Zeiten ändern dich 29.

„Hm, dobře, zeptám se ho. Jo, zatím děkuju moc. Měj se.“
Otevřu oči, abych se ujistil, že stále ležím tam, kde jsem usnul, a že ten hlas právě patřil skutečně Tomovi. Byl sice z vedlejší místnosti a tichý, ale já se i přesto vzbudil. Moje hlava už nevyvádí jako předtím, a moje křeče v břiše o dost povolily. Možná, že mi dal Tom vážně něco účinného. Maličko se pozvednu, abych se podíval na mobil, kolik je hodin.
„Doufal jsem, že budeš spát déle, pro tvé dobro, ale zároveň jsem se obával, že jsem ti dal větší dávku, než bych měl,“ ozve se za mnou, a já se ohlédnu, kde spatřím usměvavého Toma opřeného o futro dveří. „Je ti líp?“
Lehce přikývnu a zůstanu přesně tak, jak mne on přistihnul. Tak, jak se přistihnu teď já sám.
„Dobře, kdybys měl zlomený žebro, nemohl by ses téměř hnout, vlastní zkušenost. Volal jsem jednomu známýmu, nemělo by to být nic jinýho, ani horšího, takže snad jen čekat než bolesti poleví. Udělám ti čaj, hm?“
„Černej, prosím,“ přikývnu jako loutka a opatrně se posadím.

Bolesti sice nejsou takové, jako před čtyřma hodinama, ale na dělání kotrmelců se taky ještě necítím. S výdechem se poprvé po místnosti rozhlédnu. Je to tady laděné do příjemných barev a kombinací moderních stylů a prvků s těmi staršími. Ač to nechci přiznat sám sobě, je to tady velmi útulné a příjemné. A jestliže je to tak, jak Tom říká, nechápu, jak tady nemůže žít plnohodnotně fungující rodina, když to tady rodinným duchem přímo přetéká.

„Dobré odpoledne. Nenechte se rušit.“
Málem na gauči vyskočím, jak mne osoba v jemně modrých šatečkách vyleká jen pozdravem. Snad Marry, jak Tom předtím říkal, vlítne do obýváku s širokým úsměvem, něco si vyzvedne zpoza dveří ukrytých u okna, a upaluje zase pryč. Tím, jak jsem šokován, mi dojde, že jsem ji ani nepozdravil. Dobře, musím ale přiznat sám sobě, že za to tak trochu nemůžu. Ona vážně byla rychlá jak střela.
To už ale zas do dveří vchází Tom.
„Děkuju,“ řeknu, když přede mne položí hrnek s čajem. „Ona,“ poukážu na dveře doufajíc, že Tom bude vědět, o koho jde, „je taková pořád? Tak hyperaktivní a jako šmouha, že jí ani člověk nezaznamená?“ usměju se.
Tom se mírně zasměje a zavrtí hlavou. „Ona se nedá pochopit. Někdy lítá, že nemáš šanci ji zaznamenat, a někdy se courá sem a tam a neví, co by. Jinak je ale fajn. Doufám, že tě nevylekala.“
„Trochu.“
Oba stočíme pohled na dveře, kudy stejně tak velkou rychlostí vběhnou dvě obrovské koule a valí si to přímo k Tomovi. „A někdy jí mám chuť uškrtit!“ rychle skloní hlavu a přikryje si ji rukama, když se na něj oba psi vrhnou. „Marry!!“ zakřičí Tom do skrytu své ulity a od vchodových dveří se ozve jen jemný hlásek oné slečny s omluvou a zároveň rozloučením. „Nazdar,“ rozloučí se Tom trochu opožděně se smíchem, když zvedne konečně hlavu a oba psi se v klidu uvelebí hlavou v jeho klíně. S úsměvem je pozoruji. Jsou skutečně nádherní, a jak vidno i dost poslušní. Jen co mi prolétne hlavou tato myšlenka, černý jedinec hned zas vstane a vyskočí na gauč za mne. Ohlédnu se s úsměvem.

„Hej! Basta! Dolů!“ přikáže na to ale Tom, načež se po něm pes jen líně koukne a pak uraženě seskočí a odkráčí si lehnout mezi dveře. „A trucuj dlouho,“ schválí mu Tom s úsměvem čin.
„Jsou hodně mazliví, že?“
„Na jejich velikost někdy až moc. Jen z Marry nemaj respekt, takže jí vždycky proběhnou ve dveřích, když odchází nebo přichází. Jinak mají zakázáno být uvnitř, ač jsem někdy měkej.“ S úsměvem podrbe druhého za uchem.
„Mají upřímné oči, kterým se těžko odolává.“
Tom mi s pousmáním přitaká, ale pokrčí rameny. „Oni mají rádi disciplínu, ale zároveň jsou schopní si postavit hlavu.“
„Někdy si myslím, že jsem se měl raději narodit jako pes,“ přitáhnu si deku a složím nohy pod sebe.
„Že?“ usměje se a mírně našpulí pusu. „Válet se celý den, nechat se hladit…“

„Tome, cítím se hloupě, nerad bych ti tady překážel a zdržoval tě,“ řeknu rychle a vezmu si do rukou hrnek, ze kterého upiji.
„Hloupě? Nemusíš, vůbec mě nezdržuješ, neomezuješ, ani nepřekážíš. Naopak, já se cítím hloupě, že nemůžu pro tebe více udělat.“
„Více?“ naznačím, jestli si dělá srandu. Vždyť už takhle toho udělal pro mě až dost. Dost na něj, na osobu, která mi dřív podrazila nohy s radostí. „Vždyť jsi mi pomohl, už to je víc než dost.“
„Ale nestalo by se to, nebýt mě,“ pokrčí rameny.
„Tys věděl, že…“
„Ne, to ne. Jen se Andreas nedokáže smířit s tím, že tohle jsem já.“
„No a Gustav s Georgem?“

„Ty v tom vůbec nehrajou roli. Jen si hrajou na strašný kamarádíčky. Přitáhnul je Andreas, jednou když jsme přijeli z kempu, kde se s nima náramně skamarádil. Známe se s Andreasem téměř od plenek, a byli jsme zvyklí dělat všechno společně. Nebo prostě jsme měli hlubokej kamarádskej vztah, a jednou, asi když nám bylo dvanáct, nám jeden kluk, z kterýho měl Andy respekt a bral ho jako vzor, řekl, že se chováme jak buzny. Že praví kámoši se nechovaj takhle. A Andy si myslel, že když mezi nás strčí další dva kluky, bude to vypadat stylově, budeme jako parta. Celkem nic zlého jsme neprováděli, celkem slušní, ale pomalu to už šlo od desíti k pěti. Andreas si přebíral hlavní slovo za všechny čtyři v rádoby partě, a vybíral nám zpočátku oběti. Pak, když umřela Joy, tak mi dovolili si vybít zlost na kom chci já, za to co se jí stalo, něco jako druh kompenzace. A takhle to pak trvalo až doteď. Nikdy jsem se pořádně s těma dvěma nesžil, ale bral jsem je už jako součást, která být musí, ač mi svým způsobem brali Andrease takovýho, jakýho ho znám já,“ nadechne se a opatrně ke mně zvedne pohled.

Načapu se, že na něho bez dechu zírám a snažím se zachytit každé jeho nadechnutí a vydechnutí mezi jednotlivými slovy. Pohledem neuhnu, ale mírně se narovnám. Ta chvilka ticha mezi námi je neskutečná. Nedokážu ji popsat, ale najednou jako kdyby přede mnou stál zranitelný člověk, který potřebuje obejmout, a to pevně.
Odhodlám se a nadechnu se. „A teď si oni vybíjejí zlost na mě, za to, že s nimi už nechceš mít nic společnýho?“
„Abych byl upřímný, nejspíš jo,“ přikývne a vydechne. Pohladí spokojeně oddechujícího psa ve svém klíně a pohledem zabloudí k tomu druhému. Ten vypadá, že si vystačí bez páníčka a spokojeně packou šmejdí po podlaze. „Nemáš hlad?“
„Ne, vůbec ne.“ Respektive, můj žaludek není nejspíš ve schopném stavu přijímat jídlo. Je smrsklý a bolesti v jeho okolí to jen potvrzují. „Ale děkuju.“
A jako bych to přivolal, když se podívám na svůj telefon zrovna ve chvíli, kdy se rozezvoní. S nádechem odložím hrnek s čajem a přijmu hovor.

„Vážně nechceš hodit až domů?“ zeptá se mě už podruhé Tom, když zastaví u domu mé babičky.
„Ne, vážně děkuju.“ Přisvědčím mu už podruhé s úsměvem a odpoutám se. Gordon mi telefonoval, že potřebuje něco nutně v Magdeburku, a že tudíž až si vyřídím návštěvu v útulku, budou na mě čekat u babičky. Dobře, návštěva útulku se nekonala, ale odvozem až domů autem nepohrdnu. A pokud jsem Toma pochopil správně, byl by ochotný mě také autem odvézt až domů, ale to už bych u Gordona nevysvětlil vůbec.
„Já jen, žes předtím nechtěl domů, tak jsem chtěl tvé setkání s rodinou oddálit na maximum. Samozřejmě myslím, než se ti udělá líp.“
„Tak to není. Ano, nebyl bych schopný předtím čelit Gordonovi doma. Je to prostě nevlastní otec, a samozřejmě, mám ho strašně rád, udělal toho pro mě i pro mamku hrozně moc, a nevím už teď, co bych bez něj dělal, ale s určitýma věcma se mi jemu jen svěřuje hůř.“
„Nemyslel jsem to tak, promiň. Chápu, že to musí být těžké. Těžší než s vlastním biologickým rodičem. Ale věř, že někomu je zatěžko svěřit se i tak.“
„Ale v poslední době se mi svěřuješ téměř se vším, máš ve mne takovou důvěru, nebo…?“
„Je to najednou prostě jednoduchý.“
„A to si zjistil kdy?“
„Myslím, že jsem to začal pozorovat pár měsíců zpět. Jen jsem potřeboval čas vyklestit ze sebe tu druhou osobu. Nebráníš se.“

Musím s pousmáním přikývnout. Má naprostou pravdu, nebráním se. „Protože jsem uvěřil, že v tobě dřímá něco, co mne zajímá a co chci poznat.“
„Co chceš poznat. A to je přesně to, co mne usvědčuje v tom, že chci trávit čas v tvý blízkosti. Dělá mi dobře, že jsi momentálně jediná osoba, která v mé druhé já věří. Potřebuju tě.“
Střetnutí našich pohledů po vyslovení „potřebuji tě“ je naprosto k nepoznání od dřívějších střetnutí a je naprosto prudká, a přitom jako bychom tím oba chtěli říci ještě něco více, co dosud žádný neměl odvahu vyslovit.
„Trávit čas v mé blízkosti? Má blízkost není nijak fascinující, téměř nudná. A pak, jsem druhý člověk, který v tebe chce věřit, protože tou první osobou jsi byl ty sám, jinak by se nic nezměnilo. Nevím, jak se to stalo, že se ti povedlo mne o tobě přesvědčit, ale doufám, že nevěřím slepě.“
Místo odpovědi si bezostyšně ukradne mé rty pro sebe a já se stanu jeho obětí. Tentokrát ale už dobrovolnou obětí jeho jemných rtů, které leč zdrženlivě, ale náruživěji naráží na ty mé. Když jeho jazyk, byť opatrně dobude mou pevnost, udělá můj žaludek takový kotrmelec, že zapomene i na všechny ty modřiny a křeče, které neustále slabě dorážejí.
Stejně takový kotrmelec udělá znovu, když se za mými zády ozve zaklepání na okýnko, které mne vyleká.

autor: Mintam

betaread: J. :o)