Dotek minulosti 2/2

„Ne…“ řekl Will polohlasem a odtáhl se od Billa. Mladík nechápal, co se to stalo. V čem byla chyba? V něm? Rozmyslel si to William snad?

„Copak?“ zeptal se černovlásek tiše.

„Nemůžu… omlouvám se, ale nemůžu.“ Bill viděl v jeho očích bolest, zklamání a možná i strach? On se jej snad bál? To je přece hloupost.

„Ale proč? V čem je chyba? Ve mně?“

„Ale ne… ne… vůbec ne, ty za to nemůžeš, je to spíš… Ani nevím, jak bych ti to vysvětlil, je to trochu složitější, a ještě není ta správná doba, ještě ne.“ Černovlásek byl zmatený. Nechápal, co to William povídá.

„Ale… třeba bych to pochopil…“ zkusil to opatrně.

„Ne, Bille, je ještě brzy…“ přisunul se k němu a vzal jemně jeho ruce do těch svých. Držel je s takovou něžností, ale přesto pevně. „Počkej do úplňku. Jakmile bude úplněk, všechno se dozvíš, slibuju. Nemůžu ti to nějak potvrdit nebo dokázat, musíš mi prostě věřit. Věříš mi?“ Billovi ta poslední slova zněla stále v hlavě, ale neváhal ani na vteřinu nepochybovat.

„Ano věřím,“ přikývl a opětoval mu jeho pronikavý pohled.

„Dobrá. Budu tě muset už opustit. Musím ještě něco zařídit,“ jemně pohladil Billa po tváři a potom vstal a šel se obout. Hodil si na sebe svůj černý kabát a vyšel ven. Bill zůstal sedět na sedačce a přemýšlel o těch slovech, která mu William řekl.

Počkej do úplňku. Jakmile bude úplněk, všechno se dozvíš, slibuju. Nemůžu ti to nějak potvrdit nebo dokázat, musíš mi prostě věřit. Věříš mi?

Zůstal takhle přemýšlet ještě nějakou dobu, než se nakonec zvedl a sklidil hrnečky, a potom šel nahoru do pokoje. Nakoukl do kalendáře. Měsíc dorůstal a do úplňku chybělo pět dní. Pět dlouhých úmorných dní čekání. Tohle nezvládne. Zbytek večera a noci strávil nad přemýšlením. Ani na čtení, ani na psaní se nemohl soustředit. Williamova slova mu zněla pořád v hlavě. Bylo to tak úmorné, až z toho nakonec usnul.

Zdál se mu opravdu zvláštní sen.

Podle oblečení, které měl na sobě, mohl být tak v 18. století. Podle místnosti, v jaké se nacházel, usuzoval, že to bude nejspíš nějaký sál pro zvláštní příležitosti. Zdi byly pomalované nádhernými freskami, nábytek byl z ebenového dřeva krásně vyřezávaný, u okna stálo krásné černé křídlové piano, ze stropu visel velký, nádherný křišťálový lustr a na druhé straně byl vybudován obrovský krb, nad kterým visel obraz. Muž na obraze se tvářil vážně, ale byl opravdu krásný. Seděl na krásném křesle ze zlata, nejspíš trůnu. U něj seděl velký černý pes – doga. Její pohled byl tajemný a až děsivý. Zřejmě, aby zastrašil každého, kdo by chtěl jeho pánovi ublížit.

„Tady jsi, drahý,“ ozval se najednou hlas. Bill se za ním otočil. Byl to ten samý muž, kterého viděl na obraze, a vedle něj věrně kráčela jeho černá doga. Onen pohledný muž byl až neskutečně podobný Williamovi. Ba dokonce to i mohl být on. „Hledal jsem tě. Za chvíli se bude podávat večeře,“ usmál se na něj a přišel k němu. Jemně ho chytil za ruce. Ten dotyk byl stejný, jako když byl Will u Billa a seděli spolu na gauči.

„Nějak jsem zmatený, kde to vlastně jsme?“

Odpověď se však nedočkal, protože jej probudilo menší žuchnutí. Otevřel svá očka a rozkoukával se. Chtěl vědět, co je zdrojem toho hluku. Byla to jeho kniha. Usnul s ní a ona spadla na zem. Vstal, provedl ranní hygienu a šel se nasnídat. Jeho rodiče už byli doma, takže si u snídaně povídal a mámou.

Uběhlo pět dní. Bill už skoro pukal nedočkavostí. Během těch úmorných pěti dní měl opravdu zvláštní sny podobné tomu prvnímu, ale vždycky tam bylo jiné prostředí, avšak všechny, jako by pocházely z minulosti. Čím víc se mu jich zdálo, tím víc tak nějak vnitřně pociťoval, že Williama zná lépe, i když to byla naprostá hloupost, nevěděl o něm zase tolik, aby mohl říct, že jej opravdu zná.

Ale dnes byl úplněk, takže měl daleko jiné starosti. William mu slíbil, že se něco dozví, a proto tolik toužil se dozvědět, co to vlastně je. Proč byl Will tak roztržitý ten den, kdy u něj byl. Navíc, za těch pět dní jej ani jednou nezahlédl. Nebyl ani v autobuse, ani nikde nečekal. Jako by se po něm slehla zem.

Blížila se už noc. Měsíc mocně zářil na obloze a dodával celé obloze magický dojem. Černovlásek se podíval z okna a sledoval to zářící kolo na obloze. Byl úplněk a stále se nic nedělo. Will řekl přece do úplňku. Jen doufal, že na něj nezapomněl anebo si z něj jenom nevystřelil, ale to by snad neudělal. Věřil mu. On se jistě ukáže, utěšoval se v duchu. Stání u okna jej už unavovalo, tak si zalezl do postele. Odmítal však usnout. Klidně bude čekat celou noc. Nechtěl tu chvíli propásnout.

Když odbila přesně půlnoc a Billovi už hlava klimbala a oči se mu samy zavíraly, uslyšel najednou tiché ťukání. To jej okamžitě probudilo. Bylo to ťukání na sklo. Když pohlédl k oknu, uviděl tam velkého, černého havrana. Díval se na něj svýma tmavýma očima, které mu skoro splývaly se stejně černým peřím. Ale díky silnému měsíčnímu svitu ho viděl velice zřetelně. Zobákem ťukal na okenní tabuli. Billovi to připadalo, jako by mu chtěl něco sdělit, jako by jej chtěl na něco upozornit. Proto instinktivně vstal a otevřel okno. Havran však déle nečekal, zatřepotal křídly a se šumivým zvukem odletěl. Malou chvíli se ještě za ním díval, než ho vyrušilo slabé zakašlání. Pohlédl dolů a uviděl Williama.

„Wille,“ řekl s úlevou a napětím v hlase. „Pojď dál, vydrž, hned jsem dole,“ zavřel okno a spěšně, avšak tiše seběhl dolů a odemkl Willovi. Pozval jej dovnitř a zavedl do svého pokoje, aby nevyrušili rodiče ze spánku. Napjatě nabídl černovlasému muži místo k sezení na své posteli a přisedl si k němu. Všiml si, že v náručí svíral velkou, tlustou knihu. Na chvíli se vedení ujalo napjaté ticho.

„Takže…“ začal Bill, aby přerušil to ticho.

„Oh jistě. Tady.“ Podal mu těžkou knihu. Bill si ji položil na kolena.

„Co to je?“ zeptal se nechápavě.

„Nahlédni, možná, že to bude věrohodnější než moje slova,“ pravil a černovlásek s ještě nechápavějším výrazem knihu tedy otevřel.

Už první strana ho zarazila. Byli tam vyobrazeni dva muži. Podle oblečení to vypadalo, že byli asi zhruba z 18. století. Byla to snad náhoda? Nebo osud? Ti dva muži vypadali jako Bill a William. Bylo to, jako by se jeho první sen stal skutečností. Jako by viděl jenom malý úlomek z toho, co se mu zdálo. Otočil stránku. Byly tam krasopisem napsané nějaké poznámky nebo myšlenky. Vedle byl perem nakreslený obrázek… Billa? Měl holá záda a hlavu jemně natočenou, zřejmě ke člověku, který ho kreslil. Zkrátka, aby mu bylo vidět do tváře.

Když pokračoval v listování, viděl plno starých fotografií a na všech byl buď chlapec Billovi neuvěřitelně podobný, nebo muž neuvěřitelně podobný Williamovi. Pochopil, že tohle nebude obyčejná kniha, ale spíš něco jako zápisník člověka, který tam dal ty fotografie a napsal poznámky.

„Co to sakra je?“ podíval se na Willa, naprosto nechápajíce, o co tady vlastně jde.

„Naše minulost,“ vysvětlil mu stručně William, ale tohle Billovi nestačilo, a tak pokračoval. „Já vím, že to bude znít šíleně, ale my už jsme se v minulosti viděli. Několikrát jsme se do sebe zamilovali, několikrát jsme spolu byli a zažívali různá dobrodružství, a několikrát jsi mi zemřel přímo pod rukama…“ nadechl se, aby mohl pokračovat dál. Nedíval se na Billův šokovaný výraz a pokračoval. „Vždycky když jsem se k tobě přiblížil a poprvé tě políbil, se druhý den stalo něco strašného. Jednou tě napadl zloděj, podruhé tě zastřelili, jindy tě přejelo auto. Viděl jsem tě už tolikrát zemřít. A pak jsem musel čekat. Čekat dalších 60 let, než mi znovu zkřížíš cestu a opět mě opustíš. Snažil jsem se ti několikrát vyhýbat. Prostě tě ignorovat, ale ty sis stejně našel skulinku, jak se přiblížit. Až jsem se tomu poddal, a teď, po 60 letech, jsi tady opět. Já jsem prokletý, Bille. Budu žít věčně a ty mi budeš věčně umírat. Nevím, jak to změnit, co bych měl udělat,“ skončil svůj monolog a hleděl do země.

Billovi chvíli trvalo, než to všechno vstřebal.

„Co mi to tady povídáš?“

„Přísahám, že mluvím pravdu, tady máš důkaz,“ ukázal na tu knihu a díval se na něj sklíčeně. Nešlo mu nevěřit, byl tak zničený, že to prostě nešlo. „Věř mi, prosím, nelžu ti, opravdu,“ chytil jej jemně za ruce. Přesně jako v tom snu, a přesně jako tenkrát u Billa doma.

„Zdály se mi zvláštní sny, v prvním jsme byli na nějakém zámku… potom jsme byli v Africe, bylo to zajímavé.“

„Jistě, to jsme všechno zažili, v té Africe jsi dostal úpal… měl jsi velké horečky… ale dostal ses z toho, už jsem se bál, že mi zemřeš.“

„Takže se s tím nedá nic dělat?“

„Ne, nedá… prostě to prokletí nejde zlomit, bude to takhle už navěky,“ povzdechl si a podíval se mu do tváře. „Miluju tě už celá staletí,“ jemně ho pohladil po tváři.

Bill udělal jednu věc bez váhání. Nahnul se k Willovi a políbil ho. Velice procítěně a vášnivě. Will se chvíli zdráhal, ale nakonec neodolal. Líbal Billa s takovou naléhavostí. Po chvíli se Bill odtáhl.

„Říkal jsi, že jsi mě poprvé políbil ty. Teď jsem to byl já, třeba zítra budu dál žít,“ usmál se a opět Willa políbil.

Bylo to zvláštní, ale dalšího dne, když se Will probudil v jeho náručí, a slyšel, jak klidně oddechuje a tlukot jeho srdce, bylo mu do breku. Neměl to Billovi dovolit. Neměl dovolit, aby jej políbil, teď o něj přijde. Ale něco se změnilo.

Celý den byl poklidný, i když byl William jako na jehlách, nic se nestalo. Dokonce se nic nestalo ani dalšího dne a další den byl stejně poklidný jako ten první. Něco bylo jinak. Zdálo se, že měl Bill pravdu. Možná, že až teď Willam pochopil, že jeho nedočkavost ho trestala. Třeba skutečně stačilo, aby jej Bill políbil první. Už to byly tři dny a Bill byl stále na živu a zdráv.

„Nemůžu tomu uvěřit, jak je to možné?“ řekl užasle Will a díval se na Billa s láskou a něhou.

„Zřejmě asi stačil můj první polibek. Stále žiju, ne? Takže to dopadlo dobře,“ usmál se na Willa a s láskou ho políbil.

Je někdy vážně zvláštní, jak se člověk dokáže poučit až o několik století později. Ale říká se, lepší později než nikdy.

autor: Tina