Doppelleben 44.

Zrovna jsme se s Tomem chystali na další agresivní číslo, když se ozval velmi dotěrný zvonek u našich vstupních dveří. Nějakou domu, asi pět minut, jsme předstírali, že vůbec neexistujeme, ale když nám došlo, že se o ten zvonek někdo s největší pravděpodobností opřel a hodlá tam třeba stanovat, dokud nevylezeme, Tom si naštvaně oblékl kraťasy a tílko.

„Hned přijdu,“ vtiskl jsem mu mezi dveřmi bleskový polibek, ale šouravě se odbelhal ke skříni, ze které jsem vytáhl starší černé džíny a po vzoru Toma tílko, ovšem podstatně upnutější. Vlasy jsem pouze prohrábnul v domnění, že to bude spolu s nenalíčeným obličejem vzbuzovat dojem, že je mi příšerně zle a všechno krom Toma mi přitěžuje. Kdybych ale věděl, jak moc blízko pravdě budu, zalezl bych pod peřinu a demonstroval svou vlastní smrt. Jenže, bohužel pro mě, nic takového mě nenapadlo udělat, a právě z toho důvodu jsem teď zíral na Andyho a Christiana, kteří se mezi sebou vesele bavili, zatímco Tom naléval nějakou břečku do skleniček. Doufal jsem, že jim do toho i plivne.

„Ahoj,“ neochotně jsem na sebe upozornil, když už mi bylo trapné jen tak tam stát a být neviditelný. Rychlostí blesku se ke mně oba otočili a nepopouštějíce dobrou náladu mě svorně pozdravili. „Co vás k nám přivádí?“

„Tvůj naštvaný obličej, samozřejmě,“ zašvitořil Andreas. „Nemohli jsme najít nikoho naštvaného, koho bychom mohli popichovat.“

„A proto jste přijeli sem, protože jste věděli, že budu otrávený hned, jak vás uvidím. Milé,“ ušklíbl jsem se beze známky ironie v hlase. Ochotně jsem od Toma přijal panáka čehosi a naklopil ho do sebe dřív, než vůbec někdo stačil zaznamenat, že něco držím v ruce.

„Počkej, Bille, jestli vám tu vážně vadíme, tak půjdeme,“ okamžitě zvážněl Andy.

„Neblázni. Víš, jak bychom vypadali, kdybychom se s vámi rozloučili po pěti minutách?“

„Vlastně deseti, pět jsme na vás zvonili.“

„Ne, že by to mohlo něco znamenat,“ zamumlal jsem a líně se vyšvihnul na linku, nohou jemně šťouchajíc do Tomových boků. „Proč jste tedy přišli?“

„Chris měl takový dotaz, na který byste asi měli odpovědět vy.“

S nechápavým nakrčením obočí jsem Tomovi ukradl kakao, za které mu poděkuji později, a spolu jsme se vyčkávavě zadívali na Chrise.

„Vy dva spolu spíte?“ znenadání vyhrkl.

Překvapený otázkou jsem horké kakao vyprskl kamsi do prostor kuchyně, zatímco Tom se zmohl na pouhé zírání.

„Cože?“ ozval se po chvíli Tom.

„Ptal jsem se, jestli spolu spíte,“ klidně zopakoval.

„A na to jsi přišel jak, Christiane?“ odsekl jsem.

„Nejsem slepý. Vaše pohledy, dotyky, čerstvé sekance po nehtech, když jste doma sami,“ pokynul hlavou k Tomově rudě doškrábaným pažím.

S hrůzou jsem konstatoval, že jen hloupý by to nepoznal. Bylo víc než nad smrt jasné, že Tomovo přání říct to Christianovi budeme muset splnit.

„Fajn, spíme spolu,“ přiznal konečně Tom.

„I v době, když jsme byli spolu, Bille?“ vzhlédl ke mně.

„Chrisi, já…“ chabě jsem se snažil přijít na něco, co bych mu mohl říct, ale nenapadlo mě nic, čím bych to mohl odčinit.

„V tu dobu se ještě bránil,“ obhajoval mě Tom. „Chtěl být s tebou, to já byl ten, kdo si ho tvrdě přivlastnil.“

„Já vím,“ přikývl Chris.

„Cože?“ překvapeně jsem zamumlal.

„Mluvil jsi ze spaní, hodněkrát. Jednu dvě noci mi stačilo tě poslouchat, pak si dát dohromady pár detailů a všechno mi bylo jasné, zapadalo to do sebe.

„Proč jsi mi něco neřekl?“

„Věděl jsem, že to neděláš jen tak, že to má svůj, mně neznámý důvod, a chtěl jsem ti dát možnost, aby ses rozhodl sám. Pak když jsme se vídali čím dál méně, bylo mi jasné, že v našem souboji vyhrál Tom a já se nedivím. Byl bys hloupý, kdybys dal přednost mně.“

„Vážně si kolem sebe nezasloužím nikoho z vás,“ sklonil jsem hlavu. „Nejsem nikdo důležitý, abych si zasloužil tolik ohleduplnosti.“

„Jsi Bill, to stačí,“ láskyplně se na mě usmál Tom. Mlčky, s pouhým úsměvem jsem ho pohladil po tváři a spojil s ním ruce.

„No, je to všechno, co jsme chtěli, tak my zase půjdeme a necháme vás tu o samotě, pokračovat tam, kde jste skončili,“ ozval se Andreas.

„Chrisi?“ křikl jsem, když se vážně dali do pohybu. „Promiň.“

„Ne. Děkuju,“ s úsměvem zvedl propletené dlaně s Andym. Bylo mi jasné, že nakonec jsme oba získali to nejlepší, oba vděční tomu druhému. S úsměvem jsem přikývl, teď už mezi námi bylo všechno dobré. Když za nimi zabouchly dveře, znovu jsem se podíval na Toma.

Neustále na mně visel pohledem, v očích všechna vyznání lásky na světě. Něžně jsem mu palcem přejížděl po tváři. Byla to vzácná chvíle, která mezi námi neprobíhala zrovna často, a o to víc jsem za ni byl vděčný. Přiložil jsem naše spojené dlaně ke svým rtům, kde jsem je jemně políbil. Tom se ke mně přiblížil a pevně mě objal kolem pasu. V této pozici jsme mlčky stáli snad věčnost.

***

Potmě, jen se zapálenou levandulovou svíčkou na stole, jsem seděl v křesle v obýváku a zíral na déšť, který nás po dlouhé době poctil svou návštěvou. Čas utíkal tak rychle, že jsem si ani nedokázal vzpomenout, kdy přesně naposledy pršelo, ale naprosto jasně jsem věděl, že to nějakou dobu bude. V hlavě se mi honily myšlenky jedna za druhou, počínaje počasím a konče Christianem.

Přestože když za námi včera přišel se svým zjištěním, vypadal naprosto vyrovnaný a já věděl, že on by nikdy neřekl nic, co by nás s Tomem poškodilo, stále jsem nevěděl, co od té situace očekávat. S dalším člověkem, který o našem tajemství věděl, jsme byli vystaveni dalšímu nebezpečí z prozrazení, a to se mi moc nezamlouvalo, ale nedalo se to vzít zpátky. Co bychom Chrisovi napovídali? Jo, byli jsme opilí pod obraz, když jsme ti to odsouhlasili. Tomu by vážně nevěřil.

S jemným průvanem probíhajícím pokojem jsem si černý rolák, v němž jsem byl zachumlaný, přitáhl až k nosu.

„Víš, pokud chceš, aby ti bylo teplo, možná by sis krom roláku a boxerek měl obléknout i něco jiného,“ podotkl Tom s úsměvem.

„Když mně na nohy zima není,“ pokrčil jsem rameny.

„Vždycky jsi byl zvláštní,“ posadil se ke mně na opěradlo.

„Byl jsi kouřit?“ nespokojeně jsem nakrčil nos.

„Dal jsem si jednu rychlou,“ souhlasně přikývl. „Neříkej, že ti to vadí? Vždycky jsi mé cigaretové polibky miloval.“

„Stále je miluju. Jen je to už hodně dlouho, cos mi takový nedal.“

„Co se tím snažíš naznačit?“

„Aby ses okamžitě sklonil,“ za tričko jsem si ho k sobě stáhnul a hladově si bral jeden z těch polibků, kde jasně na jazyku cítíte chuť cigaret, zatímco břicho vám vyhlašuje válku kvůli nadměrnému vzrušení, kterému jen těžko odoláváte.

„Nevěděl jsem, že je miluješ tak moc,“ udýchaně se odtrhl, když už jsme absolutně nestačili s dechem.

„Miluju je k zbláznění,“ s úsměvem jsem si ho stáhnul na klín, takže teď na mně obkročmo seděl.

„Líbí se mi, když jsi dole,“ zašklebil se.

„Polib mě,“ s táhlým zasténáním jsem se znovu vrhnul na jeho rty.

autor: Saline A.