Prayers to Stars 17.

Zbytek dne utekl až mučednicky pomalu. Tom byl celou dobu u svého otce a vyřizoval s ním výhružný dopis, který měli poslat Billově rodině. Tom se modlil, aby za něj nabídli pro jeho otce dostatečně uspokojivou cenu, aby Billa mohl propustit. Nechtěl ho tady déle trápit, z celého svého srdce si přál, aby se dostal domů zdravý a bez nějakých dalších problémů. Žil tady už dost dlouho a věděl, jak to zde chodí. Někdo se nedostane domů už nikdy. Ale on by tohle nedopustil, byl rozhodnutý udělat vše pro to, aby Billa odsud dostal. To bylo jeho nynějším cílem.

Bill seděl v cele, společnost mu dělala jen zamlklá Elizabeth. Nemluvil na ni, nechal ji zahloubanou ve svých vlastních myšlenkách a ona na oplátku nechala přemýšlet jeho. Nezbývalo mu nic jiného, než přemýšlet nad Tomem. Musel se usmívat, když si vzpomněl na jeho zčervenalé líce, měkký pohled a roztřesené ruce. Nechápal, kde se v něm dnešní hravost vzala. Možná to bylo tím, že se konečně po dlouhé době mohl uvolnit, dělat to, co pro něj dříve znamenal celý jeho život. Teď byl jeho život Tom a on jej nechtěl ztratit.

„Vidím snad zamilovaný výraz?“ Škubnul sebou, když zaslechl ona slova. Snad přistiženě? Zachytil její vědoucí pohled.

„Ehm… no… já jsem… jenom…“ zakoktal se a už z toho nebylo jak uniknout. Elizabethina tvář se rozzářila. Pokývala hlavou.

„Nemusíš se bát, já mu to nepovím. Věděla jsem to od první chvíle, kdy jsem vás dva viděla spolu.“ Její tvář zněžněla, přisunula se blíž k chlapci a jemně jej pohladila po vlasech. Bill přivřel oči, připomnělo mu to chvíle, kdy mu takhle maminka rozčesávala vlasy a přitom jej po nich láskyplně hladívala.

„Vím, že u vás je to v bezpečí. Jen… Tom slíbil, že mě dostane co nejdříve domů…“ Samozřejmě domů chtěl! Nikdy by tady dobrovolně nezůstal. Ale zároveň chtěl zůstat s Tomem. A pokud chtěl zůstat s ním, nesměl domů. Bylo to tak komplikované a on nevěděl, jak z toho ven.

„Chápu, nemusíš mi to vysvětlovat. Ale mezi rodinou, domovem, svým životem předtím, a Tomem, se rozhodovat nemůžeš.“ Elizabeth vypadala klidně, jako by ji nic z toho netrápilo a ani v tom neviděla kdovíjaký problém. Důvěřovala svým silám, intuici a už dopředu tušila, jak chlapcův „životní příběh“ dopadne. Nemohla mu to prozradit ani mu poradit, jelikož by tím jeho uvažování o rozhodnutích mohla nějak změnit, a tím by ohrozila jeho osud, narušila přírodu, náplň samotného života.

„Nemohla byste mi poradit?“ povzdychl si Bill a upřel na ženu utrápené oči.

„Bohužel, Bille. Tohle je jen tvé rozhodnutí a já ho nemůžu ovlivňovat. Nikdo by neměl. Ale můžu ti říct pár slov, kterými by ses měl řídit.“ Čekala, až letmo přikývne, pak pokračovala.

Ať už to dopadne jakkoli, prostě to tak mělo být, chtěl to tak tvůj osud a ten už změnit nemůžeš. Prostě to nech plynout tak, jak on chce. Nějak to vždy dopadne a jak, to už ovlivníš jen ty sám, protože tvůj osud přece vychází z tebe, byl napsán tvým duchem, tvým srdcem.“ Na hebké líci se zaleskla slza, pohladila jeho tvář a putovala dál. Sklopil pohled k zemi, přičemž mu do obličeje spadlo několik černých pramenů a zastínily smutek.

„Když od vás se to poslouchá krásně, jako pohádka na dobrou noc. Ale co když to dopadne špatně?“ Neuvědomoval si, že otázku vyslovil nahlas. Tiše plakal nad svým vlastním neštěstím a nechal se utěšovat hlazením.

„Tak to mělo být. Ale pokud vážně chceš, pokud chce tvé srdce, jsi schopen udělat vše pro to, aby byl tvůj konec dobrý, pak bude.“

„Opravdu?“

„Ano. Měl bys udělat to, po čem tvé srdce tajně touží. Neztrácej čas přemýšlením, jelikož ti za chvíli vyprchá, a ty toho budeš litovat možná celý zbytek života.“

Ztichlými chodbami se ozývaly šouravé kroky, jak se Elizabeth podepřená Billem a Tomem, pomalu blížila ke stropním dveřím, které vedly na střechu věznice. Od doby, kdy Tom toto místo objevil, se toho moc nezměnilo. Stále mezi nohama pobíhaly vyplašené krysy, zaplétaly se do pavučinových vlákének, cítily zatuchlou starobu. U stropního východu však přibyl vratký žebřík. Pomohli po něm Elizabth vyšplhat, a poté ji následovali.

První, co Billa přímo udeřilo do obličeje, byl ten čerstvý vzduch. Najednou se mu dýchalo tak jednoduše, nemusel se k tomu nutit, jako tomu bývalo uvnitř věznice. Úlevně si oddechl a obdaroval Toma sladkým úsměvem, jako poděkování za ty chvilky, kdy se mohl cítit volný. Tom mu úsměv oplatil, avšak něco mu chybělo. Byl skleslý, plný lítosti. Oba měli jakousi zlou předtuchu, věděli, že se něco stane, že tato noc nebude jako každá jiná. Hluboko v nich třímal špatný pocit, jakési tiché varování, ale ani jeden nedokázal rozeznat, co bylo jeho příčinou.

Znovu Elizabeth podepřeli a pomalu ji vedli k okraji střechy, tam, kde Tom obvykle trávil svůj čas s hvězdami. Posadili se na chladnou zem naproti sobě, byli si všichni tři tak blízko, jak si byly i jejich srdce. Jen seděli a vnímali přítomnost těch, kteří patřili do jejich srdce už navždy.

Elizabeth natáhla ruce, jednou z nich uchopila Tomovu a druhou vložila do dlaně Billovi. Jemně je stiskla, ucítila jemnost jejich mladistvých dlaní a teplo, které ji dokázalo zcela zahřát. Byla klidná, nespěchala, dávala si načas. Bylo jí smutno, když pomyslela na její blížící se čas. Chtěla odejít, byla na to připravena, ale stejně si nemohla odpustit smutek. Při představě, že opustí tyto dvě krásné osoby, jí pukalo srdce. Ale nebyla tady přeci proto, aby tesknila, měla jiný úkol, který musela splnit. Měla jim dát pár moudrých slov, připravit je na cestu, kterou se vydají a dodat odvahu pro všechny nadcházející překážky. Až pak se s nimi mohla rozloučit.

„Všimněte si, jak krásně dnes svítí hvězdy,“ ukázala k nebi a přenesla k němu jejich pozornost. Chvíli je nechala bloudit po čisté noční obloze, již zdobily miliony malinkých světélek. „Víte to stejně dobře jako já. Zanedlouho se s vámi budu muset rozloučit…“

Tom odmítavě zavrtěl hlavou, oči uslzené. Chtěl něco namítnout, jako by pouhými slovy dokázal zastavit to, co se mělo stát. Ale Elizabeth jej nenechala, utěšila jej pohlazením po tváři a pokračovala. „Taky mi budete moc chybět, ale nedá se nic dělat. Nesmíte smutnit, já budu přece pořád s vámi! Vidíte ty hvězdy? Budu jednou z nich, budu na vás dávat pozor. Proto tady jsem, to je moje poslání. Dokážu vám pomoci, jednou jedinkrát splnit přání, pokud bude vycházet od srdce, pokud budete opravdu potřebovat, bude to to jediné, na čem vám záleží. Pamatujte na to. Ale před tím, než se na mne obrátíte, si pořádně rozmyslete, jestli je to opravdu to, co chcete. Víckrát vám do osudu zasáhnout nemohu, není to v mých silách.“

Ani jeden nad jejími slovy nepřemýšlel. Brali si je k srdci, uchovali v paměti, věřili.

„Máte celý život před sebou. Čeká vás plno překážek, pádů, ale také vytoužených cílů. Štěstí si musíte vybojovat, musíte si ho zasloužit, to je podstatou života. Co by to byl za život, kdyby vám vše, co si přejete, spadlo rovnou do klína. Kdybyste za své štěstí nemohli bojovat, nevážili byste si ho.“ Jako by ta moudrá žena přesně věděla, co se tu noc stane. Možná to tušila, jakýsi instinkt jí říkal, že právě tato slova jsou správná, možná s přesností věděla, co se stane a jak to skončí. Chlapci si byli jistí, že ví, o čem mluví a proč jim to říká. Věděli, že její slova mají jakýsi utajený smysl.

„Každý z nás je tady z nějakého důvodu. Naše duše si vybraly tělo a osud proto, aby mohly splnit své poselství. Jděte za svým srdcem a intuicí a neztrácejte naději. Jedině tak můžete dosáhnout toho, co doopravdy chcete.“

Bill se naklonil k Tomovým ramenům, jemně se mu čelem otřel o tvář a stiskl jeho ruku v upřímném, sílu dodávajícím gestu. Vnímal Elizabethina slova, díval se střídavě do jejích hlubokých oceánových očí a do těch uslzených oříškových. Chtěla, aby byli silní a bojovali za to, co chtějí. V tu chvíli cítil bolest kdesi uvnitř své hrudi, bylo těžké se rozloučit, ale zároveň necítil to prázdno, jež se rozhostilo každému, kdo ztratil svého blízkého. On přeci věděl, že bude Elizabeth vždy v jeho srdci, že bude ve všech těžkých chvílích někde poblíž, i když on ji nebude moci spatřit. Ale mohl cítit její přítomnost, pokud byl schopen v to věřit. A on věřil stejně hluboce jako chlapec naproti němu.

„Elizabeth… nechci, abys odešla… nevím, jestli to tady bez tebe zvládnu…“ vydechl zničeně, tiskl si Billovu ruku na hruď, aby si dodal sílu a odvahu.

„Ty můj hlupáčku, to víš, že to zvládneš. Vždyť tady nejsi sám. Teď už ne,“ odpověděla mu Elizabeth, lehce se zasmála a téměř mateřsky si jej přitiskla do náruče. Hladila jej po tmavých copáncích a šeptala láskyplná slůvka. Nechala se obejmout i druhým chlapcem, společně se s nimi houpala a utěšovala jejich rozbolavělé srdíčka.

„Máš přeci Billyho, Ashu… Jsou tvému srdci blíž než kdokoli jiný, a proto si je musíš chránit. Nesmíš dopustit, abys je ztratil, rozumíš?“ šeptala mu do ucha tak tiše, aby ji mohl slyšet jen on, nikdo jiný. Ani chlapec, ležící v náručí těsně vedle něj.

„Billy… nevzdávej se. Nikdy. Ať to bude trvat jakkoli dlouho, nikdy neztrácej naději. Nikdy!“ Ani nyní nedopustila, aby ji zaslechl někdo jiný, než chlapec, kterému její poslední slova patřila. Bylo to to poslední, co stihla říct. Co říct chtěla. Tiše zavřela oči, naposledy nechala svým tělem projít to známé teplo mladých a milovaných těl. Nechala své ruce sklouznout po vlasech každého z nich. Usnula tiše, smířeně, pokojně. Její oči se zavřely na věčnost, avšak její srdce bilo dál. Jen už ne v tomto těle.

autor: xoxo_Lady