autor: GossipGirl
„Andreasi?“
Platinově blond kluk ho držel a ze všech sil se snažil vrátit mu rovnováhu. Billovi se motala hlava, ale svého kamaráda ještě poznal, i po letech. Rysy v jeho obličeji mu přinášely iluzi, že dnes v noci bude už všechno v pořádku.
„Bille,“ kývnul Andreas a starostlivě shlížel do zmatených, zakalených očí. „Pil jsi něco?“
Bill mlčel, jenom se pitomě usmíval polovičatým úsměvem. Připadal si bezstarostně, lehce, jako před lety. Byl v tu chvíli možná i šťastný.
„No tak! Sakra, mluv se mnou!“ třásl s ním Andy. Bill nechápal, proč to dělá. Proč mu kazí ty krásné pocity.
„Pil si něco?“ Andreas s ním zase klepal. Bill převrátil oči a nejistě kývnul.
„Já… tam na baru…“ blaženě se usmál. „Ten blonďák… byl…“ nahlas škytnul, „…moc milej.“
„Já tě zabiju, až se vzpamatuješ.“ Andreas chytil Billa pod paží, a co nejvíce ho podpíral.
Neviděl toho kluka více než rok, a hned první setkání po dlouhé době vypadalo takhle. Pořád ho zachraňoval, už od mládí. Bill vedle něj se usmíval na všechny okolo, vypadal šťastně. Andreas nechtěl ani uvažovat, cože se mu v tom pití ocitlo.
„Pojď si zatancovat,“ zamumlal Bill a ovinul se kolem svého dávného kamaráda. Tisknul se na něj, absolutně nevnímal jeho protesty. Vlnil se do rytmu, užíval si poskakující stíny, které mu tančily před očima. Nevšímal si Andrease, který se od něj odtahoval.
„Bille, vzpamatuj se. Jdeme domů.“ Jeho ostrý hlas zasvištěl Billovi v uších a on se i přes svůj stav zastavil. Zamrkal, taneční hudba se mu dostávala do žil. Cukal sebou.
Vnímal, jak ho silné ruce táhnou davem, nechal sebou zmítat. Před očima se mu tvořily hvězdičky.
Registroval jen, jak se otírá o různé lidi svíjející se na parketě, někdo ho pořád táhnul. Do obličeje ho udeřil chladný vzduch a kouř z cigaret, rozptýlený v ovzduší od skupinky pokuřujících teenagerů. Natisknul se na Andrease, téměř se na něj pověsil.
„Vezmi mě do postele.“ Mumlavý hlas u Andreasova ucha zněl ještě hůř, než od opilého člověka. Bill byl mimo, přesto se Andreas zasmál nad dvojsmyslností té věty. Bill, jakmile se pořádně opil, měnil se v promiskuitní děvku. Dodnes si pamatoval, jak Billa tahal ze společnosti kohokoli hezkého, kdo měl tu smůlu a nacházel se v blízkosti jeho černovlasého kamaráda. Opravdu litoval toho, kdo s ním někdy chodil.
„Bille, prosím tě, lež a spi. Jsi zfetovanej,“ Andreas se snažil Billa násilím udržet v posteli. Bylo to až směšné, neviděli se tak dlouho, a i po té době se vraceli k počátkům. Andy tahal Billa z barů, málokdy střízlivého, víc než notorického alkoholika, a snažil se ho donutit ke spánku.
„Já sem v pořádku, já se chci s někým vyspat. Musím se pomstít.“ Billovi se plet hlas, mluvil rychle a zajíkal se.
„Pomstíš se příště. Teď jdi spát.“
„Ne, já…“
Andreas mu přitlačil prst na rty. „Spi.“ Tlačil Billa plnou silou do postele. Nehodlal s ním nic rozebírat, dokud v sobě bude mít jen trošku alkoholu. Bál se toho, co by se dozvěděl. Bill se za tu noc probudil ještě několikrát, Andreas se do postele dostal až kolem páté hodiny ranní.
Bill otevřel oči a zamrkal. „Doprdele,“ vypadlo z něj, když zjistil, že je v cizím pokoji. Rozhlédl se okolo sebe. Co to prováděl minulou noc? Nemohl si vzpomenout. Pamatoval si jen rozmazaný obličej blonďatého kluka, kterého ani neznal jménem. Potom už jenom barvy, hlasitou hudbu a dav lidí. On se… on se s ním vážně vyspal? On… co to proboha udělal?
Napřímil se do sedu a žaludek se mu zhoupnul. Cítil, jak mu žaludeční šťávy stoupají nahoru. Překryl si rukou pusu a hledal cokoliv. Ke jeho překvapení stál u postele kbelík. Okamžitě ho popadl a vyvrátil celý obsah podrážděného žaludku. Dávil ze sebe všechno, co mu tam ještě zůstalo, ale měl dojem, že zvrací i to, co už strávil.
Zvednul zničeně oči a ve dveřích se setkal se soucitným pohledem někoho, koho dobře znal. „Andy…“ zaskuhral nešťastně a kyblíkem poklesl mezi svoje kolena.
Postel se zhoupla, jak si k němu Andreas přisedl. Stáhnul mu vlasy z obličeje a vzal kbelík.
Andreas se zasmál. „Tohle se nestalo poprvé.“
„Promiň. Já ani nevím, co tu dělám. Co se včera stalo?“ Bill si nešťastně složil hlavu do dlaní. Měl pocit, že se mu snad musí každou chvílí rozskočit.
„Asi ti někdo hodil něco do pití, byl jsi mimo.“
Bill se trhaně nadechnul. „Ten blonďák.“
„Pravděpodobně,“ odtušil Andreas suše a podal Billovi sklenici s šumákem. „Bude ti líp.“
Bill se sesypal a převyprávěl svému dávnému kamarádovi všechno, co ho trápilo. Neuvěřitelně se mu ulevilo, jako by z něj s každým dalším slovem padalo víc a víc stresu. Starosti polevovaly, Bill si složil hlavu Andreasovi do klína. „Asi jsem to podělal. Měl jsem zůstat ve městě.“
„Možná,“ pokrčil rameny Andreas. Povzdechl si. „Jsi samý problém, víš to?“
„Um…“
Andreas se zvednul z postele a hodil po Billovi jeho oblečení. „Co ty bys beze mě dělal, to vážně netuším.“ Smál se, zatímco odnášel skleničku do kuchyně.
„Já taky ne.“ Billův hlas byl tichý, vracely se mu ve společnosti Andrease staré vzpomínky na město. Na normální život, kdy každý víkend vyrazili do baru. Než se na něj nasypaly problémy. Normální život. Chtěl ho zpátky. Jeho sny nevycházely, nemohl docílit toho, aby se mu splnil ten největší. Z Toma se nikdy nestane člověk, co by projevoval svoje city. Přesto snil dál.
Bill se najednou ocitl nahoře, z milimetrové vzdálenosti se díval do hnědých, citlivých očí. Cítil pod sebou Tomovo tvrdé vzrušení, jak se mu otírá o zadek, cítil zvědavé ruce, bloudící po jeho zádech. Tom sebou pod ním škubal, třel se o něj penisem. Ale přesto zůstával něžný, jeho rty opouštěly tiché výdechy Billova jména.
><
Týden od návštěvy toho nešťastného baru se Bill zavíral doma. Pomalu mu docházely peníze, které si vydělal, než ho vyhodili z práce. Chodil tam jen sporadicky, nevnímal výhružky šéfa. Jednoho dne mu na stole přistála výpověď. Teď, měsíc potom, se obával, z čeho přežije. Musel si zase začít hledat práci. Nešlo tak úplně o hlad, krást ho naučil první půlrok na předměstí. Ale bez práce neplatil nájem, na který se jeho matka vykašlala, a na stole už se v podezřelé hromádce vršily účty za vodu a za elektriku. Složil si hlavu do dlaní, už tu byl zavřený příliš dlouho. Vymámil se tedy z gauče a zalezl do koupelny.
Procházel starým podchodem, nevšímal si lidí okolo. Do pár z nich i strčil, jen aby se co nejrychleji dostal na křeslo. Děsila ho myšlenka na město. Cítil se tam lépe, s Andreasem. Ne tady, v prdeli světa, kde se jenom zahrabával víc a víc do sraček. Usadil se na křeslo u špinavé zdi.
„Kde máš Toma?“ Aaron k němu přistoupil a usadil se na opěradlo křesla. Jeho roztrhané džíny hrály všemi barvami.
Bill otráveně zvednul oči. „To kdybych věděl,“ povzdechl si potichu. Aaron byl jeho jediný bližší známý, kterého si zlehka pustil k tělu.
„Jak dlouho zase?“
„Víc než tejden.“ Z Billova hlasu zněla rezignace.
Aaron si povzdechl. „Je mi to líto. Viděl jsem ho… s Mary Jane.“
„Ta čubka,“ zabručel Bill a přehodil si nohy na druhé opěradlo. „Vždycky je to ona, jen ona.“
Aaronovi přeletěl přes obličej stín obav, okamžitě se zvednul. „Um, Tom je tady,“ zamumlal a odklidil se do ústraní. Pořád ale zůstával na doslech.
Tom rázoval ke křeslu, kde seděl roztažený Bill. Nechával za sebou zmatené nebo vyděšené obličeje všech, kolem kterých se prohnal. Jakmile se dostal ke skrčenému Billovi, opřel si dlaně o opěrky křesla. Přiblížil svůj obličej a zadíval se do černě orámovaných očí.
„Viděl jsem tě s ním,“ zasyčel, nahýbal se stále níž. „Takovýhle se ti líbí?“
Bill se otřásl. Nevěděl, jestli Tom myslí Andrease nebo toho kluka u baru. Ale jedno bylo jasné, byl ve městě, stejnou noc jako Bill.
„Co chceš slyšet?“
„Pravdu! Taková zkurvená lež, všechno byla lež!“ Tomovy oči žhnuly vztekem. „Vždycky si mi lhal!“
Bill si odfrknul, snažil se zachovat klid. Slíbil si, že Tom ho už nerozhodí. Natož dnes, vypadal přiopile.
„Co jsem pro tebe? Děvka? Fajn, řeknu ti pravdu.“ Bill nevědomky uhýbal hlavou, zapadal tělem víc do polstrování křesla. „Šukal jsem s ním.“
Tom se trhaně nadechl. „Co to kurva…?“
Bill se štěkavě rozesmál. „Co sis myslel?“
„Lžeš,“ procedil Tom skrz sevřené zuby. „Tak kdo to kurva byl?!“ zařval.
Bill ucuknul, výraz tváře ztvrdl. Nemohl mu lhát, byl hloupej, když si to myslel.
„Kamarád.“ Sklopil oči, zkoumal svoje ruce v klíně. „Někdo, koho jsem miloval.“
„Mě si nikdy nemiloval,“ syknul Tom ostře.
„Tome…“ zvýšil Bill varovně hlas. „Mám zasranou paměť. Pamatuju si všechno, co si mi řekl, všechno, co si na mě řval. Nezapomínám, nic z toho!“ Bill ovládal třas rukou, nezvedal oči. Věděl, že teď zase lhal. Miloval Toma, i přes to všechno. Ucítil dva prsty, které mu sevřely bradu. Chtě nechtě se musel podívat Tomovi do očí. „Jak tě pak můžu ještě milovat?“ zamumlal.
Tom ho propaloval zkoumavým pohledem, který hraničil s bláznovstvím. Bill nevěděl, co se mu honí hlavou, nikdy to nevěděl. Tom byl nečitelný, jeho myšlenkové pochody by nepochopil ani nejlepší psycholog. „Nikdy jsem tě nemiloval.“
„Tohle neříkej.“
„Proč bych neměl?“
„Ubližuje mi to.“ Bill mluvil nakřáplým hlasem, klepal se. „Nesnáším, když tohle říkáš.“
Tomův výraz na zlomek setiny změknul, Bill to jasně viděl. Ten malý záblesk nějakých emocí, než se opět skryl za tvrdou skořápku nepřístupnosti. „Už jsem toho řekl moc.“
Bill otevřel pusu, aby něco namítnul, ale byl přerušen nezvykle zadumaným hlasem.
„Všechno, co jsem kdy řekl, tě mohlo urazit. Něco mohlo dokonce i bolet. Ale přežil si to.“ Tom při řeči studoval graffity za křeslem, v jeho obličeji se nemihla jediná emoce. „Můžeš možná žít dál i beze mě.“
Bill němě zalapal po dechu. „Ty se… ty se se mnou rozcházíš?“
Tom jenom pokrčil rameny, otočil se na patě rozdrbané tenisky a odcházel. Pohledem přejel všechny lidi okolo sebe, nevšímal si jich.
Bil vyletěl z křesla. „JDI DO PRDELE!!!“ zařval na celý prostor, všichni sebou trhli. Pomalu mu docházelo, co se vlastně stalo. Před očima mu běžel scénář jeho nejhorší noční můry, a zároveň vysvobození. Tom, s taškou přehozenou přes rameno, jak opouští dveře jejich bytu. Jeho bytu.
Nedalo mu to, musel se vrátit. Nevěřil tomu, jeho mozek to odmítal. Tom by se přece nevzdal střechy nad hlavou, nevzdal by se… jeho. Ne, to by neudělal, Bill byl přesvědčený. Ale nemohl zůstat nečině sedět. Loudavým krokem došel domů, cesta mu zabrala dvakrát tolik času než obvykle. Vystoupal po špinavých schodech, pohyby jeho končetin se ještě zpomalily, když měl odemknout dveře. Do uzounké chodbičky vcházel už šnečím tempem. Zastavil se nohama až o plnou sportovní tašku, která byla pohozená na zemi.
Pomalu od ní zvedal oči, o futra se opíral Tom a propaloval ho neurčitým pohledem.
„Kam chceš jít?“ Billův hlas byl sice jistý, ale stálo ho to veškeré sebeovládání.
Tom zase jenom krčil ramena, hodil do tašky troje kalhoty, které se válely po zemi.
„Nedovolím ti, vrátit se.“
„Kde být, když ne někde?“ Tom zapnul svoji tašku, obsahovala všechen jeho majetek. „Začnu znova.“
„Ale skončíš stejně.“
Tomovi chvíli trvalo, než to pobral. Potom se mu ovšem zalesklo v očích a jedním plynulým pohybem přitisknul Billa na zeď. „Ty…!“
„Zoufalče? Magore? Děvko?“ nabídnul mu Bill ledovým hlasem několik možností.
Tom zakroutil hlavou. „Drž hubu.“
„A proč bych měl?“
„Nejsi děvka.“
„Děláš jí ze mě.“
„Do hajzlu, drž…“
Bill Toma prudce odstrčil. „Ne! Nebudu ticho! Držel jsem hubu celej půlrok, jen abych tě nenaštval, ale teď už mi to může bejt jedno! Jsi zakomplexovanej vůl, kterej se zahrabal v týhle díře, aby nemusel nést následky toho, co udělal jak on, tak jeho rodiče.“ Bill udělal pauzu, aby se nadechnul, slova se mu hrnula do mozku jako přílivová vlna. „Proč tu ještě vůbec jsi? Nesnášíš mě, poslední dobou se na mě ani nepodíváš! Proč nevypadneš a nenecháš mě tu? Nepotřebuju tě!“ Byla to vůbec největší lež, kterou Bill kdy řekl.
„Tak proč tu jsi?“ Tom mluvil naprosto vyrovnaně, jenom jeho splašený dech prozrazoval pravdu. „Mohl’s odejít, nikdo tě nedržel.“
„Ten byt platí moje matka,“ syknul Bill. V duchu se opravil na ‚platila‘. „Můžeš mi nadávat, ale já tě nechtěl připravit o bydlení.“
„Vážně?“ ušklíbnul se Tom. „Postupem času si mě stejně donutil odejít.“
„Tak proč tu ještě jsi?“ Bill doufal, opravdu doufal, že si to Tom rozmyslí, chtěl, aby si uvědomil, jak velkou dělá pitomost.
Ale Tom se jen trhaně nadechnul, bez jediného slova sebral poloprázdnou sportovní tašku a nechal za sebou jen ozvěnu prudce zavřených dveří, která se rozléhala celým domem.
I don’t feel any shame,
I won’t apologize.
Bill se sesunul na zem, složil hlavu do dlaní. Drtil ho pocit lítosti, obviňoval se, že to zpackal. Tak dlouho se toho obával, a když se to opravdu stalo, byla to pro něj ještě větší rána, než čekal. Nedokázal se s tím smířit dopředu. Neuměl to.
Věděl přece, že ho Tom nemiluje, tak proč ho to tak svíralo? Proč mu to lámalo srdce? Nedělal si iluze o dokonalém vztahu, žádný takový neexistoval. Ale chtěl alespoň… ani nevěděl. A když se zamyslel, měl chuť si nafackovat. Chtěl Toma zpátky. Nenáviděl svoje sny, kde zažíval Toma jako někoho, kdo umí cítit a milovat. Viděl ho v nich jako člověka, který mu opětuje všechnu upřímnou lásku, kterou mu dává on.
Ale skutečný Tom tohle neuměl. Byl povrchní, nevšímavý a zahleděný jen do vlastního potěšení a prospěchu. Postavil si život na špatných hodnotách. A Bill to věděl. A přesto dovolil sám sobě, aby se do toho pochybného bad boye zamiloval. Jeho zoufalství přecházelo ve smutek.
Cítil, jak padá na dno. Nemohl v sobě už uživit ani ten malý plamínek naděje, svíčka zhasla.
Bill v sobě cítil opatrné pohyby, vzpínal se proti Tomovi. Zažíval neuvěřitelnou slast, podpořenou horoucími polibky a vášnivými slovy. Tom líbal každý kousek jeho těla, jemné dlaně putovaly přes Billovy boky.
„Miluju tě…“ splynulo z těch rtů ozdobených piercingem přesně ve chvíli, kdy vyvrcholil do Billova těla.
autor: GossipGirl
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Nádherný díl:) je to pěkně zamotané 🙂
Miluju tuhle povídku!Píšeš jí tak dokonale..opravdu tě obdivuju.
Je to tak šíleně smutný,Billa mi je nehorázně líto.Jsem opravdu šíleně zvědavá,jak TOHLE dopadne. Nejsem totiž vůbec schopná posoudit,jestli třeba ze strany Toma tam ty city jsou..Musim jenom říct,že vždycky,když to čtu,tak je mi mizerně..fakt mizerně..a trvá,než se z toho vzpamatuju. Je to velmi silné.
ani nevim,co víc k tomu říct :-O….totálně mi došly slova.
To jo,ale to se mi právě líbí.Nádherná ff honem dááál :))
och. tak toto bylo vážně něco je mi jich obou líto.. ale doufám že se nějak usmíří. píšeš opravdu nádherně. 🙂 málem si mě aj rozbrečela 😀 hrozně moc se těším na další díl 🙂
Bože, proč Tom odešel? Doufám, že se k Billovi co nejdříve vrátí. Těším se na další díl 🙂
a to je udělaný příběh kvůli písničce od green day jesus of surbia že ? jen sem furt nevěděla co mě to připomíná už to méno Mary Jane a vůbec celkově celý děj 😀 až ted mě to došlo 😀
*jesus of suburbia (špatně sem to napsala) 😉
Jop, je to inspirovaný písničkou Jesus of Suburbia, v tomhle díle je i výňatek z textu 🙂 Děkuji za všechny komentáře :))
Tak jestli tohle dokážeš nějak rozplíst, aniž by tahle povídka neztratila na kvalitě, jakou má…tak smekám…;-)
Jsem trošinku zmatená ve svým pocitech 😀 Na jednu stranu jsem opravdu ráda, že Tom odešel a nechal Billa. Protože Tom s sebou akorát stahoval Billa na dno a myslím, že svými činy mu opravdu moc ubližoval. Ale zase na tu druhou stranu jsem doufala, že Tom zůstane a bude se chtít změnit. Je mi líto Billa, že se ocitl v situaci, kdy je zoufale zamilovaný do naprosté nuly, která nehodlá řešit svůj život a prostě si jen tak proplouvá. Snad se to v dalších dílech zlepší a když nic, tak aspoň Bill bude šťastnější 🙂