Navěky souzené duše… 1/2

Na chvíli zaváhal, poté se zcela zastavil. Přešlapoval před lavičkou, upřeně pozoroval její opěradlo, do něhož byly vryté dvě iniciály v kostrbatém srdci. Tehdy se mu třásly ruce zimou, zahříval mu je v těch svých… Nestihl se rozhodnout, jestli se alespoň na krátký okamžik posadí, jelikož lavičku pokropilo několik velkých kapek. Nebe bylo už od rána zastíněno šedivými mraky, avšak nepršelo. Ani teď. To se pouze strom, jehož větve se rozprostíraly nad lavičkou, oklepal chladem a setřásl ze sebe tak kapky deště, jež se o něj zachytily při dešti těsně nad ránem.

A pak se zastavil.

Poté se podíval před sebe a pomalu vstal. Šouravými kroky se vydal tam. Jejich místo, jen jich dvou. Bílý altánek se zestárlým dřevem, sloupnutou barvou, ale přesto stále krásný. Dva schody, kterými vešel do jeho útrob, zaskřípěly stejně jako kdysi. Dokonce zábradlí bylo na dotek stejně chladné. Přejel po něm konečky prstů, a pak je sevřel v dlaň, aby mohl pocítit závan vzpomínek, jenž v něm dotek vyvolal. Tváří mu proletěl náznak úsměvu, usadil se na jeho rtech stejně rychle, jako zmizel. Musel přivřít oči, jak živé obrazy před jeho očima byly. Jen rychlé záblesky zašedlých fotografií. Šťastně se usmívající obličej, jiskřící oči. Jeho smích byl tak živý, slyšel ho ve své hlavě, slyšel ho všude kolem a nebyl sám. Rozléhal se okolím, vyplašil havrany, poklidně sedící v koruně stromů. Otevřeli svá křídla a splašeně vzlétli do výšin, zanechali jen vyděšený křik. A smích, jenž se ozýval dál.

Chlapec se zakymácel, jak se mu ze snímků před očima roztočila hlava. Opřel se o dřevěný sloup a zmrzlé dlaně si přitiskl na uši, aby zastavil neutichající a tak známý smích, jež ho doháněl k šílenství, a zároveň mu přinášel nečekanou slast a touhu slyšet ho ještě jednou. Přesto se jej snažil ze své hlavy vyhnat. Už to netrvalo dlouho, náhle vše utichlo a on se vrátil zpět do reality a ticha. Ztěžka si oddechl, potlačujíc slzy řinoucí se mu do očí. Byl k smrti vyděšený, ale přesto zůstal. Nemohl odejít, ne teď, po tom, co se konečně odhodlal.

Chladný vánek se prohnal altánkem, roztřásl chlapcovo křehké tělo a rozvířil hnědé listí. Postrčil černovlasého do zad a odebral mu z úst roztřesený dech. Na jeho pobídnutí udělal několik kroků vpřed. Pod nohama zaslechl šumění pozůstalých listů, jež ho vedly tou správnou cestou. Trvalo celou věčnost, co jen tak stál a hleděl na bílé staré piáno, jehož zadní noha byla rozlomena a ono se z posledních sil opíralo o zem. Pomalu přešel k němu, nemusel se k tomu ani nutit, aby usedl na stoličku před něj. Rozklepanou dlaní přejel po klávesách, osvobodil je od silné vrstvy prachu, sfoukl z nich všechen čas, kdy se jich nikdo nedotýkal. Dotknout se míst, kde se kdysi dotýkal on, jej stálo několik srdcervoucích slz.

Utrápené oříškové oči se schovaly pod víčky, jak se bál, co mu první tóny přinesou. Byly pomalé, opatrné, plné strachu, a přitom touhy je znovu slyšet. Hrál píseň, kterou se nikdy neučil, jen tiše pozoroval, jak ji hrají jeho prsty. On to hrál pro něj, vytvářel tu krásnou melodii, aby mohl spatřit jeho úsměv, jeho oči, aby mohl pocítit vděk skrze jeho rozvášněné rty. Bill hrál pro vzpomínky na něj, proto, aby mohl alespoň naposledy spatřit jeho tvář a ucítit jeho blízkost, teplo a bezpečí jeho náruče. Věděl, že to nebude možné. Avšak přesto doufal, že se bude moct rozloučit. Že bude moct říct jedno jediné sbohem. Nedokázal se smířit s tím, že byl pryč, že najednou nebyl středem jeho pozornosti, že mu nestál po boku. Nemohl z hlavy vytřást tu představu, že mu bylo ublíženo, že trpěl. Bill si stále dokola opakoval, že to měl být on, kdo měl zemřít, ne jeho bratr. Měl ho ochránit, měl na něj dát pozor, to on měl být naživu. Celý jejich život dával Tom pozor na něj, neustále stál za ním a se vším mu pomáhal, pokaždé ho postavil na nohy, když Bill upadl, popostrčil ho kupředu, pomáhal překonávat všechny překážky a nástrahy. Učil jej, jak se s životem co nejlépe vypořádat a jak se o sebe postarat, zatímco on sám měl problémy a potýkal se se svými nepříjemnostmi. Ale Tom se nikdy nezajímal o to, co by měl dělat pro sebe, co potřeboval on. Vždy tady byl jen Bill. Pokud byl jeho bráška v pořádku, až pak nastal čas na sebe samotného.

×××

„To si říkaj kámoši, jasný. Však si mě tady nechte do rána, vůbec mi to nevadí!“ brebentil navztekaně sám pro sebe. Široko daleko bylo ticho a prázdno, parkem se rozléhaly jen občasné zvuky ptáků či kolemjedoucích aut. Marně se snažil už celou půlhodinu dovolat pomoci. Nikdo jej neslyšel, centrum města bylo daleko, a kdo by se v tuhle noční hodinu zdržoval v opuštěném parku. Jeho kamarádi už byli dávno v nějakém klubu a na něj si beztak ani nevzpomněli. Nebo se spíš ještě pořád smáli na jeho účet a vtipkovali o tom, jak se ráno při pozdním (nebo spíš brzkém) návratu domů zastaví u jednoho ze stromů a osvobodí promrzlého Toma. Náramná legrace pro někoho, kdo si teď popíjel v teple klubu.

Bylo sotva něco před půlnocí a on trčel v parku, svázaný u stromu, promrzlý na kost a naštvaný jako ještě nikdy. Věděl, že má jen dvě možnosti. Buď bude muset přečkat několik hodin tady, anebo konečně vyloví mobil z kapsy a přivolá pomoc. Jenže to by mu nesměli svázat ruce okolo tlustého kmene. Už teď ho bolely všechny svaly v ramenou, netušil, co bude dělat do rána.

Měl zůstat s ním, držet jej za ruku a ležet v přítmí pokoje, poslouchajíc tichou melodii jeho srdce. Nemusel by teď mít výčitky a obavy. A taky nemusel tu slibnou noc skončit takhle. Ale on poslechl, když jej s hraným úsměvem přesvědčoval, aby šel. Věděl, že uvnitř si ze všeho nejvíce přál, aby zůstal. Ale on prostě musel jít, sám sobě nalhával, že musí, jinak by byl Bill naštvaný, že kvůli němu promrhá oslavu kamarádových narozenin a pozvánku do nejvyhlášenějšího klubu v širokém okolí. Dnes se zachoval sobecky a nyní za to zaplatil.

Několikrát se v polospánku přetočil z boku na bok, než se dokázal probrat. Něco jej donutilo otevřít oči a pohlédnout na hodiny blikající na budíku. Půlnoc rozhodně nebyl čas, kdy by se jeho bratr vracel domů z takových akcí, ale stejně lehce znervózněl. Slíbil mu přeci, že se do půlnoci určitě vrátí, tak aby mu ještě stihl popřát sladké sny svým léta ozkoušeným způsobem.

Zatímco Bill nervózně přecházel po místnosti a snažil se dovolat na jeho číslo, Tom se marně pokoušel jeho hovor jakýmsi zázrakem přijmout. Neměl žádnou naději, neměl jej jak zvednout, ani jak stisknout to pouhé tlačítko. Stačilo by se jen zlehka dotknout…

Bill se zastavil v půli kroku, místnost obešel snad dvacetkrát. Zarazil se, přivřel oči a snažil se vyvolat znovu ten pocit, který jím rychle proběhl před chvilkou. Bylo to jen nepatrné mrazení v zádech, roztřesení končetin, ztěžklý dech… Přesto věděl, že to mělo mnohem větší význam. Soustředil se na svíravý pocit v hrudi a snažil se vyslyšet, co mu pravilo to intuitivní já.

Jeho tóny ustaly, už dávno přestal hrát, aniž by si toho povšimnul. Upíral zrak do dalekého prázdna, oříškové oči plné lásky se leskly pod tíhou a zármutkem. Potichu vzlykal na jeho počest. Plakal pro jeho ztracenou duši, pro jeho přítomnost, jeho srdce. Oslavoval výročí jeho smrti, dobu, po níž byl pryč, nebyl s ním. Jak mohl vydržet rok? Dvanáct měsíců plných vzpomínek, prázdných dnů strávených v osamělosti čtyř stěn. Bez úsměvu, radosti, štěstí… bez vůle jít dál. Chtěl jen plakat nad jeho hrobem, vzpomínat. Ta bolest byla tak oslepující, že nedokázal dělat nic jiného, než se jí oddávat. Slepě bloudil po světě, bez špetky zájmu dělal, co mu bylo řečeno, a pak se zase uzavřel ve své mysli. Rány byly stejně čerstvé a hluboké jako na začátku, nepokročil vpřed ani o jediný kousek, stál pořád na tom samém místě a jen čekal, kdy to vše skončí a on bude moct být s ním. Nechával se unášet halucinacemi, schizofrenií, která ho postihla. Byl sám a přitom mu chtělo tolik lidí pomoci. Odmítal je, vyžíval se ve své zblázněné mysli. Uvědomoval si, že je blázen, zešílel z krutého osudu a nedokázal se s ním smířit. Nechtěl pomoct, chtěl zůstat tam, kde byl, chtěl být se svou bolestí a neuhasínající láskou. Protože to bylo jediné, co ještě dokázal cítit. Bolest a lásku. Nic jiného si už neuvědomoval.

×××