Genesis 33.

Tom šílel. Chodil po svém nevelkém apartmánu jako lev v kleci, nervózně si okusoval nehty, každou chvíli do něčeho kopl, aby si vybil vztek sám na sebe, že od Billa odešel a nechal ho tak lehce přístupného komukoliv, kdo šel kolem jeho dveří. Vyčítal si to od chvíle, kdy vešel do zpěvákova prázdného apartmá, a teď mu kvůli pitomé karanténě nezbývá, než čekat, až se mu ozve Saki a dá mu vědět, co vypátral. Kdyby mohl, rozběhl by se po chodbách, hledal by Billa všude, kam by se dostal, ale nesměl takovým způsobem porušovat pravidla. Netušil, jaký by mu za takovéhle porušení pravidel hrozil trest, třeba by se zase dostal do drápů Katovi, a to nechtěl riskovat. Jen by to mohlo oddálit jejich útěk.

Blesklo mu v hlavě. Včera se nebyl podívat v posilovně, jestli se ve skrýši náhodou neobjevil vzkaz od Paula. Sakra! Co když tam už něco bylo? Chvilku přemýšlel. Posilovna nebyla tak daleko. Nemusel by cestou nikoho potkat, kdyby tam zkusil zaběhnout, třeba si ho nikdo nevšimne. Možná tam nechal Paul nějaký důležitý vzkaz, a on tak propásne třeba setkání s ním. Co když má Paul s Billovým zmizením něco společného? Možné je všechno. Třeba se jen tvářil jako přítel, a místo toho měl s nimi úplně jiné úmysly. Ale proč by to dělal? Pro Kata? Nebo je to celé nesmysl? Myšlenky mu lítaly hlavou jako zběsilé. Musí tam, nedá se nic dělat. Když to vezme poklusem, za dvě minuty je zase zpátky, a vždycky se může vymluvit, že hlášení o karanténě neslyšel, protože se zrovna sprchoval.

Opatrně vystrčil hlavu na chodbu, byla liduprázdná. Nikde ani noha, to se mu hodilo. Obyvatelé společenství byli opravdu ukázněná sebranka, pomyslel si. Fungovali jako hodinky, nikoho ani nenapadlo neposlechnout příkazu velkého šéfa. Tím líp pro něj. Rozběhl se dlouhými kroky směrem k posilovně a dorazil právě včas; za sebou v dálce uslyšel skřípání koleček vozíku, na kterém nejspíš z kuchyně začínali rozvážet snídani.

Měl co dělat, aby nezačal radostí hulákat nahlas, když ve skrýši nahmátl ruličku papíru. No konečně! Ještě, že sem zaběhl, byl by průšvih, kdyby to mezitím náhodou našel někdo nepovolaný, třeba nějaká zvědavá uklízečka, co by se rozhodla prosmejčit všechny kouty, kterých si předtím nevšímala. Rychle, ale opatrně strčil papír do rukávu mikiny, kterou si prozřetelně oblékl, aby ho nevidělo zvědavé oko kamery, a vyběhl zpátky ke svému pokoji. Měl štěstí, že vozík se snídaní zřejmě projížděl jinou chodbou, nepotkal živou duši. Když za ním zaklaply dveře, oddechl si úlevou. Chvilku se vydýchával, než zapadl před další, tentokrát svou osobní kamerou, na záchod, aby mohl vytáhnout z rukávu papír.

Posadil se na zavřený poklop záchoda a přistihl se, že celou tu dobu, co mu pumpoval v žilách adrenalin, si nevzpomněl na uneseného Billa. O to víc se mu ale vrátily černé myšlenky, když rozbalil Paulův vzkaz s překreslenou mapkou podzemí. Chtěli utéct spolu… co když se Bill nenajde? Kde by v tomhle podzemním labyrintu mohl být? Přece nemůže jen tak zmizet.

Třeba už je všechno vyřešené, jen mu to ještě nikdo nepřišel říct. Snad na něj Saki nezapomněl. Co ho dál znepokojovalo, byl neustále přetrvávající divný pocit na hrudi, o kterém se domníval, že je spojený s Billem. Ale možná to ani nemá s Billem co dělat, snažil se sám sebe uklidnit.

Upřel svou pozornost na mapku, kterou držel v ruce, a na stručný vzkaz k ní připojený.

Zítra v noci v 11 hodin u B. P.

Tak jak se dohodli, používal Paul jen začáteční písmena jmen, kdyby vzkaz objevil někdo nepovolaný. Zítra v noci? Takže dneska? Paul tam určitě nestihl dát vzkaz dnes ráno, to je jisté, takže ho tam dával včera. Předevčírem večer Tom skrýš kontroloval, tudíž je to jasné. Dnes v jedenáct se sejdou u Billa, doufejme, že už bude zpěvák zpátky.

Tom zastrčil mapku zpět do rukávu, spláchl záchod, kdyby měla kamera tak dobré zvukové čidlo, že by bylo slyšet i tohle, a vrátil se zpátky do pokoje. Musel se chovat naprosto normálně, aby případný sledovatel nezaznamenal žádnou změnu. Natáhl se na postel, bolela ho lýtka z toho ranního sprintu do posilovny a zpět, a celkově se cítil z prožitého stresu tak nějak unavený. Otočil se na břicho, sáhl na noční stolek pro zapomenutý Billův časopis, který rozložil před sebou, pod bradu si nacpal polštář a zády ke kameře pomalu a opatrně vytáhl z rukávu malou mapku. Rozložil ji na časopise. Kdyby někdo vešel, rychle by ji do něj stihl zavřít, to bylo jisté. Rozhodl se ji zatím prostudovat, a doufal, že co nevidět zavolá Saki, aby mu řekl, že je Bill v pořádku u sebe.

~*~

„Co myslíte, že by v tom podzemí mohlo být?“ zeptal se Sascha Karla hned, jak za nimi zaklaply dveře auta. Celou dobu v lese jen šeptali, mluvili pouze v nezbytně nutných okamžicích, spíš se snažili dorozumívat gesty a chovat se co nejtišeji a nejnenápadněji. Oba věděli, že nesmějí vzbudit pozornost tovární ochranky, pozemek okolního lesa byl soukromý, takže ani myslivecká uniforma Karla nechránila před možností být načapán a obviněn z nedovoleného vstupu na cizí pozemek. Měl samozřejmě připravenou historku o zabloudění z vedlejšího revíru, kde nastoupil jako nový hajný, ale bylo mu jasné, že jakmile se někomu z tovární ochranky dostane do drápů, nebude dlouho trvat a někdo ze zaměstnanců ho identifikuje jako člena finanční kontroly, která nedávno v účtárně udělala šťáru, a bude v háji. Naštěstí se to nestalo, ochranka nejspíš dopoledne nebyla tak ostražitá, proto taky vyjeli tak brzy, aby se u továrny objevili za východu slunce. Teď bylo deset dopoledne a oni už frčeli po silnici směrem na Berlín.

„Nevím, ale nejspíš to bude větší, než jsem si myslel,“ odpověděl Karl zamyšleně na novinářovu otázku. Čekal něco jako vězení, kam si vilní staříci zavírají mladé chlapce, aby je mohli zneužívat, ale podle nalezeného počtu „mravenišť“ to vypadalo na celkem rozsáhlý komplex. Byl by potřeba vrtulník s termovizí, který by nad celou oblastí proletěl a monitoroval ji, ale díky solárním panelům by to stejně bylo k ničemu, nejspíš je to všechno perfektně skryté.

„Nemůžou tam mít prostě sklady?“ poznamenal Sascha. „Ty přece potřebují sucho a teplo, takže by to větrání nemuselo znamenat nic nelegálního.“

„Jo, a maskovaný jako mraveniště je to kvůli tomu, aby se toho kolemjdoucí veverky a divočáci nelekli, že jo,“ pronesl ironicky Karl. „To bude něco hodně smrdutýho, o tom není pochyb.“

„Drogy?“ napadlo Saschu. Jost byl předtím celkem zdatný feťák, dokonce drogy uměl vařit, je možné, že jen dál pokračoval ve svém kšeftu a rozjel to ve velkém?

„No…“ zamyslel se Karl, „to je taky možný,“ ohodnotil tentokrát myšlenku mladého muže. „Ale proč by pak unášeli toho kluka tímhle pitomým způsobem? A co ty vitamíny?“

„To je fakt,“ přikývl Sascha. Celou historii únosu Toma Kaulitze už mu Karl popsal, aby měl materiál pro svůj článek, jenž hodlal otisknout, až se vše vyřeší, a bylo jasné, že smysl Tomova únosu byl nejspíš jiný.

„Hele, ale není to vůbec blbej nápad,“ ozval se po chvilce ticha Karl. „Můžeme klidně prohlásit, že máme podezření na drogy, a v tu chvíli dostaneme na pomoc protidrogovou zásahovku. To by se mohlo hodit, kluci z protidrogovky jsou celkem drsný a rychlý,“ uvažoval nahlas. „Teď nemáme vůbec nic, a jak jsem už říkal, jde nám o čas, a tohle by mohlo pomoct celou věc urychlit.“

„No, ale co ten divnej únos?“ zeptal se Sascha na to, čím mu předtím detektiv sám oponoval.

„Seš novinář, ne? Máš fantazii. Nějakou historku už spolu dáme dohromady, aby nám to šéfové spolkli,“ usmál se pod vousy Karl. „Když na to skočíme hned, můžeme tam zítra vlítnout,“ spokojeně na sebe mrkl do zrcátka, zkontroloval silnici za sebou, jestli je někdo nesleduje, a mrknul na vedlejší sedadlo. Rozzářený zubatý úsměv mu byl odpovědí, ten okatý pisálek mu byl den ode dne sympatičtější.

~*~

První, co Bill ucítil, byla bolest hlavy. Sakra, říkal si v duchu. Nejenže mu byla neskutečná zima, ale ještě ho bolela hlava jako střep. Asi na mě něco leze, říkal si, zatímco se pomalinku probíral. Chtěl se přikrýt peřinou, nejspíš se v noci odkopal jako vždycky, ale něco mu bránilo v pohybu. Jako by na něm ležel Tom a měl kolem jeho těla obtočené nohy a ruce, ale ten by přece hřál. To by mu nebyla taková zima. Cítil se, jako by mu někdo dal po palici, ne a ne se probrat, dalo mu šílenou práci, než se přinutil otevřít oči. Ale když se to konečně povedlo, nebylo mu to nic platné. Všude kolem byla tma. Potřeboval rozsvítit lampičku na nočním stolku, ale když znovu zkusil pohnout rukou, zjistil, že to nejde. Něco ji drželo, a to dost pevně. Když zkusil totéž s druhou rukou, pak s oběma nohama, došlo mu, že je pevně připoutaný. V tu chvíli ho zachvátila panika. Co se to děje? Kde je? Strach mu na chvilku úplně zalepil ústa, jako by oněměl. Chtěl volat o pomoc, ale nemohl. V krku mu vyschlo a rty měl přilepené k sobě. Zkoušel sebou škubat, aby se nějak osvobodil, ale nic nepomáhalo.

V tu chvíli se ve vedlejší místnosti rozsvítilo. Trošku světla pode dveřmi proniklo až sem, a Bill sebou trhl leknutím. Přestože mu celou dobu byla neuvěřitelná zima, ucítil na skráních kapky studeného potu, které sjížděly jedna po druhé dolů na krk, jak se hrůza drala na povrch všemi póry jeho těla. Paradoxně, místo aby se pořádně rozhlédl kolem sebe, zavřel Bill oči. Nechtěl vidět, co se bude dít. Strachy se klepal a v duchu se modlil, že je to celé jen šílený sen, který když bude dostatečně dlouho ignorovat, skončí, a on se probudí ve své posteli, vedle Toma, sice zpocený a vyděšený, ale šťastný, že to všechno není pravda.

Jenže se stále neprobouzel, a děsivý sen pokračoval dál. Uslyšel odvedle zachrchlání, pár pomalých kroků, zvuk pouštěné vody, a pak se ony kroky začaly přibližovat. Celé jeho tělo bylo v jakési křeči, a Billovy uši byly v tu chvíli nastraženy, že by slyšely upadnout špendlík. Kroky, které se blížily, mu připadaly jako by se ozývaly těsně vedle jeho hlavy. Pak cvakla klika a místností se rozlilo světlo. Bill to cítil, ale stále držel oči zavřené, rozhodl se předstírat, že stále ještě spí.

„No tak, mladíku, už by to chtělo vstávat, ne?“ Ozval se poměrně hluboký mužský hlas. „Je ráno,“ pokračoval, „nemůžeš to zdržovat, šéf chce mít na stole informace co nejdřív,“ pronášel klidně hlas. Bill si nebyl ještě úplně jistý, ale začínalo mu docházet, kde se to ocitl. Předtím mu jeho vyděšená mysl nemohla nabídnout žádné logické řešení, ale teď, když identifikoval hlas, mu to konečně docvaklo. Byl na pětce. Na té obávané pětce u Kata, připoutaný v křesle, o kterém mu vyprávěl Tom, a které slouží k mučení. Je to nejspíš to elektrické, a on bude šíleně trpět. Strachy se začal třást, a cukl sebou, když ucítil dotek na krku, majitel hlasu se mu snažil nahmatat puls. To, co ucítil Kat pod svými prsty, nebyl obyčejný tep, byl to zběsilý úprk vystrašeného srdce, jež tlouklo mladíkovi v hrudi, div se nezbláznilo z toho, jak je jeho majitel vyděšený.

„Aha, takže už jsme vzhůru,“ konstatoval, bylo jasné, že tenhle člověk nemůže spát. „Tak otevři oči, nic se ti nestane,“ snažil se Billa utěšit Kat, ačkoliv to normálně nedělával. U Toma se s nějakým utěšováním vůbec nenamáhal, tomu na rovinu řekl, že ho čekají bolestivé tresty, pokud nebude spolupracovat. Tenhle mladík byl ovšem delikátní, měl nad sebou ochrannou ruku šéfa, tak se rozhodl mu dopřát trochu komfortu, aby si hvězda pak třeba nestěžovala na špatné zacházení.

Jenže hvězda nijak nereagovala, dál se tvářila, že spí.

„Hej, mladej, nemysli si, že ti to žeru,“ ozvalo se po chvilce těsně u Billova ucha. „Vím dobře, že nespíš, tak na mě tady nehraj komedii a začni poslouchat, jinak ti nemůžu slíbit, že to bude bezbolestný,“ použil trochu výhrůžky, přece jen, nějak toho zpěváka ke spolupráci přinutit musel, jestli měl podávat šéfovi zprávy o výsledcích své práce. Když to všechno půjde po dobrém, bude to jednodušší. Jako na povel se černé dlouhé řasy konečně odlepily od sebe a na Kata vyděšeně pohlédly hnědé oči. „No vidíš, že to jde,“ dostal Bill pochvalu. „Však ty brzy přijdeš na to, že spolupráce je lepší varianta.“

„P-proč…“ horko těžko ze sebe dostal Bill začátek otázky, načež byl přerušen rázným hlasem.

„Všechno se včas dozvíš, milánku, neboj se. Já ti teď přinesu něco k pití, určitě ti vyschlo v krku, a pak ti řeknu, proč jsi tady, a co od tebe vlastně chci, jasný?“

Bill jen němě přikývl, hlavu položil zpátky na měkkou opěrku křesla a pomalu se jeho srdce vracelo do normálu. Snad Kat nelže, když mu slibuje, že pokud bude spolupracovat, bude to bezbolestné. Nedovedl si představit, že by měl podstupovat bolest, jakou zažíval Tom, nebyl na nic podobného zvyklý, vždycky s ním všichni zacházeli jako v bavlnce. Byl hvězda, byl miláček publika, Mira ho nikdy ani náznakem nemusela uhodit, v podstatě by neznal sílu úderu lidské ruky, nebýt pár klukovských rvaček, do kterých se jako malé dítě náhodně dostal. Ale teď se ocitl v situaci, kterou neznal. Netušil, co bude za minutu, za hodinu, za dvě, jeho bytí a nebytí držel v rukou ten děsivý chlap, o kterém kolují ve společenství neuvěřitelné historky. Má být krutý, nesmlouvavý, a podle Toma to tak určitě bylo. Probudit se na pětce připoutaný na tomhle divném křesle, byla pro Billa noční můra. Něco, o čem si myslel, že nikdy v životě nezažije. Ale bohužel, právě to zažíval, a musel se s tím nějak vypořádat. Sám nevěděl, jak to celé zvládne, jediná jeho myšlenka ale byla: Musím chránit Toma.

~*~

Paul byl, stejně jako ostatní spáči na ubytovně, probuzen ranním hlášením o karanténě, a měl pocit, že se snad naplnil jeho sen. Tím pádem povinnost dostavit se do laboratoře odpadá, to mu bylo jasné. Nikdo ho nemohl nutit, aby při karanténě opustil společnou místnost. Jediné, co mu kazilo radost, byl fakt, že zde rozhodně nebylo bezpečno, co se týče důvodu karantény. Prý nějaká možná infekční nemoc. Co když zrovna někdo z jeho spolubydlících už tu nemoc má? On ji neměl určitě, tím si byl jistý. Celé dny byl zavřený s Katem v podzemí, kam nepáchla noha, která nemusela, tudíž nebyl způsob, jak by se mohl nakazit. Když nad tím tak přemýšlel, možná by nakonec bylo nejlepší se ke Katovi vrátit, dole je bezpečněji než tady.

Prázdniny neprázdniny, může to alespoň zkusit, když tak ho jeho učitel vyhodí. Po snídani se sebere a skočí za ním, třeba bude rád, že má zase společnost. Alespoň v to doufal, když za jeho zády začal Jakub najednou kašlat. Sakra! A je to tady. Ještě to chytne a umře, než odtud stihne vypadnout, to by byla ironie osudu.

Co byl ale ještě větší problém, byla schůzka s klukama. Díky karanténě se tam zřejmě dnes večer v jedenáct nedostane, to by musel být zázrak. Snad to kluci pochopí, když nedorazí, sami musejí být zavřeni ve svých místnostech, tak je to nejspíš napadne. Útěk se tím sice zatím bude muset o trochu odložit, ale snad nebude ta karanténa trvat tak dlouho. Na pár dnech už tolik nezáleží, pokrčil rameny a zakousl se do housky, kterou vyfasoval ke snídani.

autor: Janule