Vrah 5.

Uznávám, že u psaní téhle kapitoly jsem sama málem uronila slzičku. Ale jen málem 😀

„Řeknu ti to později,“ vyhrkl Tom a táhl bratra ke dveřím. Rychle se obuli, dredatý chlapec ještě popadl klíčky od Gordonova auta, a běželi ke garáži.

„Co chceš dělat?“

„Co asi?“ vyprskl vztekle Tom a odemkl auto. „Nastup si, hned!“

„Nemáš řidičák a já taky ne.“ Ale když uviděl Tomův pohled, radši poslechl.

„Neboj se. Mám najeto už fakt hodně i bez řidičáku,“ ušklíbl se Tom. Bill ho nevěřícně propálil pohledem. Vždyť mu bylo teprve sedmnáct, no, skoro osmnáct. „Připoutej se, Bille,“ rozkázal mu a rozjel se směrem k nemocnici. Během několika desítek vteřin se vyšplhal rychlostí až na 150 km/h.

„Neřvi a poslouchej mě! Jedeme do nemocnice. Jedna holka přežila útok toho vraha. Ale asi má jen pár minut života. Za chvilku zemře. Chápeš?!?“ Tom kličkoval mezi auty a byl čím dál, tím víc rozzuřený. Bill ztuhnul, skoro jako by i přestal dýchat. Ne… To ne…

„Přidej,“ řekl najednou klidným a ledově mrazivým hlasem. Tom se lehce ušklíbl a šlápl na plyn. Věděl, že Bill se zachová stejně jako on.

Během čtyř minut byli u nemocnice, kde už na ně čekal pan Ahrends. Rychle se za ním vydali a on je zavedl až k jejímu lůžku.

„Potichu,“ šeptl a nechal je tam s ní. S 15tiletou hnědovláskou, která měla do nosních dírek zavedený dýchací přístroj a na každé ruce hadičky, které jí dodávaly krev. Ale nevypadalo to, že by jí něco z toho pomáhalo. S lehkými obtížemi pootevřela oči a ukázala tak dvojčatům své pomněnkově modré oči. Když ty dva spatřila, přístroj, který ukazoval celkem dobrou práci srdce, se rychle rozpípal.

„Klid, klid,“ položil jí Bill ruce na ramena.

„N-n-ne-nevě-řím…“ dostala ze sebe. Tom jí jemně pohladil před deku na břiše, ale ona usykla bolestí: „Auu… C-co ta-tam mám…?“ Dredatý chlapec tedy opatrně stáhl pokrývku a nadzvedl její košili. Opět jejich znak.

„Nic podstatného,“ usmál se tím uklidňujícím způsobem, ale stálo ho to velké přemáhání, aby se neprozradil. Aby neukázal své pravé pocity. Ten strach. Ten vztek. Začínal na jejich znak být celkem alergický.

„P-prosím… Cí-cítím to…“ špitla. Dvojčata jí tedy každý z jedné strany podepřela, aby dívka viděla na své břicho.

„To je…“ Pak se usmála. S obtížemi polkla a kluci ji položili zpět na polštář. Začínala mluvit trochu lépe. Sice stále potichu, ale bylo to lepší. „Ten z-znak u-už mám p-pár let v srdci… Js-jsem ráda, že je i n-na kůži…“ Bill se nechápavě usmál a pohladil ji po vlasech: „Jak se jmenuješ?“

„Jane,“ vydechla.

„Krásné jméno,“ položil Tom jemně svou ruku na tu její. Oba seděli na její posteli, ale každý na jedné straně.

„Jsem ráda, ž-že mě ten kluk chtěl z-zabít.“

„Proboha, proč?“ zděsil se Bill.

„J-jste tady… vy dva….“ pousmála se a z levého oka jí sjela jedna osamocená slza, kterou během dvou vteřin následovala další z pravého. Kluci se na ni chápavě podívali, ale v podstatě tomu nerozuměli. Dívka, která měla celý život před sebou, byla ráda, že ho obětovala jen pro pár minut s nimi? Neuvěřitelné…

„Nevzpomínáš si, jak ten kluk vypadal?“ zeptal se opatrně Tom. Chvilku se zamyslela: „No… by-bylo mu tak dvacet… a… a byl blond a byl vy-vysoký. A-a říkal, ať ne-nekřičím. Ž-že by mě prý žád-žádná budoucnost stejně ne-nečekala…“

„Pššt… už nemusíš…“ přiložil jí Bill prst ke rtům.

„Za-zazpíváš m-mi? P-pro-prosím…“ Opět mluvila hůř. A její hlas se ztišoval.

„Jistě,“ něžně se na ni usmál. Kývl na Toma a každý ji jemně chytil za jednu ruku.

“ I scream into the night for you, don´t make it true. Don´t jump. The lights will not guide you through, they´re deceiving you. Don´t jump. Don´t let memories go, of me and you, the world is down there out of view. Please don´t jump…“ Při jeho zpěvu Jane pomalu zavírala oči a poslední slovo, které zazpíval, se ztratilo v hlasitém, nekonečně dlouhém pípnutí, které oznamovalo zástavu jejího srdce.

Taky bych chtěla, aby mi Bill zpíval, akorát by to teda nemuselo být na smrtelné posteli. 😀

autor: Rose