Living Behind A Wall Of Glass 16.

Bill byl jako paralyzovaný. Zkoprněle stál a neodvažoval se pohnout ani o kousínek. Hlavu měl naprosto prázdnou. Myšlenky, které ji doteď pilně zaměstnávaly, se rozplynuly jako dým, zmizely v nenávratnu. Tom vytrvale hleděl na rudá ústa, paže ovinuté kolem štíhlé šíje, hrudí se těsně tisknouce k bratrovu tělu. Černovlasý hoch se bál i dýchat, jeho hrudník se pomalu zvedal a zvolna opět klesal. V tichu, které se rozhostilo v místnosti a které je nyní obklopovalo, naprosto zřetelně slyšel dech druhého chlapce, jenž hladil jeho tvář jako lehký jarní vánek. Zdráhal se. Jeho kamarádi měli rovněž sourozence, ale nikdy se mu žádný z nich nesvěřil, že by teď někdy dostal pusu od bratra či sestry či mu ji dal. Zprvu mu to připadalo zvláštní, z toho se však rozpomněl na polibek na tvář, který před nedávnem dostal. Působil tak jistě, jako by to mezi nimi bylo takto odjakživa. Co na něm bylo špatného? Byl to jen důkaz lásky, citů, které k němu choval.

Téměř zanedbatelná vzdálenost mezi oběma bratry se ještě o něco zmenšila, když Bill přiblížil svůj obličej ke tváři dvojčete. Znovu se však zarazil. Tentokráte se mu do mysli vplížily obavy. Strach z toho, že Toma rozruší, udělá-li, k čemu se chystá. Sice aspík vypadal, jako by očekával, až bude oplacen polibek, který mu byl před časem věnován, ale nemohl s naprostou jistotou říci, že ví, jaká bude prvotní reakce. Tom byl stále v jistých směrech pro Billa nepředvídatelný.

Přesto přese všechno, přes veškerou nejistotu, již si uvědomoval, se nakonec osmělil, naklonil se k hebkému líčku, krátce na ně přitiskl měkké rty a odtáhl se. V jednu chvíli měl pocit, že se mu zastavilo srdce, necítil jeho jednotlivé údery. Z toho se mu prudce rozbušilo, až se zděsil, že si skrze hruď hodlá prorazit cestu ven. Přičítal to obavám, že co nevidět bude následovat další záchvat. Ten se však nekonal. Tomovy rty se mírně pootevřely, jako by se chystaly něco sdělit, avšak posléze se zvlnily do něčeho, co vypadalo jako úsměv. Ne, on to byl úsměv. Jen co si to Bill uvědomil, usmál se taky.

„Co je?“ Zarazil se, když zpozoroval, že se Tom neusmívá, ale směje. Nedocházelo mu, co je tu tak veselého. Byl už víceméně zvyklý a smířený s tím, že se bratr bavil věcmi, jež mu vtipné nepřipadaly vůbec. Kolikrát jen během dní, co tu trávil, řekl „Bill Kaulitz udělal vtip.“? Už to ani nepočítal. Zaznělo to z jeho úst nesčetněkrát, i ve chvílích, které postrádaly jakýkoli náznak humoru. Aspík zkrátka vnímal věci jinak.

„Lechtá to.“ Vysvětlil blonďák, čemu se směje, a ošil se.

„Lechtá? Ty jsi pako, že jo?“ Bill pobaveně zavrtěl černovlasou hlavou a i z jeho hrdla se ozval smích. Vůbec nechápal, co Tom myslí, ale způsob, jakým to pověděl a jak se u toho vlnil, ho pobavil. Možná by nebylo na škodu, kdyby se alespoň na chvilinku pozastavil a nad významem slov se zamyslel. Ovšem neudělal to a vlastně k tomu neměl ani příležitost, protože Tom znovu promluvil.

„Tvoje.“ Dodal po chvilce aspík, stále objímaje bratra kolem krku.

„Co moje?“

„Ty jsi moje pako. To říká Bill.“ Mladík byl upozorněn, že na dost důležitou věc, alespoň z pohledu bratra, pozapomněl. Tom měl přirozeně znovu pravdu. Kdykoli jej nazval pakem nebo trdlem, použil zájmeno „moje“. Nyní to ale neudělal a dopustil se tím chyby.

„Jasně.“ S pažemi lehce ovinutými kolem úzkého pasu sourozence se o několik vteřin později Bill opravil: „Jsi moje pako.“

~*~

„Kde pořád lítáš?“ Mladík si přečetl, co mu napsal jeden z kamarádů, a aniž by mu slůvkem odpověděl, zavřel konverzaci a odhlásil se. Momentálně neměl náladu na nikoho z nich a vlastně ani netušil, o čem se s nimi bavit. Kdykoli se přihlásil k IM, okamžitě mu přišla od někoho zpráva, která se nikdy moc nelišila od některé předešlé. Vesměs se zajímali, jak se má a kdy přijde do školy. Předtím na ně odpovídal, nyní však už ne. Nechtěl to znovu zažít. Jakmile zodpověděl otázky, které mu byly položeny, uvědomil si, že si vlastně nemají co říct. Nezajímaly jej historky, co mu byly posílány. Postupně mu docházelo, že lidé na druhé straně nejsou jeho skutečnými přáteli. V jeho životě byli z jednoho prostého důvodu, o němž sice celou dobu věděl, ale odmítal si jej připustit. Bál se. Strach z toho, že zůstane sám, jej dohnal až sem. Doma se vše točilo kolem Toma a Bill si připadal odstrčený. Ve škole byl ve středu dění, pořád vedle sebe měl někoho. Když se za ním zaklaply dveře od domu, přepadl jej sice čas od času pocit, že i s nimi je v podstatě sám, ale tuhle myšlenku okamžitě potlačil a sám sobě tak vlastně lhal. Jen u Andrease se jednalo o výjimku. Jej znal nejdéle a cítil, že s ním kamarádí bez nějakých postranních úmyslů. Andy se o něj zajímal a snad jej měl i rád kvůli tomu, kdo byl, aniž by přemýšlel, jaký užitek by mu přátelství s ním mohlo přinést.

Přestalo jej bavit zírání na monitor, proto laptop zavřel a opustil pokoj. Když stanul na schodech, vzpomněl si, jak jako dítě sjížděl po zábradlí a zlobil tím Simone. Na okamžik sice zauvažoval, že by je sjel, nakonec je však jen seběhl. Dříve než vešel, nakoukl do obývacího pokoje. Tom seděl na pohovce s očima přilepenýma na obrazovce. Bill zůstal stát na prahu a s úsměvem pozoroval dvojče. Někdo by si možná myslel, že každý nový den s aspíkem je v podstatě jako ten předešlý, zasvěcený by však věděl, že to není zdaleka pravda. Tom sice lpěl na rutině, ale Bill znovu a znovu objevoval něco, co mu bylo dosud skryto, a jeho největším přáním bylo znát jej lépe, než jej znali otec s matkou. To on měl být tím, kdo je mu nejblíže, ne někdo jiný. Žádný den nebyl jako ten, co mu předcházel, a na nudu si rozhodně stěžovat nemohl.

Když se ocitl vedle pohovky, dosedl na ni, posléze si však lehl a spočinul hlavou v Tomově klíně. Automaticky se přitulil k bratrovu tělu a nasál jeho vůni. Před měsícem by se zlobil a nadával každému, kdo by se odvážil tvrdit, že celé ty roky byl mladší sourozenec ten, o jehož zájem a lásku stál především, avšak dnes věděl, že to je pravda. Krásné na aspíkových citech bylo to, že si člověk mohl být jist, že jsou pravé, nepředstírané. Něco takového Tom neuměl. Nebyl zkažený jako někteří lidé, neuměl se přetvařovat, klamat. Bill si vzpomněl na jednu diskuzi, již před pár dny četl na internetu, a která ho rozhněvala. Stálo v ní něco ve smyslu, že lidé s Aspergerovým syndromem nejsou schopni hlubokých citů. Autor těch slov měl štěstí, že nebyl poblíž, moc dobře by nedopadl. Byla to sprostá lež, Tom uměl mít rád, opravdově a upřímně rád.

Pohlazení ve vlasech jej přimělo vzhlédnout, a když spatřil aspíka, usmál se. Záhy se však úsměv vytratil, neboť si znovu uvědomil onu smutnou skutečnost. Tom se k němu vždy choval hezky, pominul-li okamžiky, kdy měl záchvat vzteku, který však Bill sám vyprovokoval svým jednáním. Převážně mu však způsobem jemu vlastním dával najevo, jak moc stojí o jeho pozornost a lásku. Bill byl tím, kdo druhému ubližoval, záměrně bratra zraňoval. Svým sebestředným postojem a chováním neranil pouze Toma, ale i sám sebe. Musel žít s tím, čeho se dopustil, a roky se připravoval o jeho blízkost.

„Moc mě to mrzí.“ Zašeptal a zavřel oči, protože cítil, že se mu do nich hrnou slzy. I kdyby se tisíckrát omluvil, nesmazalo by to, co udělal. Vzpomínal si na rozhovor s otcem a jeho slova o tom, jak se Tom nechával tlouct, protože pro něj byly rány lepší než přehlížení. V hlavě občas slýchával větu ‚Lepší než nic.‘, kterou mu řekl poté, co jej zbil v kuchyni. Přestože aspík budil zdání, že na incident buď zapomněl, nebo jej nevnímal tak hrozný, jaký byl, Billa žralo špatné svědomí a musel mu čelit, kdykoli se ocitl u bratra.

„Já vím, že jsem se choval ošklivě a udělal jsem věci, které se nedělají.“ Černovlasý chlapec se zvednul a kleknul si vedle bratra. „To, že jsem tě zbil, bylo hodně špatné. Nadával jsem ti, odháněl tě. To se taky nedělá. Tommy, je mi to hrozně líto. Kdybys jen věděl, jak moc…“ Boj se slzami nakonec prohrál, déle je zadržovat nedovedl, proto teď jedna po druhé kanuly po jeho lících a on se cítil jako největší mizera pod sluncem. Přesto cítil určitou úlevu, když přestal prosit o odpuštění v duchu, ale vyslovil omluvu nahlas. „Chci, abys věděl, že mě to upřímně mrzí. A taky to, že ať už jsem udělal cokoli, tak tě mám rád, Tommy. Mám tě moc rád. Rozumíš tomu, co ti říkám?“

„Bill Kaulitz mě má rád.“ Aspík si z výpovědi vybral to, co pro něj bylo nejdůležitější, a zvedl ruce, čímž vždy naznačoval bratrovi, aby si lehl. Bill nezaváhal ani chvilku a položil mu hlavu do klína. Ať si pisálkové na internetu, otec i matka říkají, co chtějí, byl přesvědčený, že ho chápe. Možná nerozuměl všemu, ale podstatu pochopil.

„Zůstaneme spolu napořád, chceš?“ Zeptal se Bill už znovu s úsměvem, když mu Tom setřel slzy z tváří.

„Chceš.“ Aspík kývl a nepřestával se dívat dolů. Zaznamenal změnu ve výrazu dvojčete, po pár okamžicích rozpoznal, že takhle vypadá jeho obličej, když je šťastný. Nelíbilo se mu, když se mračil nebo byl smutný. Lidé se mračí, když se kvůli něčemu nebo na někoho zlobí, a smutek ve tváři značil, že se pro něco souží. Pokud se Bill usmíval nebo z jeho hrdla vycházel smích, bylo to pro Toma znamení, že se netrápí a je mu dobře.

„Patříme k sobě, Tome. Víš, co je to jin a jang?“

„Jin a jang má původ v dávné čínské filozofii. Principy jin a jang se vzájemně proplétají a udržují v rovnováze…“ Tom automaticky začal odříkávat, co si přečetl o Jin a Jang, nejčastěji vyjadřovaném čínskou monádou, a jeho bratr žasnul. Znovu měl možnost se přesvědčit, že v jeho okolí není nikdo, až na bratra, kdo by měl tak úžasnou paměť a ve skrytu duše mu ji záviděl. S takovou by se dějepis naučil jedna radost. Bill jej nechal odvykládat, co věděl o jin a jang. Teprve když aspík dokončil svou výpověď, promluvil.

„Ty jsi prostě báječný. Říkal jsi, že část jin je jang a část z jang je jin. Jako my dva. Jsi mou součástí a já zase tvou.“ Během dní, které trávil s Tomem, přemýšlel více než kdy jindy. Pocítil stud, když si vzpomněl, že se vyskytly chvíle, kdy si přál být jedináčkem. Byla mu za sebe hanba. Dnes totiž věděl, že mít dvojče je vzácný dar. Pár minut po svém narození získal člověka, jenž mu bude celý život tou nejbližší osobou, a věděl, že nikdo nemůže tuhle významnou pozici Toma v jeho životě ohrozit. Žádný člověk mu nikdy nebude blíže než jeho mladší bratr. Úvahy o jejich vztahu narušil dotek, jenž ucítil na své tváři. Bříška Tomových prstů se zlehka dotýkaly jeho pleti, což vykouzlilo další šťastný úsměv na plných rudých rtech. Zdálo se, že vše je tak, jak má být.

~*~

„Copak?“ Bill otevřel oči, když jej Tom poněkolikáté zatahal za tričko. Aspíkova štíhlá postava se nad ním tyčila a dlouhé prsty vytrvale svíraly lem trička. „Co se děje?“ Mladík se posadil a upřeně se zadíval na bratra, který ho nakonec vzal za ruku a zatáhl. Vyhověl jeho přání, slezl z postele a postavil se naproti němu. Jaké překvapení pro něj bylo, když ucitil, jak mu ovinuje paži kolem pasu.

„Počkej, ty chceš tancovat? Na tohle?“ Bill se neubránil pousmání, když se zaposlouchal do pomalé melodie linoucí se z repráků. Z tance se stala jedna z Tomových oblíbených činností. Nejednou spolu poskakovali po místnosti. Normálně by se možná i styděl, ale vzhledem k tomu, že věděl, jakou radost bratrovi tohle skotačení působí, vrtěl se do rytmu hudby společně s ním a bylo mu jedno, jak u toho vypadá. Před pár dny sám sobě přísahal, že bude dělat vše pro jeho štěstí a spokojenost. Tom se z člověka, jenž mu byl na obtíž, stal středobodem Billova vesmíru, nejdůležitější a nejmilovanější osobou vůbec.

„Jo.“ Aspíkova hlava několikrát po sobě důrazně kývla a chlapec hned na to přešlápl na místě.

„To je ale ploužák. Na to tancují většinou… ehm, zamilovaní. Chápeš?“ Na poskakování, mávání rukama ve vzduchu, vrtění se byl zvyklý, tohle byla novinka i pro něj. Tomův vytrvalý postoj a upřený pohled naznačovaly, že jeho největším přáním je tančit, a nezáleželo na tom, jaký song v tu chvíli zněl. Bill tedy opatrně položil dlaň na bratrovo rameno a přešlápl z nohy na nohu.

Takže, dělej, co já, ano? Asi takhle.“ Začal šoupat nohama a mírně se pohupovat v bocích. Ploužáky moc v lásce neměl a snažil se jim vyhnout, co jen to šlo. Když někam vyrazili s Andreasem a nějaká slečna se jej pokoušela vytáhnout na parket, aby se mu záhy pověsila kolem krku, většinou se omluvil a co nejrychleji zmizel z jejího dosahu. Naštěstí Tom nebyl jako ony, nesápal se po něm a jeho blízkost byla příjemná.

„Bill je výborný tanečník.“ Byla mu složena vzápětí poklona. Ač Bill sám sebe považoval za dřevo, pro bratra byl tanečním mistrem. Přišlo mu to neuvěřitelně milé, ostatně každý kompliment z jeho úst zněl krásněji než od jiných.

„Ty jsi lepší. Holky se o tebe budou prát, protože každá s tebou bude chtít tancovat.“ Sotva to dopověděl, vyvstala mu v mysli otázka, na niž zatoužil znát odpověď. Aniž by přestal tančit, vyslovil ji nahlas: „Tome, chodil jsi někdy s holkou? Myslím tím, jestli jsi někdy měl někoho… Sakra.“ Opět se přesvědčil, že zdánlivě snadné otázky se mohou v Tomově případě stát složitými. Jiných by se zeptal jasně a stručně, a dostal by i stejnou odpověď. Aby takovou získal od bratra, musel mu vysvětlit, co přesně myslí. Pod spojením „chodit s někým“ si aspík mohl představit obyčejné procházení se, a bylo tedy dost pravděpodobné, že by odpověděl ano.

„Teď mě poslouchej. Jednou se ti stane, že potkáš jiného člověka, speciálního člověka. Zjistíš, že se ti líbí, bude ti s ním hezky a zamiluješ se do něj. Veškerý čas si budeš přát trávit s ním, nedovedeš být bez něj. No a pak,“ černovlasé dvojče se na okamžik odmlčelo, aby našlo vhodná slova, jimiž by srozumitelně vyjádřilo, co má na mysli. „Dva zamilovaní si přísahají lásku na celý život a… Třeba máma a táta. Vzali se, ale pak se rozešli. Tak mě napadlo…“

„Proč?“ Chtěl okamžitě vědět Tom, čímž sourozence zaskočil tak, že úplně zapomněl, co se pokoušel zjistit. Aspík se jej zeptal, protože byl přesvědčený, že Bill zná důvod a uměl krásně vysvětlovat. Vždycky mu vše objasnil tak, že tomu rozuměl.

„No, asi zjistili, že se k sobě nehodí, a otec byl věčně pryč. To se stává. Mezi lidmi je to složité, Tommy, a najít pravou lásku dá občas práci. Je to sice smutné, ale lidé se rozcházejí a opouští.“ Mladík pokrčil rameny a teprve nyní si uvědomil, že už dávno netančí, ale stojí naproti sobě jeden se dotýkaje toho druhého.

„My se nerozejdeme. Bill patří k Tomovi.“ Prohlásil okamžitě Tom tak sebejistě, že by Bill ani na vteřinu nezapochyboval o pravdivosti a upřímnosti jeho slov.

„My ne.“ Svíraje aspíkovo zápěstí se přesunul k posteli, na níž předtím ležel, a znovu na ni usednul. Vyčkal, až se Tom posadí vedle něj, a pokračoval dál: „My se nikdy neopustíme.“ Sotva to dořekl, ocitl se zády na matraci, neboť se mu jeho druhé já prudce vrhlo kolem krku. To představovalo něco ojedinělého, Bill by klidně i odpřísáhl, že to dosud neudělal. Když se vzpamatoval z prvotního šoku, ozval se z jeho úst smích.

„Ty jsi prostě moje pako, co?“ Vyslovil aspíkovu oblíbenou větu a nechal jej, aby mu položil hlavu na prsa. Ač zaváhal, nakonec se odvážil a pohladil dredy, kterých se donedávna štítil. Štěstí, které naplňovalo jeho nitro, začínal opět postupně vytlačovat strach. Obavy z otcova příjezdu, který se nezadržitelně blížil. Tentokrát však byly menší, protože v Tomovi získal cenného spojence.

autor: LadyKay