autor: Helie
„Mluvíš o něm jako o nějakém parazitovi. Pochop, on nemá kam jít. Zůstane tu,“ zavrčel Tom a opřel se pažemi o linku. Zíral ven, kde si pod stromy hrál Bill se Scottym. Bill mu házel klacíky a Scotty mu je s vrtěním ocasu vracel zpátky. V Billově tváři zářil spokojený úsměv.
„Tome, víš, co mi to připomíná? Je to, jako by ti bylo deset a venku jsi našel zatoulané štěně. Jak tě znám, přitáhl by sis ho domů. Tohle je to stejně, Bill možná někomu patří, jen ti to nemůže říct, protože to neumí…“
„To, že ti to tak připadá, ještě neznamená, že o něm můžeš mluvit jako o nějakém podvraťákovi! Proč je takový problém nechat ho tady? Dělá ti snad něco?“
Simone poraženecky svěsila hlavu. Nervózně kroutila prsty dohromady a vyhlížela z okna stejně jako její syn. Ona se ale na Billa nedívala s něžností a pochopením. Považovala ho jedině za přítěž. Za přítěž, která jí v tak krátkém čase změnila syna k nepoznání.
„Změnil tě,“ špitla. Tom se k ní prudce otočil. Na rtech měl ironický úšklebek a v očích slzy. Upřeně se zadíval Simone do očí, než zakroutil hlavou a vyšel prosklenými dveřmi na terasu. Nechal Simone v domě samotnou. Jakmile dosedl na podestu, přiběhl k němu Bill. Neměl u sebe svůj bloček, nemohl se Toma zeptat, co se stalo. Jen seděl vedle něj, hlavu mu opřel o rameno.
Simone oknem pozorovala oba chlapce. Nechtělo se jí věřit, že by její chlapeček klesl tak hluboko. Bill mohl být sympatický, ale nedokázala mu přijít na chuť, dokud se nacházel po boku jejího syna. Zhluboka vydechla. Možná bude lehčí, když se nebude snažit jakkoli to ovlivňovat. Dokud byl Tom sám, měla proti němu šanci, ale jakmile byl s Billem, nehnul by s ním ani buldozer…
°°*°°
„Netrap se, nějak to dopadne,“ podstrčil Tomovi Bill lístek. Jako už tolikrát seděl na zemi v obýváku a drbal za uchem Scottyho. Tom seděl na gauči s nepřítomným výrazem. Několikrát za sebou si přečetl Billův vzkaz. Nechtěl věřit, že by měl pravdu. Simone s ním nemluvila, a když se vrátili zvenku, vytratila se do svého pokoje.
„Nejsem si tím tak úplně jistý,“ odpověděl Tom. Bill svraštil obočí.
„Pomoz mi vzpomenout si, kým jsem, a já odejdu.“
„Ale já nechci, abys odešel.“
„Tvoje máma ano. Bude to tak nejspíš nejlepší.“ Tom ani nemusel vzkaz číst. Vyskočil z gauče a odběhl ven. V hlavě se mu praly myšlenky, nevěděl, jak by se měl zachovat, co by měl říct. Připadalo mu, že na něj všechno tlačí a on jako středobod stále stojí, neví, kam se hnout. Ať by se rozhodl jakkoliv, vždycky by to někomu ublížilo…
Potřeboval oddech. Od té doby, co se Simone vrátila z Londýna, se všechno měnilo k horšímu. Tiše procházel parkem a nechával své myšlenky volně proudit. Snažil se je rozuzlovat, najít nějaké východisko, ale zdálo se, že Bill má pravdu. Dokud tam bude on, věci se Simone se nikdy nevyřeší. Ona neustoupí… Tom s povzdechem zamířil do pravého křídla Broken Manor. Otevřel dveře a namířil si to rovnou do pokoje se záhadným obrazem. Sedl si před něj a po tvářích se mu spustily slzy. Podoba obrazu a Billa byla skutečně neskutečná.
Na rameno mu dopadla jemná ruka, pohladila ho a jiná mu podala papírek.
„Kdo je to?“
„Já nevím. Tenhle pokoj jsem našel chvíli před… před tebou,“ odpověděl Tom.
„Taky ti připomíná mě? Není to zvláštní? Nahání mi to hrůzu. Proč jsi mě sem nevzal už dřív? Možná kdybychom chvíli hledali, zjistili bychom o tom obrazu něco víc. Nebo třeba něco víc o mně. Pak bych se mohl vrátit tam, kam patřím.“
„Třeba nechci, aby ses někam vracel. S mámou se to nějak vyřeší, ale ty neodejdeš.“
„Ty nevíš, jaké to je, být někým a nevědět kým.“
„Ale vždyť… je ti tu špatně? Jsi nespokojený? Stačí říct, já to napravím. Jen slib, že neodejdeš.“
„Nevím, kdo jsem, Tome…“
Ozvaly se tiché kroky a Tom osaměl. Bill nedokázal opustit tohle křídlo Broken Manor. Táhlo ho k sobě, něco v něm bylo jiného než v obydleném křídle. Bloudil chodbami se zaprášeným nábytkem, dokud nenašel přesně to, co hledal – starou pracovnu. Podél jedné stěny místnosti se táhly police plné knižního bohatství. Knihy zašly pod pokrývkou prachu. Přejel po hřbetě jedné z nich a připravil ji o prach. Název ho zklamal. Postupoval dál až k zaprášenému psacímu stolu. Válely se na něm nějaké staré spisy a srolované listy papíru. Zasedl do zaprášeného křesla a jal se přehrabovat papíry.
Nehledal dlouho. Brzy narazil na papír nadepsaný Cizinec. Opatrně z něj sfoukl prach. Na papíře byl nakreslený portrét chlapce s výraznými ostrými rysy, s hlubokýma hnědýma očima orámovanýma černým tetováním, s hřívou černých vlasů. Přes čelo měl stříbrnou čelenku, která tvořila uprostřed čela špičku s rudým kamínkem. Na druhé straně papíru vepsal autor několik poznámek.
– Zapomněl mluvit
– Nezná věci, které jsou pro mě běžné
– Nepamatuje si své jméno
– Neví, odkud přišel
– Neví, kým je
Poslední odrážka Billa zarazila. Přelétl ji očima ještě jednou. Několikrát za sebou. Odložil papír váhavě stranou a přehraboval se v hromádkách dál. Prohraboval šuplíky, hledal v knihách na stole. Nenašel nic, co by mu mohlo dál pomoci. Znovu vzal křehký papír do rukou, znovu si prohlížel muže na přední straně. Znal ho, tím si byl jistý. Byl mu hodně podobný, ale muž z obrázku měl ostřejší rysy a přísnější pohled. Také jeho tetování se lišilo.
„Co tu děláš?“ Trhl hlavou vzhůru od obrázku. Ve dveřích stál Tom, oči měl celé zarudlé, stejně tak i nos. Bill vstal od stolu, do ruky popadl svůj blok a podal Tomovi obrázek, který našel na stole.
„Znám ho,“ napsal rychle Bill na papírek a podal ho Tomovi. Tom si prohlížel poznámky na papíru a Bill psal rychle další vzkaz.
„Myslím, že nejsem první, kdo spadl…“
autor: Helie
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Tohle začíná bejt sakra zajímaví. Krásná povídka, těším se na další díl <3 🙂