Cizinec 2.

Ztichlou přírodu Broken Manor ozářily sluneční paprsky. Odrážely se v kapkách rosy, které se třpytily na stéblech trávy a dělaly z pavučin působivé řetězce perel. Příroda se pomalu probouzela k životu, ptáci začali štěbetat v korunách stromů, zahrada pomalu ožívala zvířecím životem. Zavřené oči copánkatého chlapce se začaly probouzet spolu s přírodou. Nakrčil čelo, jak se snažil nepodlehnout slunečnímu vlivu a udržet si v mysli sen. Nazlobeně otevřel oči, když se mu půvabná tvář chlapce začala rozmazávat. Pes ležící na posteli vedle něj poplašeně zvedl hlavu, když se Tom vymrštil do sedu. Chvíli nepřítomně zíral před sebe, dokud se nevšiml Scottyho překvapeného pohledu.

„To je v pořádku, kamaráde. Klidně dál spi,“ zamumlal a pohladil ho mezi ušima. Scotty se spokojeně poddal jeho dotekům. Brzy zase zavřel oči a složil hlavu na dlouhé tlapy.

Tom si povzdechl, přestal drbat Scottyho a vylezl z postele. Přešel ke skříni a vytáhl z ní nějaké oblečení. Rychle ho na sebe natáhl a opustil pokoj. Scottyho nechal okupovat jeho postel. Prošel obydlenou částí Broken Manor, kolem matčiných pokojů až ke kuchyni, po které zoufale toužil jeho žaludek.

„Dobré ráno, Tomi,“ pozdravila ho jeho máma, která zrovna přišla ze zahrady. V hnědých vlasech se jí třpytily kapičky rosy.

„Dobré,“ odpověděl a dochystal si snídani. Zasedl k jídelnímu stolu. Simone si sedla naproti němu a chvíli na něj koukala.

„Dnes večer odjíždím do Londýna,“ prohodila skoro až konverzačně. Tom zvedl pohled od své snídaně.

„Zase sama?“

„Ano,“ odpověděla smutně Simone. „Sám víš, že někdo musí na Broken Manor zůstat, aby ho někdo nevykradl. Nezapomínej, že tady už nejsme v malém bytě v Německu…“

„Já vím, mami,“ zabručel Tom. Tak rád by se zase jednou podíval do centra britského dění, ale to mu bylo prostě zakázáno. Musel hlídat panství, když máma odjížděla.

„Chci najít někoho, kdo by byl ochotný pomoci mi s rekonstrukcí chátrajícího pravého křídla budovy. Chci tam zřídit hotel, nebo alespoň ubytovnu. Nelíbí se mi, když je místo mého dětství takhle opuštěné. Když jsem byla dítě, všechno tu žilo. Nikdy nebyla jediná část Broken Manor neosídlená.“

„To proto, že měl děda stovky sluhů,“ zabrblal Tom. Tuhle pohádku o překrásném dětství znal až moc dobře. Možná kdyby i on sám vyrůstal na zelených pláních Anglie, měl by to tu radši. Nedokázal se přinutit, aby mu zchátralé panství přirostlo k srdci.

„Tome, vrátím se brzy, slibuji. Tak do týdne budu zpátky,“ slíbila Simone a Tom zrudl vztekem.

„Do týdne?! Budeš pryč celý týden?! To si děláš legraci, ne?!“ zvolal pobouřeně. Prudce vstal od stolu, až převrátil židli, na které předtím seděl. Nechal ji ležet na kamenné podlaze, na stole nechal rozjedenou snídani. Rychle opustil přes terasu pokoj. Vyběhl do zahrady jako smyslů zbavený, utíkal někam do nitra parčíku. Tam klesl na kolena u jednoho z jezírek. Zíral na sebe do neposkvrněné vodní hladiny, zkoumal svoje rysy. Znovu začal rudnout, tentokrát vztekem na sebe. Proklál svůj odraz na hladině vlastní rukou a hlasitě vzlykl. Pozvedl hlavu, díval se na druhý břeh jezírka, kde ve snu viděl bezvládné chlapecké tělo.

„Jsem blázen, chovám se jako blázen, přemýšlím jako blázen. Celá Anglie není nic víc než bláznovství!“ křičel na sebe do vodní hladiny, ale už nemyslel na matčin odjezd. Vracel se zpátky k nočnímu příběhu. K bezvládnému tělu se sametovou pokožkou a čokoládově hnědýma očima.

„Bláznovství,“ zašeptal a zvedl se ze stále ještě rosou pokropené trávy. Přemýšlel, kde stráví svůj den. Nechtěl se vracet do Broken Manor, nechtěl čelit přísnému pohledu matky, která vlastně za jeho šílenství vůbec nemůže. Mohla za to ta neustálá samota, která jejich panství sužovala. Tom si přál vrátit se do Německa, kde na ně každou chvíli hučel soused, kdykoli si víc nahlas pustil hudbu.

Bezmyšlenkovitě se poflakoval parčíkem, sám a nikým neviděn, dokud nezabloudil k pravému křídlu sídla. Dlouho tam nebyl. Vlastně tam nebyl od té doby, co se na Broken Manor přestěhovali. Nestál o zkoumání dalších částí sídla, stačilo mu to málo, které měli zabydlené. Obě křídla budovy měla vlastní vchod. Obezřetně přešel ke starým dřevěným dveřím, zaneseným pavučinami a prachem. Otřel z kousku dveří nepořádek. V místě, kde přejel rukou, se objevil starý měděný obrázek anděla. Měl sepnuté ruce natažené k nebi a velká křídla. Musel obdivovat preciznost, s jakou byl anděl do měděné destičky vyryt.

Tom opatrně zatlačil do dveří, které se s hlasitým zaskřípěním pootevřely. Připadal si jako v nějakém béčkovém hororu. Všude kolem se povaloval prach, pavučiny a starý nábytek, na který se nejspíš po smrti jeho dědečka zapomnělo. Procházel prázdnotou pravého křídla Broken Manor, stále ostražitý, jako by se mu tu mohlo něco stát. Nikdo tu nebyl, tím si byl jistý, ale strašidelné prostředí negativně působilo na jeho psychiku. Zastavil před dveřmi, které se tolik lišily od ostatních v zaprášené chodbě. Všechny dveře byly klasicky hnědé, pouze tyhle byly sněhově bílé. Zatlačil na kliku a dveře se bez jediného zvuku ochotně otevřely. Vešel do plně vybavené místnosti. V rohu stála postel s nebesy a podél zdí pár bílých skříní. Vedle dveří stál malý prádelník, nad ním visel obraz. Ten jediný byl zaprášený.

Tomovi přišlo, jako by tenhle pokoj někdo pravidelně navštěvoval, jinak by přece nemohl být tak zachovalý. Přitáhl si k prádelníku židli a vylezl k obrazu. Rukávem mikiny setřel prach a pavučiny z pomalovaného plátna. Slezl dolů, aby si obraz pořádně prohlédl a zalapal po dechu, když se zadíval do temně čokoládových očí, které znal ze svého snu.

Chlapec na obrázku vypadal skutečně jako dívka. Oči měl orámované černou linkou, která zvýrazňovala jejich omamnou hloubku, havraní vlasy měl sepnuté do drdolu, ze kterého utíkalo jen pár mírně pokroucených pramínků. Do čela mu padala perleťová slzička, připevněná ke stříbrné čelence, která dominovala chlapcově účesu.

Kdyby Tom nevěděl, že je to skutečně chlapec, myslel by si, že hezčí dívku v životě neviděl…

autor: Helie