Just my boy 41.

Deep in thoughts

Jediným pohybem uhasil doutnající nedopalek cigarety a uvolněně se položil na měkký, pohodlný divan. Jeho víčka se okamžitě přivřela a jeho prsty samy zamířily výš, k jeho tváři, svými bříšky lehce začaly masírovat citlivou kůži na spáncích.

Poslední dny trávil tady, sám, úplně osamocen ve svém velkém domě. Pryč od všech a od všeho, co by jej smělo vyrušovat v jeho tichém rozjímání.

Celý ten čas se jeho mysl zaobírala pouze nekonečným, spletitým množstvím jeho myšlenek. Nebavilo jej nic z toho, co tolik miloval, bez čeho nedokázal žít. Nevěnoval se ničemu, přestože tomu obvykle ve stavech osamocení a bezradnosti holdoval. Láhev drahé brandy zůstávala stále netknutě stát na vysokém konferenčním stolku, spolu s nikotinovým pouzdérkem, jehož jindy stále rychle mizící obsah se nyní téměř nezměnil.

Zhluboka se nadechl, kyslík pomalu unikal z jeho plic a on plně zavřel oči, nechal myšlenky volně proplouvat svojí myslí. Tak jako naposled.

Jeho život byl stereotypem, zaběhnutým, neustále se opakujícím procesem. Podobal se kolotoči, jenž nemohl, nesměl zastavit či pozměnit nikdo. Všechno v něm se střídalo, nebylo tu nic, co by neočekával. Jeho budoucí dny, veškeré nastávající chvíle byly tak snadno předvídatelné.

Sdílel vztah s muži, dával jim návrhy… a bylo jen otázkou pár chvil, necelého dne, než na jeho nabídku přistoupí, nechají se zlákat jeho šarmem, podlehnou jeho svodům. Stali se z nich jeho milenci.

On měl v posteli, v sexu hlavní roli. On určoval, kdo okusí jeho tělo a kdy, ve kterém z mnoha pokojů v jeho domě. Jeho přání se plnila, jeho sexuální tužby měnili oni muži ve skutečnost. Leželi mu u nohou, prosili jej a sami se ponižovali pro špetku jeho pozornosti, přízně. Udělali by pro něj všechno, cokoli za pouhou vidinu noci, ba jen jediné krátké chvíle, již by s ním směli strávit.

A on to věděl, moc dobře. Svých neobyčejných vlivů uměl až velmi dobře, ve správný čas, využít ve svůj prospěch.

A najednou… jednoho dne, večera, oné noci se jeho karta obrátila. Objevil se někdo, kdo mu vzal jeho dominanci. Někdo, kdo si jej dokonale podmanil. Získal si na pár chvil jeho vůdčí postavení, jež do této chvíle nemohl, nesměl nikdo ohrozit. Vůbec poprvé se ocitl v osobě podřízeného.

Jeho myšlenky se opět stočily k chlapci, k mladíkovi, k němuž zalétávaly již dlouho. Již od chvíle, kdy opustil jeho pokoj bez jediného slůvka, vysvětlení.

Pamatoval si, jeho mysl si přesně vzpomínala na okamžik, kdy jej spatřil poprvé. Zaujala jej jeho tvář. Vzhled nevinného, poslušného kolouška v až hříšné kombinaci s jeho mužností. Plaché, oříškové oči, v nichž směl číst nesmělost, pokoru pokaždé, když k němu vzhlédly.

Byl tak vnitřně čistý, nevinný. Ztělesněním skromnosti a dobroty. Jeho odlišnost mu nedovolila srovnávat se s jeho vrstevníky.

Nepodobal se jim, ani v nejmenším. Nenechal se stáhnout jejich mohutným davem. Přepych a bohatství jej nemohlo zlákat, přestože měl na svém účtu již několik stovek eur, jež si jeho tělo vydělalo.

Jeho výjimečnost jej činila přitažlivým v jeho očích. Vyzařovalo z něj něco magického. Něco, co dosud u nikoho nenalezl.

Položil hlavu na jeden z měkkých, hedvábných polštářků, uvolnil se a oddal se myšlenkám na něj, listoval ve svých vzpomínkách jako ve staré, obsáhlé knize.

Ta noc, kdy k němu chlapec udělal první krok. Vzal jej opilého z baru k sobě domů, avšak ne proto, aby využil jeho slabosti. Ne proto, aby něco získal. Zachránil jej ze spárů neznámého, dotěrného muže a poskytl mu bezpečí, nocleh v jeho malém domě.

Nežádal za odměnu peníze či sex. Jeho jediným malým přáním byla společná procházka, o níž jej jen nesměle, plaše poprosil.

Poté, co se dozvěděl jeho spletitý příběh, v teple kavárny mu u šálku horké kávy prozradil všechno o sobě.

Pozval jej do svého malého, chudobného domku na večeři. Jistě i proto, aby směl jejich společný večer završit tím nejkrásnějším.

Vzal jej do svého pokoje a pomiloval jej. Ne dravě a živočišně. Ale něžně a citlivě. S přemírou lásky a citů. Tak jako nikdo před ním.

Na jeho rtech se usídlil malý úsměv, jak se vzpomínka víc a víc dostávala do jeho podvědomí, a on ji opět, již poněkolikáté v posledních dnech, prožíval.

Ač alkohol opojoval v tu noc jeho tělo, nedokázal mu vzít smysly, plně zničit jeho vnímavost.

Pamatoval si téměř vše. Vzpomínal a detailně si vybavoval jeho nahé, vzrušené tělo, toužící po vášni a milování. Hebké, sametově jemné rty, toužebně bloudící po jeho odhalené pokožce. Horké, měkké dlaně, jen lehce se dotýkající jeho těla. Něžné, pomalé přírazy. Tiché, naléhavé vzdechy, nesoucí se pokojem. Vlastní vrchol, jenž zanechal v chlapcově dlani. A ten jeho, jejž jen o pár chvil později ucítil ve svém těle.

Pocit blaženosti a odeznívajícího vyvrcholení mu sklížil víčka spánkem. Cítil jen klidné, stále ještě vlhké mužství, jež po malé chvíli opustilo jeho tělo.

Nezažil nic silnějšího. Nikdy, s nikým. Byl zvyklý na sex, možná až příliš. A přesto se objevil někdo, kdo jej pomiloval, ukázal mu sílu toho procítěného spojení, již dosud nezažil. Někdo, kdo jej líbal, hladil, hýčkal. Dotýkal se jeho těla, ač s ostychem a nesmělostí. Rozmazloval jej těmi nejjemnějšími polibky a do ticha jejich milování šeptal krásným zastřeným hlasem slůvka něhy a úžasu.

*****

*****

Pousmál se, přivřel víčka. Jeho slova a komplimenty byly jiné než ty, jež od svých milenců dosud slýchával, na něž byl zvyklý. Upřímné a bez postranních úmyslů. Jeho uším zněly krásně, jinak než obvykle. Jinak než od ostatních.

Udělal to, k čemu se neodvážil nikdo před ním, to, jež bylo všem zakázáno. Políbil jej. Do hlubokého, překrásného polibku jen nesměle všeptal své city, všechno, co mu toužil snést k nohám. V jeho oříškových očích se zračila něha a láska, celé jeho srdce. To kouzlo, jež nikdy v žádných očích nespatřil. V žádných očích z nespočtu svých milenců. Ani v Markových.

A on? Beze slova, bez jediného důvodu utekl z jeho pokoje, z jeho domu, pryč od něj jako malý kluk. Možná si v tu chvíli jen naivně myslel, že unikne sám před sebou. Nebo byl viníkem jeho útěku strach a nejistota?

Byl si jistý vším, co dělal. Nikdy nezaváhal, nikdy neudělal špatný krok stranou. Jeho cesta byla vždy jasná a měla cíl, neexistovaly předsudky, žádná ale. Neznal pochybnosti, jež by jej mohly od jeho rozhodnutí odradit.

V této chvíli jich cítil až příliš. Až příliš moc. Všechny jeho úsudky a předsevzetí padaly do neznáma. Jejich prázdná místa začínaly pomalounku, téměř neznatelně nahrazovat probouzející se city, jež hatily jeho jistoty, zadupávaly je do země.

Netušil, je-li schopen milovat. Cítit, oplácet city, umět lásku přijímat a obdarovávat s ní. Jen jednou miloval, jen jednou dovolil tomu povznášejícímu citu vstoupit do své duše… a jeho láska jej zklamala, odměnila se mu bolestí a žalem.

Proto se uzavřel do sebe. Učinil se necitelným, bez emocí a dojmů. Kolem svého zraněného srdce vystavil pevnou, ledovou zeď, aby již nikdo nemohl proniknout dovnitř a ublížit mu. Měla jej chránit před další bolestí, smutkem a zklamáním… i před tím přelétavým citem, na nějž on zanevřel.

Kolik mužů na ni narazilo. Její chladnost a nedobytnost odradila všechny… jen jednoho ne.

Nevzdával se a šel dál, vstříc té neúprosné ledovosti, jež s nikým neměla slitování ani soucit. Krůček po krůčku, kousek po kousku zdolával tu velkou, pevnou překážku. Dostal se blíž, mnohem blíž než všichni ostatní. I přesto, že jeho cesta byla nelehká.

Navenek jej mohla odradit jeho nepřístupnost, odmítavost a nedobytnost. Avšak sám, v hloubi srdce, uprostřed té bijící věci, zajaté v chladných spárech ledu cítil, toužil po tom, aby chlapec pokračoval. Aby bojoval s tou clonou, s níž se po tolik let bránil.

A chtěl se bránit dál?

Byl bohatší, mnohem bohatší než on. Měl lásku. Ne drahé, nablýskané auto, ne honosný dům plný přepychu, ne zástup milenců, jenž mu ležel u nohou. Ale lásku. To jediné, co on ve svém životě postrádal.

Jeho dům byl důkazem. Nikde nepocítil to, co pocítil onoho večera v něm. Byl prosycen hřejivým teplem a příjemnou atmosférou, jež se v něm vznášela. Ač byl malý a skromný, ač v jeho koutech sídlila chudoba, směl v něm cítit útulno, vůni lásky, jíž byl naplněn.

Procházel místnostmi a pokoji svého domu, a přestože se snažil, nenacházel ničeho, byť jediné věci, jež by jej spojovala s tím chlapcovým.

Z obrovských stěn čišel led a chlad, neútulno. Každá drobnost, každá nejmenší cetka symbolizovala luxus a honosnost. Avšak ať již sebedražší a sebecennější, všechny působily chladně a neosobně, cizím dojmem.

V Tomově domě bylo jen pár chudobných maličkostí, avšak pokaždé, když k nim přistoupil, směl cítit jejich příběh, lehký opar vzpomínek, jenž se z každé drobnůstky vznášel a tvořil celé to útulné teplo, jímž byl malý domek naplněn.

To teplo, jež nedokázal nahradit sebevětší přepych a luxus. Teplo, jež ve svém velkém, drahém a honosném domě nikdy nepocítil. Bylo mu cizí.

Jeho bílá dlaň se zlehka opřela do pootevřených prosklených dveří a on přistoupil blíž k velké stěně. Byla to ona zeď, zaplněná fotografiemi, jež svého času zařídil.

Očima po nich putoval a na okamžik se zastavil na každé z nich, prohlížel si nesčetné množství tváří mužů, jež tvořily jeho dlouhý, nekončící seznam.

Každá z nich byla odlišná. Avšak ať již pohlédl na kteroukoli z nich, každá se dokázala proměnit v tu jednu, jedinou. V tu, již nosil ve své mysli, jež se mu stále zjevovala před očima jako živý, krásně vymalovaný obraz. Tvář mladého chlapce, v níž se střetávala dětská nevinnost s přitažlivou mužností, jemnost s krásou. Tomova.

Vzhlédl ke stěně, jeho pohled přelétnul desítky a desítky fotografií, desítky tváří, jež se na něj dívaly. Desítky milenců, již by mu lichotili, snesli by k jeho nohám vše, oč by projevil zájem, splnili by mu každé jeho přání, každou rozmarnost, již by si vymyslel.

Již o ně nestál. O žádného z nich. Ani o ty budoucí, jež měli teprve přijít, zaujmout místo v jeho zrcadlech. Malé místo svou fotografií na této stěně.

Nestál o ně. Nestál o jejich návrhy, jimiž se snažili získat si jeho přízeň. Nestál o dárky, jež jim měly zajistit jeho vzácnou pozornost. Nestál o vtíravé, neupřímné komplimenty, jež na něj měly zapůsobit jako návnada, a dovést jej do jejich postelí.

Ba ne, již netoužil po tom, co se mu hojně nabízelo a čeho si on tolik let užíval. Nepřál si nic z toho, co mu směl poskytnout kterýkoli milenec, každý muž, na nějž by ukázal prstem.

Stál o někoho úplně jiného.

Odtrhl pohled od poslední z tváří a nadechl se, úsměv přelétl přes jeho tvář.

Avšak nezmizel. Zůstal pohrávat na bílých lících, zatímco jeho ruka se pomalu, opatrně vztáhla. Jediným rychlým pohybem strhla celou stěnu, všechno, co ji až dosud pokrývalo.

Jeho kroky se otočily k východu.

Obrázky desítek tváří se široce, nespoutaně rozlétly místností jako lehká peříčka, než začaly klesat dolů. Jejich krátký tanec se podobal padajícímu podzimnímu listí, jak se jeden po druhém snášely k zemi. Dopadly na podlahu spolu s mladíkovými odcházejícími kroky, zůstaly bez povšimnutí ležet na chladné zemi.

Už je nikdo nepotřeboval.

autor: Rachel