Pouliční štěně II – Ve svitu lamp 9.

Vracím se na místa, kde jsme spolu trávili společný čas. Navštěvuji je, abych obnovoval vzpomínky, ve kterých se mi vrýváš do mysli stále víc a víc… Nikdy by mě však nenapadlo, že i ty děláš to samé…

Jarní sluníčko zářilo na obloze a vlévalo lidem do žil nový život. Všichni vycházeli ven, aby se nechali alespoň na chvíli laskat jeho paprsky. Vzduchem se vznášela vůně jara a celkově bylo vše příjemně naladěné. Lidé ztratili chuť se hádat a ulicemi se zase nesl dětský smích. Billovy kroky zamířily do parku. Procházel po vyznačených chodníčcích a vyhýbal se prvním bruslařům, kteří se vydali oprášit po zimě své kolečkové brusle. Sledoval děti, jak si hrají v trávě a honí se se psy. Ze všeho dýchala pozitivní energie a on se bezděčně usmíval.

Hledal nějaký objekt, který by byl vhodný ke ztvárnění na papír. Výhled z okna měl sice své kouzlo, ale brzy ho přestalo bavit kreslit stále to stejné, i když se náměstí nikdy nepřestávalo měnit. Potřeboval nějaký nový objekt, který by ho zbavil přebytku volného času. Billova pracovní doba začínala až v sedm večer, takže měl celý den volno. Budil se sice až kolem poledne, protože dlouho do noci pracoval, ale stále mu zůstávalo volné celé odpoledne. A pokud něco nedělal, přemýšlel. Zjistil, že když se až moc zamyslí, začne se uzavírat zpátky do sebe, proto se snažil naplňovat všechen svůj čas aktivitami.

Nohy ho samy stáhly z chodníčku a vedly ho po čerstvě posečené trávě. Nechal se odnášet pryč. Možná se nakonec dostane k nějakému pěknému místu, které bude moci nakreslit. Park kolem něj začal tichnout, jak se dostával do méně navštěvovaných částí. Zamrkal, když jeho nohy zastavily. Přímo před ním se tyčila momentálně zhasnutá, staře vypadající pouliční lampa. Kolem ní se uzavírala klenba větví s pukajícími pupeny. Bill se smutně usmál a usedl do trávy. V téhle části parku o ni nikdo moc nepečoval, takže byla hustá a plná plevelu, ale jemu to nevadilo. Mysl mu zalily vzpomínky a ruka s tužkou začala volně přejíždět po papíře.

*

Mladý muž s neoholenou tváří a dlouho nepřeplétanými copánky vstal ze své pozorovatelny v ložnici. Hlava se mu motala vlivem nekonečného přísunu alkoholu a chtělo se mu strašně na záchod. Doklopýtal s námahou do koupelny a opřel se o umyvadlo. Zkoumal svoji neoholenou tvář s velkými kruhy pod očima v zrcadle. Vypadal jako oživlá mrtvola… a taky se tak cítil. Bylo mu mizerně, ale v hlavě to měl stále ještě v pořádku. Dokázal si uvědomovat, kolik lahví alkoholu mu ještě zbývá, a to pro něj bylo v tuto chvíli nejpodstatnější.

Vykonal potřebu, opláchl si v umyvadle ruce a zchladil obličej studenou vodou. Znovu vzhlédl k zrcadlu. Odraz se mu před očima mírně mlžil, jak se mu na řasách zachytily drobné kapičky vody. Zakroutil hlavou. Potřeboval na vzduch, aby si pročistil hlavu. Bella nebyla doma a on využil situace. Proklouzl vchodovými dveřmi a potácel se dolů ze schodů. Vyšel ven a nadechl se čerstvého vzduchu stále ještě s polibkem zimy. Přemýšlel, kam by šel. Jeho srdce ho opět táhlo do parku. Věděl, že tam, u staré lampy, se bude znovu akorát lámat, ale jeho rozum byl příliš oslaben alkoholem. Nemohl odporovat.

Tom nechal své nohy, aby ho nesly do zátiší mezi stromy, kde se dávno zastavil čas. Panoval tu všeobecný klid a pohoda. Na Toma to však mělo akorát negativní dopad. Už nic nechápal. Jak někdo může být šťastný, když on propadá trápení? Jak vůbec lidé dokážou věřit v lásku? On v ni věřit přestal, když jeho srdce odešlo spolu s tím prašivým pouličním štěnětem. Občas si připadal jako potápěč, který se snaží hledat lásku na dně láhve s alkoholem…

*

Bill trhl hlavou vzhůru od svého obrázku. Slyšel šustění trávy, jak se někdo blížil k jeho sezení ve vysoké trávě. Aniž by si ho dotyčný všiml, došel až k lampě a tam se posadil. Zíral na lampu, zády otočený k Billovi. Bill zalapal po dechu, když v rozčepýřeném hnízdě krátkých vlasů rozpoznal náznaky copánků. Blok nechal klesnout spolu s tužkou do trávy a po kolenou popolezl o pár metrů dál.

„Tomi,“ špitl tiše, dojatě. Chlapec před ním k němu natočil hlavu, ale pak jí jen zakroutil a vrátil se pohledem k pouliční lampě.

„Bella má asi pravdu, stává se ze mě šílenec,“ zašeptal Tom pro sebe a pouliční lampu. „Alkohol mě ubíjí víc než jeho odchod… nejspíš. Halucinace? Vždyť proč ne…“

„Tomi! Nemáš halucinace, skutečně tu jsem a ty taky. Prosím tě otoč se, podívej se na mě. Uvidíš, že jsem skutečný,“ přemlouval ho Bill. Tom se váhavě otočil. Hned jak tak udělal, padlo mu do náruče Billovo tělo.

„Skutečný,“ opakoval nevěřícně Tom a tiskl k sobě jeho tělo. Ani si neuvědomoval, že mu po tvářích začaly stékat slzy. Stejně tak Bill měl problém držet své emoce zpátky. Spokojeně zavřel oči, když mu Tom do vlasů vpletl prsty. Zabořil mu studený nos do krku.

„Tolik jsi mi chyběl,“ zašeptal Bill procítěně a jeho dech zašimral Toma na krku. Hladil Billa ve vlasech a po tvářích mu tekly slzy dojetí. Možná se spletl. Možná na něj osud nebyl tak krutý, jak si myslel. Možná měl pouze čekat…

„I ty mně,“ zamumlal Tom, když si uvědomil, že neodpověděl. Bill se odtáhl. Na rtech mu pohrával spokojený úsměv. Konečně našel své štěstí.

Obloha kolem nich začala blednout a Bill posmutněl při pohledu na své hodinky. Když od nich vzhlédl, aby Tomovi nahlásil, že musí odejít do práce, shledal jeho obličej několik centimetrů od sebe. Poplašeně ucouvl o něco málo dál a nervózně vyskočil na nohy. Popadl svůj blok.

„Já… já už musím jít,“ vykoktal ze sebe a dal se na úprk parkem. Nechal tam Toma sedět zmateného se svými pocity. Ten se pouze obrátil ke staré pouliční lampě čelem a zavřel oči. Připadal si jako blázen, který nepřestává věřit, že na konci cesty čeká světlo štěstí. Ne, na konci cesty je pouze tma stejně jako v jejím průběhu.

Až teprve teď si pomalu začínal uvědomovat, že Billův náhlý odchod možná zavinil on sám. Celé ty měsíce se trápil kvůli tomu, že Bill odešel, a úplně zapomněl na důvod jeho odchodu. Proklínal sám sebe za to, že se narodil ve špatnou chvíli na špatném místě. Kéž by si tak dokázal lásku k Billovi odpustit a být mu konečně dobrým bratrem, jakého si po právu zaslouží…

Nikdy jsem nechtěl, aby ses kvůli mně trápil… Nikdy jsem nechtěl, abys byl můj…

autor: Helie