Zeiten ändern dich 24.

Nejistě nasaji venku pondělní vzduch a pak vejdu do školy. Přijel jsem o trochu později, takže většina lidí je již uvnitř. To mne ale neponouká k tomu, abych přidal a následně dorazil včas alespoň do třídy, ne, čím víc se blížím, tím se mi zdá, že zpomaluji. Vejít tam ale tak i tak musím, ač ve mně dřímá jakýsi prazvláštní druh nervozity. Jenomže když za sebou dveře od třídy zavřu, a rozhlédnu se, jsem nucen zeptat se sám sebe proč. Nic přece jinak není. Vše je jako obvykle, skupinky lidí vyprávějící si zážitky z víkendu nemají čas koukat po tom, kdo vešel a já stejně jako vždy zapluji tiše do své lavice a připravím se na hodinu. Vlastně, co by mělo být jinak?

Po dvou hodinách zakazování si sám sobě, podívat se Tomovým směrem, už to nevydržím a krátce hlavu pootočím. A aniž bych to očekával, získám odpověď na to, proč si myslet, že je něco jinak. Tím podnětem by ani nebyl fakt, že Tom s lehce přivřenýma očima téměř okamžitě pozvedne hlavu a střetne se s mým pohledem, ale spíše to, že tak setrvá, aniž by kamkoliv uhnul po dobu snad stovek sekund. Cítím v sobě něco zvláštního, dokonce cosi ve mně křičí, ať svůj pohled stáhnu, ale nemohu si pomoci. Jako by jeho pohled způsoboval, že se moje tělo raduje. Vnitřně raduje, že je tu něco jinak. A nejen se mnou.
Jenomže intuice mi nedá, a pohledem uhnu trochu nalevo od něho, kde mne čeká střetnutí další. Studené střetnutí. Andreas zaznamenal, že jsem otočen jejich směrem. Jeho laserový pohled se do mne zabodává a nehodlá mne šetřit. Raději tedy rezignuji jako první a otočím hlavu zpět. Bože, mám další přání. Nejen bez matematiky by byl svět lepší, teď už vím, že by byl lepší i bez Andrease!

„Pane Trümpere!“ Uslyším jakoby z obrovské dálky. Nevím odkud, ale někde tady…
„Pane Trümpere! Bille! Vstávejte!“
Cuknu sebou a rychle se na židli narovnám. Rozhlédnu se rozpačitě. Sakra! Jak se to stalo? Normálně jsem usnul! A přímo během hodiny. V životě se mi to ve škole nestalo. Zamrkám rychle na profesora němčiny.
„Ano?“
„Prosil bych, abyste při mých hodinách nespal. Těžký víkend?“ Nato se třída rozesměje a upře pohled na mě. Profesor je sice všechny zpraží pohledem, ale to neutiší jejich tiché mumlání.
„Om… omlouvám se,“ vydechnu ztěžka a trochu ještě zaskočeně se přisunu blíž k lavici. Zastrčím pramen vlasů, který mi spadá do obličeje za ucho, a raději zabodnu pohled do lavice. Absolutně nevím, kdy a jak se to stalo. Sakra, musím vypadat jako idiot. Proč zrovna během němčiny, když… Ne, nebudu se tím zaobírat. Stalo se to. Tečka.
„V pořádku. Chápu to. Jen ať se to neopakuje.“
Tupě už jen přikývnu a párkrát ještě zamrkám s pokusem se probrat úplně. Sice to moc nepomůže, ale musím být alespoň úspěšný v tom udržet oči otevřené. Nic jiného teď nechci. Popadnu tužku do ruky, abych se nějak rozptýlil, a začnu si jakoby zapisovat. Místo toho ale na papíře končí jakési nesmyslné kresby. Alespoň něco.

„Ahoj zlato,“ přivítám Malou dámu odpoledne u vchodu útulku, když mne sama přiběhne uvítat. „Měla ses tady?“ Na to mě ona jazýčkem olízne a to mi jako odpověď plně stačí. S úsměvem si ji stulím do náruče a vydám se hledat Helgu.
„Dobré odpoledne,“ najdu ji až v úplném rohu pozemku.
Otočí se ze sedu a okamžitě se jí na tváři vytvoří úsměv. „Ahoj Bille, jakpak dnes bylo?“
Maličko se pousměju a postavím Malou dámu zas na zem. „No, až na to, že jsem nevědomky usnul ve škole během hodiny, tak dobrý.“
„To tě ten víkend natolik vyčerpal?“ s obavou se usměje.
„Ne, víkend ne. Jsem nějak unaven už celkově z té školy. Všichni se snaží dohnat to, co nestihli přes rok, a tak je to takový hektický a vyčerpávající. A pak najednou bum a bude ticho, a měsíc tam budeme už jen sedět a skutečně spát, protože nebude co dělat.“
„Kdyby sis potřeboval odpočinout nebo cokoliv, učit se a tak, klidně si řekni. Jsem za tvou pomoc nesmírně ráda, ale nechci, abys kvůli tomu všechno potřebné zanedbával.“
„Ne, to se neděje, vážně. Všechno to zvládám. Jen to na mne dopoledne nějak padlo,“ pokrčím nevinně rameny a po chvilce se pustím do práce taky.

Kolem půl sedmé se protáhnu a usměju na Helgu, která mne sleduje. Upije ze svého hrnku s kávou a úsměv mi opětuje.
„Ona si tě vážně oblíbila,“ naznačí kývnutím Malou dámu, která vesele poskakuje kolem mne. Sice se mi plete pod nohy, ale pozorně se mi daří jí vždy vyhnout.
„A já zas jí. Je skutečně rozkošná.“
„Jsem za ní tak ráda.“
„Byl jsem vůbec rád za všechny, kteří se odsud dostali jen za dobu, co jsem tady já. Chápu už váš pocit.“
„Je to krásný pocit, a obzvláště když se třeba ti lidé vrátí po roce, po půl, a ty se máš šanci ujistit, že jsi toho psa dal do skvělých rukou.“ Helga zbystří, když zaslechneme nějaké auto. Kývne na mne s úsměvem: „Nenech se rušit, dojdu tam.“
Nedohlédnu sice odsud k vrátkům, ale tajně doufám, že to bude budoucí majitel nějakého pejska. S jakousi intuicí, že to bude přesně tak, si již s úsměvem zase přidřepnu a pokračuji v umývání misky.

„Jistě, to je v pořádku,“ zaslechnu blížící se příjemný hlas Helgy.
Malá dáma se rozhodne právě dělat hlouposti, a začne vyskakovat na kýbl s vodou. „Blázínku!“ rozesměju se a přitáhnu ji k sobě. Ona se své šance ale nevzdá.
„Bille, někdo by s tebou chtěl mluvit,“ zaslechnu Helgu za sebou, a tak se s úsměvem otočím. Když ale spatřím osobu před sebou, úsměv mi zatrne, srdce mi začne bušit jako o závod, a mé tělo na příkaz postavit se na nohy nereaguje zrovna nejrychleji.
„A… ahoj,“ vykoktám.
Helga si mne usměvavě prohlédne a přikývne. „Nechám vás tu.“
„Děkuju,“ řekne Tom a zlehka s úsměvem směrem k ní přikývne.
„Co tady děláš?“ řeknu už klidněji, když ten okamžik mé tělo vstřebá. Pozorněji si ho prohlédnu. Má na sobě džíny, bílé triko a na tom dá se říct ledabyle oblečenou bílo černou kostičkovanou košili, s jedním rukávem vyhrnutým. Lhal bych, kdybych teďka řekl, že mu to nesluší. Protože mu to nesluší, on vypadá přímo kurevsky dobře!

„Chtěl jsem s tebou mluvit, vidět tě. Přišlo mi blbý, že jsem včera odešel s… jen tak. Tak jsem tě zkusil najít tady.“
Vidět mě? „Mohl jsi se mnou mluvit ve škole,“ řeknu, protože mi to první přijde na jazyk, a protože nějak nechápu, proč tak neudělal.
„Tam jsi spal,“ pousměje se.
Snažím se chvíli přemáhat, ale nakonec se rozesměju. „Ok, jedna nula pro tebe.“
Tom s úsměvem přikývne. „A ve škole jsem si ještě nebyl jistý svým časem, nicméně teď už vím, že ti můžu dát návrh, aby ses šel se mnou najíst.“
„Co?“ trochu nechápavě se hodlám raději ujistit znovu.
„Počítám, že jsi ještě nejedl. Takže pokud můžeš, a chceš…?“
„Mám ještě nějakou práci,“ namítnu, ale když si prohlédnu jeho výraz, najednou jako bych byl ochotný pro něj cokoliv. Ne, Bille, nenecháš se sebou jen tak manipulovat! „Ale mohl bych se zkusit uvolnit…“ řeknu nakonec a plánuju si co nejdříve nafackovat.
Spokojeně se usměje. „A samozřejmě pokud je ona schopná bez tebe chvíli vydržet,“ poukáže na Malou dámu, po které se okamžitě otočím. Visí předními packami lehce přes okraj kýblu a snaží se vyhoupnout nahoru zbytek těla. Se smíchem nad ní zavrtím hlavou a vezmu ji do náruče.
„Ok, zkusím to. Musíš ale počkat.“

S úsměvem přikývne. Nepoznávám ho. Je to úplně někdo jiný. Jeho chladná tvář jako by nikdy neexistovala. Nespouští z tváře svůj úsměv, a ještě ke všemu mluví se mnou takovým tónem, pod kterým se mi neskutečně podlamují kolena. Jestlipak nebude problém hlavně v tom, že nepoznávám sebe. Sakra! Proč si vždycky říkám, jak ho budu ignorovat, jak všechno bude navždy pryč, když si ho nebudu všímat, všechno zmizí, vše, co se událo za dva roky. A on pak přijde, neřekne ani písmeno a já už mu na všechno kývu. Sakra, takhle to přece nejde, musí taky za něco pykat!?
„Helgo?“ nakouknu do domečku a nasadím svůj nejvlídnější pohled, který používám vždy, když něco potřebuji.
„Copak? Potřeboval bys odejít?“ s vřelým úsměvem se Helga objeví přede mnou.
„No… vlastně jo. Šlo by to? Budu tady klidně zítra o dvě hodiny déle.“
„Bille, prosím tě, seš tady už téměř od tří. Upaluj, ať už tě tu nevidím. A ať na tebe kamarád nečeká,“ popožene mne mile a koukne na Toma stojícího vzadu stále na místě.
„Strašně děkuju, oplatím vám to, slibuju.“
„Bude mi stačit, že zůstaneš u toho tykání,“ zasměje se a vezme mi z náručí Malou dámu. „Podržím ji, aby se nerozeběhla za tebou. Je toho schopná.“
„Oh jasně. Děkuji. Vážně moc.“
„Ale no tak. Pomohl si mi dneska už dost. A nejen dnes, tak běž.“
„Dobře. Tak se uvidíme zítra.“ Sbalím si věci do tašky a s mávnutím domeček opustím.

„Věděl jsem, že nebudeš moc,“ řekne Tom jakoby smutně, když k němu dojdu s taškou. Jak to, že se mu podaří mne bez problémů rozesmát?
„Pojď, nebo si to rozmyslím. Mám jen jednu podmínku.“
„Cokoliv, hlavně když přijmeš mou nabídku.“
„Potřeboval bych se převlíknout.“
„Ok, kam to bude?“ zeptá se, když dojdeme k jeho autu. První, co se mi vybaví, je Gustav, když mi hned první den, kdy Tom přijel před školu, oznámil, že v tomhle se rozhodně nesvezu. Musím se pousmát nad tou ironií osudu. „Tak co?“ Pobídne mne znovu, když mi dojde, že jsem zůstal jen tupě na auto zírat.
„Patnáct minut odsud. Stále rovně a na první křižovatce doleva.“

autor: Mintam