autor: B-kay
Bill se Toma držel jako klíště a v duchu se modlil, aby ten pekelný stroj již konečně zastavil. Nejeli dlouho, nebylo to možná ani deset minut, ale Billovi to připadalo jako celá věčnost.
Ve chvíli, kdy Tom konečně zastavil, vystřelil ze sedadla, prudce zalapal po dechu a mírně se zapotácel. Snažil se uklidnit. Rychle si sundal přilbu a ze všech sil se snažil potlačit přicházející astmatický záchvat, ale čím více se snažil, tím horší to bylo. Zhluboka dýchal a přesto, jako by mu do plic neproudil kyslík. Začínal se dusit.
„Nekuřáku?“ Tom, který si do té chvíle díky rachotu, pocházejícího ze čtyřkolky, ničeho nevšiml, se otočil na Billa, aby se jej zeptal, zdali se mu ta jízda líbila. Jakmile však spatřil Billa, pomalounku klesajícího na kolena v záchvatu kašle a lapání po dechu, zastavil se pro něj snad celý svět. Vyděšeným pohledem sledoval Billovy modrající rty a právě ty mu odpověděly na jeho nevyřčenou otázku. Už nemělo smysl hrát si na cool kluka se šibalským úsměvem.
Nepřemýšlel ani vteřinu nad tím, co by měl vlastně dělat. Ve stavu jakési paniky slezl ze čtyřkolky a přiběhl k Billovi.
„Bože, Bille,“ vzal jeho tvář vzpínající se nedostatku kyslíku do dlaní a vyděšeným pohledem se vpil do jeho nádherných očí. Bill nemohl mluvit, dlaní se však pořád neúspěšně dobýval do drobné kapsičky na své bundě, kterou v záchvatu dušení nedokázal otevřít. Tom rychle rozepnul drobný knoflík a vytáhl malou bílou věc, kterou Bill v tu chvíli tolik potřeboval.
„Tady,“ zašeptal, rychle mu ji přiložil ke rtům a Bill si ji vložil do úst dobře naučeným způsobem. Stiskl, zhluboka se nadechl a přivřel víčka. Trvalo ještě několik dlouhých vteřin, než se jeho dech dostal do normální frekvence. Naposled stiskl sprej, ještě jednou se zhluboka nadechl a poté opatrně otevřel oči.
„Tome?“ zašeptal, jakmile jej spatřil stočeného v klubíčku, s hlavou v dlaních. Zhluboka dýchal, a hned na první pohled bylo jasné, že se třese.
„Tome,“ zašeptal Bill ještě jednou a zlehka se dotkl konečky prstů Tomova ramene. Ve chvíli, kdy se jej dotkl, Tom nevědomky ucukl. I přes látku trička jej ten dotek přímo pálil, a to nebylo dobrým znamením.
„Proč jsi mi neřekl, že jsi astmatik?! Proč jsi mi to všechno neřekl?! Ty… mohl ses udusit. Mohl jsi mi tady umřít a všechno by to byla jenom má vina,“ zvedl hlavu a očima, ve kterých se ještě pořád ukrýval neskutečný strach, se zadíval hluboce do těch Billových a Bill jeho pohled beze slova opětoval.
Tom měl pravdu. Byl si vědom své chyby, a přesto nedokázal promluvit a přiznat si, že mu to měl skutečně říct. Nedokázal otevřít pusu a vyslovit jediné slůvko, protože mu v tom zabránil Tomův pohled. Říká se, že v životě člověka bývá jenom několik takových chvil, kdy úplně zapomene na svět kolem sebe a naplno se oddá svým vnitřním pocitům, a pro Billa byla právě tato chvilka jednou z nich.
Dívali se na sebe dlouho.
Billovi to přišlo téměř jako věčnost a ve chvíli, kdy Tom odvrátil svůj smutný pohled, měl nutkání tichounce jej poprosit o to, zdali by se na něj nemohl ještě krátkou chvilku dívat. Nic tak krásného jako pohled, který mu Tom věnoval, ještě nikdy předtím neviděl.
„Kdybych to věděl, nikdy bych tě na tu čtyřkolku nedonutil nasednout. Chtěl jsem ti jenom pomoct. Říkals mi, že máš z Andrease strach, a tak jsem si myslel, že ti pomůžu. A já tě málem zabil,“ pevně stiskl rty a opět složil tvář do dlaní. Nikdy nebýval přecitlivělý a rozplakat jej dokázalo skutečně jenom málo věcí, ale už jenom při pomyšlení na to, že by se Billovi něco stalo, mu do pláče rozhodně bylo. A nejhorší na tom všem bylo, že mu na Billovi záleželo. Začínal jej mít rád a nechtěl, aby si o něm myslel něco špatného, tak jako celá Andreasova rodina, pro kterou znamenal jenom zbytečnou přítěž.
Ve chvíli, kdy na svých prstech ucítil hřejivý dotek těch Billových, překvapeně zvedl tvář a pohlédl na něj.
Opravdu se mu ten kluk nezdál? Opravdu byl u něj a sledoval jeho tvář něžným pohledem?
„Už dost, Tome. Už nechci slyšet žádné další obviňování. Nic z toho, co jsi řekl, není pravda. Měl jsem ti to říct. Kdybys znal pravdu, nic z tohohle se nemuselo stát,“ smutně se pousmál, a dlaň, ve které do té chvíle svíral Tomovu, opatrně spustil dolů.
„Bál jsem se, Bille. Ještě nikdy v životě jsem necítil takový strach jako právě teď,“ Tom se nervózně kousal do rtu a mezi prsty soustavně tiskl lem svého trička. Dělal to tak pokaždé, kdy mu došla slova a byl skutečně nervózní. A při pohledu na Billa se s ním dělo jedno i druhé.
„Také jsem se bál. Děkuji za to, že jsi mi pomohl,“ sklonil tvář.
„Vytáhnout tu malou bílou věcičku byla maličkost,“ odpověděl téměř okamžitě, a vzápětí se smutným úsměvem také sklonil tvář.
„Zachránilo mi to život. Kdybys u mě nebyl, zřejmě by to takhle nedopadlo,“ Bill sledoval Tomovu dlaň, která se nacházela jenom maličký kousek od té jeho, a přemýšlel nad tím, zdali by bylo hloupé, kdy by se jí alespoň na malou chvilku dotkl. Jakmile si však vzpomněl na styl života, po kterém Tom toužil – nezávazné užívání si s holkami a nekonečné párty, uvědomil si, že by to zřejmě hloupé skutečně bylo.
„Myslím, že se spolu teď vydáme na nákupy a koupím ti nějakou nenápadnou kabelku, protože to tvoje složité zapínání kapes tě jednou připraví o život,“ uculil se a s potěšením sledoval Billův veselý úsměv.
„Příště si dám určitě větší pozor. A pro jistotu půjdu domů pěšky,“ jeho hlas působil skutečně něžně a Tomovi se styl Billova mluvení skutečně líbil. Krásně artikuloval, na každé slůvko kladl jiný důraz a při mluvení jeho rty vykonávaly různé pohyby, které jenom podtrhly jejich plnost.
„Přesto ti děkuji za to, že jsi mě odvezl,“ pomalu vstal, oprášil si černé kalhoty a s omluvným výrazem podal Tomovi přilbu, kterou ze sebe přímo strhl.
„Jsi určitě v pořádku? Tak mě napadlo, co kdybys ještě dnes pustil to hledání práce za hlavu? Chtěl jsem tě vzít na snídani,“ roztržitě se poškrábal na hlavě a vzal si od něj nabízenou přilbu. V Billově blízkosti se cítil skutečně nesvůj.
„Ou,“ Bill překvapeně pootevřel rty. Nečekal to.
„To je od tebe sice moc hezké, ale nevzal jsem si s sebou žádné peníze. Krom toho jsem již měl svou ranní dávku kávy, a ta je pro mě mnohem důležitější než snídaně,“ dlaní si protřel tvář, popravil si tenkou bundičku a snažil se přijít na způsob, jak by se s ním měl rozloučit. Bylo to však mnohem komplikovanější, zejména proto, že se s ním vůbec loučit nechtěl.
„Mohl bych jít s tebou. Mám tady několik známých, kteří by mohli o nějaké té práci vědět,“ Tom také opatrně vstal, obě přilby hodil do veliké krabice, která sloužila jako kufr, pečlivě ji zamkl a poté popošel opět k Billovi, který se na něj nepřestával usmívat.
„To je až příliš veliká laskavost. Nevěřím, že za to nebudeš nic chtít,“ vydechl se svádivým úsměvem na rtech.
„Jistěže budu. Půjdeme se pak spolu nasnídat. Platí?“ oplatil Billův úsměv a natáhl k černovlasému chlapci před sebou dlaň. Bill mu ještě jednou pohlédl hluboce do očí, než vesele zavrtěl hlavou a zlehka stiskl nabízenou dlaň na znamení souhlasu…
„Tak, co by sis dal?“ Tom se měkce zadíval na chlapce před sebou a neubránil se úsměvu při pohledu na to, jak nervózně Bill působil. V tu chvíli mu připomněl malého chlapce. Neustále se na dřevěné židli vrtěl, bezmocným pohledem sledoval ceny různých pokrmů a na samotné jídlo ani nepohlédl.
„Bille,“ Tomovo měkké oslovení jej na krátkou chvilku probralo z přemýšlení nad tím, že sem neměl vůbec chodit. Všechno kolem něj bylo vkusné a skutečně hezké, ale jídlo se mu zdálo až předražené.
„Skutečně nemám hlad, Tome. Je to až příliš drahé a já si něco takového nemůžu dovolit,“ zavrtěl hlavou, zavřel jídelníček a odložil jej na stůl.
„Pozval jsem tě. Nebudeš muset platit,“ Tom se jej snažil uklidnit a opět mu nabídl fialový jídelní lístek, ale Bill si jej nevzal.
„Já vím, ale… budu se cítit hloupě. Pořád se budu cítit, jako bych ti něco dlužil, a to nechci. Zachránils mi život, oběhal jsi se mnou celé město, co víc ještě po tobě můžu chtít? Udělal jsi pro mě až příliš. Téměř se neznáme a nechci ti být nic dlužný.“ Tom pobaveně zavrtěl hlavou a odložil jídelníček stranou. Ten kluk byl mnohem tvrdohlavější, než si myslel, a když si něco vzal do hlavy, bylo hodně těžké přesvědčit jej o opaku. Při pohledu do Billových divokých očí, mu však ta tvrdohlavost přišla zvláštně přitažlivá a Tomovi najednou nezáleželo na tom, zdali spolu snídali nebo ne. Důležité pro něj bylo to, že byli spolu.
„Jistěže se známe. Já jsem Tom a ty jsi Bill. Co jiného ještě potřebuješ vědět?“ pobaveně pozvedl obočí.
Bill se zhluboka nadechl a chystal se odpovědět. Samozřejmě, že měl i na tuto otázku hned několik argumentů, když si však uvědomil to, co Tom řekl, zasekl se a projel jeho tvář překvapeným pohledem.
„Řekl jsi mi jménem?“ zašeptal.
„Spletl jsem se,“ odpověděl Tom rychle a svou roztržitost se snažil maskovat siláckým úsměvem.
„Nespletl. Říkal jsi mi tak i předtím, akorát jsem se nad tím nepozastavil. Neříkal jsi mi náhodou, že nemáš paměť na jména a že to moje si určitě pamatovat nebudeš?“
Tom naprázdno pootevřel rty a ze všech sil se snažil vymyslet něco, čím by jej odbyl, ale nešlo to. Nechtěl mu lhát, a už vůbec mu nechtěl dál říkat nekuřáku. Byla to hnusně neosobní a nelichotivá přezdívka, a teď když se nad tím tak zamyslel, přišlo mu ze sebe samého špatně. Říkal mu nekuřáku, jako by se mu tím vysmíval, a přitom byl on tím hloupým a vysmívat by se mu měl Bill.
„Jméno kluka, který se ti málem udusil před očima, by sis i ty pamatoval dost dobře,“ vydechl nakonec v domnění, že tím toto téma zažehnal.
„Proč to děláš?“ Bill prolétl jeho tvář smutným pohledem a zklamaně stiskl rty. Zřejmě se v Tomovi spletl. Myslel si, že by bylo fajn, kdyby byli přátelé, ale Tom zřejmě o jeho přátelství nestál.
„Dělám co?“ Tom nenašel tolik odvahy, aby se mu zadíval do tváře.
„Děláš ze sebe něco, co nejsi. Nechceš projevit svou lidskou stránku, pořád ze sebe děláš bezstarostnýho frajírka, kterému na ničem nezáleží, lžeš jenom proto, aby ses vyhnul zbytečným otázkám. Proč?“ Bill na něj nechtěl být zlý, ale nevěřil jeho odpovědi. Ráno mu byl přece oporou. Skutečně mu pomohl, držel mu u pusy jeho sprej tak dlouho, dokud Bill nezačal opět klidně dýchat a pak se málem rozplakal. Proč se najednou choval úplně jinak?
„To nevím,“ v tu chvíli se ani sám v sobě nevyznal. Bill v něm rozpoutal přímo bouři a Tom netušil, jak by se z ní měl dostat. Nechtěl cítit to, co začínal cítit. Nechtěl se v Billově blízkosti chvět a třást, přesně jako i v tuto chvíli.
„Možná mi na tobě malinko záleží, a proto se chovám jako úplný blázen,“ pípl tichým hláskem a nesměle zvedl tvář. Jejich pohledy se setkali a dlouho tvořili souvislý celek. Tom jakoby se tím Billovi omlouval za to, jak ošklivě jej po celou dobu nazýval a Bill mu svým pohledem téměř okamžitě odpustil.
S jemným úsměvem na rtech sklouzl očima na jídelní lístek, vzal jej mezi prsty a odložil jej stranou.
„Dám si wafle,“ zašeptal několik slov, které Tomovi vzápětí vykouzlily něžný úsměv na rtech.
Takže zřejmě přeci jen nebyl tak tvrdohlavý, jak si myslel…
autor: B-kay
betaread: Janule
Pěkný díl 🙂 ještě, že se nám Bill neudusil 😀 těším se na další, snad tu bude brzo 😉
Fuuuu…ako i odľahlo,že sa Bill neudusil….Bolo by to zvlášzne, keby hlavná postava zomrela už v 3. diely :DD
Užžasný díl , jen sem se na začátku bála aby se neudusil 😀 , ale Jinak !! Fakt super další díl 😉
Mně se tohle tak moc líbí=)! Jak se seznamují..krása. Tyjo a Bill je astmatik..hustý.Tom se schovává za masku frajírka a Bill odhalil jeho lidskou stránku..,že skrývá city..wau♥..bylo to naprosto dokonalý,moc se těšim na další díl.
Pěkné, opravdu pěkné. Billovo astma je pro mě něco nového, v žádné povídce jsem se s tímto ještě nesetkala a myslím, že teď i později to pro tuto povídku bude specifické. A jsem opravdu zvědavá, co se z Toma nakonec vyklube a kam se tento příběh bude ubírat… Pořád jsi nám to ještě neprozradila…
super!nádhernej dílek:)těšim se na pokračování:))
Božínku! To je tak sweet! Umírám pokaždý celej ten týden čekáním na další díl! 😀 Je to perfektní a strašně roztomilý… :))