Nechť běží skrz krutý mráz 1/2

Zrovna se vracel zasněženou cestou domů ze školy. Jako každý den byl unavený. Ve škole po nich chtěli nemožné, a ještě musel vstávat brzo ráno, ostatně jako každý student střední školy.

Odevřel si vchodové dveře od domu a vešel dovnitř. Konečně byl v teple. Vzal si něco k jídlu a potom se usadil k televizi. Jenom se podívá, co tam je. Jako obvykle tam nebylo nic, takže se vydal nahoru do svého pokoje k počítači.

Hned navštívil oblíbené stránky, mezi kterými samozřejmě nechyběl ani facebook. Jeho černé havraní vlasy mu padaly do obličeje, tak si je stáhl gumičkou.

Byl trochu jiný než ostatní. Nejen, že se mu líbilo stejné pohlaví, ale také jeho vzhled se lišil. Bill byl prostě taková samostatná jednotka mezi skupinkami lidí se společnými zájmy, ale ani tak nebyl sám. Měl pár svých dobrých kamarádů.

Opět mu napsal jeden kluk, který se mu líbil. Bill z toho byl vždycky v sedmém nebi jako nějaká malá puberťačka. V lásce totiž nikdy neměl moc štěstí, vždycky narazil na takové, kteří si s ním uměli jenom pohrát, nebo byli šerední anebo ho nechtěli vůbec. A zrovna tenhle kluk zapadal do kategorie, že si s ním jenom pohrával. Bill to věděl, ale ani tak nedokázal odolat a psal si s ním dál. I ve škole se s ním ten kluk bavil. Jmenoval se Lukas. Jeho vlasy měly barvu slámy a byly stylově rozcuchané a oči připomínaly hlubiny jezera.

A pak už nenapsal a Bill se nechtěl vnucovat. Cítil v sobě ten divný pocit prázdnoty a bolesti, který mu svíral nitro. Byl nešťastný. I když se měly blížit Vánoce, jeho dušička nebyla šťastná. Tak moc by si přál se přitulit do něčí náruče a dívat se s tou osobou na nějaký film. Rozebírat, jaká je to neskutečná blbost a chroupat při tom nějakou dobrotu. Ale o tom si mohl nechat jenom tak zdát.

Zbytek dne strávil jako vždycky. Nevytáhl paty z baráku a jenom tak brouzdal po internetu a poslouchal své oblíbené písničky.

Další den se opakovalo to samé. Až na jednu chybu. Když rychle vybíhal z domu na autobus, zapomněl zamknout. Netušil, jaké to bude mít následky. Ve škole byla naprostá nuda. Tedy ne až zase taková, Lukas si s ním povídal a opět překypoval humorem. Byl to sympaťák, až na to, že pořád lítal i za někým jiným. Většinou to byly holky.

Billa z toho bolelo srdíčko, ale jak už bylo zmíněno, nedokázal mu odolat.

Po škole opět jel autobusem rovnou domů. Sundal si svůj zimní kabát, na kterém byly vločky sněhu. Teplo domova je však bez milosti rozpustilo. Šel hned do kuchyně, protože umíral žízní. Nalil si pomerančový džus a pořádně se napil. Pak se se skleničkou vydal nahoru do pokoje, jenomže na chodbě se něco stalo. Někdo jej chytil zezadu a zakryl mu rukou pusu, aby nekřičel, a druhou rukou mu držel ruce u těla, aby se nemohl bránit. Bill leknutím pustil sklenici na zem, ta se rozletěla na tisíce malých střepů, a její obsah taky skončil a zemi.

Bill byl opravdu vyděšený. Srdce měl až krku, když cítil, jak ho ty ruce pevně drží.

„Neublížím ti, když nebudeš křičet, ano?“ řekl mu hlas neznámého šeptem přímo do ucha. Bill jenom přikývl. „A prosím tě, nedělej žádné hlouposti, jenom mě to nechej vysvětlit, jo?“ dodal hlas. Byl to mužský, nebo spíš chlapecký hlas. Černovlásek cítil, jak mu silně buší srdce, ale opět jenom přikývl. „Dobře, teď tě pustím a nedělej žádné blbosti.“ Bill ucítil, jak ho ty paže pustily a rychle se otočil. Nevěřil svým očím. Neznámý byl mladík asi ve stejném věku, jako byl Bill sám.

„Jak ses sem sakra dostal?“ zeptal se černovlásek a o krok ucouvl.

„Dveře byly otevřené.“ Odpověděl mu ten mladík. Měl tak nevinnou tvář a sklíčený pohled.

„To ale neznamená, že když jsou cizí dveře otevřené, že tak máš právo vstoupit!“

„Nech mě to prosím vysvětlit,“ řekl mladík se sklíčeným pohledem, který upíral na Billa, ve snaze ho trochu uklidnit.

„Tak vysvětluj, ale rychle, než zavolám policii,“ řekl Bill výhružně. Byl opravdu vyděšený a naštvaný.

„Jasně. Jde o to, že prostě nemám kde být a venku byla fakt velká zima. Všiml jsem si, že jsi nezamkl, tak jsem se chtěl jenom na chvilku ohřát, ale usnul jsem. A pak ses vrátil, což mě docela vylekalo a už bych se nestihl vytratit. Navíc, chtěl jsem se na něco zeptat, i když je mi jasný, že mě hnedka po tomhle vykopneš.“ Mluvil pravdu, ale Bill si stále nebyl jistý. Co když mu lže? Nebo je to jenom nějaký zloděj? Něco tady sebral, a teď se vykecává, aby mohl utéct. Mladík to na Billově pohledu, poznal, že mu nevěří.

„Přísahám, že mluvím pravdu.“

„Na co ses chtěl teda zeptat?“ otázal se černovlásek.

„Jestli bys mě tady nějakou dobu nenechal,“ pípnul tiše svou prosbu. Bill překvapeně vyvalil oči a jenom na něj zíral. Ten kluk snad žertuje.

„A jak ti mám jako věřit? Co když jsi nějaký zloděj a druhý den přijdu do naprosto vybíleného baráku?“

„Nejsem zloděj, nic jsem tady neukradl. Jenom nemám kde být, ale dobrá, raději půjdu. Omlouvám se, že jsem tě vyděsil,“ otočil se a šel ke dveřím. Jakmile je otevřel, zavál do domu neskutečně mrazivý vzduch, a taky tam hustě sněžilo. Nejspíš se schylovalo k nějaké vichřici.

Když tohle všechno Bill viděl, nějak mu toho kluka přišlo líto. Nevypadal, že by to byl nějaký zloděj, i když zdání klame. Ale i tak, venku to nevypadalo moc pěkně.

„Kam půjdeš?“ zeptal se černovlásek už klidnějším hlasem.

„Nevím, možná do parku. Nestarej se, nějaké místo si najdu,“ odpověděl mu. Nechtělo se mu tam, do té zimy. Chladný vzduch jej štípal do tváří.

„Tak dobrá, můžeš tady zůstat,“ rozhodl se po chvíli Bill. Nebyl zase tak krutý, aby ho nechal jít do toho mrazu.

„Vážně?“ koukal na něj ten dredatý mladík trochu váhavě.

„Jistě,“ přišel k němu a zavřel dveře, aby ten chladný vzduch nevyháněl ten teplý. „Jak se vlastně jmenuješ?“

„Jsem Tom a ty?“ díval se na něj dredáč.

„Jsem Bill,“ lehce se na něj usmál. „Pojď, potřebuješ sprchu,“ kývl hlavou a vedl ho do koupelny. „Tak, tady jsou ručníky a to oblečení hoď do pračky, já ti zkusím něco najít,“ přikázal mu Bill a zavřel za ním dveře od koupelny. Tom byl značně zmatený, ale poslechl, a nakonec si vlezl do sprchy. Byl to skvělý pocit ze sebe smýt tu špínu. Bill mezitím našel nějaké volné tepláky, tričko a spodní prádlo. Přišel ke koupelně a zaklepal.

„Tome, nesu ti nějaké oblečení, můžu dovnitř?“

„Jo, pojď,“ ozvalo se z koupelny. Bill otevřel dveře. Dredáč měl kolem pasu jenom ručník. Měl vypracovanou postavu, to musel Bill uznat. Místo zírání na něj mu raději podal to oblečení a rychle za sebou zase zavřel dveře. Potom se vydal do kuchyně mu něco udělat k jídlu. Jistě bude hladový.

Po chvilce už si dredáč našel cestu k Billovi. „Pojď se najíst,“ řekl Bill a postavil na stůl talíř s jídlem.

„Děkuju ti,“ řekl Tom nesměle. Bill mu věnoval jenom malý úsměv.

„Tentokrát mám ale dotaz já. Jak je možné, že takový mladý kluk skončí na ulici?“

„Celkem jednoduchý příběh. Můj jediný příbuzný je můj strýc, u kterého jsem bydlel. Jenomže jednoho dne jsem ho z neznámého důvodu naštval. Vlastně on si na mě vylíval zlost pořád. Až mě vyhodil. Takže ulice byla jediné moje útočiště.“

„To je mi líto.“ Bylo jediné, co Bill dokázal říct. V tuhle chvíli mu bylo Toma líto, ale stále ještě nevěděl, jestli mu může opravdu věřit. Byla to sázka do neznámé loterie.

„Ještě jednou ti moc děkuju, že jsi mě tady nechal,“ usmál se na něj Tom a podíval se z okna. Už se pomalu stmívalo a venku byla nehorázná vánice. Bill se jenom malinko usmál.

„Já jen… budu to muset ještě rodičům nějak říct a oni jsou po práci celkem unavení, takže jim to řeknu ráno. Asi bude lepší, když budeš spát u mě jo?“

„Dobře… ale nechci, abys měl kvůli mně problémy, prostě řekni a já půjdu.“

„Ono to nebude tak horký, jenom když jsou unavení, tak s nimi není moc dobrá řeč, ale jinak nebudou proti, neboj,“ usmál se na něj mile.

Byl už večer a oba byli v Billově posteli. Byli k sobě natočení obličeji a ještě si chvilku povídali.

„Ani nevím, jak ti to vynahradím. Jsi na mě fakt hodný,“ zašeptal Tom.

„To je v pořádku,“ usmál se Bill a nechal klesnout svá víčka.

Když se druhý den ráno probudil, našel Toma stuleného v jeho náručí. Spal celkem neklidným spánkem a pořád sebou tak malinko škubal.

„Pšš,“ zašeptal Bill tiše a konejšivě ho pohladil po dredech. Jako mávnutím kouzelným proutkem se Tom po chvíli uklidnil. Bill jej jenom tiše sledoval. Nemůže to být nějaký zloděj, vždyť vypadá jako anděl.

Po chvíli však bylo kouzlo pryč, protože Tom otevřel své oči. Během chvilky se rychle od Billa odtáhl a koukal na něj polekaným pohledem.

„Promiň,“ vyhrkl ze sebe rychle a zase položil hlavu na polštář. Bill se musel pro sebe smát.

„Vždyť se nic nestalo,“ usmál se na dredáče. „Vyspal ses dobře?“ zeptal se po chvíli Bill.

„Skvěle, takhle dobře se mi dlouho nespalo,“ lehce se na něj usmál.

„A co ty?“ otázal se Tom.

„Taky dobře, díval jsem se, jak spíš,“ vyhrkl ze sebe hned černovlásek a až pak si uvědomil váhu těch slov. Cítil, jak mu trochu červenají tváře a Tom se na něj jenom překvapeně díval, ale usmíval se.

Bill zůstal dneska doma. Nešel do školy, zůstal doma s Tomem, a buď se dívali na nějaký film a při tom něco chroupali, anebo si prostě jenom povídali o Tomově minulosti, nebo mu něco o sobě říkal Bill.

„Opravdu nerad bych ti dělal problémy, takže pokud tvoji rodiče s tím nebudou souhlasit, já půjdu,“ ujišťoval ho Tom.

„To snad nebude hrozit, nejsou zase tak bezcitní, no sakra, zapomněl jsem jim o tom říct, teď už jsou v práci… no nevadí, počkám, až přijdou.“

Po týdnu

„Tome, dáš si taky čaj?“ zeptala se Billova máma.

„Jo, moc rád,“ usmál se Tom. Zrovna přišli s Billem z venku. Byli se podívat do města. Tom jim byl všem neskutečně vděčný za to, že u nich mohl zůstat. I Billovi rodiče ho přijali celkem s klidem a dalo by se říct, že ho i brali, jako dalšího člena rodiny. U Billa to bylo kapku jiné. Nebral Toma jenom jako člena rodiny, znamenal pro něj něco mnohem víc. Něco, co cítil uvnitř, ale nedokázal to popsat.

Celý večer strávili poklidně v rodinném kruhu a jenom se bavili. Simone s Gordonem nemohli z toho, kde Tom bere ten humor a krmil je dalšími a dalšími vtipy nebo historkami. Všichni se jen smáli, až z toho měli křeče v břichách. Večer byl naprosto úžasný, všichni se skvěle bavili a Billovi až smíchy tekly slzy.

Nakonec dost pozdě večer se všichni vydali spát. Rodiče si zalezli do ložnice a oba mladíci k Billovi do pokoje. Vyhovovalo jim to tak oběma. Po večerní hygieně si zalezli do Billovy postele.

„Nechápu tě, kde bereš ty vtipy,“ culil se Bill.

„Jde to nějak samo, takhle jsem se už dlouho nepobavil,“ usmál se Tom a díval se Billovi do obličeje. Nastalo zvláštní ticho. Ani jeden z nich nemluvil, jen si navzájem vyměňovali pohledy a tiše oddechovali.

Byl to Bill, kdo udělal první krok a vztáhl k Tomovi ruku. Jemně ho pohladil po tváři. Byla tak jemná. Dredáč ho jenom sledoval a po chvíli udělal to samé. Bill při tom doteku přivřel oči a olízl si suché rty. Potom je otevřel a přistihl Toma, jak se mu dívá na rty. Tak se k němu přisunul blíž. Dredáč si ho přitáhl k sobě a políbil ho. Jakmile se jejich rty dotkly, bylo to, jako by jim projela těly elektřina. Oba cítili to jiskření.

A pak se začali líbat dravěji a vášnivěji. Tom si Billa na sebe z poloviny překulil a proplétal s ním svůj jazyk. Dlaněmi mu zajížděl do jeho jemných havraních vlasů a užíval si tuhle chvíli. V pokoji bylo cítit vzrušení a slyšet funění obou chlapců, jak se nemohli jeden druhého nabažit. Hladili se a líbali, bylo to až neskutečné, ani jeden při tom nemysleli.

autor: Tina