Zeiten ändern dich 19.

„A teď budu mluvit já. S Andreasem jsem nemluvil dnes, ani včera, ani pár dní zpět, takže nevím, co ti udělal a namluvil, ale nemá to se mnou co dělat. Tahák o matiku by sis poslal taky, kdybys viděl ten svůj zmučenej výraz. A podobně zmučený výraz si měl při situaci, u které jsem já nebyl. Já tě pak jen ošetřil. Takže vina asi taky nebude na mé straně, hm? Ten, kdo měl pár otázek, kvůli kterým mě furt pronásledoval a nutně chtěl odpovědět, a kvůli kterým jsem tě podle tebe bezdůvodně odtáhl za školu, to jsem byl zas já?“
Ztěžka polknu a sám sobě musím přiznat, že zaskočil on mne. Teprve teď konečně pustí mou ruku a vydechne.
„Všechno?“ na tváři se mu vytvoří jakýsi výsměvný úšklebek. Jestli si to nenamlouvám. A než stihnu cokoliv říct, vydá se ke svému autu.

Ještě dobrých pět minut po tom, co odjede, tam jen tak stojím a zírám před sebe. Sakra, on měl vážně pravdu. Vždyť vše, co jsem mu vyčetl, bylo jaksi mimo něj. Ale copak mi ublížil málo na to, abych mu nemohl alespoň něco vyčíst?! Copak on a jeho gang mi ustavičně neubližovali až do dnešní doby natolik, abych teď nemohl zasáhnout byť jen slovem proti nim já? Co se sakra děje, že musím přiznat pravdu jemu?!

Večer už se nacházím doma, u večeře s Nelly a Gordonem.
„A Bille, ty už tam zůstaneš?“ zeptá se Nelly a maličko nakrčí čelo.
„Ne, Nelly, jsem tam jen na pár dní. Uteče to, a pak už zas s vámi budu doma každý den.“
„A vezmeš mě tam někdy?“
„Tak víš co? V pátek pro tebe taťka přijede později, a já tě vezmu s sebou rovnou ze školky, jo?“
„Jo jo jooo,“ začne s úsměvem přikyvovat.
„Dobře.“
„Taky si mi slíbil, že půjdeme plavat.“
„Oh, já vím. Tak půjdeme, až budu mít tu brigádu za sebou, nevadí?“
„Hm, tak jo. A ty dneska večer ještě pojedeš zpátky?“
„Ne, dneska už ne. Zas až zítra, a pak bych měl přijet až v neděli, dneska jsem si ještě přijel pro dostatek věcí. Ale určitě se během týdne uvidíme, o to se neboj. Taky byste se mohli stavět u babičky, hm?“ pohlédnu s tímto dotazem i na Gordona.
„Hm. Tati?“ lehce strčí prstíkem do zamyšleného a tajemně usmívajícího se Gordona. Ten se jakoby dostane zpět do reality a koukne na nás.
„Co?“

Začnu se smát jeho výrazu, k nezaplacení! Usmívá se jak měsíček na hnoji a sousto jídla, které si na vidličku nabral už před dobrou chvílí, mu právě sklouzne na talíř, což podnítí můj smích úplně. Gordon mi lípne ze srandy pohlavek, až musím odložit příbor a s hledajícím dechem zaklonit hlavu.
„Jestli pojedeme k babičce,“ pochechtávající Nelly jen jezdí očima mezi mnou a Gordonem.
„Jo, určitě. Určitě pojedeme. A ty se nesměj, připomenu ti, až zas budeš mimo ty,“ řekne již taky smějící se Gordon a nabere si na vidličku nové sousto, které vstrčí do pusy.
„Ale když…,“ nemohu to doříct, aniž bych se nezačal zas smát. Raději tu větu spolknu a utřu si slzy.
„A musíš mě v pátek vyzvednout až pozdě. Bill mne vezme do toho útulku.“
„Dobře,“ s úsměvem přikývne Gordon a já se konečně s nádechem zase narovnám u stolu.
„Pojedeme k té babičce už zítra? Já bych chtěla Billa vidět už zase brzo.“
„Uvidíme, Nelly, ano? Taky jak na nás bude mít Bill náladu.“
Uchechtnu se díky poslednímu tiku ze smíchu a zhluboka vydechnu. „Zavoláme si, ano?“ s úsměvem na Nelly kývnu.
„Co celý den v tom útulku děláš?“ zvědavě na mne upře Nelly pohled. Usměju se a začnu jim vyprávět všechno, co to obnáší.

„O čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ zeptá se Gordon večer, když spolu sedíme u televize, a když už Nelly spí.
„Jen jsem měl malý návrh. Zamiloval jsem se totiž do jednoho štěňátka. Ona je fakt sladká, a oblíbila si mě hned, co jsem tam vešel. Věř mi, líbila by se ti, je hrozně rozkošná a zdá se mi to jako krásný skutek, vzít si pejska z útulku. Proto jsem ti chtěl navrhnout jestli bychom si ji nemohli vzít. Je to jezevčík, je prťavá. Samozřejmě, že počítám s tím, že k nám přibude v červenci další pes, ale stejně tak si myslím, že by to tak nevadilo.“
Gordon vydechne a koukne se na mne.

„Nemyslím si, že je to až tak výborný nápad, ale neříkám ne. Jen bych měl prosbu já, nemohl by sis ji domu přivézt, až tady budeme mít toho dalšího psa? Myslím, aby se oba aklimatizovali stejně, aby jeden si nedělal větší nároky a tak.“
„Ale to je přece hloupost. Jsem si jist, že se přijmou úplně stejně, beztak se uvidí oba poprvé.“
„Já tě chápu, ale taky jsem svým způsobem chtěl, aby to pro Nelly bylo překvapení, a aby měla nějakou odpovědnost za to štěně. Takhle přilne k tomuhle, protože víš sám, že chce psa už taky dlouho, a řekněme, že pak ten oficiálně její pes bude na druhý koleji.“
Zauvažuji nad tím na vteřinu a pak pokrčím rameny. „Třeba ne.“

„Bille, nechci aby sis myslel, že ti toho psa zakazuju. Schvaluju ti, že to myslíš dobře, ale zkus pochopit i tuhle stránku. Najednou tu budou dva psi a Nelly nebude vědět, co dřív. Tak jí věnujeme její štěně, a pak bysme mohli přivést i toho jezevčíka. A takhle, když by tady ten jezevčík už byl, tak bysme my jí pak dali její štěně a ona se bude ptát, proč psa, když jednoho už máme a ona už je spokojená i tak.“
„Jenže… to budou naši společní psi. Oba, to se přece nerozděluje. Jako bys rozděloval vlastní děti. Tohohle mám víc rád, tohohle míň. A tak.“
„Ano, chápu, co chceš říct, a nechtěl jsem, abys to pochopil takhle. Zjednoduším ti to – když dostane psa teď, nebude se mít na co těšit. Takhle se bude těšit, a pak dostane psy rovnou dva. Chápeš, co tím chci říct?“
„Jo, chápu. Ale když já bych ji vážně chtěl, je to úžasná osobnost, ona je jako já. Vážně bys ji musel vidět.“
„Bille, můžu tě o něco požádat? Když jsi bez ní vydržel doteď, vydržíš jí ještě měsíc navštěvovat v útulku, a pak si ji vezmeme domů?“
Vydechnu. „Dobře.“
„To je přece fér, ne?“
Přikývnu se a pak se tedy trochu usměju. „Hm, jo, máš pravdu. Budu jí navštěvovat.“

„A vlastně to nebude tak dlouho. Nelly přece jede hned prvního na ten tábor, takže už jí můžeš přivést domů, aby si zvykla, a ona pak po týdnu přijede a rovnou ji budeme moct dát obě štěňátka.“
„Aha, ona vlastně přijede až sedmého, takže tu nebude na přesný den svých narozenin.“
„No, ale je to jen den. Uteče to, uvidíš a budeš mít fenku doma. Dal jsi jí už jméno?“
„Mark ji pojmenoval Malá dáma, a mně se to jméno k ní neskutečně hodí, takže jí asi zůstane.“ Gordon se uchechtne a já ho naoko přísně sjedu pohledem.
„Co?!“
„No vždyť už mlčím,“ s úsměvem zvedne ruce na znamení míru a já nad ním jen s úsměvem zavrtím hlavou.

Ve středu už se jen tak ze zvyku bojím začátku hodiny matematiky, protože slíbila, že nám řekne výsledky těch opravných testů. Závidím těm lidem, kterým matematika jde a ten test už znovu psát nemuseli. Taky to by možná vysvětlovalo, proč se Tom vzadu ve třídě usmívá a cvaká něco do telefonu. Ne, že bych ho nějak měl potřebu kontrolovat, ale od pondělka, co si mě Andreas odchytil a co mi Tom nasadil slušného brouka do hlavy, jsem si všiml, že vedle sebe skutečně sedí jak dva kusy ledu a neprohodí mezi sebou ani slovo. Tím spíš se mi potvrzuje, že spolu asi vážně nemluvili ani v pondělí. A taky se mi potvrzuje, že Andreas tu svou výhružku myslel moc vážně, protože se nesmím ani podívat jejich směrem, aniž by mě ihned nesjel svým laserovým pohledem. Nevím, proč Toma tak hlídá, ale vypadá to hodně divně a zvrhle.
To, že jsem se odvážil právě se po Tomovi ohlédnout, bylo jen z důvodu, že Andreas odešel předešlou hodinu pryč, a nejspíš odešel úplně, protože už se neukázal.

„Pan Trümper?“
Prudce se proberu na své jméno a upřu pohled na profesorku. „Ano?“
Vyhledá mne pohledem, a usměje se, když mě zaregistruje: „Ano, pan Trümper je přítomen. Jsem mile překvapená, jen škoda, že až takhle na poslední chvíli. Máte dvě mínus. To je výborný výkon. Měl jste doučování?“
„Dá se říci,“ usměju se.
„Tomu někomu poděkujte, protože díky němu vám nezkazím vysvědčení, a ještě bychom klidně o matematice mohli být kamarádi, kdybyste si tohle skóre udržel,“ dojde až ke mně s písemkou a mrkne na mne, když mi ji položí na lavici. Opětuju jí úsměv a nejraději bych jí řekl, že my dva už se neuvidíme, alespoň ne na této škole při hodině matematiky, ale nechám to v sobě jen udusit.
Když se začne věnovat zas ostatním opravám, pohlédnu na papír před sebou a musím se usmát. Teď bych dokonce byl schopen srovnat svůj úsměv s tím Tomovým, teď už se totiž můžu usmát i já. Svobodně.

autor: Mintam