Tears of a Muse

Na město se snesla tma, zářily hvězdy, nebo by alespoň zářily, kdyby jim nekonkurovala světla města a nezastírala jejich záři. Potemnělou ulicí se rozléhaly kroky, odrážely se od stěn panelových domů namačkaných blízko na sebe. Ulice byla až přehnaně úzká, dva lidé by měli problém, aby se vůbec jeden druhému vyhnuli. Takových uliček bylo v okolí povícero a on je miloval. Mladý chlapík, čerstvých jednadvacet let. On byl vytrvalým hledačem, který už několik let bloudil ulicemi a hledal pohledné rysy překrásné Múzy. Hledal nocí, hledal dnem, ale stále ji nenacházel, tu pohlednou ženu, snad pomalu vílu, která by dokázala změnit jeho život.

Občas se stalo, že si myslel, že je jeho pátrání konečně u konce, že našel to, co hledal. Zatím se však vždycky zmýlil. Stačila jediná noc s ní, a on věděl, že ta dívka, kterou si přivedl domů, není ta, kterou hledá. Hledal někoho výjimečného a pro zrak naprosto dokonalého. Musela mít však také dobrou duši, protože dívka s duší černou jako noc, kterou bloudil, nikdy nemohla být dostatečně krásná. Uměl si vážit křivek lidského těla, hustých vlasů a očí tak hlubokých, že na dno nikdo nedohlédl, ale duši považoval za to nejdůležitější. Bohužel tam se také nejvíce mýlil.

Bloumal úzkou uličkou a pod každou pouliční lampou zastavoval, aby nahlédl do tváře dívky, která pod ní stála. Vybíral vždycky jenom z nich, protože tušil, že skutečná Múza nemůže být bohatá. Pátral mezi děvčaty, která mnozí muži považovali za pouhý odpad na jedinou noc. Kdyby našel svoji Múzu, zachránil by ji před tímhle prokletím, vzal by ji domů a pečoval o ni jako o ten nejhezčí obraz, který podle ní toužil nakreslit. Jeho plány stály za všechnu námahu, kterou pátrání věnoval.

Dívky se před ním svíjely kolem lamp, jak k tomu byly poctivě vychovávány. Musely přitáhnout pozornost potencionálního zákazníka. Věděly, co mají dělat, a mladík věděl, že tomu věnují všechnu svoji snahu, stejně jako on tu svoji daroval nekonečnému pátrání. Občas se zastavil, aby si některou z dívek prohlédnul důkladněji než jiné, ale žádná mu nepřipadala dostatečně dokonalá. Zdálky vypadaly skvěle všechny, ale když přišel blíž a kdyby smyl všechnu tu tlustou vrstvu líčení, nezbylo by nic, na co by byl skutečně příjemný pohled.

Nad září oken panelových domů a jiných vyšších budov, které stínily svitu hvězd, se začínalo pomalu rozednívat. Tom věděl, že pro tuto noc jeho pátrání brzy skončí. Lehké dívky budou zahnány provozem, který se ve městě brzy probudí k životu. Nikdo nestál o to, aby potkával děvky na ulicích, když míří do práce. A ony o to taky nestály, byly z toho potom akorát problémy. Tom si toho byl vědom, vždyť hledáním strávil v noci na ulici už několik let. Ve dne hledal také, ale daleko méně pečlivě, protože ženu, kterou potkáte jen tak na ulici a víte, že s vámi nemusí nutně jít, protože jí nezáleží na výdělku, bylo těžké byť jen oslovit.

Zrovna se chtěl otočit čelem vzad, aby se vrátil do tepla a klidu svého ateliéru, když vtom ho upoutala postava stojící na rohu ulice se svěšenou hlavou. Uhelně černé vlasy jí padaly do obličeje, ramena se otřásala v náznacích vzlyků. Tom zamířil přímo k osobě. Podle vyzývavého oblečení usoudil, že i zde hledal správně. Narušil osobní prostor plačící dívky ve stejnokroji dcer ulice. Zřejmě o něm neměla sebemenší tušení, protože trhla hlavou vzhůru, až když nabral na prsty jemný pramen jejích vlasů a zastrčil jí ho za ucho.

Upírala na něj pohled temně hnědých laních očí a z její tváře jasně vyplývala krutá smířenost s nemilosrdným životem. Přes obličej se jí táhly šmouhy rozpitého make-upu. Dívala se na Toma, který nemohl tušit, že se v duchu modlí, aby ji někam neodvedl.

„Půjdeš se mnou?“ zeptal se opatrně. Jeho ruka stále ještě přetrvávala kousek od jejího ucha. Přejel jí dvěma prsty přes čelist, čekal, dokud neprojeví svůj souhlas. Nikdy by nikoho neodvedl násilím, zlomil by duši Múzy a její žal by zabil nakonec i jeho.

„Nemám na výběr,“ zašeptala zlomeně. Tom se tím nezatěžoval. Doufal, že tentokrát vybral správně. Nastavil dívce rámě, do kterého zahákla útlou mramorově bílou ruku.

**

Otevřel jí dveře a jako pravý gentleman je podržel, dokud neprošla do jeho ateliéru. Vysoké podpatky klapaly na parketách. Tom si sundal mikinu a pověsil ji na věšák vedle dveří. Potom došel k dívce, aby ji zbavil kožené bundy, kterou stejně nebude potřebovat.

„Byl bych rád, kdyby ses svlékla,“ prohodil Tom, když jí věšel bundu na věšák.

„Obávám se, že to není dobrý nápad,“ zamumlala dívka a klepla podpatkem o parketu, když přešlápla z jedné nohy na druhou. Svěsila hlavu a havraní vlasy už zase zakrývaly dech beroucí krásu obličeje.

Tom k ní opatrně přistoupil a dvěma prsty jí zvedl hlavu. Byla stejně vysoká jako on a podpatky jí dovolovaly, aby se na Toma dívala ze slušné výšky.

„Neboj se, nechci to, oč tě žádají ostatní. Mé úmysly jsou čisté, a pokud budu spokojen, nemusíš se ke své práci vracet. Byl bych rád, kdyby ses svlékla…“

„Ale já nejsem žena,“ odpověděl a Tom o dva kroky couvnul. „Jmenuji se Bill.“

„Ach tak… Nuže, Bille, támhle máš paraván,“ ukázal Tom do rohu pokoje, „svlékni se, prosím.“ Bill svěsil hlavu a poslušně odcupital za rudý paraván zdobený spletitou změtí černých květin.

Tom si šel zatím přichystat věci, které potřeboval. Ze skříně zabudované ve stěně přitáhl do jinak prázdného ateliéru matraci, přes kterou přetáhl čistě bílé prostěradlo a naaranžoval na ni polštáře v sametových povlacích barvy paravánu v rohu. Dále si přinesl malířský stojan, stoličku a stolek na odkládání barev. Když se ztratil ve skříni, aby odněkud vyštrachal barvy, z ateliéru se ozvalo hlasité odkašlání. Našel, co potřeboval, a vrátil se. Odložil barvy na stolek a přešel k Billovi, který naprosto ztracen stál nervózně uprostřed ateliéru.

„Posaď se,“ pokynul Tom k matraci a Bill s bosýma nohama přeťapkal k ní. Sedl si možná až přehnaně opatrně přímo doprostřed, aby nepokazil Tomovo aranžmá. Copatý mladík k němu přešel, poklekl před ním a sevřel v dlaních jeho ruce. Zadíval se mu do očí. „Pokud to dělat nechceš, nemusíš. Pochopím to. Už roky hledám na ulicích svoji Múzu… jsi jen další adept. Pochopím, když odejdeš,“ pronesl naprosto vážně Tom, zatímco palci přejížděl přes jemnou kůži na Billových zápěstích.

„Dělejte si se mnou, co chcete,“ pokrčil rezignovaně Bill rameny. „Ostatně od toho jsem placený.“ Tom pokýval hlavou. Zřejmě Billovi stále ještě nedošlo, že on s ním sex mít nechce. Bill tu byl čistě kvůli tomu, aby dělal Tomovi předlohu pro tvorbu obrazu.

Tom mu jemně zatlačil na ramena a donutil ho lehnout si. Bill byl strašně prkenný a nedokázal se uvolnit. Tom si hlasitě povzdechl. „Bille, uklidni se, uvolni se. Nechci s tebou spát. Už jsem ti říkal, že moje záměry jsou naprosto čestné. Nikdy bych nespal s někým, koho si koupím na ulici. Jsi člověk, ne spotřební zboží. Dokud se neuvolníš, nemůžu s tebou pracovat. Jsi strašně v křeči, nevypadalo by to dobře.“ Billova ramena trochu povolila, když z něj Tom stáhl ruce a přestal mluvit.

„Lehni si tak, jak ti to bude nejvíc příjemné,“ poručil mu Tom a nechal Billa, aby se na matraci nějak zkroutil. Potom si sedl na kraj matrace a přemýšlel. Bill ležel na zádech a čekal, co z Toma dál vypadne. Ten však bez jediného slova zajel z vnější strany pod Billovo levé stehno a opatrně ho nadzvedl. Putoval prsty po jeho kůži až ke kolení jamce. Opatrně chlapci koleno ohnul a položil šlapkou na prostěradlo. Povšiml si, že ho Bill zvědavě pozoruje. Druhou nohu mu nechal nataženou. Vstal ze země a obešel matraci.

Jemně chytil Billa za zápěstí levé ruky, druhou rukou mu podepřel záda. Donutil ho, aby se nakrčil, takže ležel v podstatě na pravém boku. Ještě než se Tom vrátil k pravé straně matrace, shrnul Billovi vlasy z krku, aby byly dobře vidět jeho jemné křivky.

„Nehýbej se,“ poručil Tom a odběhl si ke skříni pro nezbytnou rekvizitu. Vytáhl z ní pugét umělých rudých růží a vrátil se k Billovi. Položil ho vedle jeho těla a levou ruku mu položil přes něj tak, že se Bill jedním prstem dotýkal okvětních lístků jedné růže.

Tom mu ještě poupravil levou nohu, takže ji měl pouze mírně pokrčenou přes pravou. Potom se konečně dostal k jeho obličeji. Natočil mu hlavu tak, že se cudně díval na umělé růže a znovu mu neposlušné vlasy odhrnul z obličeje. Když přejel Billovi po čelisti, chlapci přeběhl přes záda mráz. Tomovy doteky byly tak jemné a něžné… na nic takového nebyl zvyklý. Když se ozvalo křupnutí Tomových kolen, jak vstal z podřepu, Bill protočil panenky tak, aby na něj viděl. Nedovolil si jakkoliv poškodit polohu, kterou pro něj Tom vybral.

Tom zastavil několik kroků od Billa, aby si prohlédl, jestli je chlapec správně nastavený. „Bude to dokonalé,“ prohodil Tom, když zasedal na stoličku, aby se dal do práce. Vzal do ruky tužku, aby si udělal náčrt toho, z čeho chtěl později vytvořit skvostný obraz své Múzy.

„Když jsem tě našel, brečel jsi,“ pohodil Tom. Rád si při práci povídal, čas mu pak připadal rychlejší a většinou i tomu, kdo mu stál jako předloha, to potom utíkalo rychleji. „Proč?“

„Za dnešní noc jsem nic nevydělal a už se blížil konec. Odevzdáváme výdělek. Už několikrát jsem dostal výprask za to, že jsem přišel s prázdnou.

„Nevěřím, že by nikdo neocenil tvé kvality.“

„Berou si mě často, ale skoro nikdo není schopen překousnout, že jsem muž. Ostatně já se jim ani nedivím. Pokud bych měl představu sexu s nějakou prsaticí a potom zjistil, že ten, koho jsem si za tímhle účelem přivezl, je nakonec naprosto plochý muž, cítil bych se znechucen a podveden.“

„Jak vidíš, tak já se ani podveden ani znechucen necítím,“ odpověděl naprosto vážně Tom.

„Taky vaše úmysly byly jiné…“

„O to více bych měl být pohoršen, když najdu místo ženy muže, nemyslíš?“ Bill mlčel. Stejně nevěděl, jak by měl odpovědět.

„Neřekl jste mi své jméno,“ prohodil po chvíli zarytého ticha.

„Skutečně? Omlouvám se. Jsem Tom,“ odpověděl Tom. „Stává se mi dost často, že se zapomenu představit.“

„To je v pořádku. Na mé jméno se ani nikdo neptá. Už dlouho jsem necítil jeho chuť na jazyku.“ Tentokrát pro změnu nevěděl Tom, co by řekl. Radši se dál věnoval tvorbě. Oba si zvolili cestu mlčení

**

Slunce se vracelo do svého úkrytu za výšku panelových domů, poslední krvavě rudé paprsky se vkrádaly do ateliéru a dopadaly na Billovo nahé tělo, které celý den setrvávalo ve stejné poloze. Bill už nějakou dobu podřimoval a Tom ho každou chvíli kontroloval, jestli nespí. Už byl skoro u konce své práce. Sice ještě další den bude muset vyladit detaily, ale to, co skutečně potřeboval, už bylo hotové. Spokojeně se usmál na svoje dílo a odložil paletu s barvami stranou.

Zvedl se ze stoličky a tiše přešel k Billovi, kterému začínala padat hlava. Tom si klekl vedle matrace a vtiskl Billovi polibek na čelo. Chlapec se okamžitě s trhnutím probudil.

„Tome… promiň. Už neusnu! Přísahám!“ zakvičel Bill, když viděl Toma, jak klečí vedle matrace a spokojeně se usmívá.

„Dneska už padla. Obraz je skoro hotový, zítra ještě vyladím detaily, to už se teď nedalo. Myslím, že si oba zasloužíme odpočinek.“

„Můžu ho vidět?“

„Ještě ne. Není hotový…“ zasmál se odlehčeně Tom. „Zítra ti ho ukážu.“ Bill přikývl. Sice byl zvědavý, ale rád počká do zítřka.

„Už se můžu obléct?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Tom a Bill se okamžitě zvedl z matrace. Odcupital k paravánu. Zatímco se převlékal, Tom sklidil růže a přes stojan přehodil bílý přehoz, aby zakryl plátno. Potom se usadil na matraci a čekal, dokud se Bill nevrátí.

Bill zastavil u dveří. „Měl bych jít…“ zamumlal. „Brzy mi začíná práce.“ Tom se okamžitě vymrštil z matrace. V cuku letu stál před Billem a držel jeho ruce ve svých.

„Nemusíš chodit,“ zašeptal. „Byl bych rád, kdybys tu zůstal. Přece jen, svoji Múzu člověk každý den nepotká…“

„Zůstanu,“ přikývl Bill. Tom se zářivě usmál, přemístil ruce na jeho pas a přitáhl si ho blíž. Opřel čelo o to jeho.

„Hledal jsem tě roky,“ zašeptal ještě, než spojil jejich rty v procítěném polibku.

autor: Helie