Cizinec 3.

Už dávno se vykašlal na hlídání času. Celý den strávil v pokoji. Prohledával ho, snažil se zjistit, kdo je neznámý na obrázku, ale nikde nemohl najít nějaké vodítko, které by mu o chlapci alespoň něco prozradilo. Všechny šuplíky zely prázdnotou, dokonce ani ve skříních nic nenašel. Po hodince hledání si sedl na židli, kterou nechal stát před obrazem, a zíral na chlapce. Tak strašně si přál odhalit jeho tajemství…

„Zdálo se mi o tobě, víš? Dnes v noci,“ šeptal Tom směrem k obrazu, jako by mu snad mohl odpovědět, jako by konečně mohl zničit jeho věčnou samotu. „Jako bys spadl z nebe…“ šeptal dál Tom a po tváři mu sklouzla jediná osamělá slza… Stejně osamělá, jako byl on sám. Nic už nechápal. Nikdy neměl důvod k pláči, a teď najednou potřeboval cítit slzy, potřeboval se nahlas smát.

°°*°°

Venku se pomalu slunce sklánělo k obzoru, ale Tom stále vysedával v pokoji a povídal si s chlapcem z obrazu. Nemohl se od něj odtrhnout, a ani nechtěl. Simone ho zatím hledala po celém panství, jen do pravého křídla Broken Manor nešla. Už nadešel čas jejího odjezdu, a ona se nemohla dál zdržovat, aby dojela do Londýna v nějakou rozumnou hodinu. Nechala Tomovi vzkaz na kuchyňském stole a odjela.

°°*°°

Pokoj začala zalévat tma a Tom už ani pořádně neviděl chlapci do tváře. Rozloučil se se slibem, že se dalšího dne určitě vrátí. Bylo to tak zvláštní… Cítil se jako nikdy předtím, a přitom si pouze povídal s chlapcem na obrázku, který mu ani odpovědět nemohl. S hlavou zamořenou myšlenkami na neznámého opouštěl pravé křídlo Broken Manor a vracel se domů.

„Mami?“ zavolal, když prošel přes terasu do kuchyně. Nikdo se mu neozýval, až na žaludek, který se hladově hlásil o slovo. Až teď si Tom uvědomil, že celý den nic nejedl. Nachystal si něco k jídlu a zasedl ke stolu. Na desce stolu ležel nějaký lístek. Už už ho chtěl vyhodit, když si všiml matčina podpisu.

Nemohla jsem tě najít, ale bohužel už jsem musela odjet, abych do Londýna dorazila v nějakou rozumnou hodinu. Jídlo máš nachystané v lednici, stačí ho ohřát. Ke konci týdne už si budeš muset vařit sám, tak doufám, že nepodpálíš dům :-). Budeš mi chybět.

Simone

Tom s těžkým srdcem odložil dopis. Litoval, že se nesoustředil na čas a zapomněl se s matkou rozloučit. Cítil hrozné výčitky svědomí, Simone to zajisté mrzelo. Zítra ráno jí musí zavolat, aby se zeptal, jak se má a jak je v Londýně. Bude vzorným synem, když se ani nepřišel rozloučit.

Z myšlenek ho vytrhlo klapání drápků po kamenné podlaze. Zvedl oči k černobílému ohaři, který vesele vrtěl oháňkou. Tom mu nachystal nějaké maso z konzervy a misku položil před tlapy čtyřnohého přítele. Scotty spokojeně zabořil čumák do krmení a kuchyní se rozlehlo jeho mlaskání. Tom se nad tím zvukem pousmál a vyšel na terasu. Byla krásná teplá noc, déšť měl přijít až na konci týdne. Tom se usadil do proutěného křesla, a stejně jako předchozí noc pozoroval hvězdy.

Scotty se k němu po chvíli přidal. Natáhl se na prkennou podlahu vedle proutěného křesla, tlapy si překřížil a položil na ně hlavu. Brzy se mu začaly zavírat oči. I Tom měl co dělat, aby udržel oči otevřené. Pravidelné oddechování psa ho uklidňovalo a kolébalo ke spánku. Zapřel se krkem o opěradlo, čímž získal daleko lepší výhled.

Sledoval hvězdy a přemýšlel, jestli je tam někde nahoře skutečně napsán osud každého člověka, jako se říká. Přál si umět číst ve hvězdách, aby mu jeho osud nebyl tak vzdálený. Každý chce znát, co jej v životě čeká, a Tom nebyl výjimkou. A najednou z nebe přímo před ním padala hvězda. Tom rychle vymýšlel nějaké přání.

Přeji si, abych už nemusel být sám…

Vyslal své přání k čisté, jasné hvězdě a doufal, že její pověstná moc zničí jeho samotu. Vtom se ozvala hlasitá rána. Scotty se rozběhl někam do zahrady, a když se vzduchem roznesl jeho pobouřený štěkot, Tom cítil silné déjà vu. Vyskočil z křesílka a utíkal za psem. Ohař se pobouřeně krčil na břehu jednoho z jezírek, která byla rozmístěna po celém parčíku Broken Manor. Zíral na něco přímo před sebou.

„Scotty? Chlapče, co se děje?“ zeptal se starostlivě Tom, i když předem tušil, co psa tolik rozčílilo. Scotty mu nevěnoval jediný pohled. Pomalu zhypnotizovaně zíral na druhý břeh jezírka. Tom sledoval jeho pohled a srdce v hrudi málem přestalo bít. Leželo tam lidské tělo přesně tak, jak si Tom myslel.

Rychle oběhl jezírko a poklekl vedle nahého lidského těla zalitého pouze mléčným světlem měsíce. Obdivoval jemnou alabastrově bílou pokožku, která přímo sváděla k dotekům. Odhrnul chlapci z čela ofinu černých vlasů. Upíraly se na něj dvě temně hnědé, skoro až černé, oči, orámované tlustou vrstvou černé barvy. Působily tak daleko hlubším dojmem. Jako by se však vůbec nedívaly na Toma… spíš skrz něj.

Opatrně vsunul ruce pod chlapecké tělo a zvedl ho z travnatého lůžka. Chlapcovy ruce se Tomovi automaticky omotaly kolem krku a oči se znaveně zavřely. Tom ho odnesl do prázdného domu a položil na gauč. Neznámý se znovu schoulil do klubíčka a neotevřel oči, ani když přes něj Tom přehodil teplou deku. Tom si ke gauči přitáhl židli a usadil se na ni. Brzy se chlapcův dech zklidnil a nasadil pravidelné tempo.

Tom tiše seděl vedle gauče a obdivoval jemné křivky chlapeckého obličeje, který byl nezvykle bledý i na britské poměry. Jako by nikdy nebyl na slunci… Jeho tělo jemně kontrastovalo s havraními vlasy, které se rozprostíraly po plyšovém polštáři.

Tom děkoval zbloudilé hvězdě, která se rozhodla opustit svoji nebeskou výšku…

autor: Helie