autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Další den jsem se na školu vykašlal. Zkrátka se mi tam nechtělo. Nejen kvůli tomu, že jsem se moc nevyspal, ale také kvůli Brianovi. Neměl jsem chuť ho vidět, ani při vyučování, natož potom. Určitě by mě tam nechal a chtěl by něco řešit. Raději jsem zůstal s Molly doma. Pak jsem zašel do práce, nakoupit a poté jsem se vrátil. V podstatě jsem téměř celý den strávil se sestřičkou. Zdálo se, že byla ráda, za což jsem byl nesmírně vděčný.
Víkend probíhal stejným způsobem. Navíc měla máma nějaký problém v práci, že by se včas nedostala domů kvůli Molly, tak jsem s ní opět zůstal doma. Nevadilo mi to. Vlastně jsem byl rád. Potřeboval jsem trochu oddych. Větší starosti mi ovšem dělal můj sen. Ležel jsem na té louce, co předtím s Billem, jenomže Bill nedorazil. Ať jsem dělal, říkal, přál si cokoli, on zkrátka nepřišel. Kolem bylo prázdno, necítil jsem ani jeho přítomnost. Měl jsem pocit, jako bych spadl do díry zapomnění a on už se mnou nechtěl mít nic společného. Možná byl naštvaný, možná se urazil. Naposledy jsem se k němu zachoval poměrně hnusně, když jsem pospíchal za Molly do reality. Ale co, je to jenom sen… Ach jo, něco mi říká, že není. Ve skutečnosti mě to dost žere a mrzí. Nemám jak ho kontaktovat, když je to sen. Nevím, jak mu mám říct, že se omlouvám a že bych ho chtěl znovu vidět. Nejspíš jsem ho ztratil navždy.
Pondělní den ve škole byl nudný. Byly to nejhorší dny z celého týdne. Půjčil jsem si ve školní knihovně knížku o snech. Zajímalo mě pár věcí ohledně Billa a mých snů. Nikdy mě nenapadlo si o snech něco přečíst.
„4. Sny neznamenají to, o čem jsou… Bláblá… 5. Ne všichni mají barevné sny… Taky nezájem,“ listuji na další stránku. „6. Sníme jen o tom, co známe nebo co jsme znali. – Naše sny jsou často plné cizích lidí, kteří v nich mají různé úlohy. Víte, že nejsou výplodem vaší mysli – jsou to tváře skutečných lidí, se kterými jste se v životě setkali, i když si na ně nevzpomínáte. Každý z nás viděl v životě desetitisíce tváří, takže máme k dispozici bezpočet typů, které můžeme ve snu využít.“ Hmm… Zvláštní. Tak jak jsem si mohl vysnít Billa? Musel jsem ho už někde vidět. Někdy jsem musel zahlédnout jeho obličej. Tím pádem je to živý člověk… Stáhnu obočí, podrbu se na bradě.
„Vezměte si papíry,“ řekne Brian najednou. Ve skutečnosti jsem ani nevěděl, že něco říká, natož co říká. Přetočím zadumaně na další stránku.
„Blablabla… 9. 90 % snů zapomeneme. – V prvních pěti minutách po probuzení polovinu snů zapomeneme. Za deset minut jich zcela určitě zapomeneme 90 %,“ přečtu si pro sebe. Zvláštní, že já si pamatuji každý okamžik, co jsem s Billem sdílel.
„Tome, vezměte si papír, píšeme test,“ uslyším nad sebou.
„Co?“ vzhlédnu dezorientovaně.
„Přestaňte si prosím číst tu knihu a vezměte si papír, píšeme test,“ řekne klidným hlasem.
„Ehe? Odkdy se na vysoký píšou testy?“ pozvednu nechápavě obočí a zavřu knížku. „Nikdy jsme žádný nepsali.“
„Jednoduše s vámi potřebuju napsat test, berte to jako fakt.“
„Brát to jako fakt? Nepotřebujeme napsat žádný test. Nikdy jsme žádný nepsali. Jde jenom o zkoušky a do těch máme docela daleko,“ namítnu. Ne že bych teď chtěl dělat Brianovi dusno, ale zkrátka tuhle náhlou reakci nepobírám.
„Prosím tě, musíš furt dělat tlaky? Prostě si vezmi papír a budeme psát,“ šťouchne do mě Ben. Beze slova se na něj podívám.
„Asi k tomu mám důvod, když s vámi chci psát. Nebudu o tom s nikým z vás diskutovat.“ Prej nebude diskutovat, hm. Mě by ale docela zajímalo, proč to chce psát.
„V tom případě bych rád ten důvod znal,“ zadívám se na Briana.
„Nebudu o tom diskutovat, stačí?“ vydechne a pootevře rty.
„Dobře,“ pozvednu ruce na znamení, že se vzdávám. Když mi není schopný říct důvod, já nemám důvod, proč to psát. Přednášky nejsou povinné, nemusím sem chodit. Stačí si opsat učivo od někoho jiného, kdo zápisky má. Proč asi někteří do školy skoro vůbec nechodí? Přepíšou si zápisky od šprtů, naučí se to, a pak uspějí u zkoušek. Nikdy se v žádné hodině nepsal test. Nehodlám to teď měnit proto, že Brianovi jeblo. Samozřejmě to není nic proti němu. Kdyby to udělal jakýkoli jiný učitel, zareagoval bych stejně. Otevřu batoh a naskládám si do něj věci. Poté si vezmu svoji knížku o snech a zvednu se.
„S dovolením, pane profesore,“ požádám ho schválně slušně, podívám se mu zpříma do očí a čekám, jestli mi uhne z cesty, abych mohl odejít.
„Kam jdete?“ zeptá se a stále mi stojí v cestě.
„To je tak nějak moje věc, víte, pane Wernere,“ ušklíbnu se.
„Prosím,“ uvolní mi cestu.
„Nashle,“ usměju se. Obejdu ho a odejdu z učebny. Sednu si před školou na fontánu a zapálím si. Když skončí hodina, zvednu se a vrátím se do školy. Klidně se loudám chodbami školy. Mám namířeno na další přednášku, tentokrát už naštěstí nemáme Briana. Projdu kolem učebny, v které jsme byli teď. Zamyslím se, kde je další hodina. Ah, jsem debil… Otočím se a vydám se na druhou stranu. Náhle vylítne z té třídy nasraný Brian. Jen se pobaveně usměju, schválně ho velkým obloukem obejdu a dál si kráčím po chodbě na další přednášku.
„Můžu s tebou laskavě mluvit?“ dojde ke mně rychle.
„My si tykáme, pane profesore?“ stočím k němu pohled a snažím si udržet vážný výraz. Vidím, jak se pokouší o totéž. Ještě jsem ho snad neviděl takhle nasraného. Je docela sranda ho takhle vidět. Musím uznat, že naštvání mu na sexappealu rozhodně neubírá.
„Taky se mnou nejednáš jako obvykle. Pojď se mnou, prosím,“ řekne. Na čele se mu tvoří vrásky. Je napnutý a nervózní, naštvaný.
„Sorry, musím na další hodinu,“ pokrčím rameny. Zastavím a sleduji ho.
„Jo, jdi, abys náhodou něco nezameškal,“ procedí skrz zuby a zakroutí mírně hlavou.
„Třeba další písemku, hm?“ pronesu jedovatě. „Nikdy jsme žádný testy nepsali. Ani s nikým jiným. Můžeš mi říct, co ti to zas jeblo?“ Nenápadně se rozhlédnu kolem, zda nás někdo nepozoruje nebo neposlouchá.
„Prostě jsem to s vámi chtěl napsat, mělo to být spíš formou seminárky. Mám na to právo,“ založí si ruce na hrudi.
„Hm, tak to budu mít nejspíš pětku, kterou stejně nikdo nebude při zkoušení řešit,“ zakroutím posměšně hlavou. Fakt ho nechápu. Chce na sebe upoutat pozornost?
„Nikdy ses takhle nechoval. Kdo tě to naučil, hm? Ten tvůj… Bill?“ rozhodí rukama. Jenom nechápavě vydechnu. Bill? Co to má společného s Billem? A chovám se jinak? Neřekl bych… Možná trochu. Ale… Bože, vážně mě zaskočil. Proč mi připomíná Billa zrovna teď? Bill je nic, je to sen, což mu ovšem nemůžu říct. A hlavně je pryč… Bolestivě se mi sevře hrudník a trhaně se nadechnu. Mlčím. Nevím, co mu mám říct. Nemám slov. Absolutně mě zarazil. Je mi jedno, jak to bere, co si o tom myslí. Vlastně mě ani moc nezajímá, že to zní, jako by žárlil. Jde mi o Billa… Opustil mě a já ho už nikdy neuvidím. Brian také mlčí.
Až po té trapné chvilce ticha sklopí hlavu. „Chtěl jsem možná něco víc, ale teď jsi to ty, kdo nechce…“
Tiše ho sleduji. Vyráží mi dech každým okamžik stále víc a víc. A nejhorší na tom je, že to podivně bolí. Cítím tupou bolest v hrudníku. Chci mu něco říct, ale bezmocně pusu zavřu. Jsem zmatený. Mám ho rád a teď už vím, že Bill byla pouhá fantazie. Brian je možná někdo, kdo mi může dát víc. Ucítím tvořící se knedlík v krku. Odvrátím pohled, zavřu oči a pokusím se nepříjemnost v krku polknout.
„Ale… ale nevyčítám ti to. Hah, vlastně se ti ani nedivím,“ povzdechne a rozejde se pryč.
„Briane,“ hlesnu bezmocně a dívám se na něj. Bože můj, kdybych tak věděl, co mám krucinál dělat. Založí si ruce do kapes a otočí se ke mně. Rozhlédnu se na chodbě, ale jsou tu lidi. Frustrovaně zakroutím hlavou a opřu se zády o zeď za sebou pro případ, že by mě nohy neunesly. Kéž bych mohl alespoň něco udělat. Cítím se tak slabý a bezmocný, jako poslední dobou stále častěji. Bolí mě, že mu ubližuji. Nikdy bych nikomu nechtěl ublížit. Zvlášť ne někomu, koho mám rád. A Briana rád mám. Po chvilce se ke mně rozejde.
„Vážně bys neměl chvilku?“ vydechne. Beze slov kývnu na souhlas a sklopím pohled. Pohodí lehce hlavou, abych jej následoval. Odkašlu si a pomalu se rozejdu za ním. Nevnímám ani cestu. Jen se držím jeho stínu. Nakonec skončíme u něj v kabinetu. Zůstanu stát mlčky u dveří.
„Pojď se posadit,“ poklepe na křeslo. Odložím si batoh na zem, usadím se v křesle a obejmu si rukama hrudník. Vyčkávám, co se bude dít. Posadí se naproti mně a posune se po křesle víc ke mně. Začne si mnout dlaně.
„Tome, co se děje? Co se to mezi námi děje, hm?“
„…nevím,“ vydechnu. Odlepím pohled od jeho rukou a upnu ho k jeho očím.
Pohladí mě něžně po tváři a pohled mi opětuje. „Já jsem hajzl, jsem děvkař… Nejsem pro tebe ten pravý. Ale pokud cítíš něco víc, řekni mi to. Já… nechci tápat.“
„Je fajn to slyšet narovinu,“ šeptnu a uhnu pohledem. Mám ho rád, ale nevím, jakým způsobem přesně. Nerad bych, aby si z toho udělal špatný závěr. Já sám v tom nemám jasno.
Proč musí být všechno tak složité? Mám pocit, že mu ubližuji, a on tu najednou vyrukuje s tím, že je děvkař. Bezva. Hned se cítím líp a mám ve všem jasno.
„Já vím, jaký jsem. Lépe řečeno, spíš jsem byl. Něco se změnilo, něco jsi změnil…“
„Já? Co jsem změnil?“ nechápu.
„Změnil jsi mě,“ usměje se trošku. Wow, to bych nečekal. Já ho změnil? Zajímalo by mě k čemu…
„Jsi tak patetický,“ zakroutím se smíchem hlavou.
„Ne, Tome,“ chytne mě za ruku. Zadívám se na ni, a poté se ho přichytím. Zvednu se z křesla a přistoupím k němu.
„Takže… co bude dál?“ zeptám se polohlasem. Hned pohledem vyjede nahoru, aby na mě viděl.
„Nemám přímé plány. Jen… chtěl bych být s tebou,“ broukne a vyjede mi rukama na boky. Chtěl by to zkusit. Chce být se mnou. Takže svým způsobem mu na mně musí záležet. Zvláštně mě to hřeje v břiše. Na Billa zapomenu, je to jen Sen. Nic víc, nic míň.
„Tak dobře,“ pousměju se. „Můžeme to zkusit. Ale neočekávej ode mě, že se budu chovat ve škole slušněji. Ty,“ ukážu na něj pobaveně prstem a usadím se mu do klína, „nemáš žádné právo nám dávat testy.“
„Ale ano, mám,“ broukne a usadí si mě na sebe. Obejme mě kolem pasu a dívá se na mě.
„Teď upřímně…“ omotám mu ruce kolem krku, „k čemu ti to bylo? Proč jsi to udělal? Stejně to nemá na zkoušení žádný vliv.“
„Musíme to řešit?“ pomlaská si a přitiskne si mě víc k sobě. „Chyběl jsi mi,“ pošeptá. Přiblížím se k jeho rtům a zlehka se o ně otřu.
„Stejně vím, žes to udělal proto, že jsem nedával pozor,“ šeptnu a líbnu ho na horní ret. „Štvalo tě to.“
„Byl to jeden z důvodů, ale nechme teď test testem,“ zajede mi pod tričko a bříšky prstů mě pohladí po nahých zádech.
„Co bys chtěl raději dělat? Tedy kromě toho flákání se tady,“ zasměju se. Zhoupnu se mu v klíně a přitisknu se k němu, abych mu mohl být co nejblíže.
„Být tu s tebou a…“ začne mě líbat. Se smíchem se odtrhnu a slezu z něj. Dojdu zamknout, rovnou si sundám triko a vrátím se k němu.
„Doufám, že tu máš někde kondom,“ usměju se. Rozepnu si kalhoty a poté, co ze mě spadnou, je kopnu stranou. „Tak?“
Skousne si spodní ret a svůdně se usměje. Přitáhne si mě za boky k sobě a hlavu si položí na moje břicho. „Jsi nějakej… divokej,“ líbne mě na podbřišek.
„S tebou vždycky,“ zašeptám a pohladím ho ve vlasech. Brian mě začne líbat, tak zakloním hlavu a oddám se mu.
Po práci jsem šel ještě do krámu, jelikož jsem Molly slíbil, že jí po cestě koupím nějaké sladkosti. Vykračoval jsem si vesele po chodníku. Zdálo se, že vše už se lepší. Molly bylo jakžtakž dobře, s Brianem bylo vše fajn, dokonce lepší než dříve. Jediné, co mi stále chybělo, byl Bill. Ale díky těm věcem, které mě dělaly šťastným, se to nějak vyrovnalo, a já na to nemusel tolik myslet. Náhle se mi v kapse rozezvoní iPhone. Zaštrachám v ní a přijmu hovor.
„Ano?“
„Ahoj, Tomi,“ ozve se z telefonu Molly.
„Ahoj, broučku. Copak, že mi voláš? Děje se něco?“ zeptám se poněkud zaskočeně. Nikdy se nestalo, aby mi volala.
„Ne, ne, jen ti chci říct, abys mi koupil ty gumový medvídky,“ zasměje se.
„Jasně, jasně. Už je mám, neboj se,“ usměju se a zavrtím hlavou. Když se stará o sladkosti, musí jí být nejspíš dobře. „Jsi doma už sama, nebo maminka je ještě tam?“
„Je v koupelně. Zase si bzučí vlasy,“ zachichotá se. Začnu se smát s ní. Mamka používá kulmu a Molly tomu říká bzučení. Je to rozkošný. Po celou cestu jsem se díval spíš pod nohy a vnímal, co mi sestřička blekotá do telefonu, proto jsem si nemohl všimnout protijdoucího. Vrazil jsem do něj.
„Ježišmarja, pardon. Nedíval jsem se na cestu. Moc se omlouvám,“ vyhrknu ze sebe hned vylekaně omluvu a podívám se na dotyčného. Jako by mě v tu chvíli někdo praštil do hlavy. Pronikavý pohled čokoládových očí pod vrstvou černých líčidel se do mě zapíchl jako nůž. Upustím z ruky iPhone a zaraženě vydechnu. To snad není možné. Já už vážně blázním.
„Sakra, co děláš?“ vyjede na mě a sjede si mě celého pohledem. Zamračí se, když se mi podívá do očí. Co to… Bože můj… Vždyť… Proboha… Já… Ježiš…
„Já-já… Bille,“ vykoktám ze sebe. Nejsem schopný se ani nadechnout, natož souvisle přemýšlet.
„Prosím? My se snad známe?“ zamračí se víc. Co to dělá?
„Jasně, že… jo, jo. Vždyť… Jak-jak ses tu vzal?“ hlesnu a zhluboka se nadechnu, abych si okysličil mozek. Sehnu se pro iPhone a znovu se narovnám. Začnu si ho pozorně prohlížet. Vypadá úplně stejně jako v mých snech, když opomenu tu bílou záři kolem něj. Má stejnou sametovou kůži a jeho rty i oči… „Bože, Bille! Jsem tak šťastný, že se mi splnilo přání!“ zaječím nadšeně, jako bych se až teď probral. Skočím mu kolem krku a pevně ho obejmu. Ucítím, jak se oklepe. Hned se ode mě odtáhne.
„Co to, zatraceně, děláš? Nesahej na mě!“ vyjekne a odstrčí mě od sebe. „Co si to, sakra, dovoluješ?“
„Ale vždyť… Bille,“ vydám ze sebe nechápavě. „To jsi… To jsi pořád naštvaný? Já se omlouvám, já musel za Molly a…“ Přeruší mě svým křikem.
„Přestaň mě obtěžovat! V životě jsem tě neviděl! Nechápu, co ode mě chceš. Někam si zajdi!“ poklepe si zlehka na čelo. Sevře se mi bolestivě hrudník. Ten jeho opovržlivý pohled a ten odstup, jaký si držel, jako bych byl snad prašivý. V očích mě začnou štípat slzy.
„Kde je můj Bill? Tohle nejsi ty,“ hlesnu přes knedlík v krku a jemně ho vezmu za ruku. Snažím se najít svého Billa v těch nádherných očích, ale nikde ho nevidím. Je tam jen pusto a chladno. Ucukne a vytrhne se mi.
„Co na mě chmatáš?!“ vyjekne. „Ty jsi cvok, ne? Co si to vůbec dovoluješ? Nech mě!“ vydechne rozhořčeně a podezíravě si mě prohlédne. „Sakra, co tu vůbec s tebou dělám,“ odfrkne si a opovržlivě zakroutí hlavou. Udělá několik kroků ode mě, aby mi dal najevo, jak se mu hnusím. Do srdce se mi zabodne nůž s pěkně ostrým hrotem.
Tenhle člověk nemá s mým Billem nic společného, jen obličej. Někde jsem ho nejspíš potkal, zapamatoval jsem si jeho obličej a ve snu si poté vysnil jeho vlastnosti. Vůbec není takový jako v mých snech. Je přesný opak. Je arogantní, odtažitý a ledový jako… V tu chvíli si vzpomenu na sen s Billem, když jsme spolu leželi na ledové podlaze a kolem byl led. Byl tak chladný. Tenhle je taky… chladný. Teď už chápu… Nasucho polknu a rychle zamrkám, abych rozehnal slzy v očích.
„…omlouvám se,“ šeptnu a schovám si obličej do dlaní.
„Hmm, to mi fakt pomůže. Bože, to jsou dnes existence,“ sykne ironicky. Ještě jednou se na něj podívám, prohlédnu si ho, abych si ho dobře uložil do paměti, a trhaně vydechnu. Mám co dělat, abych se nerozbrečel, ale před tímhle klukem tu brečet nechci. Akorát by ze mě měl srandu. Nejistým krokem ho obejdu, a když jsem si jistý, že už mi nemůže vidět do obličeje, přikryji si obličej rukou a tiše vzlyknu. Udělám ještě pár kroků, až se vyčerpaně sesunu k zemi a sednu si na obrubník. Schoulím se do klubíčka a začnu tiše vzlykat. Co jsem si vůbec myslel? Že je Bill jako dokonalý anděl? Že mi jen tak z nebe spadne tolika štěstí? Už v těch snech mi mohlo být jasné, jak daleko to bude od reality.
„Ježiši,“ zaslechnu ho ještě. Potom se už ale pomalým ladným krokem rozejde po ulici dál. Jak jen může být někdo tak zlý…
Když jsem se doplazil domů, bylo už celkem pozdě. Udělal jsem, co jsem musel a uložil jsem Molly. Nemohl jsem se jí věnovat. Byl jsem myšlenkami naprosto někde jinde. Po sprše jsem si lehl do postele a jenom zíral nejméně 4 hodiny do stropu, přičemž jsem přemýšlel nad Billem. Vzpomínal jsem na každý svůj sen, na každý okamžik s ním. Bylo mi s ním tak dobře. A když si vybavím dnešní výstup, chce se mi brečet. Přetočím se na bok a přitáhnu si nohy k tělu. Obejmu je a zavřu oči.
Jdu pomalu městem, které neznám. Všude jsou staré, opuštěné domy a nikde žádná auta ani lidé. Prohlédnu si velkou budovu s vymlácenými okny a posprejovanými zdmi. Povzdechnu a odbočím do vedlejší ulice. Co je tohle zase za sen, bože? Copak už to nemůže jednou provždy skončit? Náhle za sebou uslyším kroky. Zastavím a otočím se. Stojí tam Bill.
„Tomi,“ vydechne tiše a hned se ke mně rozejde. Znovu ho nechám, aby se mi dostal pod kůži, a znovu mi ublíží. Už ne… Couvnu a obezřetně ho sleduji. Nechci, aby ke mně chodil.
Nakrčí obočí a přece jen ke mně dojde. „Co se děje? Já… jsem tak rád, že jsi přišel.“
„Tím jsem si jistý,“ řeknu bez tónu a znovu o krok ustoupím. Musím si od něj držet odstup. Už nedopustím, aby se to opakovalo.
Nechápavě se na mě koukne a pak sklopí trošku hlavu. „Proč jsi na mě takový? Co jsem ti udělal?“
„Všechno to byly jen kecy. Že mě máš rád, hm? Chodíš si po zemi jako pán. Jsi jen hnusný, arogantní, zlý ego. Jsi úplně někdo jiný, než ses tady dělal. Všechen ten led kolem tebe a ten chlad… Věděl jsi, proč to tak je. Protože jsi ve skutečnosti necitelná a chladná svině,“ řeknu mu rozhořčeně. V očích mě začnou štípat slzy. Celý se tam přede mnou rozechvěje a po chvilce i rozpláče.
„Ale já… já nechápu, co jsem ti udělal. Já se omlouvám. Já vím, že… že tě volala tvá sestřička,“ otírá si slzy.
„Víš velký kulový. Odteď chodím s Brianem. Mezi námi dvěma je konec. Stejně jsi jen pitomý sen,“ zakroutím hlavou. Otřu si tváře i oči, otočím se a rozejdu se pryč. Je konec.
„Ne, to ne, prosím,“ zavzlyká, a hned za mnou jde. „Tomi, prosím, počkej. Já nevím, co se stalo. Já… já za to nemohu,“ vydechne bolestně. „Kdo je… Brian?“
„Brian je můj přítel,“ zastavím se a zatnu zuby, abych potlačil zavzlykání. „A ty jsi jen sen. Skutečný Bill je zlej a já ho nesnáším za to, jak se dnes zachoval. Chci na tebe zapomenout. Je konec.“
„Tome, ne, prosím,“ rozpláče se ještě víc a doběhne ke mně, chytne mě za ruku. „Já nechci být tvůj sen, chci být skutečný. Já… já ti říkal, abys tomu dal čas. Já jsem netušil nic… Já… prosím,“ naříká.
„Mezi námi už nemůže nic být. A já už ani nechci. Nic nás spolu nečeká. Jsi mým dokonalým snem a vždycky jím zůstaneš. Ale jenom snem. Tebe, jaký jsi, tebe miluju. Ale toho pravého Billa v realitě ne. Je to někdo jiný s tvým nádherným obličejem. Takhle to bude snazší. Mám tě rád a nikdy na tebe nezapomenu. Teď, prosím, odejdi jednou provždy,“ zašeptám chvějícím se hlasem a zavřu oči, protože mi z nich už proudem tečou slzy.
„Já tě… miluju,“ hlasitě zavzlyká a dál pláče. „Kdyby tohle bylo jen tak, přece by tento sen… nepokračoval, nerozvíjel se. Já tě nechci ztratit. Já bych pro tebe udělal všechno. Já bez tebe už nebudu. Navždycky zmizím,“ pošeptá do ztracena.
Bože můj… Co mám jenom dělat? Tolik to bolí, sakra! Ale je to sen… Jenom sen. Tohle není ten Bill, kterého jsem dnes potkal. Se snem nemám budoucnost. S Brianem možná ano. Odteď už jenom Brian, Molly, mamka, škola a dětský domov. Žádný vysněný Bill. Už nikdy víc… Pomalu se k němu otočím a přes slzy se mu podívám do očí. Vzlyknu, načež uchopím jeho obličej do dlaní. Přiblížím se k jeho rtům pro poslední polibek před tím, než mu dám jednou provždy sbohem.
„Miluju tě,“ zašeptám. Něžně a dlouze ho políbím. „Teď jednou provždy odejdi… Sbohem…“
„Taky tě miluju,“ zašeptá potichoučku potom a pohladí mě po tváři. „Opatruj se, prosím,“ líbne mě na rty na oplátku a zadívá se mi do očí. Jakmile jeho dlouhé štíhlé prsty sjedou po mé čelisti do prázdna, přivře bolestně oči. Poté se otočí a rozejde se zpět, odkud přišel. Ještě z dálky bylo slyšet, jak naříká a pláče, ale jeho postava se pomalu vytrácela. Zavřu oči a vydechnu.
Podívám se nad sebe a bezmocně vydechnu. Ucítím, jak mi po tvářích tečou slzy. Otřu si je, protřu si i oči a otočím se na druhou stranu. Zabořím si hlavu do polštáře a zírám do tmy. Cítím, jak mi bolestivě buší srdce. Je jednou provždy konec. Dal jsem mu sbohem.
„Miluju tě, Bille,“ pošeptám do prázdna a zavřu oči.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Ach jaj, som zvedavá čo a stochti teraz vykluje. Vyseného Billa mi je ľúto, je mi ľúto aj Toma. Bill v realite je naozaj odporný.
Tome okamzite to s brianem ukonci .. :/ Neibi se mi, ze jsou spolu .. ale treba mu Bill ve snu a BIll ve skutecnosti otevre oci ..
Bože, ten opravdový Bill je zlý, je mi Toma líto 🙁 a je mi i líto toho Billa ze snu. Pěkný dílek.
Bože….. je mi Toma líto… já brečela sním…… Ale možná to že snovýho Billa odehnal bude vést ke splnění jeho přání. No kdo ví… (autorky určitě) xD jen tak dál
Oh.. bože.. to je tak dojemný.. ale to s Billem mě mrzí.. :o( ať jim to spolu výjde.. :o)
Ach jo, ten konec je tak smutný! :'( je mi Billa moc líto, skoro mě to rozplakalo :'(
A chudáček Tom i jeho je mi tak líto, když na něj byl pravý Bill takový =(
A ještě ten Brian do toho 😀 toho mi bude taky líto, jestli se s nim Tom rozejde. Asi má Toma fakt rád…
No sakra, je to pěkně zamotaný 😀 už ať je další díl 😀
No…wau..V tomhle díle se toho tolik stalo.Napíšu můj názor: Já nevim,jestli je Bill z reality chladný,arogantní a tak. Třeba byl jenom zaskočenej z chování Toma..přece jenom,on ho nezná a teď tam okolo něj Tom skáče a říká mu různý věci…Billovi Tom musel připadat opravdu jako cvok a je jasné,že mu to bylo nepříjemné,proto se zachoval tak jak se zachoval. Možná je ale Bill z reality chladný a tohle jeho chování nebylo způsobené jenom tim,že ho otravoval nějakej pro něj neznámej kluk. Možná je prostě Bill z reality opravdu zlej. Ale to zatim nemůžeme vědět. Pokud je Bill z reality opravdu chladný člověk,tak si myslim,že kdyby se k němu Tom nějak víc dostal,že roztaje….,že se zahřeje..jako v tom snu. Jsem na to zvědavá,jak to bude.
Jsem ráda,že ho Tom v tý realitě konečně potkal ..,ale dost mě mrzelo,že se rozloučil se svým Snem…asi ho už vážně nikdy neuvidí….možná jenom v realitě a to tehdy,že kdyby se potvrdilo to,že je Bill ve skutečnosti chladnej člověk,tak si myslim,že kdyby se k němu Tom dostal blíž,tak on
roztaje. Tohle nikdo neberte vážně,jsou to jenom myšlenky,který mi teď lítaj v hlavě.
No a jinak Tom s Brianem do toho nakonec praštili…Jsem na to zvědavá. Pokud se někdy dá Tom s real Billem dohromady,tak to asi pro Briana nebude moc dobrý..zvlášť po tom,že mmu řekl,že ho Tom změnil..
Jsem na to zvědavá! Super díl :)!
Chudák Tom… Ale tak kdyby na mě najednou sočil nějakej kluk tak bych asi taky byla maličko v šoku… 😀 krásnej díl 🙂
Ujjj tak to byl zvláštní díl , prostě toho Billa sem nepochopila , tak hnusný , mmm , nebudu to řešit , jinak krásný 😉 . Těším se na další díl ..
podle mě má teď Tom budoucnost s Brianem… ale nevěřím, že by "svého" Billa jen tak opustil…
aaa Tomee, neměl si se po něm tak vrhat ty trdlo!
To je tak… smutný! Určitě má ten Tomův sen s rozehříváním Billa co dělat s realitou, protože to přece takhle nejde… Brian je možná fajn, ale… Bill je Bill. Možná má nějaký problémy, který chce schovat za masku drsnosti a nepřístupnosti… sakra, už aby tu bylo pokračování…
zamilovala jsem se do téhle ffky ^^ já se ani Billovi nedivím, přece jenom, když na vás takhle na ulici skočí nějakej kluk kterýho neznáte.. Zachovala bych se stejně. Těším se na další díl 🙂
Néééééééé!!!!!!!!! :'((((( Bože ve skutečnosti je Bill fakt debil… :// Teď fakt netuším, jak to bude dál… Ale nechci, aby byl Tom s Brianem. Ať se stane zázrak. Prosíím… :'((( Ale jinak krásně napsáné :))).
Tak tohle bylo naprosto dokonalé, opravdu skvělé. Stalo se toho tolik. Jsem ráda, že je Tom s Brianem, i že je Molly o něco líp, ale nelíbí se mi reálný Bill, jaký byl arogantní, ale on se mu Tom jistě postupně proporcuje až k srdíčku. Nějak to zvládne.
Taky bylo smutné, jak Billa ve snu poslal pryč, ale docela ho chápu, nemůže žít snem, jenom realitou, která je někdy až neskutečně krutá.
Ježiši já věděla že ho určitě potká jen jsem to čekala v té škole =oD doufám, že Tom ho dokáže změnit a není to jen sen =o( Moc krásnej dílek
fantastický!naprsto super…nevim co říct,nic takovýho jsem nikdy nečetla! Vůbec nevim co se bude dít dál a netroufám si to ani domýšlet, takže honem další díl..:))
Páni tolik se tam toho stalo že ani neumím najít slova! Tohle je naprosto fantastická povídka, co mě vtáhla do děje!!!!!!:-) Moc se mi to líbí…:-)