Zeiten ändern dich 27.

Ráno se na sebe podívám do zrcadla a najdu tam přesně to, co jsem očekával po probdělé noci. Jestliže jsem včera tvrdil po třech hodinách spánku, že jsem vůbec nespal, tak dnes to teprve nabírá na té doslovné pravdě. Celou noc jsem se převaloval v posteli a snažil se vymazat ten tok myšlenek. Bez úspěchu.
Se zívnutím dojdu z koupelny do kuchyně, kde už sedí veselá babička, a prozpěvuje si s tichounce ozývající se písničkou z rádia.
„Dobré ráno,“ neubráním se dalšímu zívnutí. Projdu kolem okna, kde si pro změnu všimnu dědy procházejícího se po zahradě. Nechápu. Až já budu v jejich věku, pochybuji, že budu vstávat takhle ráno. Nedokážu si to představit v mém případě.

„Ahoj. Už jsem se bála, že tě půjdu vzbudit.“
„Nespal jsem. Jen jsem se o to snažil. Celou noc,“ dosednu unaveně na židli k již připravenému černému čaji a jen se zadívám na hrnek.
„Upekla jsem včera večer ještě bábovku. Děda na ní měl chuť. Dáš si?“
„Rád, děkuju,“ přikývnu stroze s nezměněným pohledem.
„Včera se vám to s kamarádem protáhlo, že?“
„No,“ plán rozvést větu selže, takže ji zakončím přesně tak krátce, jako začala, „jo.“
„V kolik jsi přišel?“ položí přede mne talířek s bábovkou.
„Kolem desáté.“
„A seš si jistý, že chceš jít takhle do školy?“
Očima jen přikývnu a napiju se čaje.
„Vy jste něco pili včera?“ zeptá se na to, avšak dost opatrně. Ha, měla vidět Toma v sobotu.
„Ne, to ne.“
„To je dobře. Ne, že bych ti to zakazovala, ale když mám teď za tebe odpovědnost, to bych si od Gordona vyslechla,“ snaží se mě trochu rozveselit, a tak alespoň trochu naznačím úsměv a zakousnu se do bábovky. „Měl by sis pospíšit.“ Vstane od stolu, pohladí mě s milým úsměvem krátce po tváři a začne se věnovat rozdělané práci na kuchyňské lince.

Do školy se vážně došourám na poslední chvíli, a ještě víc na poslední chvíli dojdu do třídy. První, co si zakážu, je podívat se Tomovým směrem, a je to taky to první, co poruším. Sedí ležérně jeho stylem ve své lavici a stejně tak pohodlně krátce pozvedne pohled, když vejdu. Kdybych byl při smyslech, byl bych schopný se pousmát jako on, ale toho já bohužel schopný nejsem, takže dopadnu do lavice a rychle si podepřu hlavu, aby mi neupadla. Neupadla do tvrdého spánku. Ne, dnes už vážně ve škole spát nesmím!

„Vše v pořádku, pane Trümper?“ zeptá se mě profesor při dějepise, když si statečně hlavu podpírám už celých dlouhých pět hodin.
„V naprostém,“ rychle přikývnu a ruce na okamžik položím na lavici. Jako by se v tý škole ještě něco dělo, při čem bych nutně musel být v pozoru. Opakují nám látku, na kterou jsme stejně psali už minimálně milion závěrečných písemek, anebo nás připravují na látku v příštím roce, a obzvláště v tomhle bodě mi je to fakt lhostejné. Naštěstí je tohle předposlední hodina, takže se plánuji pak co nejrychleji sbalit, vystřelit domů, lehnout si alespoň na hodinu a v útulku tu hodinu holt pak nahradit.

A když skutečně dnešní závěrečný zvonek zazní, s velkou námahou naházím věci do tašky, hodím ji přes rameno a loudavým krokem se vydám vstříc venkovnímu vzduchu. Rozmyslím si to na poslední chvíli a stočím to ještě na záchod. Ještě tohle břímě navíc, aby mne trápilo po cestě domů, kdepak.
Venku se pak nadechnu a unaveně vzhlédnu. Hm, audi je dávno pryč. Kde jsou ty jeho řečičky o tom, že tu bude furt, když budu potřebovat? Jak on může vědět, kdy já ho potřebuji vidět? Hm?

„Vypadáš unaveně.“ Trhnutím se otočím za hlasem. „Vylekal jsem tě? To jsem nechtěl.“
„Ne, jen… už to prosím tě nikdy nedělej,“ řeknu se zrychleným dechem a raději se kouknu ještě jednou, že to, co stojí vedle mne, je Tom. Skutečně Tom, který je tu… bez auta? „Seš tady bez auta.“
„Nebyl jsem tu dnes autem. Musím se cestou ještě někde zastavit.“
Čehož bych si ráno všiml, kdybych nešel jako mátoha a byl vůbec rád, že to, co vidím před sebou, je škola a ne fata morgana.

„Aha.“ Co ale postřehnu je, že jeho kroky jdou s těmi mými. Super.
„Tome! Hej!“ Ozve se volání někde za námi. Tom je rychlejší, co se ohlédnutí týče, jenomže když se otočím i já, hořce zapláču nad vynaloženým úsilím. Kvůli tomuhle jsem vážně nemusel. „Chcem s tebou mluvit,“ dojdou k nám mírně zadýchaní Georg s Gustavem. Všimnou si ale taky, že já zůstanu pevně stát vedle něho a nemám se k odchodu, takže na mě pokynou stylem, že chtějí s Tomem mluvit beze mne.

„Tak mluvte,“ pokrčí Tom rameny.
„A on?“ prstem Georg poukáže na mě a nasadí nevlídný výraz.
„V čem je problém? Nechceš, aby slyšel tu nezajímavost, kterou mi hodláte sdělit?“
„Ale…“ spustí zase Georg, pak ale umlkne a jen si nás oba prohlédne.
Potlačím v sobě mírnou nervozitu a s neznatelným nádechem se otočím. „Nestojím o to slyšet nic. Já raději půjdu,“ řeknu spíše jen k Tomovi a skutečně se vydám od té trojice, když mne Tomova ruka zachytí a zabrání mi v odchodu. Zarazím se a lehce zamrkám, než se na něho odvážím podívat. Nedívá se na mne, ale jen ztěžka vydechne a druhou ruku strčí do kapsy.
„Tak co je?“
„No jen jestli pojedeš letos na kemp.“
„Ptá se Andreas,“ dodá Tom.
„Ne, ale Linda dělá zase soupis, takže by to už potřebovala vědět.“
„Lindě zavolám. Ještě něco?“
„Doufám, že nehodláš vzít černýho pasažéra,“ řekne znechuceným tónem Gustav, a ač svůj pohled upírám jaksi do prázdna, pocítím ten jeho na mně. Musím se přemlouvat, abych mlčel.
„No kvůli vám tam rozhodně nejezdím,“ řekne Tom, otočí se a teprve když pustí mou ruku a vzdálíme se pár kroků od těch dvou, promluví.

„Pospícháš?“
„Vlastně jo. Chtěl jsem se stavět ještě doma a něco se sebou udělat, než budu muset do útulku. Vůbec jsem dneska nespal.“ Dojde mi, že by to mohlo vypadat, jako by ta probdělá noc byla kvůli němu, a proto ještě rychle dodám: „Štěkali tam v ulici celou noc psi.“
„Myslel jsem, že psi ti nevadí.“
„Mám je rád, ale nejsem na to zvyklý. A vůbec na ten šum města a tak.“ Zakopnu o pozvednutou kostku na chodníku. Jen tak tak to ale ustojím, když už mě Tomova ruka zase jemně svírá. „Sakra!“ vypadne ze mě dvojsmyslně a s výdechem se snažím přizpůsobit zas chůzi.
„Rušili tě asi dostatečně, když nejsi schopný ani jít,“ usměje se Tom na můj účet.
S úšklebkem se na něj podívám. „Říká ten, co v sobotu sotva stál.“
„Jedna jedna,“ zasměje se a ohlédne se. „Musím se odpojit, ale slib mi, že jsi schopný dojít domů v pořádku,“ škodolibě si mě prohlédne.
Nenápadně se mu ohlédnu přes rameno. Základní škola? Fajn, může být rád, že nejsem schopný otázky. „Nech se překvapit do zítra.“
„No právě, že když jsem tě viděl ráno…“
Zavrtím s výdechem hlavou a s pousmáním ho popostrčím. „Běž už.“
Tom se šibalsky pousměje a než se naděju, přitáhne si mne k sobě blíže, aby mne políbil. Nadechnu se, když se naše rty zase vzdálí a mírně se zamračím. „Proč jsi to udělal?“
„Myslel jsem, dodat ti trochu energie.“
„A taky sis JEN myslel, že na to máš právo, hm?“ kouknu na něj naoko opovržlivě. On ale jen s pousmáním pokrčí rameny a s výrazem, jako by říkal „jenže teď už nic nezmůžeš“, se skutečně vydá směrem k Základní škole.

Doháje! Je to Tom! Copak jsem se už dočista pomátl? Čím mi dal vlastně najevo, že se změnil? Tím, že to řekl? Jo, a ty mu, Bille, začínáš věřit všechno! Sakra! Jestliže se snažil mi dodat trochu energie, docela se mu to povedlo, protože se vážně necítím už tak strašně. On si se mnou vážně dělá, co chce.
Další den už ve škole mám dost energie, díky plnohodnotnému spánku. Myšlenky musely ustoupit před nastřádanou únavou za dva dny. Ale už při ranním příchodu do školy jsem byl ujištěn, že dnes je má energie nepotřebná. Alespoň ta energie, která měla být vynaložena na odporování Tomovi v jeho namyšlených proslovech. Ne dobře, nemyslím přímo namyšlené, ale svým způsobem by se to za to skoro dalo považovat. Ať tak či tak, dotyčný se ve škole nevyskytuje. K mé smůle. Moment, k mé?

V útulku je taky poklidný den, a když už se k večeru pomalu chystám odejít domů, odchytne mne ještě Helga.
„Volal mi Mark, že se vrací už zítra ráno, takže prý ve čtvrtek ještě máš přijít, a v pátek už by mi zas přišel pomoci on. Ale jistě spolu ještě budete mluvit ve škole. Myslím, že by sis měl udělat volný pátek, tak moc času jsi tady teď strávil.“
„To je v pořádku, dělal jsem to vážně rád. Dobře, promluvím si ještě s Markem. Tak se uvidíme zítra,“ rozloučím se s úsměvem a vydám se do stmívajícího se města. Hm, v pátek. Co bych tak mohl podniknout v pátek? Zvykl jsem si už na to dennodenní bytí ve městě a jistě mi to krapet chybět bude. Pravdou ale taky je, že více mi chybí Nelly s Gordonem. S úsměvem se rozhodnu, že domů alespoň zavolám, že jim přijedu v pátek už dříve. Vytáhnu mobil z kapsy a automaticky nacvakám číslo Gordona.

autor: Mintam

betaread: Janule