autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Uběhlo už víc jak sedm dní a pořád mi to vrtalo hlavou. Nedokázal jsem si vysvětlit proč. Vždyť je to jen nějakej kluk, kterýho ani neznám. Nerozumím sám sobě. Nikdy mě nežralo svědomí tak jako teď. Řekl jsem něco, co jsem vůbec říct neměl. Mělo to znít všechno úplně jinak.
Nevydržel jsem to a vydal se k tomu dětskému domovu. Byl tady jediný, co jsem alespoň slyšel. Navíc, nedaleko odtud jsem ho vlastně potkal. Hah, jsem vážně idiot. Možná tady vůbec dnes nebude. Jsem bláhový. Zazvonil jsem tam a čekal. Vyšla nějaká starší paní.
„Eh, dobrý den, prosím vás mohl bych mluvit s…“ zaseknu se. Zatraceně, jak se vůbec jmenuje? Musím vypadat jako šílenec. Jak mu jen ta maličká říkala… T… Tom! „…s Tomem,“ vyhrknu ze sebe.
„Dobrý den, hned vám ho zavolám,“ usměje se mile.
„Děkuju,“ brouknu. Dobře, je tady. Takže bych se měl asi připravit na to, že se mu chci omluvit. Chvilku jsem tam postával. Zaslechl jsem kroky. Zhluboka jsem se nadechnul.
„Tomi, ale vždyť je ještě brzo,“ slyším kňourat nějaké malé dítě.
„Však já nikam nejdu, Patricku. Nevěš se mi pořád na tu nohu,“ slyším známý smích. Po chvíli se objeví ve dveřích s malým klukem, který se ho drží za levou nohu. Oba dva jsou celí špinaví od mouky a čokolády. Přijde mi to najednou rozkošný. I když, nechtěl bych být takhle zašpiněný. Donutí mě to se trošku pousmát, ale opravdu jen trošku a na okamžik. Kouknu se mu totiž potom do očí.
„Ahm, ahoj,“ vydechnu a nervózně přešlápnu.
„…čau,“ pozdraví mě překvapeně. „Co tu děláš?“ Vezme si toho malého do náruče a nechápavě mě sleduje.
„Chtěl bych s tebou mluvit, chtěl bych se…“ sklopím trošku oči a vydechnu. Jen co je pravda, moc často jsem se neomlouval. „…omluvit se ti.“
„Tomimu se nikdo omlouvat nemusí. On je totiž moooc hodnej,“ začne ho ten malej tahat za ucho.
„Přestaň,“ zasměje se a pustí ho na zem. „Utíkej ostatním pomoct s tím dortem. A nejez jim furt tu čokoládu. Šup.“ Jakmile ten malý odběhne, podívá se na mě.
„Za co se chceš omluvit?“ povytáhne nevědoucně obočí a začne se trochu oprašovat od té mouky. Najednou ani vlastně nevím, co mu říct. Spíš, jak mu to říct.
„Za to, jak jsem se zachoval, za to, co jsem řekl. Byla to chyba a… já jsem to tak hlavně nemyslel. Bylo to to první slovo, které mi přišlo na mysl. Tvoje sestra je… nemocná a mně je to moc líto. Já… omlouvám se ti a jí také,“ vydechnu ztěžka.
„Jo tohle…“ vydechne a opře se o futra. Náhle se jeho pohled zaostří kamsi za mě. „Juliane, co jsem ti říkal o tom kouření! Vychna tě může vidět! Jdi dozadu za strom!“ křikne a zakroutí hlavou. Poté se pohledem vrátí ke mně. „Promiň, je tu blázinec. A tvoji omluvu… přijímám. Nemohl jsi vědět, co Molly je… Molly je moje sestřička.“
„Netušil jsem to, já bych se jinak ani nezeptal. Promiň mi to,“ brouknu tiše. „No, máš tu hodně práce. Nebudu tě zdržovat,“ sejdu schod dolů.
„Ne, nezdržuješ. Oni jsou jen trochu divoký, protože bude oslava,“ pousměje se. Se zvláštním úsměvem si mě prohlédl. „Nechceš se přidat?“ zeptá se náhle. Chvilku se na něj překvapeně dívám. On je vážně blázen, ale teď musím přiznat, že to znělo mile.
„Děkuju, ale ne. To se nehodí.“
„Ok, zřejmě máš něco lepšího na práci,“ kývne s malým úsměvem. „Co testy? Dopadly dobře?“
„Ne, o to nejde. Nehodí se to, protože jsem… cizí,“ řeknu a kouknu se mu do očí. „Naštěstí jo,“ usměju se trošku. „A ty vaše? Mollyiny?“
„Jim cizí lidi nevadí. Doufal jsem, že si alespoň na chvíli budou všímat taky někoho jiného. Pořád mě někam tahají,“ zasměje se. „Mollyiny testy… Uhm…“ podrbe se zezadu na krku, „dopadly stejně jako obvykle. Dávají jí tak… půl roku.“ Dořekl to téměř neslyšitelně, ale i přesto se na mě smutně usmál.
„Půl roku?“ vydechnu naprosto šokovaně. Ona umírá? Bože můj. Jak jsem mohl vypustit něco takovýho z huby. Zase jsem už řekl něco, co jsem neměl. Úplně teď zapomenu na oslavu. V uších mi snad ještě 5x zazní ‚půl roku‘.
„Má Pompeho chorobu. Přestává ovládat svaly a kosti a… tak. Děti se dožívají maximálně 8-9 let. Molly je silná,“ pousměje se smutně. Když vidí můj výraz, starostlivě si mě prohlédne.
„Tome, to je mi líto,“ vyhrknu. Nejsem schopný momentálně říct asi něco víc. Výraz se mi skoro až zkřiví. To je šílené. Tak hezká usměvavá holka. „Já… omlouvám se ti.“
„To je dobrý. Neomlouvej se,“ usměje se. Nadechne se, ale přeruší ho nějaké pištění a dupot. Během chvilky k nám přiběhne nějaká blonďatá holčička.
„Tomi, Tomi, oni zničili celej dort,“ začne ho tahat za ruku. Až poté se podívá na mě. Zavře pusu, celého si mě prohlédne a schová se Tomovi za nohy.
„Lucy, neboj se. To je Bill. On je… můj kamarád, víš. Je hodnej, on ti nic neudělá,“ pohladí ji po vlasech. Ona se na mě zamračí, znovu si mě celého prohlédne, ale nakonec odvážně vyleze.
„Ahoj, Bille,“ pozdraví mě slušně. Nestačím se divit. Má tak hezký vztah k dětem.
„Ahoj, Lucy,“ usměju se na ni trošku. „Potřebují tě,“ kouknu se zase zpátky na něj. „Měl bys jít… péct novej dort,“ usměju se.
„Opravdu se nechceš připojit?“ zeptá se s malou nadějí v hlase.
„On s námi bude oslavovat?“ vzhlédne malá k Tomovi, a poté se podívá na mě. Ukáže mi v úsměvu všechny své malé zoubky.
„No, já nevím,“ těkám očima mezi nimi a sleduju jejich výrazy. Oba se na mě tak dívají, že jim snad i podlehnu. Ale já a dětská oslava?
„Je to na tobě. Jak chceš,“ pousměje se Tom a klekne si k Lucy.
„Běž za mojí sestřičkou a ukaž jí tu svojí novou panenku, dobře? Určitě se jí bude líbit,“ řekne jí vlídně. Lucy s úsměvem odběhne. Tom se opět narovná a zvědavě si mě prohlédne. Vyhledám si jeho oči a zapíchnu do nich svůj pohled.
„Je tu tvá… sestřička Molly?“ vydechnu opatrně.
„Jo, je. Mamka musela do práce, a když je oslava, tak tu budu dýl než obvykle. Navíc chci, aby byla Molly mezi dětmi. Děti tady jsou hodný, a když vědí, že to je moje sestřička, tak se nebojím, že by jí někdo něco udělal nebo řekl. Mezi normální lidi se jí někdy bojím brát. Někteří na ni divně civí a říkají divné věci. Prostě na ní koukají jako… na postiženou,“ povzdechne. Sakra, tohle slovo… Já idiot.
„Je jen nemocná,“ pošeptám a kouknu se mu do očí, „je to jinak normální holčina a moc milá holčina,“ brouknu. „No… tak já tedy půjdu, ale jen na chvilku,“ usměju se. Kde se ve mně tohle bere? Usměje se a ustoupí ode dveří, abych mohl vejít.
„Nemusíš se zouvat. Dneska stejně pořád lítají na zahradu a zase dovnitř,“ poví mi.
„Díky,“ brouknu a vejdu. Je to tu útulné, příjemně to tu voní. Rozhlédnu se kolem sebe. Všude jsou nástěnky s obrázky od dětí. Tom za mnou zavře dveře a rozejde se chodbou. Jdu rovnou za ním, nechávám se jím vést. Je to zvláštní. Nikdy bych sem asi jinak nenašel cestu. Hlavně bych na tohle prostředí zřejmě ani nepomyslel.
„Vážně to není hloupé?“
„Není. Možná na tebe budou chvíli zírat, protože máš zvláštní vzhled, ale neboj se,“ zasměje se a zahne doleva, odkud jde největší křik a randál. Vejdeme do obrovské kuchyně, kde je alespoň 20 dětí. Jak malé, tak i starší i teenageři. Postávám tiše za ním a rozhlížím se. Zdá se, jako by ta kuchyň měla pod tím vším bincem a dětmi prasknout. Jak jen může tohle uhlídat. Všude všichni pobíhají a křičí.
„Ticho,“ zavolá Tom a pískne na prsty, aby se utišily. Všichni jako na povel opravdu ztichnou a podívají se na něj. „Tohle je Bill.“
„To je ten tvůj kluk?“ zasměje se nějaký kluk sedící na lince. Zbláznil se?!
„Týjo, s tím bych si dala říct i já,“ řekne nějaká starší holka. Může jí být snad 16 nebo 17. Jasné emo. Nech si zajít chuť, kotě.
„Ne, Bill je můj… kamarád,“ zasměje se Tom. Kamarád? On mě vážně nazval svým kamarádem? No, i když jak jinak mě mohl nazvat. Určitě tady všem nebude vysvětlovat, jak jsme se poznali.
„Jé, ty máš to dokonalý triko od Diora!“ přižene se ke mně hned nějaká blondýnka, které mohlo být snad 15. Skoro až vyděšeně poodstoupím a koukám na ně.
„Eh, díky,“ vydechnu a pokusím se o úsměv.
„Neděste ho moc, jo?“ řekne jim Tom se smíchem. Náhle se mi mezi nohama protáhne malá blondýnka, ta z chodby. Co to…
„Bill je můj kamarád. Já ho znám,“ začne se hned Lucy vychloubat a točit se mi kolem nohy. Podívám se na ni dolů. Trošku tu nohu napnu v úmyslu, že mě třeba pustí, ale opak je pravdou. Ne, Bille. Ona určitě nebude špinavá od té čokolády. Nesmí být špinavá od čokolády, jinak tyhle džíny od Armaniho budou na vyhození.
„Lucy,“ odkašlu si se smíchem. Je roztomilá. Ale teď bych to stvoření chtěl mít u sebe, ne na sobě.
„Lucy, nech ho prosím tě být. Dyť se tě bojí. Točíš se kolem něj jako striptérka,“ odtáhne ji ode mě ta holka, co obdivovala mé triko.
Tom se jen usměje a otočí se k ostatním. „Tak, a teď mi řekněte, co jste udělali s tím dortem.“
„Nic,“ řeknou všichni téměř jednohlasně. Jak jsem čekal.
„To není pravda! Hádali se, kdo tam dá svíčky, a nakonec ho celej zničili!“ začne hned Lucy žalovat svým upištěným hlasem.
„Buď zticha, ty malá čarodějnice,“ sykne na ní nějaký kluk. Samozřejmě ona na něj vyplázne jazyk. Tom místo toho, aby se rozčílil, že zničili celý dort, jen se zasměje.
„Fajn, tak z něj holky sundejte tu polevu. Uděláme ho novej. Zatím někdo udělejte novou polevu. Zbyl ještě ten čokoládovej krém?“ rozhlédne se.
„Tady,“ donese mu ho hned jedna z dívek.
„Bezva. Tak se do toho pusťte a já jdu za Molly,“ řekne jim. Nestačím se divit. Jak to všechno může sakra zvládat. A… co bude teď se mnou?
„Tome?“ brouknu tiše, když se na mě otočí. Koukám mu přímo do očí s trošku ustrašeným výrazem. „Eh, jdeš za Molly… Kam mám jít já?“ Řekne mi, že tu mám zůstat s nimi a uteču.
„Se mnou. Přišel jsi přece kvůli ní, ne? Mám tušení, že kdyby tu nebyla, tak bys nešel dál,“ pousměje se zvláštně a rozejde se zpět do chodby. S chutí bych ho teď poslal do háje, ale přišel jsem se mu omluvit a ne se znovu hádat. Podzvednu obočí a raději se k tomu nevyjadřuju.
„No, dobře,“ pronesu a následuji ho. Projdeme kolem schodů, až vejdeme do velké místnosti. Podle vybavení to je obývák. Tam sedí několik kluků a pár holek. Mezi nimi i Molly. Mají v ruce joysticky a hrají nějakou hru. Na gauči sedí dva kluci, pak Molly a z její druhé strany nějaká starší holka. Vidím, jak jí pomáhá.
„Můžete si dát chvíli pauzu?“ požádá je Tom. Oni tak hned udělají. Mají z něj respekt, ale očividně ho mají rádi. Ten kluk bude… zvláštní, bude hodný. „Tohle je Bill, můj kamarád,“ představí mě.
„Ahoj,“ pozdravím je a nahodím alespoň lehký úsměv. Můj pohled ale zůstane viset na Molly. „Ahoj,“ pozdraví mě všichni.
„Tebe si pamatuju. Tom na tebe nadával celé odpoledne,“ zasměje se hned Molly. Tom se pleskne přes obličej a začne se smát. Ty děti jsou vážně někdy skvělé – co neví, to nepoví.
„Vážně? On moc dobře věděl proč, Molly,“ usměju se na ni.
„Mně to nevadí. Už jsem zvyklá,“ oplatí mi úsměv.
„Je děsně chytrá,“ pošeptá mi Tom s úsměvem. Zřejmě bude po něm. Věnuji mu svůj pohled, načež se usměju.
„Tom určitě nenadává tak často, ne?“ usměju se na ni pak znovu a dojdu k ní.
„Ne, on vůbec nenadává,“ zasměje se.
„Hele, nechceš mu říct rovnou celý můj životopis, ty kecko?“ zasměje se Tom. Bylo by to fajn. Já bych se nezlobil. Přijde k nám a vezme ji opatrně do náruče.
„Půjdeme vedle, ne?“ podívá se na mě.
„Jo, dobře. Nemám něco vzít nebo tak?“ nabídnu se a porozhlédnu se kolem sebe.
„Ne, to je dobrý,“ usměje se.
„Ty budeš slavit s námi?“ podívá se na mě Molly přes jeho rameno.
„Pokud bude Tom, ty a ostatní chtít, tak ano,“ brouknu. Stejně si nejsem jistý tím, že je to ten nejlepší nápad, ale přemluvily mě ty jejich oči. Ano, Tomovy a Mollyiny oči. Mají je tak upřímné, hluboké. Oba mají hnědé oči, o trochu světlejší než já. Sladce se na mě usměje a podívá se na Toma.
„Tomi, proč jsi na něj nadával? Vždyť je hodnej,“ řekne mu.
„Jo, je hodnej,“ zasměje se a dá jí pusu. Ona se zasměje a začnou se se smíchem pusinkovat.
„Já chci taky. Tohle jsi se mnou nikdy nechtěl dělat, Tome,“ ozve se nějaká holka se smíchem z pohovky. No, koukám, že je tu o něj celkem velký zájem. Ono vlastně není ani divu. Ale on… je podle všeho gay. Ah, chudinky ty slečinky tady.
„Klidni se, Sarah,“ řekne jí nepříjemně ta nejstarší holka, která držela Molly.
„Patty, kašli na ní. Je v pubertě,“ řekne jí klidně Tom s úsměvem. „Půjdeš s námi?“
„S radostí,“ zvedne se ta starší, Patty.
Zakroutí hlavou a odejde z místnosti. Tom povzdechne, usměje se na mě a rozejde se za ní.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
oj co se deje? ze by se tomovi plnilo prani??? XD jen tak dal
Úžasný díl, je to pořád lepší a lepší ;))
Ten Tom je úžasnej s těma dětma <3 😀
Jupí a z Billa už se snad stává Bill ze snu =)
Moc hezký dílek :))))
Skvělý díl. V tom dětském domově to bylo tak kouzelné. Ty děti a to, jak to Tom všechno zvládá. Paráda.
Taky se mi líbí, že se Bill konečně uklidnil a ta arogance ho přešla. Molly je taky sladká holčička, je škoda, že je nemocná.
Ale jinak moc krásné 🙂
Jsem ráda že Bill šel… jsem moc zvědavá na další díl :))
No Tom tam musi mit teda dobrou popularitu 😀 a jsem rad,a ze se Bill prisel omluvit .. 🙂 a jsem taky rada, ze sel dovnitr .. Jsem teda zvedava na dalsi dil 🙂
Skvělý díl, ještě teď se směju 😀
Jůůů že by z Billa byl hodnej Bill?? Mooc krásnej dílek jen mi děsně líto Molly =o(
No tak tenhle díl byl tak krásný. Musela jsem se u toho usmívat. Miluju tuhle povídku♥ Já bych řekla,že Bill neni zlej člověk a že je,jako ten Bill ze snu(+-)…řekla bych,že to jeho chování,když se na něj Tom předtim vrhl bylo způsobené tím,že ho prostě neznal a nahánělo mu to strach..tak je pochopitelné,že se tak zachoval. No a..to s tou Molly…může se stát,že to ujede…kdyby byl zlý člověk,netížilo by ho svědomí a nešel by se omluvit. A že on to s tou omluvou myslel naprosto vážně. Takže tak. Já si prostě myslim,že Bill ze snu a Bill realita = to stejný. Uvidíme 🙂
Fakt skvělej díl. MOc se těšim na další! =)) To,jak se Tom stará o ty děti..to je skvělý 😀 a bylo úžasný,jak je Bill z těch dětí docela vedle 😀
Na Billa som hrdá, že sa ospravedlnil. Tom to vzal veľmi dobre. Molly je taká zlatá, a v tomto dieli bol naozaj detský domov blázninec.
stále lepší a lepší x)
Porště každý dílek je lepší a lepsíš…:-) Moc se mi to líbí…:-) začínám v tom nacházet zalíbejí jako v who am I?;-)) další dokonalá povídka od vás dvou:-)
Krááááááááááááása!!!!!!!!!!!!! :))) Vážně, moc, moc, moc, moooooooc se mi to líbilo. :)) Nemůžu ani popsat, jak moc jsem šťastná, že se spolu kluci baví. 🙂