Nejlepšího člověka jsem nikdy neměl

autor: Danchen

Ahoj, ahoj 🙂

Danchen 😉

(Tom)

Dneska je ten den, kdy se má Bill ženit. Slíbil jsem mu, že půjdu za svědka. Jenže nevím, jestli to dokážu, jestli unesu, když uslyším z jeho pusy, jak vysloví „ANO.“ Ty máš být můj a ničí jiný. Sednu si na sedačku a zapálím si cigaretu. Začnu přemýšlet, jaké by to asi bylo, kdybych se ho nevzdal, kdybych se snažil o něj hned na začátku. Kdybych slyšel ta krásná slova, která mně nepatří, která patří člověku, kterého od srdce nesnáším.

*FLASHBACK*

Sedíme s Billem v restauraci a kolem nás plno novinářů a taky David. Každý ví, že Bill chodí s naším manažerem. Nikdy jsem Billovi neřekl, co k němu cítím, a to byla možná největší chyba mého života. Už dlouho jsem s Billem nebyl sám jako brácha s bráchou. Vždycky je s námi David, aby si ho hlídal. Chce ho hodně kluků, ale i holek, ale sotva se na někoho podívá nebo se s někým pozdraví, David hned začne dělat žárlivé scény. Nejhorší věc je, že Bill je až moc zamilovaný a nevidí to, že David s ním je jen kvůli slávě. Je mladý, krásný a není bohužel můj. Kdybych dříve našel odvahu a řekl mu to, všechno mohlo být jinak. David na chvíli odejde, chci se Billovi konečně přiznat, ale zarazí mě jeho věta.

„S Davidem se za dva měsíce bereme a já bych si přál, abys mi šel za svědka.“ Jen na prázdno otevřu pusu. „Prosím, chci, abys tam byl ty, kluci i naše rodina.“ Rychle zamrkám, abych zahnal slzy, hned na to se ale falešně usměju. Nenávidím ho, ze srdce ho nenávidím.

„Samozřejmě, že ti za svědka půjdu.“ Zašeptám potichu, a hned na to se vrátí David, probodnu ho pohledem a s omluvou, že mi není dobře, se raději odeberu zpět domů.

*KONEC FLASHBACKU*

„Kdybys mu to tehdy řekl, že ho miluješ, nemusel jsi tu teď sedět a truchlit. Ty jsi vážně debil, Tome.“ Mluvím sám k sobě, jako kdyby to mělo něco vyřešit. „Ne, Bille, ty si ho nevezmeš, já ti to nedovolím.“ Vyskočím ze sedačky a rychle si nazuju boty a popadnu klíče od auta, jedu za nimi, než se stihnou vzít.

(Bill)

Dneska je můj nejlepší den mého života. Dneska se žením. Tom tady měl být, aby mi pomohl se připravit. Tak snad dorazí aspoň později. Chci ho mít jako bratra u sebe. Začal jsem si všímat, že mezi mnou a Tomem se ten vztah začal zhoršovat. Nestýkali jsme se tak, nemluvili jsme spolu tak často. Nevím, co jsem udělal špatně, ale mrzí mě to. Chtěl bych ho teď u sebe a říct mu, že ho mám rád. Chtěl bych, aby mi řekl: „Jsi můj malý bráška.“

I ve vztahu s Davidem se začalo něco měnit. Já s ním ještě nespal, ale potřebuju vědět, že se mnou není jen kvůli tomu jednomu, ale dnes v noci jsem ochotný odevzdat se mu. Cítím to, že dneska je ta pravá chvíle.

Vydechnu zklamaně, když kouknu na hodiny a Tom stále nikde. Aspoň, že je tady se mnou máma, která mi se vším pomáhá. Dojedeme i spolu do obřadní síně, kde mě předá Davidovi. Podívám se po všech přítomných, ale já hledám jeden pár očí, které jsou stejné jako ty mé. Nevidím je, uteče mi jedna slza, kterou ale rychle utřu. Je to můj den a nechci plakat. Slyším, jak oddávající začíná úvodní řečí, ale já ho nijak nevnímám, vnímám jen zvuk brzd, jak prudce zabrzdí venku. Je to známý zvuk ještě známější osoby.

„Bille Kaulitzi, berete si zde přítomného Davida Josta za svého manžela?“ I když teď poznávám, do čeho jdu, couvnout už nemůžu. Dlužím mu toho hodně.

„Ano, beru.“

(Tom)

Nemůžu mu to dovolit, když vím, že mě bude nesnášet, protože jsem přijel pozdě. Zrovna se ho ptají, jestli si ho bere. On to vysloví, vysloví to slovo, které ve mně všechno zlomí. Zachytím Davidův pohled a očima ho prosím, aby to nedělal.

„Davide Joste, berete si zde přítomného Billa Kaulitze za svého manžela?“ Znovu ho pohledem prosím.

„Ne, neberu. Nebudu bránit ve štěstí někomu jinému.“ I přesto, že jsem rád, vyvalím oči. Nečekal jsem, že to řekne, že bych mu něco řekl, když jsem byl opilý? Nejsem si stoprocentně jistý, že bych se s ním někdy bavil. Snad se mi podaří Billa získat, i kdyby mě to mělo stát život. Kouknu na Billa, vidím jen prázdno v jeho očích, nechápe, proč to David udělal, ale popravdě? Já taky ne.

(Bill)

To, co řekne David, mě hodně vyvede z míry, co jsem mu udělal, že řekl ne? A komu nechce bránit ve štěstí? Že by mě nechal, protože jsem s ním nespal? To si nemyslím. Obřad byl hodně rychle ukončen, všichni se někam rozprchnou a já zůstávám sám.

„Proč? Copak jsem byl někdy na někoho zlý? Nikomu jsem nikdy neublížil, tak proč já?“ Najednou na svých ramenech ucítím něčí dotek.

„Protože jsem se modlil, aby sis ho nevzal.“ Ten hlas mám zarytý hodně hluboko v sobě. Otočím se na něj a propálím ho pohledem.

„Nesnáším tě, a už nikdy tě v životě nechci vidět. Nejen, žes mi nepomohl, nebyl jsi tu pro mě, ale ještě mi zničíš svatbu.“ Zvednu se a pomalu odcházím. Nechám ho tam o samotě.

„Měl jsi přijít dříve, miluju tě, ale ty se to nikdy nedozvíš.“ Řeknu si pro sebe a rozběhnu se pryč.

Jenže nevidím auto, které tam jede, a skončím pod ním.

„Nééé …“ slyším z dálky hlas, je to Tomův. Usměju se ještě na něj.

„Nemyslel jsem to tak, miluju tě.“

„Já tebe taky.“ To je poslední věc, kterou slyším, už mu zůstávám ležet pouze v náručí, ale já ho budu opatrovat z vrchu.

autor: Danchen