaký starý chlap.

„Ale ty moje chudinko malá,“ politoval ho s úsměvem Tom, zatímco ho líbal na čelo a hladil jeho rozcuchané ranní vlasy, „doufám, že ti tam dole neubližovali, měl jsem o tebe šílený strach.“

„Ne, nic se mi nestalo, jen jsem musel odpovědět na pár otázek,“ reagoval Bill stále ještě chraplavým hlasem. Asi bude opravdu nastydlý, to bude mít zase David radost, až budou muset zrušit mše. Ale teď mu to bylo absolutně jedno, měl lepší věci na práci.

„Tak krásně voníš,“ nasál Tomovu vodu po holení, „líbej mě, nemohl jsem se tě dočkat, a tys chrněl, když jsem se v noci vrátil,“ šeptal Tomovi malinko vyčítavě do ucha, zatímco ten nedělal nic jiného, než že ho líbal, kam mohl. Každé místo zvlášť, jako by jeho kůži uctíval, mazlil se s každým milimetrem čtverečním jeho obličeje, s každou jednotlivou pihou, něžně se otíral o rašící strniště, které si už Bill neměl sílu včera večer oholit. Byl šťastný, že může. Až teď, když Billa na chvíli ztratil, viděl, jak silný je cit mezi nimi, jak strašné by bylo, kdyby se už nikdy neviděli. Ale uvědomoval si, že to by se bohužel mohlo lehce stát. Nemůže se teď nechat strhnout, ačkoliv by strašně rád, mohl by je někdo nachytat. Nechal pootevřené dveře na chodbu, každý, kdo šel kolem, by sem mohl nakouknout a chytit je spolu v posteli, líbající se, možná i milující se…

„Musím jít,“ odtrhl své nenasytné rty od Billovy spánkem vláčné kůže, ačkoliv by se k ní nejradši přisál navždycky, „nesmí nás nikdo nachytat. Nechal jsem otevřeno,“ přidal ještě vysvětlení, když Bill nespokojeně zakňučel. „Musím se vrátit k sobě, je karanténa, Kat uvidí, že tam nejsem, a bude průšvih,“ šeptal, zatímco tiskl pár posledních polibků na Billovy rty. „Musíš mě pustit, lásko,“ usmál se. „Až utečeme, budeme spolu celé dny, týdny, roky, budeme mít na tohle spoustu času. Teď musíme být hodní.“ Definitivně se odtrhl od Billa a vyvlíkl se z jeho sevření.

„Bude se mi stýskat,“ zabručel Bill, když už bylo jasné, že Toma nezadrží.

„Mně taky, ale uvidíme se hned, jak zruší tu pitomou karanténu. Když už jsi tady, bude to určitě brzo, ne?“ zeptal se. Předpokládal, že Bill ví, co a jak.

„Jo, měli by to vyhlásit někdy kolem sedmé, říkal Kat, přijdu tě vzbudit jako vždycky,“ potvrdil Tomova slova, „na snídani ti všechno povím, tak už utíkej, nebo tě stáhnu zpátky a už tě nikdy nepustím.“ Pobídl s úsměvem Toma. „Miluju tě,“ zašeptal, ještě než se Tom dostal ke dveřím.

„Já tebe víc,“ usmál se Tom a rychle zmizel na chodbě. Nemohl se dočkat snídaně.

autor: Janule