autor: Majestrix & Little Muse
Jako noví
„Tomi.“
Tom začenichal, zavřel oči ještě těsněji, když si uvědomil, že se k němu dere světlo. Určitě bylo ještě moc brzy.
Jemná ručka mu přejela po obličeji a on se do toho doteku naklonil částečně proto, že to bylo příjemné, a také proto, že ho ten dotek stínil od nepříjemného světla.
„Tomi,“ uslyšel znovu.
„Hm,“ zabručel Tom, stále odmítal otevřít oči.
„Je ráno,“ bylo mu zašeptáno vedle ucha a on malinko zamrkal, trošku se ušklíbl, když uslyšel hlas svého manžela.
„Tak ať,“ poznamenal. Cítil, jak se na něj Bill dívá, nejspíš čekal něco víc, ale Tom byl už zpátky na zádech a dál spal.
„Tomiiii.“
Tom zvažoval, že bude naléhat na Billa, aby zavolala Gustavovi, jestli chce snídani, ale byl si jistý, že jeho manžel spíš vyžaduje jeho pozornost, a předstírat, že o tom neví, bylo kruté škádlení. Znovu se ušklíbl a poslušně otevřel oči, byl rád, že to udělal. Bill se opíral o loket, díval se na něj, vlasy měl rozcuchané a jeho tmavé oči byly zalité zářícími slzami vycházejícího slunce. Vypadal překrásně.
„Dobré ráno, milovaný,“ řekl, natáhl ruku a pohlazením odhrnul Billovy vlasy z tváře. Bill se usmál, nosem se mu zabořil do krku.
„Líbí se mi to tady,“ řekl. „Probouzet se tu.“
„No,“ začal Tom, vzal Billa za temeno hlavy a jemně si mu hrál s vlasy, „mohl by ses tady probouzet každé ráno.“
Bill znovu zvedl hlavu, jeho výraz byl rozkošně zmatený, jako by něco přeslechl díky své rozespalosti. Zamrkal. „Mohl bych?“
Tom polkl. „Kdybys chtěl.“
Billův úsměv byl okamžitý a kouzelný. „Chci,“ řekl, políbil Toma pevně na rty. Zrovna když měl Tom v úmyslu polibek prohloubit, odtáhl se od něj jeho choť, skoro až odskočil. „Půjdu si zabalit věci.“
Tom se uchechtl a chytil Billovo zápěstí dřív, než mu mohl utéct moc daleko, přitáhl ho za něj. Bill padl zpátky na jeho hrudník a Tom ho převalil pod sebe, přimáčkl ho k matraci.
„Myslím, že to může pár hodin počkat,“ popíchl ho a dokončil polibek, který Bill začal.
~*~
Bill nedokázal potlačit úsměv, který se mu vkradl na tvář, když odešel z pokoje svého manžela – z jejich pokoje – a šel k sobě. Jen pomyšlení na to, že Tom bude vedle něj každou noc, že budou existovat v jednom místě… Takhle optimistický se už pěkně dlouho necítil.
Zašel za roh a zastavil se; jeho dveře byly dokořán. Možná Tom požádal nějaké sluhy, aby se tam s ním setkali, ale ti by počkali před jeho dveřmi, než by… Bill vykulil oči, když uslyšel sten a jeho šok se rozlil do širokého úsměvu. Otevřel dveře ještě víc a vešel dovnitř. Přesně jak tušil, když nakoukl za roh, jeho oči padly na Andrease a Michaela, kteří se vrátili z jejich eridev.
Andreas opíral rudovlasého o šatní skříň, vášnivě se líbali. Bill cítil, jak jeho pulz zrychluje, když Andreas zvedl svého chotě a sténal mu na rty. Vystoupil zpoza rohu a tiše si odkašlal.
„Oh!“ Michael plácl Andrease, aby ho položil, a v obličeji se začervenal tak, jak rudé měl vlasy, když si urovnal svou róbu. „Lorde Bille, nečekali jsme vás tak brzy,“ mumlal.
Bill se pobaveně podíval na Andrease, ten se snažil nečervenat a díval se kamkoliv, jen ne na Billa.
„Vám bylo řečeno, kdy mě máte očekávat?“
„Ne, bylo nám jen řečeno, že máš nemocný Zrak, a já čekal, že jsi stále slabý.“ Andreas udělal krok vpřed a díval se na svého přítele. „Ale nevypadáš slabě.“
„Ani se tak necítím.“ Bill se usmál a naklonil hlavu. „Vrátil jsem se bez pomoci Léčitele,“ zamumlal hrdě. Bill vypískl, když ho Andreas zvedl a zatočil se s ním. „Andy, pusť mě,“ smál se a maličko zakolísal, když se znovu konečně postavil na zem. „Tohle je dobrý pokrok, schopnost, o kterou jsem se bál, že už ji nikdy nezískám zpátky.“
„Měl bys být na sebe hrdý, Bille, protože já na tebe hrdý jsem.“ Zaradoval se Andreas.
„Tak, řekněte mi o svém eridev, bylo to hezké?“ Bill oba sluhy přetáhl k sedacímu koutku, aby jim bylo pohodlně.
„Velmi. Byli jsme na plážích Triopole; bylo to tak krásné. Nesmíme zapomenout na to, abychom poděkovali Lordu Jorgovi za jeho štědrý dar. Nikdo ze sloužících tam nesmí bez přítomnosti rodiny šlechticů, ale na jeho přímluvu pro nás zmírnili přísná pravidla.“ Michael se usmál a natáhl se pro Andreasovu ruku.
„Takže jste oba stále šťastní?“
„Šťastní není dostatečné slovo. Jsme neuvěřitelně spokojení.“ Andreas políbil Michaela na ruku a pohladil ho po hřbetu ruly. „Ale dost o nás a naší přeslazené novomanželské lásce; představ si, jak šťastný jsem, že jste udělali s Lordem Tomem pokrok. Jak se to stalo?“
„Šťastní není dostatečné slovo. Jsme neuvěřitelně spokojení.“ Andreas políbil Michaela na ruku a pohladil ho po hřbetu ruly. „Ale dost o nás a naší přeslazené novomanželské lásce; představ si, jak šťastný jsem, že jste udělali s Lordem Tomem pokrok. Jak se to stalo?“
Teď bylo na Billovi, aby se začervenal a odvrátil pohled.
„Mluvili jsme, otevřeli jsme svá srdce, a vyšla jen pravda. Něco bylo těžké slyšet, ještě víc bylo těžké říci, a ano, musíme si ještě o spoustě věcí promluvit… Ale jsem tak plný naděje, že co nevidět uslyším volání Bohů. Cítím, že dělám to, co bych měl dělat. Možná právě teď je na mně se naučit, jak být lepším chotěm. Budu toto učení brát hrdě.“
„No, pak bychom měli pokračovat v balení tvého pokoje. Jedl jsi, Bille?“ zvedl se Andreas ve svém profesionálním stylu.
„Nejedl, kamaráde.“ Bill se musel usmát; Andreas se zdál jiný, nějak silnější. Vypadal hrdě, a zdrojem té změny mohl být jen a jedině Michael.
„Pak půjdu do kuchyně a pořádám o lehký tác. Nezapomenu na purd,“ popíchl a ještě s jedním pohledem na svého chotě odešel z pokoje.
„Taky musím začít; až se vrátí, bude chtít, abych něco dělal.“ Zvedl se Michael, než se Bill natáhl po jeho ruce.
„Můžu na slovíčko?“ zeptal se tiše.
„Samozřejmě, můj Pane.“ Michael se k němu s očekáváním otočil, ale Billovi se slova zasekla na jazyku a on nevěděl, jak začít, jaká slova použít. Ticho se táhlo a Bill si povzdychl.
„Musíš si myslet, že jsem blázen, když tě prosím o slovíčko, a pak nic neřeknu,“ řekl zoufale. Michael zavrtěl hlavou a usmál se.
„To se stává, když jeden chce mluvit a slova nepřicházejí. Alespoň je vidět, jak vážně to mluvení myslíte.“
Bill přikývl a povzdychl si.
„Bojím se, že moje… vůle je moje zkáza. Vůle potřebná k tomu, abych zvládal své Vize, se dostala do mého podvědomí, mé psychické stability. Už si jich nevšímám, dokud úplně neztratím kontrolu. Ale ten… neustálý tlak mě donutil být ošklivý k mnoha lidem, kteří si to nezasloužili, a ani nejsem tak hrdý na své místo druhého muže. Vím, že musíš důvěřovat svému manželovi a vložit svou ruku v jeho, aby tě vedl. Cesta k dosažení takové existence je děsivá, ale stojí za to. Já jen… rád bych slyšel i jiný názor. Oba, Andreas a Tom, jsou první muži, můj otec Gordon byl první muž… a já nemám nikoho blízkého, kdo je druhý muž a ženatý, s kým bych si mohl pohovořit.“
„Jsem poctěn, že si myslíte, že jsme si blízcí,“ zamumlal Michael a posadil se do křesla vedle Billa. „Co chcete vědět?“
Bill se vděčně usmál. „Když víš, že se Andreas mýlí; že bezpochyby dělá něco špatně, jak mu řekneš o jeho omylu?“
Michael se na chvilku zamyslel a usmál se.
„To je různé. Když o nic nejde, pak není důvod se s ním hádat. Věřím, že Andreas najde pravdu, což obvykle najde, a já pak buď dostanu omluvu, nebo mi je dáno za pravdu. Nemám pocit, že je to nějaká soutěž, takže nemám problém s čekáním na uznání. Vlastně úplně naopak, když vím, že jsem si jistý svou pravdou, zjistil jsem, že když to Andreas nevidí stejně, zapomněl jsem na nějakou velmi důležitou část, která pak mění celou situaci. V těchto chvílích držím jazyk za zuby, protože pak jsem většinou neměl takovou pravdu, jak jsem si myslel. Andreas mě zná dost dobře, takže když jsem v něčem neústupný, vyslechne mě, a pak si o tom promluvíme. Můžu si pak být jistý, že bude respektovat můj názor nebo návrh, protože jsem mu ukázal, že nejsem unáhlený a zbrklý člověk. Tohle je věc, ve které poznání sebe sama a vašeho manžela, stejně jako důvěra, která z toho pramení, jsou velice důležité.“
„Tvá slova jsou moudrá, ale bojím se, že mi bude trvat déle než den, než se toto všechno změní,“ postěžoval si Bill. Michael se zasmál a pohladil ho po ruce.
„Lorde Bille, jak Tom sleduje vaše klopýtání a snahu být více submisivní, pak bude mít radost z té změny chování, a jeho vděk pro vás bude motivací k dalším změnám. Není to práce, ale požehnání povinnosti. Musíme podporovat naše manžele, aby mohli volně dělat to, co musí.“
„Bille, vidím, že tě můj milovaný manžel chytil do pavučiny konverzace. Nenech jeho ovládnout jeho sladkým jazykem,“ poznamenal jemně Andreas, když se vrátil s jídlem. Michael se zvedl a podíval se na Billa vševědoucím pohledem, než přešel k šatníku, aby balil Billovo oblečení, a Bill se s úsměvem podíval na Andrease. On sám by se vztekal, ale Michael na sobě nenechával nic znát, a v hlase jeho manžela nebylo cítit žádné opravdové podráždění. Bill by neposlouchal tón jeho hlasu, ale slova, a hned by mu opáčil svým ostrým jazykem, a ještě ostřejším pohledem.
Když se před ním objevila snídaně a vůně purdu došla k jeho nosu, Bill si uvědomil, že se má hodně co učit.
~*~
„Rád tě vidím šťastného.“
Bill zvedl pohled od rychlé práce svých prstů, kterými programoval teleport, jeho otec se na něj opatrně díval. Možná se usmíval a ani si to neuvědomoval. To dělal dnes velmi často.
„Bál jsem se, že už tě možná nikdy neuvidím usmívat se tak, jako jsi měl vždy ve zvyku.“ Usmál se na něj Gordon. „Mám pocit, že jsem tě neviděl takhle šťastného od doby, co jsem tě sem poslal.“
„Mám pocit, že jsem nebyl takto šťastný od doby, cos mě sem poslal,“ přiznal Bill, sklopil hlavu a napsal poslední souřadnice. „Spokojený, ano, ale tohle je…“ Bill zvedl hlavu, přemýšlel. „Cítím se volný.“
„Jsem si jistý, že tahle nově nalezená kontrola nad tvými Vizemi ten pocit jen stěží zmenšuje.“ Gordon položil ruku Billovi na rameno, jemně mu ho zmáčkl.
„Nevím, jestli to přetrvá, ale jsem rád, že jsem toho dosáhl,“ řekl Bill a přihlouple se usmál.
„No, ať je to jak chce,“ řekl Gordon. „Jsem na tebe hrdý.“
Bill přikývl. „Děkuji.“
„Zavolej, kdybys mě potřeboval.“ Ušklíbl se na něj Gordon, obešel svého syna a vešel do teleportu. „Nebo když se Tom bude chovat nevhodně.“
Bill se zasmál, protože si byl celkem jistý, že se to bude stávat méně a že on bude hodnější.
„Budu si to pamatovat.“
~*~
„Bude Šetření jeho financí. Ukáže se i naše Šetření?“
Tom zvedl pohled a zamrkal. „Prosím?“
Jorg se zamračil. „Kraolovo Šetření, které udělal Kent. Je z něj záznam?“
„Ne, není. Kent mi to tak slíbil.“
„Dobře. Pak náš Dům bude vynechán ze všech zbytečností. Nezávidím jeho choti. Zdění spoustu dluhů.“ Zavrtěl Jorg hlavou. „Dělám to, co musím, abych zajistil tebe, Davida, a teď i malého Erica, aby o vás bylo postaráno, abyste měli dobré místo.“
„A my si toho ceníme, Otče, opravdu. Teď rozumím, když se začala moje rodina vyvíjet, jak důležité takové věci jsou.“ Tom se usmál a Jorg nakrčil obočí.
„Něco tě drží v dobré náladě, a já vím, že to není Kraolův ubohý vdovec.“
„Samozřejmě, že ne, Otče.“ Tom se podíval na svůj datapad a zasmál se. „Bill a já jsme si v noci promluvili. Ve víceru způsobů.“
Jorg spokojeně přikývl. „Velmi dobře, synu. Jak to skončilo?“
„Věřím, že nálada Waq Ul byla velice prospěšná pro to, abychom oba našli slova, která jsme potřebovali slyšet. Stěhuje se ke mně.“ Jorg zvedl k Tomovi pohled a vzpomněl si, že jeho syn vydělal svůj první milion kreditů tím, že něco vsadil. Jeho oči zářily a jeho tváře měly zdravý červený nádech. Jeho syn byl znovu šťastný.
„Znovu gratuluji. Takže je už vše v pořádku?“
Tom zavrtěl hlavou. „Nechci zničit pokrok, který jsme udělali. Stále ještě máme spoustu věcí, o kterých musíme mluvit, a svéráznost, kterou oba sdílíme, musíme se podle toho nějak zařídit. Už si nemyslím, že je to Bill, kdo se musí změnit víc. Chci, aby byl šťastný.“
„Manželství je stále se měnící krajina. Co porozumění zvládlo před rokem nebo měsícem, může být zničeno jen ošklivým pohledem nebo promeškanou oslavou.“ Jorg se zamračil a Tom naklonil hlavu.
„Co jsi udělal, Otče?“ zeptal se se smíchem.
„Tvůj merode mi připomněl, ne zrovna dobře, že jsem letos zapomněl na naše výročí svatby.“ Tom usykl. „A tak, řekl mi, že zaplatím účet za jeho a Billovu cestu do Pentapole, která bude trvat několik dní, aby mohli nakupovat a bavit se. Bez nás.“
Tom se začal velmi hlasitě smát otcovu nepotěšenému výrazu.
~*~
Bill vystoupil z teleportu, stáhl si z ramen modlitební šerpu a prsty po ní spokojeně přejel. Necestoval do Chrámu od té doby, co tam s ním byl Bushido, nevyhledal trahd lah od té doby, co se k němu připoutal před několika měsíci, a bylo báječné trávit tam čas, když cítil, že jeho požehnání zahnalo všechnu vinu.
Mluvil s knězem o dítěti. O někom, koho neznal. Bill si myslel, že bude cítit vinu za svou reakci a nejistotu o vychování dítěte, ale teď byl spokojený s tím, že si není jistý. Bude mít měsíce na to, aby se přizpůsobil, a teď to bude moci dělat spolu s manželem, který ho opravdu podporuje.
Což znamenalo už jen jednu věc.
Bill běžel k sobě do pokoje, byl prázdný, tak jako už teď bude stále; prázdný od jeho i Andreasových věcí. Postel byla svlečená, všechny věci byly odneseny do Tomových komnat, ale on hledal něco jiného. Přešel k vyřezávanému šatníku a otevřel jedny dveře, sehnul se k jeho dnu a vyňal z něj krabičku.
~*~
„Nemyslím si, že rozumím, můj Pane,“ řekla Ann Kathrin, otáčela v rukou malým balíčkem a Bill ji nemohl vinit za její zmatenost. Vyhledal ji a dal jí to, aniž by předtím pozdravil. Vypadala skoro až vystrašeně, že by to měla otevřít.
„Dárek,“ řekl jí Bill ztěžka, poposedl si na její posteli a díval se, jak k němu zvedla pohled, překvapená, než rozvázala stužku. „Nosíš naše dítě a snažila ses se mnou v minulosti spřátelit, tak jsem si myslel…“
Usmála se na něj, pak svou pozornost vrátila ke krabičce, zvedla víko.
„Čokolády,“ řekl, zněla divně a Bill na ten dárek poprvé pomyslel jako na něco, co by mohla vzít špatně, jako výsměšnou poznámku k její váze.
„Z Triopole,“ řekl rychle. „Protože teď jíš za dva a byl to dárek a… Myslel jsem si…“
„Ne, já-“ zvedla pohled, její úsměv vypadal upřímně, to Billa uklidnilo. „Určitě mi budou chutnat. Děkuji, můj Pane.“
Bill přikývl a ona dala krabičku na stranu, podívala se na své břicho. Bill se snažil myslet na to, aby se tam nedíval, protože dát jí dárek byl konec jeho plánu a on nevěděl, co má dál dělat, a jestli s ní má ještě o něčem mluvit. Pak ale také sklopil pohled, nejspíš aby se soustředil na něco jiného než na ni, vyboulenina pod jejími šaty ho ale fascinovala.
To bylo jeho dítě.
Bill si odkašlal, zvedl ruku z klína a zaváhal. „Mohu?“ zeptal se.
Ann Kathrin vypadala ohromeně a pak se znovu usmála a narovnala se, tiché svolení. Bill natáhl ruku a položil dlaň na vybouleninu.
„Je ještě moc brzy na to, aby dítě kopalo,“ informovala ho a on si uvědomil, že ona jako žena musí o těhotenství vědět mnohem víc, než on by se kdy mohl naučit. „Ale… myslím, že ví.“
Bill se usmál a cítil, že ona také, i když se na ni nedíval.
Tohle bylo jeho dítě.
~*~
„Spíš naopak, Měl jsem pocit, že jsem opravdu chápavý.“ Zamumlal David zpoza svého poháru. Jorg ho vzal za ruku a políbil ho na ni, ale nejdřív se zašklebil. Večeře probíhala v dobré a lehké náladě. Dokonce ani Erik se nezdál otrávený, když si ho Bill tulil k sobě s tichým úsměvem na rtech. Zvedl oči a všiml si, jak se na něj Ann Kathrin dívá, ihned odvrátila pohled s lehkým začervenáním, než se začala bavit s Nicole.
Bill se podíval jinam a viděl, jak se na něj jeho manžel usmívá, ale hned, jak Bill odvrátil pohled od Erika, začal se vztekat. „Věděl jsem, že to bylo až moc dobré na to, aby to byla pravda,“ postěžoval si David a utřel si pusu. „Děkuju, Bille, cením si toho, ale zdá se, že nechce nikoho jiného než svého meroda.“
„Bylo mi potěšením,“ ujistil ho Bill, když si od něj starší muž vzal ospalé miminko. „Musím… trénovat, když za chvíli budu takhle držet svoje vlastní.“ Zjistil, že ta slova, ač zezačátku nucená, nepotřebovala moc pomoci na to, aby vyšla ven, a Tom se nad tím usmál, což ho uvedlo do rozpaků. David pohladil svého syna po tváři, než si vzal Erika zpátky k sobě na židli. Když byl Erik z Billova náručí pryč, Tom se natáhl jemně pro jeho ruku, ten projev citů od jeho manžela byl velice příjemný.
Bill nemusel lhát, ani se nutit říct to nahlas, a Tom z toho byl šťastný; možná to nebude nakonec tak těžké.
„Bille? Můžu s tebou na chvíli mluvit, na chodbě?“ zeptal se Tom tiše. Bill polkl, ale přikývl a zvedl se, v hlavě mu kvetla spousta myšlenek na to, co Tom asi může chtít, zatímco ho následoval ven, opravdu se snažil, a možná to nebylo napoprvé tak perfektní, ale u všech Bohů, Tom mu mohl dát alespoň šanci zvyknout si-
Tom ho opřel o zeď a zahalil ho do dech beroucího polibku, který Billa naprosto šokoval. Nadšeně odpovídal, přitáhl si ho blíž a vzdychal mu do úst. Tom polibek prolomil, jeho pohled byl plný vášně. „Kdybych byl neschopný ovládat se, pak bych si tě vzal přímo tady,“ zamumlal Billovi do čelisti. Bill se mu chvěl v náručí, Tom ho hladil po zádech. „Ale namísto toho se zeptám, jestli by ses se mnou přemístil k nám do pokoje, abychom tohle mohli dokončit v příjemnějším stylu.“
„K nám do pokoje,“ zamumlal Bill. Tom se zasmál a přikývl.
„Ano, k nám do pokoje.“
Bill se usmál, podíval se na svého manžela a jemně se k němu přitulil. „Věřím, Tomi, že se můžeme ještě na chvíli kontrolovat. Večeře je skoro hotová, a opravdu rád bych s tebou strávil celou noc.“
Tom si povzdychl a přikývl. „Musíme být slušní, i když, kdo by se mi mohl divit,“ řekl a vzal Billa za ruku. „Pojďme se vrátit, než bude úsměv mého meroda pro večerní stůl až moc samolibý.“ Bill se uchechtl a byl zatáhnut zpátky do jídelny, s úsměvem se posadil na židli. Tom nepustil jeho ruku, když se vrátili k jídlu, a Bill se cítil lehký jako obláček s nepotlačitelným úsměvem.
Jídlo pokračovalo rychle, a zrovna když už chtěl David se spícím Erikem odejít, Michael rychle vešel a měl něco v ruce. Bylo to černé s cínovou obrubou, a předal to Jorgovi s rychlým zašeptáním. Jorg se podíval na obálku a otevřel ji, aby odhalil uhlazeně psané písmo.
„No, nenapínej nás, Jorgu; co to je?“ zeptal se David.
„Je to pozvánka…“
„A kdo nás zve, otče?“ vyptával se Tom.
„Je to Lord Brendan; mám v ruce pozvánku na jeho nejslibnější Baubar Ha.“
autor: Little Muse & Majestrix
překlad: LilKatie
betaread: Janule
original
original
Jsem tak ráda, že je to OPRAVDU zas v pořádku. A taky mám radost z toho, že Bill přijal "své dítě". Nádhera <3 Moc děkuju za překlad! 🙂
Úžasný díl =) Poslední dva díly jsou zatím snad nejlepší z celé série 😀 Ale jako ten konec mě značně štve… to budou zase muka, vydržet čekat až do neděle :D:D
Cítím se dobře… už dlouho jsem po čtení téhle povídky necítila tak krásný klid na duši… ta pozitivní nálada je silně nakažlivá a přenáší se jen pohledem… ale je to krásný… ani už nevím, jak dlouho jsem si přála, aby tam byl konečně klid, protože to neustálé napětí mělo dopad i na moji psychiku… mám totiž tendence se až moc vžívat do pocitů lidí, o kterých čtu nebo slyším… a tohle je opravdu krásný díl… ovšem ten konec… nevím, jestli se mám bát toho co přijde, nebo jestli můžu být v klidu… každopádně už se nemůžu dočkat dalšího dílu 😉
A taky konečně po dlouhé době jsem nadšená z obrázku… ne že by ty předešlé nebyly hezké… ale o to tu nejde… většinou doprovázely něco smutného nebo nějakou vypjatou situaci… ale tenhle je prostě nádherné uklidňující… miluju tuhle povídku
Krásny diel, som rada, že sa veci začali dávať do poriadku. Bill určite bude skvelí rodič.
Ďakujem za preklad.
Lovely chapter. The opening paragraph was precious, so sweet to see how their interaction improved, that it's not that strained any longer, that they can be relaxed and open around each other.
What is an amazing thing in life and what is also depicted in this story really well is how cosmic energies work in unison with our own development. When we learn, grow and walk the path that is aimed for us, everything seems almost easy and natural, everything balances, synchronizes and serves us well. I liked the conversation Bill had with Michael, it shows that Bill has grown quite a bit, became humble and more "adult". He is ready to compromise and that's something ha has not been good at. The same applies to Tom when he mentioned his will to make Bill happy when he was speaking to his father. They seem to be doing right thing and it is lovely to see.
Lovely, lovely, lovely, finally some genuine happiness and peace of mind. I know that they have still a bit to walk to reach their ultimate goal and it wouldn't be you if you didn't throw some more obstacles to their path, but… everything seems right.
Krásnej díl…už nechci aby se zas hádali 🙂 děkuju za překlad i autorkám 🙂
I adore this optimistic and genial chapter … and this is actually What I have been waiting for – Bill lives in Tom's bedroom (I hope forever and more) x). Problems between twins is something really bad for me. But when both of them have to face to big thing, it's ok ;). The end isn't looking very good… maybe things will be again messy.
pomalu a jistě se to posouvá k lepšímu. čím víc teď budou oba držet jazyk za zuby, tím lepší to určitě bude. vůbec netuším, na co to dostali pozvánku, ale doufám, že se tak poodkryje trochu z té zamotanice ohledně Kraola a spol.
mám radost za Billa, že je konečně zase trochu štastný, což se zdálo skoro jako nemožná věc. 🙂
stejně si ale myslím, že si na to dítě zvykl hlavně z donucení. nebyla před ním jiná možnost. :/
Hej zacina se mi to opravdu líbit… myslim ten pokrok… a to jak Bill prišel za Ann…. ja se rozplívala xD moc krásný už se těším na další díl
oooh nádhera:)) teď je to krásné :)spokojenost nadevše :))
Nádherné :)Bill se už s tím, že budou mít dítě vyrovnal tak super 🙂 Těším se na další díl 🙂
Nádherný díl!
Jsem tak šťastná za Billa 🙂 Je hezké ´vidět´, že je zase šťastný a usmívá se 🙂 Ta část s An Kathrin se mi vážně moc líbila 🙂 Musela jsem se u toho strašně usmívat, nemohla jsem si prostě pomoct 🙂 A strašně moc mě těší, že mezi Billem a Tomem to začíná být vážně dobré :)) Snad se už nic nepokazí. Myslím, že trápení v téhle povídce bylo už až až!
A jsem opravdu zvědavá, na co že to dostali pozvánku 🙂