Just my boy 42.

Open heart

Obloha, potažená šedou, slunci neproniknutelnou clonou, povolila ze svých spárů provazce hustého, vytrvalého deště. Dešťové kapky se jedna za druhou snášely na jarem prohřátou zem a dopadajíce na okenní parapet, vytvářely slyšitelné, pravidelné bubnování.

Uplynulo několik málo hodin od operace jeho matky. Uplynula jen krátká chvíle od okamžiku, kdy se vrátil z nemocnice domů. Od lékařů se nedozvěděl nic víc, než jen to, že pro jeho maminku udělali vše, co bylo v jejich silách.

Zahlédl ji jen krátce na jejím pokoji, bližší přístup byl pro něj na několik dalších hodin zakázán. Potřebovala ticho, klid a odpočinek po tak náročném zásahu do svého těla. Uposlechl tedy rad lékařů a po několika dlouhých hodinách, plných strachu a nejistoty, se vrátil domů.

Odtrhl pohled od jarního, deštivého počasí, panujícího za oknem a zhasínajíc malé světlo, jen chabě osvětlující kuchyň, polonahý, jen ve spodním prádle opustil místnost, kde se až dosud zdržoval.

Protřel si ospalá, klížící se víčka, toužící po spánku, rozsvítil světlo v chodbě vedoucí k hornímu patru, a ponořen ve svých myšlenkách, vstoupil na první schod.

Tiché, přesto důrazné zaklepání, jež protrhlo ticho, panující v malém domku.

Tiché, avšak dosti slyšitelné, aby zastavilo jeho kroky, pomalu stoupající vzhůru po schodech k jeho pokoji.

Otočil se, pohlédl na vchodové dveře, z nichž se klepání ozývalo. Přistoupil blíž a jen váhavě, přesto však s malou zvědavostí objal prsty kliku a zatáhl za ni. Dosud zavřené dveře, skrývající neznámého, se nyní otevřely dokořán.

Vysoká, štíhlá postava. Pootevřené, chvějící se rty, z nichž se nevylinulo jediného slova, jediného hlásku. Hluboké, potemnělé oči, jež k němu vzhlédly, střetly se s těmi jeho v jediném, dlouhém pohledu.

Jeho ruka rychle, bezmyšlenkovitě pustila kliku dveří a on instinktivně ucouvl, udělal krok vzad. Pootevřenými dveřmi mu tak naznačil vstup dovnitř, aniž by si to sám uvědomil.

„Tome,“ tiše vydechl a vstoupil dovnitř, blíž k chlapci, jehož kroky teď jen nevědomě směřovaly dozadu, dál a dál do jeho malého domku.

Překročil práh, udělal jen pár malých krůčků… a konečně se ocitl v cíli své dlouhé cesty, tam, kde si přál být nejvíc. Dveře se za jeho zády tiše, nepozorovaně zavřely.

„Proč jsi…“

„Protože pokud po něčem opravdu toužím, potom o to chci bojovat. A nezáleží na tom, jak moc a jak dlouho.“ Tiše přerušil jeho slova svými a kráčel blíž, stále blíž k chlapci, jehož jindy nevinné oči, plné plachosti a strachu, k němu nyní zmateně, nejistě vzhlédly.

„Co to znamená?“ Nesměle zašeptal svoji otázku, odvážil se plně vzhlédnout k jeho tváři.

Malý, tajemný úsměv. Přelétl po jeho rtech, rozjasnil svým kouzlem mladíkovu tvář, zatímco jeho oči se vpíjely do chlapcových, ani na okamžik neuhnuly svým pohledem.

„Znamená to, že jsem se rozhodl,“ odpověděl, pomalu k němu kráčel blíž a blíž. Naposled ustoupil vzad, ucítil na svých zádech dotek chladného zábradlí schodů. Již neměl kam couvnout, kam se vzdálit, kam utéci.

A chtěl před ním vůbec utíkat?

Zastavil se, jen plaše sklopil svůj pohled před tím, jenž se na něj stále upíral. Cítil jeho blízkost, jež jej činila nervózním, neklidným.

„Nemám ničeho. Nic, co bych ti mohl dát, co bych ti směl nabídnout,“ špitl, jen bolestně přivřel svá víčka. Najednou si připadal malý, tak malý a nicotný. Až příliš, příliš před jeho osobou. Příliš před ním.

Přistoupil blíž, jen lehce zavrtěl hlavou.

„Ne, nemáš, Tome. Protože už jsi to udělal. Nabídl jsi mi to nejcennější, co máš. Nabídl jsi mi tohle,“ pomalu vztáhnul svoji dlaň a jen lehce, opatrně ji přiložil na místo na chlapcově nahé hrudi. Na to místo, kde pod kůží bilo jeho srdce. To nejvzácnější, co mu směl dát, co mu onoho rána složil k jeho nohám.

„A já si toho opravdu vážím. Chci to přijmout,“ dokončil svůj monolog, vzhlížejíc k nevinným očím, jež před těmi jeho jen bázlivě uhnuly.

„Ale já nejsem bohatý,“ tiše zavrtěl hlavou, cítil stud, zalévající jeho líce, jež se před hlubokým, uhrančivým pohledem jen marně pokoušel skrýt.

Lehce vztáhnul svoji dlaň, malý, něžný úsměv projasnil jeho tvář, jakmile se prsty opatrně dotknul té chlapcovy, plaše sklopené, jen pomalu, jemně ji pozvedl do úrovně své.

Stačil jediný, krátký pohled do nevinných, oříškových očí a on si byl jistý. Víc, než kdy jindy. Víc, než před chvílí, kdy opouštěl svůj dům, zanechal v něm všechno to, na co byl až dosud zvyklý. Celý svůj dosavadní život.

„Já vím, Tome. A přesto vím, že jiného muže nechci,“ odvětil a pevně se dívajíc do jeho očí, pomalu sklonil svoji tvář k chlapcově.

Jejich rty se o sebe otřely, zpočátku nesměle a váhavě. Až po chvíli lehkých, nevinných doteků splynuly v jedny a setkaly se v prvním, hlubokém polibku, za nímž následovaly další.

Tiše vydechl a samovolně přivřel víčka, plně se poddal Tomovu něžnému laskání, jímž jen jemně, láskyplně hýčkal jeho rty. Stačilo tak málo. Jediný polibek z Tomovy strany stačil k tomu, aby z něj opadlo všechno to, s čím sem šel. Všechna ta nejistota, strach, zda jej chlapec přijme. Zda mu dovolí pohlédnout do svých očí. Říct mu to, proč sem vlastně přišel.

Teprve teď, když se nechával unášet jeho polibky, když cítil paže, jež se jen plaše začínaly ovíjet kolem jeho pasu, a vnímal vůni, jeho vůni, vycházející z horké, rozpálené pokožky, nelitoval svého rozhodnutí. S každým dalším okamžikem stráveným v jeho blízkosti si uvědomoval, jak moc byla každá chvíle bez něj dlouhá. Delší, než kdy předtím myslel.

„Bille,“ jemný, chraplavý hlas jen něžně zašeptal do ticha mezi nimi, narušovaného jen naléhavými polibky, jeho jméno.

Cítil, jak přilétlo na jeho rty ve slabém, přesto však v tom nejkrásnějším zašeptání, přinutilo jej jen na malý okamžik přerušit své polibky, vzhlédnout k oříškovým očím, jež se na něj upíraly.

Oplatil jim jejich pohled, a jakmile ucítil něžné, nesmělé doteky dlaní, jež se jen nepozorovaně přesunuly z jeho pasu na jeho tvář, zasněně přivřel víčka, jen tiše vnímal sílu tohoto okamžiku.

Lehce, mazlivě se otřel o jejich měkká pohlazení, nechal se hýčkat a rozmazlovat tím láskyplným, hřejivým teplem, jež z nich vycházelo, nutilo jej plně se oddat jeho kouzlu, nemyslet již na nic. Na nic, co by smělo tuto chvíli zkazit.

To teplo, jež mu celé poslední dny chybělo. Teplo, jež postrádal. Teplo, jež nedokázaly vykouzlit žádné jiné doteky, jen ty chlapcovy. Jímž jej nedokázal zahrnout nikdo. Jen on.

Tiše vydechl a opírajíc se do láskyplné něhy v podobě Tomových doteků, téměř neslyšně, blaženě zavrněl. Jak moc si přál, aby se jej takhle dotýkal, hladil, laskal, hýčkal jeho rty polibky, plnými něhy. Jak moc po tom toužil.

„Odpusť… odpusť mi, prosím. Byl jsem… tak hloupý,“ tiše, téměř neslyšně zašeptal proti jeho tváři.

Bylo to poprvé, poprvé po několika dlouhých letech, kdy se omluvil, přiznal svoji chybu, jeden ze svých nedostatků před někým jiným. Zahanbeně sklopil tvář, na níž jen o pár chvil později spočinula Tomova dlaň.

„Měl jsem strach… bál jsem se, že jsem tě toho rána ztratil. Že už tě nikdy neuvidím,“ zašeptal a bolestně přivřel víčka, pohlédl do mladíkovy tváře v tutéž chvíli, kdy přes ni přelétl malý, téměř neznatelný úsměv.

Jeho slova vyzněla mladíkovi úsměvnými.

„Hlupáčku,“ něžně se pousmál, teď to byla jeho dlaň, jež se vztáhla, a jen plaše, stále ostýchavě pohladila tvář toho druhého.

Jako by se snad bál, že mu chlapec s jediným jeho dotekem zmizí, laskal a dotýkal se jeho tváře tak nejjemněji, jak jen uměl.

Opětoval jeho malý úsměv a vzhlédnul, prsty jen lehce projel nadýchanou, uhlově černou vlnu, nyní zvlhlou od svěžího, jarního deště. Na jeho bříškách ulpělo pár drobných kapek.

„Jsi mokrý,“ zašeptal proti mladíkovým rtům, odpovědí mu byla jen tvář, jež se schoulila do jeho krku, a tichý, zvonivý smích.

*****

*****

„Jak se dostaneš domů?“

„Na tom teď nezáleží.“

Lehce zavrtěl hlavou, úsměv stále pohrával na jeho tváři, když se jeho paže jen pomalu, líně začaly ovíjet kolem Tomova krku. Naklonil se blíž a zajal jeho rty v dalších polibcích, tiše zapředl, jakmile ucítil první náznaky jeho úmyslu.

Chlapcovy opatrné prsty jen pomalu, postupně odepínaly knoflíky jeho mokrého kabátu, aby jej mohly uvolnit, plně stáhnout z jeho ramen.

Odpojil se od jeho rtů jen na milimetrovou vzdálenost a sklopil pohled, zadíval se na svůj kabát, jenž se pod chlapcovými prsty sesunul k jeho nohám.

Opustil jej pohledem a vzhlédl, jeho oči se střetly s oříškovými. Mohl v nich vidět, spatřit, přečíst všechnu něhu, lásku, jež z nich zářila. Patřila jen jemu.

„Máš tak velké, krásné srdce, Tome. A pokud jej budeš mít, pak nikdy nebudeš chudý, špinavý ani podřadný. Proč se neustále jen podceňuješ?“

Neodpověděl, jen mlčky pohlížel do jeho tváře, bez jediného slůvka, jež by mohlo narušit tuto chvíli. Bříškem palce něžně hladil bílé líce, počítal tisíce drobných, dešťových kapek, třpytících se jako perly v uhlově černých jemných vlasech.

Nezáleželo na tom, jak moc je poznamenal déšť, pro něj neztratily na kráse, hebkosti ani vůni, jež z nich vycházela.

Vůně, již miloval. Již po jejich společné noci nacházel každý večer v látce svého polštáře, pokaždé když uléhal. Tu vůni, jež jej uspávala, byla tím jediným, co mu po oné milostné noci zůstalo. Co mu zůstalo po něm.

Teď ji cítil. Byla všude kolem něj, směl ji vdechovat, kolik chtěl, najednou jí bylo stále víc a víc. Poddával se jejímu kouzlu, utápěl se snad v hloubce potemnělého čokoládového moře, snad v okouzlující záři dvou nejkrásnějších hvězd, jež by na noční obloze nikdy nenašel.

Prsty jen nesměle, bázlivě hladil sametově jemnou pleť a přál si, ve skrytu duše toužil jen po jediném. Aby jeho sen zůstal neskončeným.

Nemohl tomu uvěřit. Ne tomu, co se tu odehrávalo. Bál se si přiznat, že by on, diva, po níž všichni muži prahli, jež si mohla ze stovek milenců vybírat, přišla právě za ním. Jen za ním.

Co všechno musel kvůli němu podstoupit. Vzdal se všech svých zvyklostí, předsudků, celého dosavadního života a přišel až sem. Až k němu. Přes stovky ulic města, přes hustý, neúprosný déšť, jenž bičoval tu krásnou, půvabnou tvář, po níž teď přejížděla bříška jeho prstů. Přes déšť, jenž nenechal jeho svršky suchými. Na vysokých podpatcích, jež učinily jeho nohy bolavými.

Copak toto pro něj nebyl dostatečný důkaz?

„Protože jsem až do této chvíle nevěděl o nikom, kdo by si jej zasloužil,“ odpověděl mu, jeho tichý šepot zanikl v dlouhém, hlubokém polibku.

Znamenal jeho city, všechno to, co k mladíkovi cítil.

„Otevři mi své srdce, Bille,“ zašeptal do pomalého, něžného líbání, jeho čelo se jen zlehka opřelo o to mladíkovo a on pohlédl do těch hlubokých, uhrančivých očí, jež se před pohledem těch jeho jen nesměle, vyhýbavě sklopily.

Nemohl mu však uniknout malý, jemný úsměv, jejž se před ním mladík jen neúspěšně pokusil skrýt.

„To znamená, že ano?“

Prsty lehce pozvedl jeho sklopenou tvář, snažil se vyhledat pohled těch krásných, čokoládových očí, jež před ním stále utíkaly.

Pousmál se, samovolně přivřel víčka v okamžiku, kdy mu jeho rty samy řekly odpověď.

Ovinul paže kolem jeho pasu a přivinul si jej do své náruče, nechal se unášet tím polibkem, jenž pro něj znamenal vše. Byl celou jeho odpovědí, tím jediným malým slůvkem, v nějž doufal, na nějž čekal.

Pomalu, láskyplně vzal jeho tvář do svých dlaní, prohloubil polibek, jenž byl pro něj tím nejkrásnějším.

Pevná, ledová zeď roztávala, mizela spolu s pýchou, pohrdáním a nepřístupností, jež ji činilo do této chvíle tolik nedobytnou. Tříštila se na milion drobných střípků pod sílou jeho lásky, již vkládal do každého drobného polibku. Zřítila se, poraženě padla s posledním dotykem jeho rtů.

Cesta k jeho srdci byla volná.

Odpojil se od jeho rtů a něžně se usmál, vzhlédl ke dveřím svého pokoje někde nad nimi, než se jeho pohled opět střetl s čokoládovým.

Sklonil se, do jedné z rukou vzal kabát, jejž před malou chvílí nechal spadnout na zem.

„Pojď. Nechci usínat dnes večer sám,“ zašeptal a proplétajíc své prsty se štíhlými udělal první krok vzhůru.

autor: Rachel