Chaos 23.

Bill viděl, jak Toma naložili na nosítka a vytahovali ho na nich do helikoptéry. Sám vylezl po provazovém žebříku, který byl z letounu spuštěný. Jeden voják k němu už natahoval ruku, aby mu pomohl. Vděčně se na něj usmál a posadil se vedle Toma. Opět ho chytil za ruku. Byl studený. Byl zatraceně studený.
„Tome?“ pohladil ho. „Tome?“ zopakoval a začal hyperventilovat. Tom se nepohnul ani o milimetr, neodpovídal mu. „Panebože, Tome? Prosím, Tome. Tome!“

Lékař se skláněl nad Tomem, kontroloval všechny životně důležité funkce a orgány. Dwayne se postavil vedle Billa a objal jeho třesoucí se tělo.
„Ztratil spoustu krve,“ oznámil lékař. Černovlásek se rozvzlykal, obličej si otíral do Dwaynova trička.
„Tome…“ zašeptal Bill a zavřel oči.
Vojenský lékař se zamračil a znovu poslouchal Toma svým stetoskopem. Narovnal se a podíval se na dva mladíky, kteří byli od něho pouze pár kroků.
„Jeho srdce stále bije,“ jemně pokýval hlavou. „Musí ale okamžitě na sál.“
Bill k němu vzhlédl, slzy mu stékaly po tvářích. Konečně cítil alespoň špetku naděje.

—

Čistě bílé stěny společně se slabým nemocničním zápachem způsobovaly, že Bill šílel. Čekal už téměř pět hodin, aniž by někdo vyšel ze sálu a řekl mu něco o tom, jak na tom jeho partner je. Byl ale klidný, protože věděl, že špatné zprávy se člověk dozví hned. Byl nervózní, ale byl v klidu.
Pevné kroky, které se rozléhaly chodbou, donutily Billa vzhlédnout. Viděl přibližujícího se otce. Samozřejmě, že měl oblečenou uniformu. Když přišel blíž, všiml si, že je potřísněná krví. Usmíval se.
„Vyhráli jsme,“ informoval generál svého syna. Ten se sotva zmohl na spokojené zakřenění. Generál kývnul Dwaynovi a mávnul mu rukou. Seděl na lavičce vedle Billa. Sám se posadil na druhou stranu, aby dobře viděl na syna.
„Jak je na tom Tom?“ zeptal se.
„Nevím,“ odpověděl Bill potichu.
„Bille,“ oslovil syna, „nechci, abys mě nesnášel, pokud to Tom nezvládne…“
„Zvládne to,“ ujistil ho Bill a podíval se na automat s pitím. Poslední, co chtěl, byla otcova negativní slova.
„Jen chci, abys věděl, že-„

„Bill Kaulitz?“ muž v plášti přerušil cokoliv, co chtěl generál Kaulitz říct.
„Ano!“ černovlásek vyskočil na nohy. „To jsem já. Jak je na tom Tom?“
„V jakém příbuzenském vztahu jste k panu Trümperovi?“ zeptal se lékař.
„Je to můj přítel.“
Lékař nakrčil obočí. „Dobře, no…“
Generál Kaulitz se postavil a lékař, který mluvil s jeho synem, se okamžitě napřímil. Vypadal, jako kdyby spolknul pravítko. „Generále, já… Nepoznal jsem vás. Já-„
„Jak je na tom můj zeť?“
Lékařovy rty se vytvarovaly do perfektního O. Rychle se ale vzpamatoval, otevřel složku a začal číst.
„Pořád je na operačním sále. Kulka v horní polovině těla se nedotkla srdce, nicméně prorazila jednu plíci,“ vzal do ruky propisku, kterou měl zastrčenou za uchem, a rychle něco načmáral na papír. „Druhá kulka poškodila jeho játra. Snažíme se zastavit vnitřní krvácení. Má také zlomená dvě žebra. Nicméně operace by měla být do dvou hodin hotová.“
Bill zalapal po dechu. Z nějakého důvodu se necítil ani o trochu lépe. Lékař si toho samozřejmě všiml, zavřel tedy svoji složku.
„Je v nejlepší vojenské nemocnici ve státě,“ ujistil černovláska. „Zítra ho můžete navštívit,“ usmál se, zasalutoval generálovi a odešel.

O 3 dny později

„Tome?“
„Tome?…“
„Tome, slyšíš mě?“
Tom unaveně otevřel oči. Měl tak silnou bolest hlavy, jakou ještě nikdy nezažil. Osoba, která seděla u jeho postele, byla rozmazaná. Všechno kolem něj bylo rozmazané. Také to tu divně zapáchalo. Kde se nacházel? Myslí mu projela vzpomínka a on si na všechno vzpomněl. Byl v nebi?

„Tome?“
Tom otevřel oči dokořán. „Tati?“ podíval se na něj. „Co…“
„Tome, můj synu!“ vykřikl Gordon. „Oh, díkybohu. Jak se cítíš?“
Tom se zamračil, točila se mu hlava. Rozhlédl se kolem sebe a uvědomil si, že je v nemocničním pokoji. „Já-… nejsem si jistý… já-„
„Omlouvám se,“ zašeptal jeho otec a sklonil se, aby se dotknul jeho paže. „Prosím, odpusť mi. Ani zdaleka jsem netušil, jak moc ti ničím život.“
„Cože?“ zaúpěl copánkatý muž. Bolest hlavy byla tak silná, že mu otcova slova nedávala žádný smysl. Nevěděl, co říkal. „O čem to mluvíš?“
„Billův táta mi všechno řekl, svým způsobem mi vynadal. Já… nezasloužím si být tvým otcem.“ Gordon sklopil hlavu. „Za všechno se ti omlouvám. Omlouvám se, že jsem se o tebe nepostaral, když máma umřela. Nikdy jsem si skutečně nemyslel, že je její smrt tvoje chyba. Byla to moje opilá mysl, která to říkala,“ přiznal zahanbeně. „Generál mi nabídl svoji pomoc… abych přestal pít,“ jemně se usmál. „Přestanu. Přestanu kvůli tobě, Tome. Když jsem se dozvěděl, co se stalo, uvědomil jsem si, že o tebe můžu přijít. Nemůžu o tebe přijít, Tome. Jsi můj syn. Můj jediný syn. Vážně doufám, že budeš schopnej mi odpustit.“

Tom byl zticha. Takhle upřímně k němu táta nemluvil už hodně dlouho.
„Odpouštím ti, tati,“ řekl upřímně. „Je to… v pořádku.“
Gordon se usmál a pohladil svého syna po hlavě. „Jsem tak rád, že jsi zpátky mezi námi.“
„I já.“ Tom napodobil otcův úsměv. „Kde je…“ trochu se nadzvedl a zaúpěl. „Kde je Bill?“
„Je na chodbě. Je tam i Dwayne,“ pohladil ho Gordon po paži. „Zavolám je, dobře?“ zazubil se. „Miluju tě, Tome,“ sklonil se a syna obejmul.
„Já tě taky miluju, tati,“ odpověděl copánkatý muž a položil se zpátky do postele. Měl příjemný pocit v srdci. Pomalu se emočně hojil. Byl zpátky mezi živými a jeho otec, jeho táta, byl také zpátky.
Gordon pokýval hlavou, zvedl se a z pokoje odešel, dveře nechal trochu pootevřené.

„Tom se probral.“
Tom slyšel, jak otec informoval kohokoliv, kdo byl na chodbě.
„Chlape!“ do pokoje vešel Dwayne, usmíval se.
„Čau,“ usmál se slabě Tom. „Kde je Bill?“
„Oh, taky tě rád vidím.“ Dwayne se tvářil naoko pobouřeně.
„Dwayne, tak jsem to nemyslel,“ zaúpěl copánkatý muž. „Jenom-„
Kamarád se zasmál. „Já vím, chlape. Jen si z tebe dělám srandu. Bill šel do bufetu, aby si koupil něco k jídlu. Byl tady 24 hodin denně a ty se ne a ne probudit!“ rozhodil rukama, poté se jimi zapřel o kovovou konstrukci Tomovy postele. „Byl jsem díky tobě podělanej strachy! Pořád jsem se ptal… kdy se ten sráč plánuje probudit?“
Tom se trochu zasmál. Přestal ale, když mu hrudí projela ostrá bolest. „Uhm… Co se salo? Nic si nepamatuju. Hádám, že generál je v pohodě, když mluvil s mým tátou. Kde je ale Tony? Georg?“ zeptal se.
„Všichni jsou mrtví,“ odpověděl mu Dwayne a zakroutil hlavou. „Teda ti, kteří nejsou ve vězení.“
„Tony?“
„I ten. Snažil se utéct, naboural ale do benzínky. Jeho auto explodovalo,“ vysvětloval Dwayne. „Casablanca pořád existuje, samozřejmě. My k nim ale už nepatříme. Armáda zabavila všechny složky a registry. My dva jsme, díky panu Kaulitzovi, čistí!“
„Bezva,“ pousmál se Tom.

„Jo… A hádej co,“ zazubil se Dwayne. „Zbytek peněz, které měly být odměnou za generálovu smrt, byl převeden na můj účet pár hodin před tím, než se tohle všechno stalo. Sedm tisíc dolarů!!! Řekl bych, že Tony v tebe vážně věřil.“
Tom se zamračil. „Ale… řekl mi, že mi nedá-„
Snědý muž pokrčil rameny. „Lhal. Vždycky ti věřil. Jenom to byl špatnej člověk.“
„Nechci ty peníze. Dwayne, nech si je, prosím.“
„Tome, ale prosim tě. Jsou to tvoje peníze.“
„Ne. Vážně je nechci. Nech si je a někam se s mámou a sestrou přestěhujte. Vždycky jsi to chtěl udělat. Teď můžeš,“ Tom se usmál na svého nejlepšího kamaráda.
„Děkuju, chlape. Vážně… Moc děkuju,“ usmál se Dwayne upřímně a prsty poklepal na Tomovu nohu. Střelil pohledem ke dveřím a všiml si, jak v nich postával Bill. „Oh, podívej, kdo tu je.“

Bill se zářivě usmál a pospíšil si ke straně Tomovy postele.
„Tome! Jsi vzhůru!“
„Jo,“ usmál se Tom a natáhl k němu ruku. Bill na nic nečekal, za ruku ho chytil a sklonil se, aby ho políbil.
„Chyběl jsi mi.“
„Nikam jsem neodešel.“
„Na okamžik ano,“ řekl černovlásek.
„Oh,“ zamrkal překvapeně Tom. „Už to neudělám. Slibuju,“ zazubil se.
„To bych ti radil!“ Bill mu věnoval úsměv.

„No… uvidíme se později,“ přerušil je Dwayne, zamával jim a šel ke dveřím.
„Dwayne, počkej,“ oslovil ho Bill a otočil se k němu čelem. „Pamatuješ si na moje BMW?“
„Samozřejmě, že ano. Jak bych mohl na takovou krásku zapomenout?“ Dwayne si skousnul ret, jak si v hlavě přehrával vzpomínku, kdy auto řídil.
„Je tvoje!“ Bill mu hodil klíčky od auta.
„No do prdele! To ani nemůže být pravda.“
„Je to pravda,“ usmál se černovlásek vřele a pokýval hlavou.
„Já tě miluju, Bille!“ Dwayne vypískl jako malá holka. „Samozřejmě, že ne tolik jako Tom. Děkuju!“
„Omlouvám se ti za to… co jsem ti udělal. Myslím… tvoji paži.“
„Ale prosimtě,“ mávnul Dwayne rukou. „Nic to není. Koukej, ani nemám jizvu,“ vyhrnul si rukáv, aby ukázal Billovi svůj sval. „Děkuju, Bille. Teď mě omluvte, musím projet tu krasavici!“ zasmál se Dwayne a nemocniční pokoj opustil.

„Co to bylo?“ zamračil se Tom.
„Dlouhej příběh. Později ti vše řeknu,“ zazubil se Bill. „Jak ti je?“ pohladil Toma po tváři.
„Už jsem se cítil líp,“ přiznal Tom a zašklebil se.
„Děkuju,“ začal černovlásek. „Za všechno. Za to, že jsi mě zachránil. Za to, že jsi zachránil mého tátu…“
„Ne. Nejdřív tě musím požádat o odpuštění. Všechno, co jsem řekl… Víš, že jsem to nemyslel vážně, viď? Já-„
„Ticho. Vím to,“ Bill přitiskl své rty na ty Tomovy. Hluboce ho políbil, aby tak svého partnera umlčel.
„Bille, udělal bych pro tebe cokoliv,“ zašeptal Tom, když se od sebe odtáhli. „Umřel bych pro tebe.“
„Umřel?“ polknul černovlásek. „Ne!“
„Neee?“ zazpíval Tom.
„Ne! Nemůžeš umřít! Protože kdybys zemřel, já bych zemřel taky.“
„Jo, to bys udělal.“
Bill založil ruce na hrudníku a zaúpěl. „Tome, přestaň mluvit o smrti.“
„Smrt je celkem zábava!“ napodobil ho jeho partner.
„Zmlkni! Neříkej takové věci,“ jemně ho plácnul do paže. Copánkatý muž nevěděl, jestli se smát, nebo fňukat bolestí.

„Miluju tě,“ řekl dostatečně nahlas Tom. Nic uvnitř hrudi ho už nezastavovalo od vyslovení těchto slov. Byl volný. Cítil se volný jako pták. Jako nový člověk. „Změnil jsi můj život.“
„Ty jsi změnil můj,“ řekl Bill a vylezl si na postel k Tomovi.
„Bille! Co to děláš?“ chytil ho za paži, aby nespadl dolů, když se mu vyškrábal na klín.
„Co budeme dělat, až tě pustí?“ zašeptal Tomovi do ucha. „Mohli bychom letět do Evropy.“
„Jo, to bychom mohli.“
„Nebo bych mohl…“ zamručel Bill. „Až se budeme milovat, můžu být nahoře.“
Copánkatý muž zasténal. Před očima měl přesnou představu, jak by to vypadalo. „Bože, Bille.“
Bill se jen zasmál a z Toma slezl, aby se posadil zpátky na židli, která byla postavená u Tomovy postele.
„Nenuť mě smát se. Všechno mě bolí,“ zasmál se Tom a položil si dlaň na hrudník. Nemohl se přestat smát. „A nechci, aby mě bolelo i něco jiného, Bille.“
„Můžeme to dělat úplně všude,“ pokračoval černovlásek a provokativně se usmíval.
„Bože. Potřebuju prášek proti bolesti,“ zaklonil Tom hlavu. „Jak dlouho mě tu budou držet?“
„Tři týdny!“ zatleskal Bill nadšeně.
„Tři týdny?!“ zaúpěl Tom. „Bille!“
Oslovený se pouze zasmál.

„Dobré ráno, kluci!“ pozdravil je generál Kaulitz, když do pokoje vešel. „Jsem rád, že jsi zase s námi, Tome.“
„Děkuju.“
„Nejdřív se ti chci omluvit,“ začal voják.
„Ne, to není důležité, generále-“ Tom si pomyslel, že každý měl něco, za co se mu chtěl omlouvat. On všem odpustil. Přišel si jako samaritán.
„Prosím. Omlouvám se za to, že jsem o tobě pochyboval, ale neznal jsem tě. Nevěděl jsem, jaké máš úmysly. S mým synem… A se vším kolem. Omlouvám se,“ pokýval hlavou generál. „A… už ti to Bill řekl?“
Černovlásek otevřel pusu dokořán. „Uhm, ne. Bavili jsme se o jiných… věcech,“ zazubil se a podíval se na svého partnera.
„Dobře, abych to shrnul,“ generál Kaulitz natáhl ruku k Tomovi. „Vítej do rodiny,“ usmál se a potřásl si s Tomem rukou.
Bill stál za ním, usmíval se. Podíval se na Toma, jeho úsměv se ještě rozšířil.
„Miluju tě,“ naznačil rty a spokojeně vydechl.

autor: Aster

original