autor: Hina
Všechny zdravím! Jak vidíte, tak se mi konečně podařilo dopsat další povídku, ale řeknu vám, byla to dřina! Takže pokud se vám nebude líbit, tak mne prosím neuškrťte. Ale když se objeví nějaký ten komentář, tak se taky zlobit nebudu 😀
Kdo rád něco poslouchá, když čte, tak tady něco mám – sice starý, ale dobrý 😀 – Chapman Curtis Steve-Remembering you
Dívám se z okna na krásně bílé stromy. Z nebe padá stále další sníh, a tak všechno vypadá tak čistě a nevinně. Na oknech se tvoří ledové mapky a ve vzduchu je cítit vůně cukroví. Z okna zahlédnu malé děti, které si hrají v čerstvě napadlém sněhu a při tom se neovladatelně smějí. Donutí mě to také se usmát a pocítím obrovskou chuť jít si to ven taky užít. Rychle na sebe hodím svetr, bundu, šálu a na konec i rukavice a už za sebou zavírám dveře od domu. Jakmile vyjdu ven, ucítím na kůži studený vítr a chladivé bílé hvězdičky, které se hned rozpustí. Pomalými kroky se rozejdu směrem k parku, který vypadá jako z pohádky. Na stromech je hromada sněhu, a na lavičkách, které jsou také bílé, visí velké rampouchy.
Vychutnávám si tu krásu kolem sebe, když mě z mého snění probere velká, sněhová koule, která mi přiletí přímo do obličeje. Chvíli jsem zmatený, odkud útok přišel, až uslyším něčí zvonivý smích. Otočím se tím správným směrem a za stromem uvidím vysokou, ale přesto jakoby drobnou postavu. Vypadá trochu jako dívka, tak zranitelně a kouzelně, ale nejspíš to bude kluk, protože takovou ránu by holka dát nezvládla.
Jakmile zjistí, že jsem ho zpozoroval, rychle se zase schoval za kmen stromu a jeho smích utichl. Chvíli jsem se tím směrem díval, až jsem se odhodlal přijít blíž.
Pod nohama mi křupal sníh, jinak bylo naprosté ticho, jako by sem do parku nikdo nechodil.
Došel jsem ke stromu a pomalu nahlédl, kdo že se za ním schovává. K mému překvapení tam nikdo nebyl. Rozhlédl jsem se kolem, když v tom na mne dopadla další sněhová koule. Otočil jsem se a uviděl toho kluka.
„Hej! Ty tam, počkej!“ zavolal jsem na něj, ale on, jako by neslyšel, se rozběhl a utíkal pryč. A já se rozběhl za ním. Utíkal jsem rychleji než on, a tak jsem ho za chvíli dohnal. Skočil jsem na něj a oba jsme spadli na zem. Ležel na zemi a jeho havraní vlasy byly rozcuchané kolem jeho hlavy, takže kontrastovaly s čistě bílým sněhem. Oči měl orámované černými linkami a na rudých rtech, kde mu ještě před chvílí pohrával úsměv, se teď zrcadlil strach.
„P-p-promiň, nechtěl jsem tě naštvat. Já jen… připadal jsi mi tak zasněný a byl jsi jediný člověk v okolí – a já prostě neměl co dělat. Moc se ti omlouvám…“ drmolil pořád za sebou tak nesmyslné věci, na které jsem se vůbec nemohl soustředit. Nevím proč, ale nemohl jsem se odtrhnout od jeho obličeje a celkově od jeho výrazu. Připadal mi tajemný, záhadný, roztomilý, ale hlavně dokonalý. Vypadal sice jako dívka, ale on měl ještě něco víc. Nějaké vnitřní kouzlo, které mě začarovalo.
Ale co mě překvapilo mnohem víc, bylo to, co jsem chtěl udělat potom. Nemohl jsem si pomoct, ale chtěl jsem ho políbit. Ty jeho rudé rty k tomu přímo vybízely. Naštěstí jsem se stihl včas vzpamatovat, ale zato jsem ze sebe dostal tu nejblbější odpověď, jakou jsem mohl říct. „Tom“ vyhrkl jsem na něj.
„Co prosím?“ zeptal se mne zmateně.
„Jmenuju se Tom. A ty?“ jeho obličej se uvolnil a bylo vidět, jak si oddechl, že se nezlobím.
„Já jsem Bill. Těší mě,“ usmál se na mne. „Promiň, že to říkám tak na rovinu, ale můžu tě o něco poprosit?“ jeho výraz se změnil na trochu zakřiknutý.
„Jestli to budu moct splnit, tak klidně,“ odpověděl jsem mu.
„Dobrá. Mohl bys ze mne prosím slézt? Jsi trochu těžký a já nemůžu dýchat,“ řekl znovu trochu zakřiknutý hlasem. Jakmile to řekl, teprve jsem si uvědomil, že na něm ležím plnou váhou a tisknu ho k zemi.
„Jejda, promiň,“ omluvil jsem se a sedl si na zem vedle něj.
„Nic se nestalo,“ řekl, ale dál ležel na zemi a svůj pohled upíral do tmavé oblohy. Na chvíli nastalo takové to trapné ticho, které nakonec prolomil Bill. „A co tady vlastně děláš? Předtím jsi vpadal tak zasněně…“ zeptal se nesměle, ale na rtech mu už zase zářil usměv.
„Jen jsem se tak procházel, mám rád zimu,“ úsměv jsem mu vrátil. Vypadal přátelsky a – i když se sám sobě divím, kdy jsem takto začal přemýšlet – neodolatelně.
„Já mám zimu taky rád. Všechno alespoň na chvíli vypadá, že je neposkvrněné, přívětivé a nevinné. Alespoň na chvíli…“ jeho veselý úsměv se pomalu měnil na bolestivý a plný zrady a neporozumění. Z nějakého neznámého důvodu jsem nechtěl, aby byl smutný. Ty jeho utrápené oči mě ničily a dělaly mě smutným taky. I když jsem ho znal sotva půl hodiny, měl jsem potřebu mu pomoct.
„Jak vidím, tak asi nemáš nic na práci tak jako já. Nepodnikneme spolu teda něco?“ nabídnul jsem mu a pomalu se začal zvedat ze země, která byla pokryta souvislou vrstvou sněhu. Stoupl jsem si nad něj a nabídl jsem mu ruku, aby se mu lépe vstávalo. Jeho oči se znovu rozzářily a už v nich nebyl ani náznak pocitů, které jsem tam viděl předtím.
„Jo, moc rád!“ vykřikl nadšeně a popadl moji ruku. Pevně se jí chytil a já ho už vytahoval nahoru. Ale jako bych ho už neznal, tak pevně se mne za tu ruku chytil jen proto, že jakmile jsem mu pomáhal se zvedat, on mne shodil na zem a já už slyšel jen smích a kroky, které utíkaly ode mne. V duchu jsem se jen usmál a uslyšel jeho hlas. „Jestli mně to chceš vrátit, tak si mě musíš chytit!“ a pak už zase ten jeho zvonivý smích. Neváhal jsem ani na minutku a už jsem se za ním rozběhl.
Celou dobu se smál a otáčel se za mnou, jak daleko od něj jsem. Při každém ohlédnutí mi věnoval svůdný pohled. Chvíli mi sice trvalo, než jsem ho dohonil, ale po chvíli se mi to přece jenom podařilo. Přitiskl jsem ho ke stromu a vítězným hlasem prohlásil: chytil jsem tě. Jeho dech byl celý splašený od rychlého běhu.
„Dobrá, přiznávám, vyhrál jsi. Co chceš jako odměnu?“ zeptal se mírně tišším hlasem a svůdně přitom naklonil hlavu, takže odhalil svůj mramorově bílý krk. Chvíli jsem na něj jen zíral a myslím, že kdybych tak stál ještě chvíli, začal bych slintat.
Naštěstí jsem alespoň pro jednou neřekl až zas takovou blbost.
„A mám na výběr z nějakých odměn, nebo si budu moct vybrat, jakoukoli budu chtít?“ opáčil jsem mu, a ještě víc ho přitiskl ke stromu. Nevím, co to do mě vjelo, vždycky mě přitahovaly jen holky a nikdy jsem ani v nejmenším nepocítil jakoukoli přitažlivost ke klukovi. Chvíli jsem nad tím uvažoval, ale nedokázal jsem se soustředit na nic jiného než na Billa přitisknutého mezi mnou a stromem, a na sálající vzrušení z našich těl.
„Hmm… myslím, že si můžeš vybrat cokoliv, co budeš chtít,“ zašeptal mi do ucha a pomalu ho olízl jazykem. Nechtěně jsem u toho zasténal. Pořád se na mne díval těma jeho až neslušně vyzývajícíma očima a cítil jsem stále větší vzrušení.
Moje trpělivost, a hlavně moje touha to už nevydržela. Bez rozmýšlení jsem přitiskl své rty na ty jeho. Jako by ve mně vybuchla sopka, která v sobě celou tu dobu držela všechnu tu vášeň. Rukama jsem mu přejížděl po celém těle a stále se ho nemohl nabažit.
Jednou rukou jsem zajel pod jeho svetr a začal ho hladit na holé kůži. Rty jsem při tom stále posouval níž a níž, až jsem se dostal k jeho krku. Když jsem mu rukou přejel přes bradavky a začal je v prstech mačkat, prudce zaklonil hlavu a slastně zavzdychal. Myslel jsem, že se už neudržím na nohách, ale chtěl jsem, aby sténal ještě víc a mnohem hlasitěji. Druhou rukou jsem mu zajel na bok a hladil ho dál dolů po stehně. Zvedl jsem mu nohu ze země a obtočil si ji kolem sebe. Potom jsem mu začal rozepínat bundu a měl jsem sto chutí ho těch zbytečných kusů oblečení zbavit. Když v tom mě Bill zastavil.
„Tomí, né. Tady né, je mi hrozná zima.“ Podíval se na mne a začervenal se.
„Ale nepovídej, ty moje kočičko…“ zavrněl jsem mu do krku a ještě si ho stihl polibkem označit. „Dobře, vezmu tě k nám a tam si tě už zahřeju… Co třeba horkým kakaem?“ řekl jsem naprosto vážným hlasem, ale musel jsem se zasmát nad Billovým smutným pohledem. „Neboj, jestli nemáš kakao rád, dám ti čaj,“ dodal jsem a začal se smát. Billy se na mne jen udiveně podíval a já se nemohl ubránit dalšímu záchvatu smíchu. „Copak ty nepochopíš žádnou srandu? Čaj ti sice dám, ale až potom, co si tě zahřeju sám a trošku jinak.“ Řekl jsem, chytil ho za ruku a začal ho táhnout směrem k mému domu.
I když cesta trvala jen pár minut, připadalo mi, jako bych dům měl až na druhém konci města, a v duchu jsem si nepřestal nadávat, proč sakra bydlím tak daleko. Obloha už začala potemňovat a začínalo být čím dál chladněji.
„Už tam budem? Vážně je mi hrozná zima a…“ najednou se jeho hlas změnil z nevinného na ďábelský a vášnivý, „…mám na tebe chuť.“
„Neboj, už jsme tady,“ otevřel jsem dveře do domu a Billa zatáhl dovnitř. Ani jsem se neobtěžoval s rozsvícením světla a už jsem začal z Billa strhávat oblečení. A to stejné dělal i Bill. Nějakým záhadným způsobem jsme se dostali až do kuchyně, kde jsem ho vysadil na pult a začal mu rozepínat kalhoty.
Ale Bill mě odstrčil. „Posaď se, Tome.“ Řekl ostrým, a vášnivým hlasem. V očích měl výraz vzrušení a stejně tak to bylo vidět i na jeho kalhotách. Bez řečí jsem si sedl na barovou židličku a s napětím sledoval Billa.
Ten se na mne jen šibalsky usmál a olízl si rty. Slezl z kuchyňského pultu a rukama se začal hladit ve vlasech a potom pomalu přejíždět přes břicho. Jednou rukou stále zůstal na břichu a druhou si zajel do kalhot. Jakmile se dotknul boule ve svém klíně, hlasitě zasténal a prudce zaklonil hlavu. Rukou stále přejížděl přes své vzrušení a jeho steny byly čím dál hlasitější, a i když bych to do něj nikdy neřekl, i nadrženější. Když už se zdálo, že se udělá i bez mé pomoci, vytáhl ruku z kalhot a s oběma si začal přejíždět od boků až do vlasů. Při tom začal svůdně pohupovat boky a pomalými kroky se přibližovat ke mně. Zastavil se jen pár kroků přede mnou. Už jsem se chystal vstát, když mě Bill zastavil. „Ne, ne, ne, Tome. Ještě jsem ti nepředvedl všechno. Musíš si ještě počkat, a taky ještě vůbec nevím, jestli si mne zasloužíš,“ pošeptal a jeho tichý hlas se roznesl do všech koutů kuchyně. Stále pohupoval boky, ale mnohem dráždivěji.
Jednu ruku natáhl směrem ke mně a prsty přejížděl po mém obličeji. Druhou ruku položil na svůj obličej a ukazováčkem vjel do pusy. Jazykem ho lízal, a nakonec do něj silně kousl, až z něj začala téct rudá krev.
Konečně udělal poslední krok, a tím překonal tu drásající vzdálenost mezi námi. Obkročmo si na mne sedl a nedočkavě spojil naše rty. Ihned pronikl jazykem do mé pusy a vyzýval ten můj ke hře. Rukama jsem ho chytil za zadek a přitiskl si ho víc na svůj klín. Bill se ode mne odlepil a do pusy mi zastrčil prst, z kterého tekla krev. Začal jsem ho lízat a v mé puse se rozlila chuť jeho krve. Mezitím se Billovy šikovné ruce přesunuly k mému pásku a rychlým pohybem ho rozepnuly. A to stejné následovalo i s knoflíkem a zipem. Ani jsem se nevzpamatoval, a už jsem byl nahý a stejně tak i Bill. „Vidím, že si mne nakonec přece jenom zasloužíš,“ pošeptal a s těmito slovy na mne nasedl.
Prudce na mne nasedával a z úst mu unikaly steny. Prudce zaklonil hlavu, ale já si ji přitáhl k sobě a dravě ho políbil. Konečně jsem se vzpamatoval a pomalu jsem se pokusil vstát. Nechtěl jsem ale, abych z něj vystoupil, proto jsem si jeho nohy omotal kolem svých a pomalu jsem vstal.
„Co to děláš?“ zeptal se zmateně Bill.
„Neboj se. Jen je to tady docela nepohodlný, ta žihle mě tlačí do zad. A u mne v pokoji je postel, která je mnohem pohodlnější.“ usmál jsem se na něj.
Když jsme se dostali do pokoje, položil jsem ho na postel a já si lehl na něj. „Prosím, Tome, už mě ošukej. No tak, na co čekáš, strašně moc tě chci. Už od první chvíle, když jsem tě uviděl v parku. No tak prosím, ošukej mě jako nějakou lacinou děvku,“ zašeptal do tmy pokoje a začal mě vášnivě líbat.
„Řekni to znova,“ pošeptal jsem mu do ucha a tvrdě do něj přirazil. Slastně vykřikl a po čele mu stekla kapka potu.
„A… a… ano! Šukej mě, šukej!“ vykřikl a já do něj znovu přirazil.
Myslí mi naráz proběhla myšlenka, že dnes budou mít rodiče opravdu pestrou a zajímavou noc. Bill se prudce prohnul v zádech a já měl pocit, že si je musel zlomit.
Jeho i moje steny a výkřiky se nesly celým pokojem a Billovo tělo se pode mnou svíjelo, což mě ještě víc vzrušovalo. Cítil jsem, že za chvíli budu, ale chtěl jsem, aby se Bill udělal taky. Chytil jsem jeho penis až u kořene a začal jsem přes něj rukou přejíždět. Naposledy jsem do něj silně přirazil a Billův penis silně zmáčkl. Ozval se přidušený výkřik, který jsem ztlumil polibkem a při tom jsem se udělal přímo do Billa. Netrvalo ani dvě vteřiny a Bill se udělal taky. Vyčerpaně jsem dopadl vedle něj a uplašeně jsem oddychoval.
„Děkuju,“ pošeptal Bill a propletl si se mnou ruce.
„To já děkuju,“ odpověděl jsem a přehodil přes nás deku. Podíval jsem se na něj a i přes tmu, která panovala v pokoji, jsem uviděl ten nejkrásnější obličej. „Jsi nádherný,“ neodpustil jsem si mu to říct, i když jsem si připadal jako ten největší blbec.
„Děkuju. Ale to se ti jen zdá, jsi unavený a měl bys jít spát,“ řekl už zase nesměle a i přes tmu bylo vidět, jak se začervenal. Jen jsem se nad tím usmál, před chvílí byl takoví ďáblík a teď je hotový anděl.
„Dobrá, však zítra se ještě uvidíme. Dobrou,“ řekl jsem a už se mi začaly klížit oči. Ještě jsem uslyšel tiché dobrou a pak jsem upadl do říše snů.
*
Do očí mi zasvítilo ranní slunce a já byl nucen je otevřít. Pomalu se mi začaly vybavovat všechny vzpomínky ze včerejška a já s přesvědčením, že znovu uvidím Billa, otočil hlavu. Ale když jsem tak udělal, vedle mne nikdo neležel. Místo vedle mne bylo rozházené, ale kromě toho nic jiného nenaznačovalo, že tady někdo byl. Až po chvíli jsem si všimnul pomačkaného listu papíru, který byl částečně schovaný pod dekou. Pomalým pohybem ruky jsem ho zvedl a začal číst:
Promiň, že jsem odešel a ani se s tebou nerozloučil, ale jinak to nešlo. Musel jsem odejít, i když jsem myslel, že to nezvládnu, protože jsem právě zjistil tu nejlepší věc, v kterou jsem už ani nedoufal, ale která přesto byla pravdivá. Věřím, že na to také časem přijdeš, i když ti teď určitě připadám, jako blázen.
Ještě jednou ti za všechno moc děkuju.
S láskou Bill
Dopis jsem si přečetl snad ještě třikrát, ale pořád jsem ho nechápal. Díval jsem se na něj ještě hodně dlouho, až mě z přemýšlení vytrhl křik mé matky.
„No tak, Tome, kde jsi, na stole je snídaně! A klidně vezmi i tu svou návštěvu…“ volala, i když ta poslední věta byla řečena pouze s velkým sebezapřením. Raději jsem dopis odložil a sešel jsem dolů do kuchyně.
Bill
Stojím u okna a zasněně se dívám na bílou krajinu. Snažím se nemyslet na Toma a včerejší noc. Nechtěl jsem nic takového udělat, ale prostě jsem se přestal ovládat. Chtěl jsem jen zjistit, jestli to, na co jsem přišel, je pravda. Dokonce jsem si i chvíli přál, aby moje domněnka nebyla pravdivá.
Zvednu ruku, v které držím pár listů scvaknutých dohromady. Možná, že kdybych ty listy nikdy nevzal – kdybych nebyl tak zvědavý – nemuselo by se to nikdy stát, a všechno by zůstalo při starém. Znovu se na ty papíry nevěřícně podívám a začnu číst.
…Dětský domov „Naděje“ se ujal ročního chlapce Billa Kaulitze, který nám byl předán po autonehodě jeho rodičů, kterou nepřežili. Narodil se 1. 9. 1989 a byl sem dovezen spolu s jeho dvojčetem Thomasem Kaulitzem…
Tohle byla první část, která mě zaujala, první papír. Otočil jsem na druhý, který už ale neměl tolik společného se mnou, ale i přes to byl pro mne mnohem víc důležitý.
…3. 10. 1990 se Thomase Kaulitze ujala náhradní rodina. Rodina se zdá být bez jakýchkoli problémů, proto byla žádost schválena.
Pozn. Jeho dvojče Bill Kaulitz stále zůstává v našem dětském domově.
Zavřel jsem oči, z kterých mi steklo pár slz. Stále dokola přemýšlím, jak jsem mohl zapomenout na své dvojče. Anebo proč mi to sakra nikdo neřekl?!
Míchaly se v něm pocity bezmoci a vzteku, které se ale pozvolna změnily na vzpomínku ze včerejška. Otevřel své krví podlité oči a zadíval se z okna. Napadaly ho miliony různých otázek, ale jen jednu považoval za důležitou.
Proč jsem se do něj zamiloval?
autor: Hina
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Milujem zimu, mráz a sneh a celkom chápem Tomove pocity. Táto poviedka začala ako krásna zimná rozprávka a mne by celkom stačilo, keby sa skončila pri dverách domu, prípadne by som im dopriala aj trochu sexu. Ten koniec si odmyslím.
To bolo krásne. Ale ja chcem vedieť, ako to dopadneee. Ja chcem pokračkooo…
Nádhera.. <3
Krásně napsané. 🙂 Bill je tak roztomilý… :3 A ten konec… :'( Chudáčci kluci… Teda hlavně Billí… :'( Už se moc těším na pokračování. 🙂
Proč je to jedodílka? :'( já chci pokráčko 😀 je to tak krásný <3 a na konci ták smutný :'( <3
Nádherný :-))) Taky miluju zimu , škoda ,že letos není žádný sníh :/ snad ještě bude . Jinak Bych chtěla vědět jak to dopadne, nebude pokráčko? :-))))
[1]: děkuju za komentář. Původně jsem chtěla šťastej konec, ale nějak se mi to vymklo z ruky a skončilo, tak jak skončilo. Ale slibuju, že příště bude lepší konec 😀
[2]: Moc děkuju 🙂 pokračování… nad tím jsem nepřemýšlela, ale myslím, že spíš ne. Zas by mi z toho vylezlo něco depresivního. Ale co já vím… 😀
[3]: děkují 🙂
[4]: moc děkuju 😀 No, nevím, jestli se mi Billa podalřilo popsat, tak jak jsem chtěla, ale tak něco z toho přece jenom vzešlo 😀 A jak jsem už psala, tak nevím, jak s pokračováním – ještě se uvidí 🙂
[5]: Kolik z vás tady proboha chce pokračování? 😀 Vy mě vážně nutíte ho napsat. Uvidím, možný je všechno 🙂 děkuju za komentář 🙂
[6]: Já zimu přímo zbožňuju! A právě to mě vedlo k tomu tuhle jednodílku napsat. Sněhu jsem se už od léta nemohla dočkat a on žádný…Ale tak možná se přece jenom ještě dočkáme 🙂 A ty bys taky chtěla pokračkování? No, to mě klepne. Jsem ani nedoufala, že tady bude nějaký komentář a už vůbec ne, že by někdo chtěl pokračování. No uvidím, třeba ho ještě napíšu 😀
Umm… víš, co jsem si teď uvědomila? Že já jsem ti ani neřekla svůj názor 😀 Takže šup sem s ním 😀 Ty víš, že mám pro tvoje povídky slabost a že je mám strašně ráda… Jen by to chtělo konečně nějakou vícedílku… Tady ten konec je takový záludný, že by to dokonce nějaké pokračování chtělo… Možná trochu i souhlasím se Zuzanou… že kdybys to utnula po tom sexu, tak to vypadá o něco líp, protože takhle se tak nějak očekává pokračování :D:D:D Ale tak já mám se svejma otevřenejma koncema taky co říkat, takže radši mlčím 😀 teda nemlčím, protože ti to musím vychválit až do oblak 😀 Těším se na nějaký tvůj další počin ;))
[8]: Ty máš pro moje povídky slabost? Fíha 😀 Ale neboj, můžu slíbit (teda aspoň doufám :D), že se na vícedílku už tak trochu připravuju – už mám i první díl, to jsem dobrá co? xD Konec je kapku záludný, ale tak můžete být rádi, že to neskončilo ještě hůř, protože jsem měla vymyšlený mnohem horší konec.(jsem sadista, já vím :D) Ale nakonec jsem se rozhodla, že je přece jenom pro jednou nechám naživu a nebudu je smažit v pekle 😀 A jak jsem říkala, já bych i docela pokračování napsala, ale jaksi není čes-chtělo by to další prázdniny 🙂 Děkuju za komentář 🙂