autor: Sandra Trümper
Zdravím, lidi =o)
Už delší chvíli jsem se neozvala, že? Jenže ono je to tak, že já na kluky už prostě moc nepíšu… Nicméně když jsem viděla, jak málo článků přibývá, tak jsem si řekla, že tu trochu vypomůžu a sáhnu do vlastního archivu povídek, které jsem sice už napsala před nějakou dobou, ale ještě jsem je neposlala sem. Proč? No… u této povídky konkrétně to bylo proto, že se mi vlastně ani moc nelíbí. Kvalita, příběh, vůbec mi to přijde takové… méněcenné. Nicméně za zkoušku nic nedám.
Takže tu máte mou verzi jejich letošních narozenin. Psala jsem ji také s odstupem, asi až někdy na začátku října. Není tak docela twincestní, ale… Je o nich dvou a jejich vztahu.
No, to by bylo tak „na úvod“ všechno =D
Tak si to užijte
Sandra
Toma z jeho příjemné dřímoty vytrhl zvuk příchozí zprávy. Líně otočil hlavu za tím vyrušením.
„Bi-“ sám nad sebou pobaveně zavrtěl hlavou. Jak by ho Bill mohl slyšet v odzvučněné místnosti? S povzdechem vstal a přešel až k prosklenému oknu.
Bill v té malé místnosti bez oken chodil sem a tam, mával rukama a pohyboval pusou. Tom si přesně dokázal představit jeho hlas, který to všechno tam vevnitř doplňoval. S úsměvem zvedl ruku a hlasitě na sklo zaklepal. Bill sebou trhl a poplašně se na něj zadíval. Tom se jen pousmál způsobem, který Billovi říkal jen jedno. Všechno je v pořádku.
Tom posunkem ruky ukázal na počítač v rohu. Bill přikývl a vydal se na druhou stranu místnosti. Tom přikročil ke dveřím. Oba vždy proklínali systém rozsvěcení, který zde byl. Vypínač byl na druhé straně od vchodu. A Bill neměl rád tmu.
„Tak co se děje?“ zeptal se těsně před tím, než vevnitř zhasl. Tom se jen usmál a odstoupil od otevřených dveří.
„Nevím. Nejspíš kluci.“
„Nevíš? Nepodíval si se?“
„Ne. Měl bych?“
Ale to už se Bill usazoval do svého pohodlného křesla k počítači. Jen pobaveně zavrtěl hlavou a klikl na blikající okýnko.
„Tak doufám, že tam máte, už tradičně, dost alkoholu,“ tázavě se otočil na Toma. „Co to?“
„Nevim… nespletli se?“ i Tom se zamračil a nahnul se nad Billa. Kdyby to byl kdokoliv jiný, Bill by se nejspíš odtáhnul, aby mu uvolnil dost místa. Ale Tom měl dost místa. Zahrnoval do něj i Billa, o kterého se prakticky opíral. „Nebo už jste snad na šrot? O čem to mluví?“
„Nemám tušení,“ odpověděl Bill, zatímco jeho prsty už naťukávaly odpověď. „O čem to, kurva, mluvíš? Jsme rozlámaní, unavení a chceme už jít spát.“
Nemuseli na odpověď čekat dlouho.
„Spát? Už jste vážně ožralí,“ nedávalo to smysl. I když… „Hele, Bille, kolikátýho je?“
„No přece prvního… pane Bože!“ narovnal se na židli, až Tomovi málem vyrazil zuby. I on se rychle narovnal a třel si bolavou čelist.
„Bingo,“ usadil se zdrceně na pohovku. „Jak jsme vůbec mohli zapomenout?“
„Dost jednoduše, jak je vidět,“ což Billa celkem děsilo. „Ale… kruci.“
„Jo,“ Tom nemohl uvěřit tomu, co se právě děje. Seděli tam, dívali se jeden na druhého a mlčeli. Zvuk další přijaté zprávy jim snad ani nedorazil do hlavy. „Jasný, není to osmnáct, není to dvacet ani jednadvacet, ale…“
„Věděl jsi, že v Jižní Americe, nebo takhle někdo v domorodcově, se slaví narozeniny jen do jednadvaceti? Věří, že pak už lidé slaví jen své přiblížení ke smrti.“
„Ty chceš přestat slavit své… naše narozeniny?“ bylo divné o tom přemýšlet jako o narozeninách jednoho z nich. Byly to prostě jejich narozeniny.
„Ne,“ v tom měl Bill jasno.
„Tak vidíš,“ Tom s úsměvem vstal a zase se přes Billa natáhl k počítači. Bill na něj i nadále zíral, i když teď už z mnohem větší blízkosti.
Je možné, že tato tvář s jemnými, ačkoliv ostře řezanými rysy, je na tomto světě už dvaadvacet let? Dvaadvacet let ve dvojitém vydání?
***
„Tome?“
Bill nervózně žmoulal cosi za svými zády. Tom se pousmál a přemýšlivě naklonil hlavu na stranu. Nikdy neměl rád, když Bill takhle stál, když něco schovával za sebou. Většinou to neznamenalo nic dobrého. Obvykle to bylo nějaké vytahané tričko, které si chtěl už nechat, nebo něco rozbitého, u čeho se bál, že by mu Tom mohl vynadat. Tom to nikdy neudělal, ale Bill se pokaždé bál.
„Já… něco pro tebe mám.“
Usmál se, jistý si sám sebou. Tom jen kývl, aby k němu přišel. Nelhali Georgovi a Gustavovi, když jim tvrdili, že jsou unavení.
„Ale Bille, já nic nechci.“
„Já vím, ale… Nejdřív jsem ti to chtěl dát k Vánocům. Ale myslím, že zapomenuté narozeniny pro to budou lepší.“
Tom se trošku zamračil. Nikdy si nic nedávali. Bylo jedno, jestli to bylo k Vánocům nebo na narozeniny. V pubertě sice měli období, kdy se snažili jeden druhého podarovat, ale neschopností toho druhého překvapit se navzájem pokaždé tak nehorázně vytočili, že toho brzy nechali. Nepotřebovali si to nějak vysvětlit. Tom beztak vždycky tvrdil, že svůj nejkrásnější dárek dostal deset minut po svém narození. A v posledních letech se pro ně stávalo nepředstavitelným darem už jen ta skutečnost, že mohli strávit spolu naprosto obyčejný den. Pravda, letos jim to nějak nevyšlo.
„Ale… já pro tebe nic nemám.“
Bill si s tichým úsměvem přisedl k Tomovi. Tom nechápal, jak se mu to povedlo, ale on neviděl ani z části to, co se skrývalo za Billovým útlým tělem. Proto se nenápadně nahnul na stranu, Bill se však s malým úsměvem nahnul zrcadlově tak, aby tam Tom stále neviděl.
„Skřete.“
Na to nešlo nic říct. Snad jen úvaha, proč mu tak Tom vlastně říká. Skřeti jsou malá, odporná stvoření se špičatýma ušima. Když se Toma ptal, tak mu jeho dvojče s úsměvem vždy odpovědělo, že elfové mají také špičaté uši a že Bill občas působí na lidi kolem sebe jako elf – trošku tajemný, duchem nepřítomný a nepochopitelný. A od elfa je ke skřetovi už jen krůček.
„Nevadí, že nic nemáš. Aspoň jsem jednou já ten, kdo jako jediný má dárek pro toho druhého.“
Tom tázavě pozvedl obočí, ale nic neřekl. Byla pravda, že on občas to jejich pravidlo, nic si navzájem nedávat, porušil. Ale copak to šlo jinak, když v tom obchodě, kde se zrovna zdržoval, měli prsten, náramek nebo jinou cetku, která by Billovi naprosto skvěle ladila s tou novou bundou, starým trikem nebo nově objevenýma džínama?
„Takže…?“
„Zavři oči.“
„Ale Bille…“
„Ale no tak, Tomi!“ protáhl Bill přesně tím otravným hlasem, kterému Tom nikdy neodolal. „Nech mě si to taky jednou užít.“
Tom s rezignovaným povzdechem zavřel oči a natáhl před sebe jednu ruku. Předpokládal, že to bude nějaká drobnost, pro Billa ale důležitá. Neměl ani tušení, co si na něj mohlo jeho dvojče připravit. To, že spolu měli pevný vztah a znali se navzájem tak dobře, jako sami sebe, ještě neznamenalo, že vždycky vědí, na co ten druhý myslí. Většinou to dokážou podle situace odhadnout, ale nyní to bylo docela jinak.
Čekal, že mu Bill něco vloží do ruky nebo mu alespoň nasměruje ruce tak, aby si od něj ten dar převzal. Ale místo toho najednou pocítil cosi na své hlavě. Cosi, co mu bylo důvěrně známé.
Rychle zase otevřel oči a ruku automaticky natáhl, aby upravil čepici na své hlavě. Narazil tak na Billovu teplou ruku, která se mu pečlivě snažila čepici nasadit tak, jak si její majitel pamatoval, že ji jeho bratr nosil. Rychle na sebe pohlédli a usmáli se.
„Ale já už čepice nenosím.“
„Já vím.“
Tom z jeho pohledu, kterým stále přejížděl přes jeho obličej k čepici a zpátky, vyčetl, že tady nejde prostě jen o to, že Bill rozšíří jeho sbírku čepic, kterou si přes to, že je nyní vůbec nenosil, schoval.
Přejel svou rukou ke kšiltu, sevřel ho a v důvěrně známém gestu si čepici sundal. A zůstal na ni poněkud oněměle zírat.
„Bille, to…“
Na čistě bílé čepici s černým potiskem ve tvaru křídel a nápisem mezi nimi by pro náhodného pozorovatele možná nebylo nic zvláštního. Jenomže Tom už jednu takovou kdysi měl.
„Myslel jsem, že bys ji měl dostat zpátky.“
Bill se usmál, šťastný tím, jak moc překvapeně Tom vypadal. Bylo to poprvé za, ano, teď už to může říct, dvaadvacet let, co se mu povedlo jeho dvojče opravdu překvapit, připravit o řeč. A Tom se jen díval na tu čepici a vzpomínal.
Poprvé ji držel před devíti lety, přesně v ten samý den. Dostal ji od Billa k narozeninám. On sám mu dal velmi podobné tričko. Také bylo bílé a mělo velmi podobný černý potisk. Proto se stalo, že ani jeden z nich vlastně nebyl svým dárkem nijak moc překvapený. Přesto ale si právě tuhle čepici oblíbil. Nenosil ji běžně. Co si pamatoval, tak s ním byla na prvním rozhovoru, snad i na první šňůře. Ale pak, když se jeho život začal dělit na hvězdu a na obyčejného kluka, ji upřednostňoval spíš v tom běžném životě. Nebo v těch tradičně slavnostních stránkách běžného života. O narozeniny, oslavy a podobné věci.
Někdy před pěti, šesti lety si ji ale půjčil Bill. Neměl s tím problém. Jistě, měl svou sbírku čepic rád, byl na ni náležitě hrdý. A taky měl důvod. Za těch několik let se mu jich nahromadila spousta snad ze všech koutů světa. A dokázal by někdo takto hodnotnou, a hlavně početnou sbírku jen tak vyhodit?
Takže jednou si Bill tuto jeho čepici půjčil, jako už mnohokrát před tím. I dříve Tomovi na rodinných akcích tuto kšiltovku kradl, protože se mu skvěle hodila k tričku. A, jak trefně poznamenal, Tom by mu asi jen těžko kradl tričko. Jenomže jelikož na oslavě babiččiných, bůhvíkolikátých, narozenin byla neuvěřitelná nuda, začali se škádlit. Hádali se, prali se o tu nevinnou, v tu dobu už rozhodně ne zbrusu novou čepici. Až jim spadla do bláta. Než se kterýkoliv z nich stačil sehnout, sebral ji jeden z jejich psů.
Bill se Tomovi potom častokrát omlouval, přestože mu to Tom vymlouval. Za zničení jeho oblíbené čepice mohli oba stejným dílem. Ano, Bill mu ji sebral. Ale on se o ni pral. To on všechno to pošťuchování začal, to on ji pustil tak, aby Bill stihl udržet rovnováhu jen na poslední chvíli. Bohužel, čepici při tom úleku upustil a než se mohl kdokoliv na cokoliv zmoct, objevil se jeden z jejich psů, ani jeden z nich si už nepamatoval, který to byl, a odnesl si ji do zahrady. Když ji konečně našli, zpola zahrabanou do hlíny, byla celá špinavá a roztrhaná.
„Tys ji spravil?“
„Blázníš? Na to by nestačil ani superman,“ Bill se poněkud provinile zasmál. Tom jen pobaveně zavrtěl hlavou a nasadil si svůj nový dárek.
„Ale jak jsi ji sehnal? Tenkrát jsem prolezl snad všechny butiky u nás a i pak jsem se všude díval, jestli ji někde nenajdu, přestože jsem věděl, že tam být jednoduše nemůže,“ a vlastně ani nevěděl, proč to dělal. Byla to jen další v řadě čepic, ne? Jenomže to byl dárek od Billa. Dárek, který je opět spojoval jistým neobvyklým způsobem. Bill stále ještě svoje tričko měl.
„To je tajemství, bráško,“ zasmál se Bill a trošku se zavrtěl. Nemusel Tomovi říkat, že mu trvalo snad věčnost, než přemluvil jednoho svého známého, aby tohle navrhl a ušil jeden jediný, originální kus. Ta kšiltovka, ač se to zdálo nemožné, vážně nebyla už nikde k sehnání.
„Pojď sem,“ Tom trošku pootočil kšiltem, aby přes něj na Billa viděl, a volnou rukou si ho přitáhl blíž. Bill se poslušně stočil kolem jeho boku a rukama ho objal kolem pasu. „Děkuju, Bille. Cením si toho, opravdu.“
„Rád jsem to udělal,“ spokojeně zavřel oči a vydechl. „A víš, co bych si dal?“
„Mámin čokoládovo malinovej dort?“
„Bingo.“
„Jdu jí zavolat.“
„Ne, počkej, já první!“
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Zaujal mě začátek tak jsem si ji přečetla a neudělala jsem chybu! Krásná! 🙂
Čekala jsem od toho sice trošku víc, ale nevadí. Byla to mnohem lepší povídka než dost těch, kterých je tu v poslední době uveřejňováno. 🙂
Krásná povídka. Sice není tak úplně twincestní, ale i tak se to krásně četlo… takové něžně vzpomínkové, což se hodí v tom kolotoči, které dvojčata kolem sebe mají… děkuju za příjemné počteníčko
Krááásná..:-)
Mě sed to líbí a moc 🙂 je to něčím zvláštní 🙂 netwincestní ale přesto nádherné 🙂
Náhodou moc hezká. Takovéhle krásně obyčejné tady chybí!
To bylo opravdu moc hezký… takobý klidný, pomalý, moc děje tu nebylo… ale přesto můžu říct, že to bylo krásný 😉
Dvaadvacet let ve DVOJITÉM VYDÁNÍ ? Uháááauhhháá já padnu 😀 moment to si musím někam napsat …………………… hóóóóóóótovo 🙂 už je to na nástěnce …. bezva povídka ———–
Jo a Sandro ZAKAZUJI ti takhle hanlivě mluvit o mé nové SUPER oblíbené povídce 😀
Já se ale rozkecala co ??? 😀 😀 😀 😀
To je nádherný nápad a krásne napísaná poviedka. Celkom by som prijala aj viac takýchto.
Bolo to nádherne nežné a také krásne bratské 🙂
Krása =)
Moc hezký, vůbec nemyslím, že je ta povídka nějak méněcenná:) taková milá oddechovka:3